Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 8. díl

10.07.2010 (08:30) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 875×

„Bella…“ vzdychl.

„Povídej mi o ní… Jaká byla?“

„Byla krásná stejně jako ty. Když o tom tak přemýšlím, jsi jí dost podobná… Potkal jsem ji ve škole a hned od první chvíle jsem věděl, že ona je ta pravá, ale nedával jsem jí to najevo, ba naopak. Vyhýbal jsem se jí a odháněl ji. Bál jsem se, abych jí neublížil. Byla tak křehká, že jsem čekal, kdy se rozpadne na malinkaté kousíčky, i proto mě přitahovala. Musel jsem ji chránit… Dokud nenastal ten den, který budu navždy proklínat…“

„Promiň, nechtěla jsem ti to připomínat.“ Pohladila jsem ho po jeho studené tváři. Edward se jen na mě usmál a políbil mě.

„Už dlouho přemýšlím nad tím, jestli bychom neměli mít společný pokoj. Co kdyby ses přestěhovala do mého? Je mnohem větší a navíc, když teď čekáme přírůstek, musím tě více hlídat.“ Pohladil mě po bříšku, které zatím nenaznačovalo žádnému těhotenství.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem a než se stačila vzpamatovat, přenášel Edward všechny mé věci někam pryč.

„Počkej!“ zastavila jsem ho. „ To už jako hned? Myslela jsem, že až se vrátíme zpátky domů.“

„No jestli nechceš, tak…“ Nenechala jsem ho to ani doříct. „Ne! Jen jsi mě trošku zaskočil… Počkej, pomůžu ti.“ Vstala jsem a vzala mu hromadu knih z náručí.

„Zbláznila ses?! Nemůžeš přeci nosit tak těžké věci!“ vykřikl a vyrval mi knihy z rukou.

„Pár knih mě nezabije,“ uklidňovala jsem ho, ale on si nedal říct.

„Běž si vyklidit šatnu,“ pokynul mi a odešel.

To budu mít za minutku. Alice mi přeci z domu nebrala celý šatník. Tedy aspoň doufám… Otevřela jsem dveře šatny a nestačila se divit.

„Alice!“ zařvala jsem přes celý barák.

„Co se děje?“ v mžiku byla tady.

„Kolik jsi mi toho oblečení s sebou zabalila proboha?!“ Zírala jsem na přeplněnou šatnu a nevěřícně kroutila hlavou.

„Vždyť toho není moc… Jen půlka,“ uklidňovala mě.

„A proč mi teda připadá, že je toho více než jsem měla?!“

„No… Protože ta šatna je daleko menší,“ ujišťovala mě a odešla.

Dále už jsem to neřešila. Pobrala jsem toho tolik, kolik jsem jen mohla a spěchala do Edwardova pokoje… Položila jsem oblečení na postel a šla pro další várku, se kterou mi pomohl, takže jsem to měla vyklizené rychleji, než jsem si myslela.

Lítala jsem po pokoji sem a tam a ukládala své věci všude, kam jsem jen mohla. Edward seděl na posteli a zaujatě mě pozoroval… Snažila jsem se uložit knížku do knihovny na nejvyšší poličku, která byla poloprázdná, ale byla na mě moc vysoko.

„Sakra!“ nadávala jsem a snažila se tam knihu všemožně dostat.

„Počkej, já ji tam dám.“ Rychle vstal a přispěchal mi na pomoc.

„Děkuji.“ Usmála jsem se na něj a podávala mu knihu, ale najednou úplně zkameněl a ani se nepohnul.

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala jsem se starostlivě a zamávala mu rukou před jeho vážným obličejem.

„Promiň, ale musím na chvíli odejít… Alice a Esmé se o tebe postarají.“ Konečně promluvil, ale než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč… Okamžitě jsem se za ním rozběhla.

„Edwarde, počkej! Kam jdeš?! Co se děje?!“ Zastavil se u schodů a konečně se otočil.

„Zůstaň doma a nikam nechoď. Vrátím se co nejrychleji.“

„Dobře… Ale řekni mi, kam jdeš?“

„Potřebuji si jen něco vyřídit.“ Najednou mě vzal za ruku a podíval se mi hluboko do očí. „Vanesso slib mi, že na sebe dáš pozor.“

„Slibuji.“ Pohladila jsem ho po jeho zmučené tváři a on mě políbil tak, jako nikdy… Bylo to tak procítěné. Tak, jako by to bylo naposled… Pustil mi ruku a bez dalšího slova odešel.

Nevím proč, ale neměla jsem z toho dobrý pocit… Zdálo se mi, jako bychom se loučili… Ale proč? Proč by to dělal? Vždyť si šel jen něco vyřídit a za chvíli se určitě vrátí.

Uložila jsem poslední tričko do šatníku a jen tak se rozhlížela po místnosti… Zaujala mě fotografie položená na psacím stolu. Přistoupila jsem blíže, abych si ji prohlédla a nemohla uvěřit svým očím… Na té fotografii byla má teta Isabella! Sestra mé mámy.

Najednou mi všechno začalo zapadat do sebe… Ta Bella, o které mi Edward vyprávěl, byla ona! Moc o ní nevím, jen něco málo… Zemřela v sedmnácti letech, kdy jsem byla ještě miminko. Podle mámina vyprávění spolu velmi dobře vycházely, až dokud se máma neodstěhovala. Teta zůstala ve Forks a pak už se moc nevídaly. O pár měsíců později záhadně zmizela. O jejím zmizení se vědělo jen velmi málo a vyšetřovatelé pátrání po roce ukončili. Máma z toho byla velmi špatná a dodnes si vyčítá, že z Forks odešla.

„Můžu dál?“ nakoukla do pokoje Esmé. Málem jsem leknutím upustila rámeček s fotkou.

„Jo, jasně.“ Rychle jsem fotku položila na své místo.

„Byla krásná, že?“

„Cože?“ Vůbec jsem nevěděla, o kom mluví.

„Bella,“ upřesnila.

„No… jo, to byla.“

„Edward měl pravdu. Jsi jí hodně podobná… I tím jak se chováš.“

„Vážně?“ Máma mi říkává, že jí ji hodně připomínám, ale já si to nemyslím.

„Ano, skoro jako byste byli příbuzné.“ Nevěděla jsem, jestli jí to mohu říct, ale nakonec jsem se odhodlala.

„No, vlastně to byla moje teta,“ začala jsem.

„Cože?!“ Esmé byla očividně velmi překvapená.

„Ano, byla to sestra mé matky.“

„Bella se zmiňovala, že má starší sestru, ale nic víc nám o ní neřekla.“

„Teta jí nikdy neodpustila, že se odstěhovala do New Yorku a nechala tady svou rodinu… Kdysi, když ještě máma bydlela ve Forks, nedaly na sebe dopustit. Byly jako nejlepší kamarádky.“

„Bellin odchod musel být pro tvou mámu těžký.“

„To byl… Dodnes si vyčítá, že nezůstala ve Forks.“

„My všichni jsme si vyčítali Bellinu smrt, ale už se to nedá vrátit zpět… Ještě donedávna jsme byli všichni zdrceni, než jsi přišla ty… Jako by nám tě poslala samotná Bella.“ Co když má Esmé pravdu? Možná to měl být můj osud, abych se dostala ke Cullenům.

„Možná.“

„Co tady děláte?“ V pokoji se objevila Alice.

„Klábosíme,“ odpověděla jí Esmé.

„A jak se vede našemu drobečkovi?“ zeptala se tím nejsladším hlasem a pošimrala mě po břichu.

„Myslím, že se mu zatím u mě líbí,“ odpověděla jsem.

„Počkej, takže ty si to dítě necháš?“ zeptala se mě Esmé překvapeně.

„Ano!“ odpověděla za mě nadšeně Alice a začala skákat radostí.

„Vanesso, ale bude to pro tebe i pro dítě velmi nebezpečné.“

„Esmé, to už jsem slyšela za těch posledních pár dnů několikrát. Ale už mě nikdo nepřesvědčí, abych si ho nechala vzít.“ Moje rozhodnutí nikdy nezměním.

„Víš, jen mám o tebe starost. Ale když si myslíš, že to zvládneš, bránit ti nebudu.“

„To znamená, že budu teta?!“ Aliciny oči se rozzářily štěstím.

„No ovšem, že budeš teta!“ odpověděla jsem a objala ji.

„A to znamená, že ty Esmé budeš babičkou!“ vykřikla nadšeně.

„No jo… Já budu babička!“ Všechny tři jsme se objímaly a radovaly se z toho malinkého tvorečka.

„Nemáš hlad?“ zeptala se mě starostlivě Esmé a chystala se k odchodu.

„Něco malého bych si dala,“ souhlasila jsem a vyrazila společně s Esmé a Alicí do kuchyně.

„Tak tady to máš.“ Alice přede mě postavila plnou misku těstovinového salátu, který vypadal tak lahodně.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a pustila se do té dobroty. Alice mezi tím umývala nádobí a Esmé něco ukládala do spíže… Najednou spadl Alici z rukou talíř, ale ani se nehnula. Stála tam jako přibitá a hleděla upřeně před sebe… Přesně jako Edward dneska ráno.

„Alice? Co se děje?!“ zeptala se Esmé a zamávala ji rukou před tváří.

„Victoria je tady… Edward, Jasper a Emmett zrovna dorazili,“ odpověděla a stále upřeně hleděla před sebe.

„Kam dorazili?!“ Myslela jsem, že si šel Edward jen něco vyřídit.

„Na louku, kde se koná boj.“

„Vy jste to věděli předem?!“ Nemohla jsem uvěřit svým uším.

„Dneska ráno jsem měla vizi, a tak se Edward rozhodl jednat hned, abychom se mohli co nejdříve vrátit domů.“

„Pokud se vrátí…“ řekla jsem se slzami v očích a odešla.

Věděla jsem, že se něco děje, ale o tomhle jsem ani nepřemýšlela… Byl rozhodnut se Victorii postavit tak jako tak, ale byla bych s tím smířená. Teprve nedávno jsem zjistila, že mi hrozí nebezpečí, kterému vystavuji celou mou rodinu, neboť se rozhodli za mě bojovat… Nejraději bych se jí postavila sama a zemřela, než aby se jim něco stalo… Při té představě, že by někdo z nich zemřel, se mi dělalo zle. Měla jsem o ně strašný strach a doufala, že z toho vyváznou živí a zdraví.

Nebylo mi vůbec dobře. Začalo mě strašně bolet břicho, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Lehla jsem si a myslela, že to přejde, ale bolest se čím dál tím více stupňovala.

„Nepotřebuješ něco?“ vešla do pokoje Esmé. „Panebože, jak to vypadáš?!“ zhrozila se, když mě spatřila ležící v křečích na posteli.

„Mohla bys zavolat Carlisla, prosím?“ Už jsem to nemohla vydržet.

„Carlisle, rychle pojď sem!“ volala naléhavě Esmé a sedla si na okraj postele.

„Proboha! Esmé rychle mi přines můj kufřík.“ Podle jeho výrazu jsem poznala, že něco není v pořádku…  Že já nejsem v pořádku.

„Carlisle, co se děje?“ Přes ty křeče se mi hůře mluvilo.

„Zatím to nemůžu přesně konstatovat, ale nevypadá to nejlépe.“

„Bojím se o malé… Co když o něj přijdu?!“ Byla jsem úplně zoufalá.

„Zlatíčko, neboj se, všechno dobře dopadne,“ uklidňovala mě Esmé. Kéž by tak měla pravdu.

„Vanesso! Vanesso!“ uslyšela jsem vzdáleně Carlisleův hlas, ale nedokázala odpovědět… Najednou mě pohltila černota.

Nepohrdnu žádným komentíkem a za každý budu velmi ráda!

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 8. díl: