Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 14

10.04.2010 (07:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8638×

Společně jsme leželi na posteli a vychutnávali si poslední zbytky toho napětí. Nechávali jsme zklidnit náš dech. Ležela jsem na zádech lehce zamotaná v přikrývce. Edward mě prsty hladil po bříšku a mě to pomalu ukolíbávalo k spánku.

„Miluju tě,“ vydechla jsem a víc se zachumlala do deky.

„Taky tě miluju,“ odpověděl mi a políbil mě do vlasů. Přitulila jsem se k němu blíž a schovala se do jeho náručí. Pak už si jen matně vzpomínám, že mi začal broukat.

BELLA

„Měj se krásně, mami a brzy zase přijeďte,“ loučila jsem se s mamkou a Philem. Byla neděle dopoledne a oni museli stihnout jediný spoj, který dnes letěl. Na letišti se mnou byl Edward, ostatní se rozloučili už včera.

„Taky se měj krásně, zlatíčko a slib, že budeš co nejvíc volat.“

„Budu,“ potvrdila jsem jí a vymotala se z jejího objetí.

„Tak se tu mějte hezky a ještě jednou vyřiďte díky tvým rodičům, Edwarde a Charliemu,“ koukla na mě. Naposledy jsme se objaly, přičemž mně do očí vhrkly slzy.

„Přece bys neplakala,“ smála se máma.

„Když já… bude se mi stýskat.“

„Mně taky, ale brzo se zase uvidíme nebo můžete s Edwardem přiletět za námi, pokud ti to Carlisle dovolí.“

Koukala jsem za nimi, dokud neprošli přes odbavení a neztratili se v uličce, která vedla do letadla. Přesto jsem tam potom stála ještě dobrých pět minut.

„Lásko, už bychom měli jít,“ promluvil Edward a stáhnul si mě k sobě do náručí.

„Já vím,“ odpověděla jsem mu a opřela se mu zády o hruď.

„Chceš počkat, až letadlo odletí?“

„Když ti to nebude vadit.“

„Pro tebe všechno,“ zašeptal mi do ucha a začal si hrát s mými prsty.

„Netěším se do školy,“ postěžovala jsem si mu.

„Bude to v pořádku,“ ujišťoval mě.

„Všichni na mě budou koukat.“

„Protože ti budou závidět.“

„A co? Břicho jako kouli?“ zeptala jsem se rozrušeně.

„Broučku, ty to moc dobře nechápeš co?“ zeptal se.

„Co mám chápat?“

„Budou ti závidět tvoji neuvěřitelnou sílu. Každá holka by v tvém věku přemýšlela o potratu, ale tebe to ani na okamžik nenapadlo. Už od začátku sis chtěla to malé nechat. Bylo to velmi důležité rozhodnutí, které ti změní celý život, ale ty jsi ani jednou nezaváhala.“

„Proč bych měla váhat? Čekám dítě s tím nejúžasnějším mužem na světě, co víc bych si pro svého drobečka mohla přát než milujícího tátu a milující rodinu, kterou mi dáváte.“ Nyní už jsem stála Edwardovi čelem a dívala se mu do očí, ve kterých bylo tolik něhy.

„Dáváš mi víc, než myslíš,“ zašeptal.

„A přesto je to podle mě málo.“

„Tohle už nikdy neříkej,“ sklonil se ke mně a maličko se zamračil.

„A co za to?“ vyjednávala jsem.

„Romantickou koupel jen co tě dostanu z toho letiště.“ Zamrkala jsem na něho a z kapes kabátu jsem si vyndala rukavice, které následně skončily na mých rukou.

„Hotovo!“ vykřikla jsem, ale ne tak nahlas, aby se po mně všichni otočili.

„Je snadné tě přemluvit,“ zasmál se a chytil mě kolem pasu.

„Konečně jste tady,“ jásala Alice hned, jak jsme prošli dveřmi.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

„Teď ne, Alice,“ zavrčel Edward a já z toho odvodila, že nic dobrého to nebude.

„Já vím, chcete si s Bellou udělat příjemný zbytek dne, ale tohle je taky důležité.“

„Tak jí oblečení na zítra vybereš zítra ráno.“

„Ne, Bella se mi v tom musí ukázat. Chci, aby byla nezapomenutelná.“

„To už jsem,“ ukázala jsem si na břicho.

„Právě proto,“ argumentovala Alice naprosto nesmyslným argumentem.

„Pomůžu ti z kabátu,“ nabídl se Edward, když viděl, jak s tím zápasím.

„Díky,“ otočila jsem se k němu zády a nechala si kabát stáhnout.

„Alice, dej nám teď pokoj,“ vypadalo to, že Edward spíš prosí, než aby byl naštvaný.

„Nebude příjemný den…“

„Ano!“  zajásala, aniž by mě nechala domluvit. Edward se vedle ní tvářil ublíženě a to mě maličko rozesmálo.

„… a ani žádné zkoušení oblečení,“ dokončila jsem.

„A máš to,“ jásal tentokrát Edward.

„Ne,“ bědovala Alice.

„Jsem unavená z cesty a asi si půjdu lehnout. Přijdeš za mnou?“ zeptala jsem se Edwarda a modlila se aby Alice nic neviděla.

„Nechceš před odpočinkem ještě něco k jídlu?“ zeptal se, když už jsem byla na schodech.

„Vezmi mi nějaké ovoce.“

Zaplula jsem k nám do pokoje a vysvlékla se ze svetru a kalhot. Na sobě jsem měla pouze kalhotky a tričko s krátkým rukávem, když klaply dveře. Jakoby jsem uslyšela polknutí a pak se můj pohled střetnul s tím Edwardovým. Jeho oči byly černé jako dva uhlíky. Usmála jsem se a podívala na misku, ve které bylo na menší kousky nakrájené ovoce.

Přešla jsem těch pár kroků, které nás dělili a zatahala ho za ruku.

„Já vím, co máš v plánu, Bello!“ ozval se z chodby Alicin výhružný hlas.

„Pospěš si,“ řekla jsem Edwardovi a táhla ho do koupelny. Díky bohu, že se vzpamatoval celkem rychle. Zaklapla jsem za námi dveře a pro jistotu je zamkla. Sice jsem věděla, že by to Alice nezabránilo možnost vstupu, ale zpomalit by ji to mohlo.

„Nebude vadit, když se dneska jenom vykoupeme?“ zamrkala jsem na Edwarda.

„Proč by mi to mělo vadit?“ zakroutil nechápavě hlavou.

„No vždyť víš,“ zadrhávala jsem se a do tváří se mi hrnula červená.

„Co vím?“ zeptal se pobaveně.

„Přeci poslední dobou… my dva a koupelna.“

„Ty myslíš tohle,“ řekl a oči mu šibalsky zářily.

„Nesměj se mi,“ dloubla jsem ho do žeber a obešla ho, abych napustila vodu do vany. Nalila jsem tam nějaký olej s pěnou a čekala, až bude alespoň do půlky plná.

„Dáš si ten salát?“ zeptal se Edward, a když jsem se na něj otočila, tak mě málem vypadly oči. Stál přede mnou nahý a já zvažovala, že to ,,jenom koupání“ trošku přehodnotím.

„Zalez do vany a salát můžeš vzít s sebou,“ přikázala jsem, protože moje ovládání bylo na bodě mrazu.

Jakmile mu z vany čouhala jen hlava, tak jsem se odhodlala pohnout. Přešla jsem k vaně a zaplula do vody naproti němu.

„No tak,“ napomenul mě a já na něj vykulila oči.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Pojď hezky ke mně.“

„Myslím, že nepůjdu,“ zakroutila jsem hlavou, ale to jsem neměla dělat. Edward položil misku s ovocem, kterou do teď držel na kraj vany a natáhnul se po mně. Nečekala jsem to a vyjekla jsem. Přitom jsem vdechla vodu, která vyšplíchla, a já začala kuckat.

Edward si mě okamžitě otočil zády k sobě a jemně, aby mi neublížil, ale zároveň trochu silněji, aby to mělo nějaký účinek, mě poplácával po zádech.

„Díky,“ vděčně jsem na něj koukla a opřela se mu o hruď. Obmotal mi ruce kolem pasu a ještě víc si mě k sobě přitáhl. Já se natáhla po misce a on mě hladil po bříšku.

„Je to dokonalé,“ zašeptala jsem do ticha rušeného slabým šploucháním vody, která se odrážela od našich těl.

„Je to mnohem lepší,“ odpověděl mi a políbil mě na rameno.

„Jsem strašně moc šťastná.“

„To jsem rád.“

Odložila jsem prázdnou misku a otočila se k němu čelem. Zlehka jsem ho políbila na rty a potom se zase otočila zpátky. Vzala jsem si houbu na mytí a sprchový gel a chtěla se omýt.

„Já to udělám,“ nabídl se Edward a natahoval se po houbě.

„Vlastně jsem si ještě chtěla umýt vlasy.“

„To můžu taky udělat,“ zašeptal mi laškovně do ucha, tak jsem se rozhodla neodporovat. Jak já zbožňovala, když mě hladil ve vlasech. Milovala jsem, když mi masíroval hlavu a zjišťoval, jestli se pěna dostala úplně všude.

„Cítíš se už dostatečně umytá?“ zeptal se, když mi splachoval pěnu ze zad.

„Hm,“ zamručela jsem, protože mě teplá voda začínala uspávat.

Opatrně mě vzal do náručí a zabalil do froté županu.

„Vydržíš chvilku stát?“ zeptal se pobaveně, když jsem se o něho opřela.

„Myslím, že jo.“

Nechal mě tedy na pospas mých nohou a rychle vypustil a vypláchnul vanu. Potom mě vzal do náručí a uložil do postele k mému skoro obědovému šlofíčku.

„Jen mi ještě řekni, jestli si dáš něco speciálního k jídlu, až se vzbudíš?“ ptal se a já ho vnímala jedním uchem.

„Nechám výběr na tobě, ale pumu nechci,“ breptla jsem.

„Dobře. Pumu ne,“ zasmál se a políbil mě do čerstvě umytých vlasů.

„Edwarde,“ vydechla jsem a posadila se na posteli. Rozhlídla jsem se po pokoji, ale jmenovaného jsem nenašla. Z ničeho nic se mi po tváři snesla první slza následovaná dalšími.

Otřásaly mnou vzlyky a já nevěděla, proč pláču. Přeslechla jsem otevření dveří, ve kterých stál Edward. Zamžourala jsem na něj, ale přes slzy jsem neviděla a to mě donutilo k ještě většímu pláči.

„Bello, co je ti?“ ptal se a už mě objímal na posteli.

„Nebyl jsi tu,“ vzlykla jsem mu do košile.

„Byl jsem ti udělat jídlo. Alice mi říkala, že se brzy probudíš, tak jsem chtěl, abys měla co slupnout.“

„Ale stejně jsi tu nebyl.“

„Broučku, byl jsem tu. Jenom jsem nebyl v téhle místnosti.“

„No právě.“

„Bello, přece bys kvůli tomu neplakala.“

„Už se stalo,“ řekla jsem a podívala se mu do obličeje.

„Dáš si to jídlo?“

„Moc ráda.“ Nechtěla jsem ho pustit z náručí, ale věděla jsem, že mi musí podat jídlo, které bylo na psacím stole.

„Dobrou chuť.“

„Díky,“ natáhla jsem se pro talíř a pustila se do brambor s kuřecím masem obaleným v nějakém těstíčku s bylinkami. Masa tam bylo víc než brambor a já za to byla ráda, protože to bylo opravdu výborné.

„Můžu se zeptat?“ prolomil ticho Edward, který do té doby pozoroval, jak ve mně mizí ta bašta, kterou pro mě připravil.

„Jistě.“

„To tě vážně tak rozplakalo, že jsi mě tu neviděla?“

„Já nevím, co to bylo. Prostě jsem začala brečet. Ale řeknu ti, bylo to příšerné nemít tě tu.“

„Mrzí mě to.“

„Co to povídáš, Edwarde. Nemohl jsi tušit, že se rozbrečím. Ani já sama jsem to netušila.“

„To abych tě nenechával ani na chvilku samotnou.“

„Neměl bys,“ řekla jsem prostě a odložila dojedený talíř na noční stolek.

„Jen to odnesu a hned jsem zpět,“ ukázal na talíř a zmizel za dveřmi.

Zachumlala jsem se do deky, protože se mi nechtělo z postele. Koukla jsem na budík a zjistila, že už je osm hodin večer.

„Už je ti líp?“ Edward se náhle objevil vedle mě na posteli. Srdce mi poskočilo úlekem i radostí, tak jsem se na něj na oplátku usmála.

„Sluší ti, když se směješ,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Tobě to taky sluší.“ Pošoupla jsem se na posteli blíž k němu a jednu ruku mu obmotala kolem pasu.

„Budeš ještě spát?“ zeptal se.

„Asi ano. Jsem dnes nějak ospalá.“ Znovu jsem usnula a prospala se až do nového dne.

„Sláva,“ zahalekal někdo vedle postele a já si byla jistá, že Edward to není. Edward mě totiž budil úplně jinak.

„Emmette,“ zaostřila jsem na postavu.

„Ed ti šel udělat snídani a chtěl, aby tu někdo byl, kdyby ses náhodou vzbudila dřív, než bude zpět. Já se nabídl. Včera jsi totiž nevytáhla paty z tohohle pokoje a mně se stýskalo.“

Mně po tobě taky, Emme, ale teď kdybys byl tak hodný a nechal mě tu samotnou.“

„To já ale nesmím. Mám nakázáno tě střežit, dokud nepřijde Ed.“

„Střežit?“ pozvedla jsem obočí.

„Fajn, neřekl to přesně takhle, ale řekněme, že dost podobně.“

Vstala jsem z postele a na Edwardově půlce jsem měla nachystané oblečení. Alice se vážně snažila. Bylo tam krásné modré tričko, modrá mikina, pohodlně vyhlížející rifle a dokonce i kabát, který jsem měla na sobě včera.

Došla jsem si pro oblečení, a když jsem ho vzala do náručí, abych se mohla jít do koupelny převléknout, tak z té hromádky vypadla nová bílá podprsenka. Rychle jsem se shýbla a snažila se ji schovat zpět do kupičky.

„Ale, Bello, copak to tam schováváš?“ uculoval se Emmett. Odpovědět jsem mu díky bohu nestihla, protože do pokoje vešel Edward s mou snídaní v podobě palačinek s ovocem a šlehačkou. Srdíčko mi zaplesalo radostí, když jsem spatřila tu nádheru. Na tváři se mi vytvořil připitomělý úsměv, který se rozzářil ještě víc, když se na mě Edward usmál.

„Edwarde, co to s ní děláš? Koukni jakej má výraz,“ rýpnul si Emmett.

„Padej, Emmette!“ obořil se na něj Edward a vypakoval ho z pokoje.

„Díky za snídani,“ vyhrkla jsem a vytrhla mu talíř z ruky.

„Jsi nějaká nedočkavá,“ smál se mi.

„Já ne, ale prcek jo.“

Edward mezitím, co já se ládovala, přešel ke skříni a začal se převlékat. Shodil ze sebe košili a já na něj koukala jak zhypnotizovaná. Vidličku jsem měla v půli cesty od talíře k mým ústům, ale já ji nevnímala.

„Víš, že máš na vidličce kus žvance?“ zeptal se Edward a rychle na sebe hodil triko a lehký svetřík.

„Co? Vlastně jo, vím,“ vzpamatovala jsem se a maličko zatřásla hlavou.

„Já se půjdu trošku upravit,“ řekla jsem, když jsem dojedla.

Po ranní hygieně jsem se oblékla do všeho, co pro mě připravila Alice.

„Můžeme jít?“ Edward strčil hlavu do dveří a vesele se na mě zubil.

Vyšla jsem za ním ze dveří. Přes jednu ruku jsem měla přehozený kabát a v druhé jsem nesla baťoh.

„Počkej,“ zastavil mě Edward a vzal mi batoh z ruky.

„Kvůli tomu jsem se musela zastavit?“ ptala jsem se nechápavě.

„Nejen proto. Otočíš se dokola?“ poprosil, tak jsem ho uposlechla.

„Co je?“ zeptala jsem. Koukal na mě zbožným pohledem a culil se od ucha k uchu.

„Jsi nádherná.“

„Děkuju,“ začervenala jsem se.

Společně jsme šli do garáže a vyrazili do školy.

„Edwarde, klidně můžeš jet rychleji,“ hádala jsem se s ním už poněkolikáté.

„Na to zapomeň. Tohle už jsme řešili a mně vážně nevadí, že jedu pomaleji.“

Do školy jsme tedy dojeli krapet dýl, protože jsme vyjížděli později. Měli jsem přesně deset minut, abychom se dostali do třídy.

Zdálo se mi to celkem v pohodě a vážně to vypadalo, že se ta naše novinka přes prázdniny usadila. To by mi ale Edward nesměl sundat kabát. Ve chvíli, kdy to udělal a vykouklo moje teď už poměrně větší bříško mě osazenstvo ve třídě začalo propalovat pohledy. Všichni na nás koukali a já si byla jistá, že se neuklidnilo vůbec nic.

„Bell, počkej na mě na obědě, já si musím jít vyřídit omluvenku na tělocvik.“

„Nezapomněl jsi na něco?“ zeptala jsem se a on se sklonil a věnoval mi jeden vášnivý polibek.

Spokojeně jsem si to mašírovala po chodbě, když se proti mně objevila Lauren.

„Ahoj, Bello,“ vypravila ze sebe kysele.

„Čau,“ opětovala jsem jí a chtěla jít dál, ale to by mi ta husa nesměla vstoupit do cesty.

„Tak jsem si říkala, že už je to na tobě docela vidět,“ podívala se na mé břicho a pak se svým pohledem vrátila zpět k mému obličeji.

„A?“ zeptala jsem se popuzena jejím tónem.

„Říkám si, že teď už nebudeš asi tak silná jako tenkrát, jak jsi na mě křičela v jídelně.“

„Pokud vím, tak jsem nekřičela.“

„Možná ne, ale moc dobře si pamatuju, jak jsi říkala, že to dítě nemáš kvůli tomu, aby sis Edwarda udržela. A já přišla na to, že máš pravdu. Spíš si ho tím odháníš.“

„Odháním?“ ptala jsem se zmateně.

„No ano. Zrovna jsem ho viděla na chodbě, jak cukruje s Jessicou.“

„S Jessicou?“ ptala jsem se nevěřícně a srdce se mi rozbušilo strachem, že je to pravda. Ano věděla jsem, že si Lauren nejspíš vymýšlí spíš, že si vymýšlí určitě. Edward by mě přece nikdy nepodvedl, vždyť spolu budeme mít dítě. Ano, dítě a já začínám být jako koule, což mě přivádí k tomu, že by mohl. Bodlo mě u srdce. Proboha nad čím to přemýšlím, Edward by mě nepodvedl. V hlavě mi hučelo, srdce se svíralo strachem a já pocítila slabé bodnutí v podbřišku, které se stalo mnohem silnějším.

Chytila jsem se za břicho a svezla se podél skříněk k zemi. I přes přetrvávající bolest jsem byla opatrná, aby se miminku nic nestalo, ale ta bolest nevěstila nic dobrého.

Do očí se mi hrnuly slzy. Měla jsem strach, že o miminko přijdu.

„Někde jsem četla, že stačí malé rozrušení a může se tím přivodit i potrat. Tak jsem si řekla, že to zkusím,“ řekla Lauren a na tváři se jí usadil vítězoslavný úsměv.

„Přeju krásný den.“ Otočila se a odešla.

Ležela jsem na zemi stále objímajíc své bříško a divila se, že mě tu ještě nikdo nenašel.

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou rozrušený hlas a to už mě něčí ruce braly do náruče.

„Jaspere, strašně moc to bolí“ vydechla jsem a zavřela oči, protože letěl chodbou jako blázen.

„Co bolí?“ zeptal se.

„Tady,“ ukázala jsem si na podbřišek.

„A sakra,“ zaslechla jsem Jaspera.

„Co se stalo?“ ptala se vyjukaně Rose a úkolovala Emmetta, aby co nejdřív sehnal Edwarda.

„Vůbec nevím, našel jsem ji tam ležet. Ale bolí ji podbřišek.“

„To není dobré,“ říkala Rose.

„Je to moje chyba. Já to neviděla,“ vzlykala vedle mě Alice bez slz.

„Bello, slyšíš mě?“ Rose se se mnou snažila navázat kontakt.

„Ano.“

„Jak moc to bolí.“

„Bodá to jako tisíce nožů,“ vzlykala jsem.

„To bude v pořádku, neboj.“

„Miminko…“

„Bude v pořádku, oba budete,“ uklidňovala mě.

„Co když o něj přijdu?“

„Nepřijdeš.“

„Ale…“

„Ne, Bello, tohle neříkej.“

„Bello!“ od školy uháněl Edward. Jasper mě nesl k Volvu, kde mě položil na zadní sedačky.

„Jeďte co nejrychleji za Carlislem už jsem mu volala,“ řekla Alice.

„Co se stalo?“ zeptal se, když jsme uháněli do nemocnice.

„Šla jsem do jídelny a potkala Lauren. Říkala, že tě na chodbě potkala a prý viděla, že flirtuješ z Jessicou.“

„A tys jí to věřila?“

„Ne, ale strašně mě to vystrašilo. Bála jsem se, že mě a to maličké opustíš.“

„Bello,“ vydechl ztrhaně, ,,to bych nikdy neudělal a ty to moc dobře víš. Miluji tě a toho drobečka taky.“

„Teď o něj ale možná přijdeme,“ rozplakala jsem se.

„Nepřijdeme,“ řekl rozhodně a zaparkoval před nemocnicí. Vzal mě do náručí a utíkal se mnou dovnitř, kde už na nás čekal Carlisle a rychle nás odváděl do ordinace.

„Kde přesně tě to bolí?“ zeptal se.

„Tady,“ ukázala jsem si na břicho, kterým mi znovu projela ostrá křeč, a já zkřivila tvář do bolestné grimasy.

„Udělám ti ultrazvuk, tak nejlépe poznáme, jestli je všechno v pořádku. Nekrvácela jsi?“

„Já myslím, že ne. Jen to hrozně moc bolí.“

„Nemyslím, že krvácela, to bych cítil,“ řekl Edward a tím mě trošku uklidnil.

„Všechno vypadá v naprostém pořádku. Je to bojovník,“ vydechl úlevně Carlisle.

„Je v pořádku?“ ptala jsem se, ačkoliv mi před chvíli pověděl, jak jsme na tom.

„Ano. Stejně ti napíšu omluvenku. Až do začátku čtvrtého měsíce zůstaneš doma. Nechci nic riskovat. Pokud potom bude všechno dobré, tak se budeš moct vrátit do školy.“

„Děkuji,“ řekla jsem a konečně se trošku uklidnila.

„Bolest v podbřišku během dne ustoupí, ale musíš odpočívat.“

„Díky, tati. My asi už pojedeme,“ řekl Edward a bral mě do náručí.

ROSALIE

„Jakpak ti je?“ ptala jsem se Belly, když jsme dorazili ze školy domů. Ležela dole na sedačce zachumlaná do huňaté deky. Hádali se kvůli tomu s Edwardem, který chtěl, aby byla nahoře.

„Nechci do našeho pokoje, budu se tam nudit!“ vztekala se a Edward raději ustoupil, protože nechtěl, aby se rozrušovala.

„Líp. Křeče už skoro necítím.“

„A nemáš na něco chuť?“

„Možná bych si dala horkou čokoládu, ale nemusíš se obtěžovat.“

„Proč by mě to mělo obtěžovat, sestřičko.“ Bella na mě překvapeně vyvalila oči a já odešla do kuchyně.

„Má tě ráda,“ slyšela jsem z obýváku rozhovor mezi Bellou a Edwardem.

„Jak to?“ ptala se Bella zmateně.

„Protože patříš do rodiny a já svou rodinu miluji nadevše,“ odpověděla jsem místo Edwarda a podala Belle hrníček s čokoládou.

„Děkuji,“ odpověděla mi.

Koukali jsme se společně na nějaký film a Bella u něj usnula. Od Edwarda jsem se dozvěděla, kdo mohl za Belliny křeče a to mě opravdu dožralo.

Edward odnesl Bellu do pokoje a já nakvašeně vkráčela do mého, kde na posteli seděl Emmett a čekal na mě.

„Já tu mrchu zabiju! Vážně ji zabiju!“ rozčilovala jsem se na celý barák.

„Rosie, miláčku, koho myslíš?“ zeptal se Emmett a přiskočil ke mně.

„Tu krávu Lauren!“

„Proč?“ ptal se nechápavě.

„To ona může za to, že Bella málem přišla o miminko.“

„Chceš pomoct?“ zeptal se pohotově a na očích jsem mu viděla, že by mu udělalo náramnou radost, kdybych řekla ano.

„Pokud nevyjde můj plán, můžeš ji někam zavřít.“

„Díky, zlato.“ Plácnul sebou na postel a poklepal vedle sebe.

„Nezlob se, miláčku, ale dneska na to nemám ani pomyšlení.“

„Zabiju ji místo tebe,“ pravil a v očích mu nebezpečně zablýsklo, čímž mě pobavil. On byl vážně úžasný.

Ráno jsme vyrazili do školy společně s Edwardem, který se nechtěl od Belly hnout na krok, ale když mu slíbila, že mu napíše nebo zavolá, tak se uklidnil.

Ve škole jsem si zjistila co má ta důra za hodiny a mohla se připravit. Nakonec jsem se rozhodla, že svůj plán nechám na obědovou přestávku.

Vyčíhla jsem si ji před třídou a pak ji chytila za ruku a přirazila ke stěně. Srdce jí bilo o závod.

„Co si myslíš, že děláš?“ vřískala. Kolemjdoucí na nás nevěřícně koukali, ale nikdo se neměl k tomu, aby jí pomohli.

„Já vím moc dobře, co dělám a ty budeš během pár minut vědět, co můžeš a co nesmíš,“ vrčela jsem na ni vztekle.

„Jak se opovažuješ? Okamžitě mě pust!“ snažila se vyvlíknout z mého sevření, ale perte se s upírem. Sklonila jsem hlavu blíž k její a výhružně se na ni podívala.

„Ještě jednou uděláš něco takového a naše další setkání se neobejde bez následků. Ještě jednou se pokusíš udělat něco Belle, tak si to s tebou vyřídím. Pokusíš se na ni promluvit a budeš mě mít v zádech, pokusíš se kolem ní projít na chodbě nebo budeš na stejných toaletách jako ona, tak se neznám. Hlídej si, co uděláš. Já budu hlídat tebe a nezapomeň, jestli se ji pokusíš jakkoliv ublížit, tak si pamatuj tohle. Zabiju tě!“ zavrčela jsem na ni a konečně ji pustila. Vypadala, že každou chvíli zkolabuje. Ostatní to sledovali se zatajeným dechem a nevěřili svým očím a asi ani uším ne. Všemu nasadil korunu můj miláček.

„Rose, tady jsi, tak co, zlatíčko, zařídila sis vše, cos potřebovala?“

„Já ano a doufám, že to k něčemu bylo, jinak budu muset přitvrdit.“

„Tys byla vždy skvělá na vyjednávání. Možná bys mohla pracovat v FBI jako policejní vyjednavač. Nikdo by ti jistě neodolal a ty bys je potom strčila za katr,“ rozplýval se a vedl mě pryč z chodby.

BELLA

„Tos měla vidět, Bell, Rosie byla nepřekonatelná ta ji sťala,“ rozplýval se Emm nad svou manželkou. Vylíčil mi celý příběh a já tomu nejdřív nemohla uvěřit. Rose mě bránila a mě to nehorázně dojalo a já začala plakat.

„Co se děje? Udělal jsem něco špatně?“ ptal se vyjukaně Emmett.

„Jen mě to dojalo, to nic, za chvíli to přejde.“

Už po několikáté jsem Rose děkovala za to, co pro mě udělala.

„To nestálo za řeč, Bell, vážně já se u toho docela i pobavila. Už jsem zapomněla jaké to je nahánět někomu strach.“

Byl krásný den a já vstala z postele a šla do koupelny. Zábly mě nohy tak jsem stoupla na malý kobereček, který byl pod umyvadlem. Špatně jsem to vyměřila a noha mi podklouzla. Chytila jsem se za okraj umyvadla a přitom se do něho praštila břichem. Svalila jsem se na zem a břichem mi projela bolest. Následně jsem ucítila něco lepkavého mezi nohama, tak jsem se s námahou posadila. Na bílém koberečku se vyjímala velká červená skvrna, která tam ještě před chvílí nebyla. Ve vzduchu jsem ucítila pach rzi a před očima se mi zatmělo.

„Já potratila!“ vykřikla jsem nešťastně a začala jsem plakat.

„Bello, lásko, byl to jen sen.“ Někdo se mnou třásl a objímal mě v náručí. Otevřela jsem oči a zamžourala do denního světla.

„Edwarde?“

„Byl to jen sen. Nic se nestalo. Zítra jdeme k Carlislovi na kontrolu a pokud bude všechno v pořádku tak budeš moci do školy.“

„Nezdá se ti, že to nějak rychle uteklo? Už budu ve čtvrtém měsíci a mně to připadá jako včera, když mi Carlisle říkal, že musím zůstat doma,“ řekla jsem mu, když jsem se trošku uklidnila z toho příšerného snu.

„Říkal jsem si, že bychom mohli jet nakoupit nějaké věci pro maličké. Mohli bychom mu začít zařizovat pokojík.“

„To by bylo skvělé. Stejně si musím koupit nové podprsenky, tyhle už mi jsou těsnější.“

„Dnes tě po škole vyzvednu a pojedeme do nemocnice. Taky volal Charlie. Moc se omlouval, že tě nepřišel podpořit, když ti nebylo nejlíp, ale měl spoustu práce a pendloval mezi Port Angeles, Seattlem a Forks. Možná by bylo dobré, kdybychom se k němu dneska stavili.“

„Dobrý nápad a teď mě omluv. Alice!“ zavolala jsem.

„Skvělý nápad, Bello. Jistěže ti vyberu oblečení na dnešek a samozřejmě s vámi pojedu na ty nákupy v sobotu. Neměj strach, nebudu vám kecat do výběru. Já budu nakupovat barvy. Esme to tu chce trošku předělat a bude zařizovat dětský pokoj.“

Když odjeli, tak jsem se trošku nudila. Esme jela nakoupit nějaké potraviny, tak jsem se šla dolů koukat na televizi.

V poledne přijel Edward, který se nechal uvolnit ze školy a jeli jsme ze Carlislem.

„Jak se cítíš, Bello?“ ptal se mě, ačkoliv se poslední dobou ptal třeba i pětkrát denně.

„Opravdu báječně.“

„Děťátko je v pořádku takže pokud se na to budeš cítit, tak v pondělí můžeš do školy.“

„Díky Carlisle,“ zajásala jsem a seskočila z lehátka.

„Ahoj, Bello!“ radoval se táta nadšeně.

„Ahoj, tati.“

„Už je ti líp?“

„Ano, je. Carlisle mi dovolil návrat do školy.“ Mohutně jsem zívla.

„Možná bys měla jet domů a trošku si odpočinout,“ navrhl mi táta.

„Ale tak dlouho jsme se neviděli,“ bědovala jsem.

„Tak co kdybych tě sem zavezl v neděli ráno, a můžeš tu být celý den. Pokud se ti to bude hodit Charlie,“ promluvil Edward.

„Určitě. Klidně ji dovez,“ radoval se táta.

Rozloučili jsme se a docela brzo po našem příjezdu odjeli.

„Co to mělo být?“ ptala jsem se Edwarda v autě.

„Potřebuji si skočit na lov a ostatní z rodiny také. Byla bys doma sama a víš, jak poslední dobou snášíš samotu.“

„Aha. Díky, alespoň budu zase chvíli s tátou.“

Večer jsem šla brzo spát, protože jak znám Alice, tak mě ráno vzbudí brzo.

Jak jsem si myslela večer, tak se stalo. Alice přilítla k nám do pokoje v sedm ráno i se snídání a vystrkovala mě z postele. Potom mě nastrojila a mohli jsme vyrazit.

Do Seattlu jsme dojeli kolem deváté, protože se Edward jako obvykle táhnul, čímž štval Alice.

Alice vtrhla do obchoďáku snad vteřinu potom, co Edward zaparkoval, a nás nechala za sebou.

„Tak kam chceš jít nejdřív?“ zeptal se.

„Možná postýlka, přebalovací pult, vanička, kočárek pak asi i ohrádku. Máš nějaký nápad co dřív?“

„Pojď,“ vzal mě za ruku a vtáhnul nás do víru obchodu. Došli jsme k obchodu s dětskou výbavičkou a začali vybírat

„Tak co to bude?“ ptal se mile.

„Chci, aby mělo naše mimčo barevný pokojík. Líbí se mi oranžová je to taková neutrální barva, co myslíš?“ zeptala jsem se.

„Oranžová je dobrá.“

V krámku jsme byli až do oběda. Nakonec jsme měli pro naše maličké postýlku i zbytek nábytku a drobností, kterými mu vybavíme pokojík. Koupila jsem si elektronickou chůvičku.

„K čemu ti to je? Já přeci slyším všechno,“ říkal Edward pobaveně.

„Ale já na tom tak dobře se sluchem nejsem.“

Věci jsme si nechali poslat domů, protože jich bylo vážně požehnaně. Do auta jsme nacpali pouze kočárek, který jsme vybírali opravdu dlouho, ale nakonec jsme se shodli.

Domů jsme jeli pozdě odpoledne, protože jsem s Alice ještě absolvovala nakupovací maraton. Edward na ni dohlížel, aby se mi nepřihoršilo.

EDWARD

Jeli jsme domů a Bella vedle mě podřimovala na sedačce. Vypadala kouzelně. V ručkách svírala krabici, ve které měla rozjedenou pizzu.

Pustil jsem tichou muziku a Bella během pěti minut usnula. Vzal jsem jí krabici z klína a dal ji na zadní sedačky.

Dnes toho bylo opravdu hodně. Nikdy by mě nenapadlo, že se nám podaří zařídit celý pokojík. Bella byla ze všeho nadšená a já ostatně také. Prodavačka na nás nejdřív koukala jako na blázny. V hlavě jí běžely nechutnosti typu, proč tam chodíme a vybíráme tak drahý zboží, když na něj stejně asi nemáme. Stačil pouhý okamžik, když jsem jí na pult předložil svoji zlatou kartu a málem to s ní kleplo. S radostí ji ale přijala a nechala z ní odečíst slušnou částku peněz, které nám rozhodně chybět nebudou.

Opatrně jsem vyndal Bellu z auta a zamířil s ní rovnou do naší ložnice. Vysvlékl jsem ji a oblékl ji do teplejšího pyžama. Zachumlal jsem ji do deky a šel si dolů promluvit s ostatními.

„Na lov můžeme všichni. Včera jsme to domluvili s Charliem a Bella bude u něho.“

„Tak to je ideální,“ chopil se slova Carlisle a propustil mě tam, kde jsem chtěl být nejvíc. Za mou úžasnou přítelkyní. Teď už vlastně snoubenkou.

Když jsem přišel do pokoje, Bella ležela v peřinách a čouhala jí jenom hlava. Přilehl jsem vedle ní a přitáhl si ji blíž. Pozoroval jsem ji celou noc, protože tohle mě vážně nikdy nepřestane fascinovat.

BELLA

Ráno jsem se probudila v Edwardově náručí. Spokojeně jsem se zavrtěla a on mě pohladil po tváři.

„Jak ses vyspala?“

„Báječně a ty?“ zeptala jsem se z legrace.

„Opravdu skvěle. Malý moment počkej. Rose ti dělá snídani a za chvíli je tady potom vyrazíme k Charliemu.“

„Dobré ránko,“ pozdravila právě přicházející Rose.

„Ahoj,“ opětovala jsem pozdrav.

„Nejradši bych tu zůstala s tebou, ale lov potřebuju taky. Později ale můžeme něco podniknout. Třeba se zase koukat na nějaké filmy.“

„Moc ráda a děkuji za snídani.“ Náš vztah s Rose se až závratně zlepšil, ale mě to nehorázně těšilo. Trávily jsme teď spolu dost času a já jí vyprávěla všechny změny, které jsem na sobě během těhotenství zpozorovala. Vždycky byla tak nadšená, když jsme si o tom povídaly. Ona by byla vážně skvělá máma, ale teď to bude alespoň suprová tetička.

„Ahoj, tati,“ zdravila jsem ho, když mi Edward pomáhal z auta.

„Jak se dnes máš, zlatíčko?“

„Skvěle. Těším se na den strávený s mým tátou,“ zasmála jsem se.

„Tak se tu měj krásně a nezlob,“ loučil se se mnou Edward.

„Ty se měj taky pěkně a ulov si něco pořádnýho,“ pošeptala jsem mu do ucha. On se sklonil a políbil mě.

„Ahoj, budu tu kolem sedmý. Nashle Charlie,“ pozdravil tátu. Mávnul mi a naposledy se na mě usmál a potom naskočil do auta a odjel.

„Tak co chceš dělat?“ zeptal se táta.

„Co kdybych se nejdřív koukla, jestli nepotřebuješ něco vyprat a pak bych ti mohla uvařit oběd.“

„Bello, neměla by ses přepínat.“

„Není to žádné přepínání, ale domácí práce, které všechny těhotné ženy zvládnou.“

„Nezapomeň, že jsi měla komplikace.“

„Budu dávat pozor. Cullenovi mi nedovolí nic dělat a já mám strach, že to zapomenu nebo že se mi zkrátí svaly.“

„Fajn, ale já ti pomůžu.“

S Charliem jsme si to opravdu užili. Učila jsem ho, jak prát prádlo a on se to snažil pochopit. On si byl schopný vyprat sám, ale já se ho snažila naučit svoje triky.

Charlie seděl v kuchyni a četl si noviny. Já na pánvičce smažila steaky. Ozvalo se klepání.

„Já tam skočím, jen mi pohlídej ty steaky,“ řekla jsem a vyrazila ke dveřím.

Vzala jsem za kliku a dveře otevřela. Překvapeně jsem koukala na dotyčnou osobu, která ještě před chvílí stála za dveřmi.

„Bello!“ vykřikl nadšeně Jake a už mě chtěl vzít do náruče a zatočit se mnou, když jsem ustoupila o krok dozadu. Ten pohyb by nemusel udělat dobře mému děťátku.

„Ahoj, Jaku,“ odpověděla jsem odměřeně. Asi před půl rokem jsme se chytli, když se dozvěděl, s kým to vlastně chodím a já tehdy nakvašeně odešla pryč.

„Ale no tak nebuď taková netykavka.“

„Jaku?!“ pozdravil ho překvapeně táta.

„Tati, to maso," vyhrkla jsem.

„Neboj, Bells, už jsem ho odstavil.“

„Dobře.“

„Že ty ses na ni chtěl zase vrhnout, ale to si teď odpust. Bella se musí šetřit a prudké pohyby by jí nemusely udělat dobře.“

„O čem to plácáš, Charlie?“ ptal se Jake a můj táta se významně podíval na mé bříško, které jsem si objímala rukama. Jake následoval jeho pohled a ztuhl na místě.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Pokud jste se prokousali přes tuto pro mě zatím nejdelší kapitolu, co jsem kdy napsala, tak Vám jsem velmi vděčná. Doufám, že se kapitola líbila a necháte mi tu Vaše komentáře, názory no a jako obvykle cokoliv jiného, co Vás napadne.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 14: