Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 7. díl

31.05.2010 (13:30) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1381×

„Stála jsem na naší louce, byla tam nějaká upírka a ta holčička… Ona mi ji vzala, Edwarde! Vzala mi ji!“ Rozbrečela jsem se, protože jsem byla úplně bezmocná.
„Lásko, uklidni se. Byl to jenom sen, všechno je dobré,“ uklidňoval mě… Byl to jenom sen?! Vždyť to bylo tak skutečné! Tak proč mě to tak bolí? Proč chci tu holčičku tolik zachránit, když vůbec neexistuje?!

„Je mi nějak špatně, kde je tady záchod?“ Opravdu mi bylo zle, ale také jsem chtěla být chvíli sama.
„Tady,“ ukázal na dveře vedle komody.
„Díky.“ Opatrně jsem vstala a rychle mířila na záchod.
„Vanesso, co ti je?!“ ozval se za dveřmi Edwardův hlas.
„Nic to není, jen jsem asi snědla něco špatného,“ odpověděla jsem a začala zvracet.
„Můžu dovnitř?“
„Ne, nechci, abys mě takhle viděl.“ Musela jsem vypadat opravdu hrozně, ale stejně jsem ho nepřemluvila… Celou dobu mi nad záchodem držel vlasy a nic neříkal, ale jeho bolestný pohled napovídal všemu.
„Neměl bych zajít pro Carlisla?“ zeptal se starostlivě.
„Dobře,“ souhlasila jsem, protože už jsem nesnesla to, jak se na mě dívá… Vypláchla jsem si pusu, umyla obličej a šla si lehnout. Za chvíli byl Edward zpátky i s Carlislem.
„Edward mi říkal, že jsi zvracela a není ti zrovna nejlíp.“ Carlisle se posadil na okraj postele a Edward vedle něj.
„Už je mi lépe,“ ujišťovala jsem ho.
„Dobře, ale kdyby něco, hned zavolej.“ Já jen souhlasně přikývla.
„Au… Au!“ Najednou jsem dostala strašné křeče. Držela jsem se za břicho a svíjela se bolestí.
„Edwarde, přines mi můj kufřík. Je v pracovně,“ řekl Carlisle. „Vanesso, vyhrň si prosím tričko, budu tě muset vyšetřit.“ Udělala bych cokoliv, jen abych se zbavila té ukrutné bolesti. Edward byl ve vteřině zpátky.
„To není možné!“ vykřikl nevěřícně Carlisle.
„Co se děje?“ Byla jsem vyděšená Carlislovým pohledem.
„Carlisle, to nemůže… To přece nejde.“ Edward byl očividně velmi zaskočen.
„Uděláme potřebné vyšetření a podle toho se uvidí… Budu ti muset vzít krev,“ upozornil mě.
„Dobře,“ souhlasila jsem… Při odběrech se mi vždycky dělá zle, ale když podle toho zjistí, co mi je, jsem ochotná to vydržet… Edward mě držel za ruku a já se ani na okamžik neopovážila otočit na Carlisla.
„Už to je.“ Malinkou náplastí mi přelepil místo vpichu.
„Co si myslíš, že by mi mohlo být?“
„No…“ Podíval se na Edwarda, který na něj hodil divný pohled. „Mohl bych tě o něco požádat?“
„Jistě.“
Podal mi krabičku a bez jediného slova odešel.
„Těhotenský test?!“ Byla jsem překvapená. Jak si může myslet, že jsem těhotná?! Proboha s kým?! Vždyť Edward mít děti přece nemůže, alespoň mi to tvrdil.
„Nechceš mi náhodou něco říct?“ Podezíravě se na mě zadíval.
„Snad si nemyslíš, že bych tě podváděla! Co tě to proboha napadlo?!“ Byla jsem tolik rozčílená. Copak jsem nějaká fuchtle?! Jak si to o mně může myslet?!
„Promiň.“ Sedl si vedle mě a políbil mě na čelo.
„Mohl bys mě nechat na chvíli o samotě?“ koukla jsem na něj prosebně.
„Dobře, ale kdyby něco, hned mě zavolej.“
„Jo, neboj,“ uklidňovala jsem ho… Edward odešel a já si mohla v klidu pročíst příbalový leták.
Teď zbývalo jen čekat. Chodila jsem po místnosti jako lev v kleci a byla čím dál tím více nervóznější. Vyrušila mě až Alice, která jako neřízená střela vletěla do pokoje.
„Už… Už je čas!“ křičela radostně svým zvonivým hláskem. „Tak co? Kolik tam je čárek?“
„Hm… dvě,“ odpověděla jsem.
„Ty jsi… Ty jsi těhotná!“ vykřikla radostně a hned se mi vrhla kolem krku.
„Cože?! To nemůže být pravda! Vždyť… já… on… Ne, to musí být nějaký omyl.“
„Tak si udělej ještě jeden.“ Ani jsem jí nestačila odpovědět a už byla zpátky i s novým testem… Seděly jsme na posteli a obě koukaly na test. Alice nedočkavě a já… Nedokážu to popsat. Ustaraně? Radostně? Nešťastně? Míchalo se ve mně strašně moc pocitů najednou.
„Už,“ pokynula mi a já hned popadla test.
„Zase dvě.“
„Je to jasné! Blahopřeju ti… maminko,“ objala mě. Maminko... To slovo mi znělo dokola v hlavě a stále jsem tomu nemohla uvěřit… Spíše nechtěla, protože jsem měla strach, co na to řekne Edward.
„Slyšeli jsme správně?!“ V pokoji se objevil Carlisle s Esmé.
„Ano, Vanessa čeká miminko!“ křičela radostně Alice a začala tančit po pokoji.
„Alice, uklidni se, to že mi vyšel pozitivně test, neznamená, že musím být těhotná.“
„Tobě ale nevyšel jen jeden… Ale dva!“ opravila mě a začala znovu tančit.
„Dva?!“ Carlisle s Esmé nevěřícně hleděli na testy, které jim Alice strčila do rukou.
„Vanesso, nebudu ti lhát… To co jsem cítil opravdu naznačuje tomu, že bys mohla být těhotná,“ řekl Carlisle.
„A co jsi cítil?“
„Jakoby se ti v břiše něco pohybovalo.“
„Vždyť bych byla teprve na začátku, jak bys ho mohl cítit?“ Nevěřila jsem tomu, co říkal.
„Pokud jsi měla poměr pouze s Edwardem, tak by to nebylo obyčejné dítě. Bylo by to dítě upíra a člověka.“ Představovala jsem si, jak by asi vypadalo… Bylo by stejně krásné jako Edward? Jako ta holčička v mém snu? Ta holčička! Co když to nebyla náhoda, že se mi o ní zdálo. Možná to bylo znamení!
„Uvidíme, jak dopadnou výsledky krve a podle nich určíme, zda jsi opravdu těhotná… Mimochodem, Edward ti vzkazuje, že se za chvíli vrátí,“ řekl Carlisle a odešel. Alice po chvíli odešla také a já zůstala s Esmé o samotě. Bavily jsme se o všem možném. Esmé mi vyprávěla něco o svém lidském životě a o tom jak se seznámila s Carlislem. Byl to velmi smutný příběh se šťastným koncem… No, nebyl to úplně tak šťastný konec, ale tak to už v životě bývá. Nikdo nemůže rozhodnout o svém osudu… S Esméinou společností jsem úplně zapomněla na to, že už nejsem ve Forks. Kde to vlastně jsem? Esméin výraz napovídal tomu, že ji něco tíží.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se starostlivě.
„Vanesso, přemýšlela jsem a rozhodla se, že ti to povím, i přes Edwardův zákaz. Museli jsme tě odvést z Forks sem do Seattlu, abychom tě ochránili před Victorií.“
„Před Victorií?“ Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela.
„Určitě víš, že všichni upíři nejsou jako my. Existují i nemilosrdní a k těm patří právě Victoria. Má s námi nevyřízené účty za to, že jsme zabili jejího druha Jamese, ale nebylo to bezdůvodně. Zabil Edwardovu snoubenku… Bellu. Victoria o tom neví a nechce nás vyslechnout. Chce se Edwardovi pomstít a zabít jeho lásku, aby trpěl stejně jako ona, což už si myslím, trpěl dost Bellinou smrtí a nechci, aby se to opakovalo, proto nás musíš poslouchat a dělat co ti řekneme. Slib mi to.“
„Slibuji. Všechno dobře dopadne,“ uklidňovala jsem ji.
„Dost bylo smutné minulosti, provedu tě po domě.“ Vyšly jsme ze dveří do dlouhé úzké chodby… Dům se velmi podobal tomu ve Forks, takže jsem neměla problém se v něm orientovat. Dokonce jsem měla pokoj ve stejném místě… Byla jsem tolik unavená, že jsem si šla lehnout už v šest hodin, což je u mě velmi neobvyklé.
Vzbudilo mě až nějaké šramocení… Byl to Edward.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se a přilehl si ke mně.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ospale a dlouze zívla.
„Půl dvanácté.“
„Hm…“ zamručela jsem a znovu propadla říši snění.
Probudily mě až paprsky slunce, které mi svítily do tváře. Edward ležel vedle mě a něžně mi hladil vlasy.
„Dobré ráno.“ Políbil mě.
„Dobré.“
„Co si dáš k snídani?“ zeptal se a už stál u dveří.
„Není mi nějak dobře, takže něco lehkého.“
„Dobře,“ odpověděl a ve vteřině zmizel.
„Můžu?“ nakoukl do pokoje Carlisle.
„Jasně,“ přitakala jsem.
„Celou noc jsem zkoumal vzorek tvé krve, ze kterého se potvrdilo, že jsi opravdu těhotná… Vanesso, teď se musíš rozhodnou, jestli si dítě necháš nebo ne. Přikláněl bych se k té pro tebe možná lepší variantě, interrupci, ale musíš si to sama rozmyslet… Pokud se rozhodneš si dítě nechat, bude to pro tebe obrovské riziko. Můžeš zemřít.“
„Mohl bys mi dát nějaký čas na rozmyšlenou?“
„Jistě, ale ne více jak den. Dítě roste strašně rychle.“
„Dobře,“ souhlasila jsem.
Carlisle měl namířeno k odchodu, když v tom se uprostřed dveří zastavil. „Rozmysli si to dobře, abys pak svého rozhodnutí nelitovala,“ řekl a odešel. Sedla jsem si na postel a čekala, až se Edward vrátí. Přemýšlela jsem o tom, jestli mu to mám říct nebo ne.
„O čem přemýšlíš?“ ozval se jeho hlas vedle mě a já hrůzou nadskočila.
„Vylekal jsi mě!“
„Tak promiň, ale už tady do tebe hučím asi pět minut.“
„Tak to se ti omluvám, ale přemýšlím nad důležitou věcí… Hodně důležitou.“
„Tak nepřemýšlej a jez. Esmé ti udělala nějaký dietní sendvič... Nechápu, jak to můžeš jíst. Hrozně to páchne," zašklebil se.
„Nevíš, co je dobré.“ Za pár minut jsem měla talíř prázdný.
„Jak vidím, tak ti chutnalo.“ Podíval se na prázdný talíř, který jsem mu podala.
„Bylo to výborné. Pochval šéfkuchaře.“ Mezitím co byl Edward pryč, jsem se musela rozhodnout… Řeknu mu to!
„Trápí tě něco?“ zeptal se starostlivě a posadil se vedle mě. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí a koukala na svého anděla.
„Musím ti něco říct. Víš já… ty… vlastně my… Prostě jsem těhotná.“ Edward na mě nevěřícně hleděl a v jeho očích byla zlost.
„Jsi si tím jistá?“
„Na sto procent.“
„Promiň mi to, lásko. Nechtěl jsem ti ublížit. Moc mě to mrzí. Odpustíš mi?“
„Edwarde, já jsem těhotná a ty se mi tady za to omlouváš?“ Vůbec jsem to nechápala.
„Vždyť za to můžu já! Kdybych si dával větší pozor, možná by se tahle věc nestala.“
„Kdybychom si oba dávali pozor, tak se to nestane,“ opravila jsem ho.
„Jediná možnost je interrupce. Zavolám do nejbližší nemocnice a objednám tě.“
„Tohle není jediná možnost… Co když si to dítě chci nechat?“ Byla jsem pevně rozhodnutá… Budu matkou.
„No to teda ne! Nedovolím, aby tě něco takového zničilo!“
„Něco takového? Takhle mluvíš o našem dítěti?!“
„Vanesso, to není dítě, je to monstrum, které tě zabije!“
„Ne! Budu dělat vše proto, abych přežila já i mé dítě a nikdo mi v tom nezabrání!“ Cítila jsem zlost.
„Vanesso, prosím nedělej to. Nechci tě ztratit. Už jednou jsem si něčím podobným musel projít a nechci, aby se to opakovalo.“
„Nemusíš mě ztratit. Bellu jsi proměnit nemohl, přišel jsi příliš pozdě, ale mě můžeš. I kdybych nebyla těhotná, chtěla bych to. Miluji tě a chci s tebou být na věky věků.“
„Bella…“ vzdychl.
„Povídej mi o ní… Jaká byla?“
„Byla krásná stejně jako ty. Když o tom tak přemýšlím jsi jí dost podobná… Potkal jsem ji ve škole a hned od první chvíle jsem věděl, že ona je ta pravá, ale nedával jsem jí to najevo, ba naopak. Vyhýbal jsem se jí a odháněl ji od sebe pryč. Bál jsem se, abych jí neublížil. Byla tak křehká, že jsem čekal, kdy se rozpadne na malinkaté kousíčky. Cítil jsem, že ji musím chránit… Dokud nenastal ten den, který budu navždy proklínat…“

Líbí se vám stále tahle povídka? Pokud ano nechejte komentík. Gabby01

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 7. díl: