Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 5. dil

07.04.2010 (11:45) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1111×

„Máš tady návštěvu,“ řekl tajemně.

„Návštěvu? A já?“ podivila jsem se.

„Ano ty! Převleč se a přijď dolů.“ Políbil mě a odešel.

Byla jsem tak nervózní, že jsem si málem kartáčkem na zuby vypíchla oko… Kdo to může být? A co po mně chce? … Oblékla jsem se do obyčejného trička a riflí, vlasy jsem stáhla do jednoduchého drdolu a decentně se nalíčila… Pomalu a nejistě, jsem scházela schodiště dolů a vydala se do obyváku.

„Vanesso!“ vykřikla nějaká žena a rozběhla se ke mně, aby mě mohla obejmout.

„Mami?!“ Nemohla jsem věřit svým očím. Vypadala přesně jako na fotkách, které mi posílala, ještě když jsem s ní byla v kontaktu.

„Ano, jsem to já!“ Rozplakala se… Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, jak mě pevně svírala ve svém náručí.

„Kde ses tu vzala?“

„Esmé mi volala, že jsi tady,“ odpověděla a otřela si tvář od slz… Esmé? Jak se s ní spojila?

„Proč jsi tady?!“ Nevím, co mě to popadlo, ale měla jsem na ni zlost.

„Vanessko, jak to myslíš? Přece tě tady nenechám. Odjedeme spolu do New Yorku.“

„Cože?! Já s tebou nikam nepojedu! Chci být tady u Carlislea a Esmé!“ Vykroutila jsem se z jejího náručí a schoulila se u Edwarda.

„Ale já jsem myslela, že budeš ráda.“ Byla překvapená mou reakcí a já zase jejím plánem.

„Neboj se, nikam nepojedeš,“ uklidňoval mě tiše Edward.

„Co se to tady děje?!“ Do pokoje vešel Carlisle společně s Esmé. Okamžitě jsem se za nimi rozběhla.

„Esmé!“ Do očí se mi začaly hrnout slzy.

„Co se děje?!“ podivila se.

„Já nechci jet s mámou do New Yorku! Já chci být tady!“ rozvzlykala jsem se.

„Pokud nechceš jet, nikdo tě nemůže nutit,“ rozhodl Carlisle… Máma tam stála jako opařená a koukala na to, jak mě Esmé utěšuje.

„Myslela jsem, že mě ráda uvidíš.“

„Ano, moc ráda tě vidím, ale nemůžeš si pro mě jen tak ze dne na den přijet a odvézt si mě s sebou… Vlastně tě ani pořádně neznám.“ Cítila jsem se hrozně, po tom jakou scénu jsem tady ztropila, ale nemohla jsem jinak.

„Vím, na co narážíš.“ Posadila se na okraj pohovky. „Nebyla jsem tou nejlepší matkou na světě, ale vždycky jsem chtěla pro tebe to nejlepší… Tehdy jsem tě chtěla vzít s sebou, ale Thomas mi to rozmluvil a slíbil mi, že se o tebe postará… Nakonec to bylo dobře, protože bych na tebe neměla čas… Vidím, že je ti tady dobře a tak tě nebudu nutit, abys se mnou za každou cenu odjela. Slib mi však, že mi budeš dávat o sobě vědět a určitě mě někdy přijedeš navštívit.“

„Samozřejmě! Budu tě navštěvovat, jak jen to bude možné,“ slibovala jsem a objala ji.

„Jsem ráda, že je všechno v pořádku,“ oddychla si.

„Já taky.“

„Budu už muset jít. Nemám ještě zarezervován žádný hotelový pokoj.“ Zvedla se a chystala se k odchodu.

„Zůstaňte klidně tady,“ navrhla Esmé.

„Ale ne, nechci být na obtíž… Málem bych zapomněla…“ Položila na stůl bílou nadutou obálku. Esmé ji vzala a otevřela.

„To nemůžeme přijmout.“ Zavřela obálku a vrátila jí.

„Jen si to nechte. To máte za Vanessu.“ Byla to docela legrace, pozorovat je, jak si ji předávají, jako horký brambor… Nakonec skončila u mě společně ještě s mamčinou kreditkou.

„Jsem ráda, že zůstanete, Renée. Půjdu vám nachystat pokoj.“ Esmé nakonec mamku přemluvila, aby zůstala.

„Jestli by vám to nevadilo, šla bych s vámi. Potřebuju se trochu protáhnout.“

„Ale jistě, jen pojďte… A když už teda, tak vás alespoň provedu po celém domě,“ rozhodla Esmé a vedla mámu směrem do kuchyně… Carlisle odešel nahoru do své pracovny, jak bylo jeho každodenním zvykem a my s Edwardem jsme byli aspoň na chvíli o samotě.

„To bylo teda něco!“ Ještě stále jsem byla rozhozená.

„Kdo to mohl tušit, že si tě bude chtít odvézt s sebou, že?“

„Tys to věděl?!“ Nemohla jsem tomu uvěřit!

„No… vlastně ano,“ přiznal.

„Proč jsi mi nic neřekl?!“ Teď jsem byla rozčílená.

„Protože jsem věděl, že s ní neodjedeš… Musím přiznat, že jsem rád, že je tu Alice, i když mi někdy leze na nervy.“

„Já to slyšela!“ ozvala se ze shora Alice a já se rozesmála.

„Nechtěl jsem, aby ses trápila.“ Přesunul si mě na klín a políbil.

„Příště mě alespoň upozorni.“

„To víš, že ano,“ ujišťoval mě… „Esmé a Renée už se vracejí.“

„Ach jo, to nemůžeme být aspoň chvíli spolu?“

„Tak si někam vyrazíme,“ navrhl.

„To je dobrý nápad… Počkej tady, hned se vrátím.“ Běžela jsem nahoru do svého pokoje, abych se mohla trochu upravit… Nestačila jsem se divit. Na křesle bylo nachystáno oblečení a boty.

„Díky moc, Alice!“ zavolala jsem hlasitě do chodby.

„Nemáš zač!“ odpověděla nazpátek. Venku bylo neobvykle teplo, to asi proto, že je duben… Oblékla jsem se, trošku upravila a vyrazila za Edwardem. Ten už na mě čekal v autě před domem. Nastoupila jsem na místo spolujezdce a připoutala se.

„Co je? Jsem někde špinavá?“ Podívala jsem se do zpětného zrcátka, ale ničeho jsem si nevšimla.

„Ne, jen ti to strašně moc sluší.“ Milovala jsem Edwardovy lichotky, protože se vždycky u toho tvářil tak sladce, že jsem tomu nemohla odolat a musela ho políbit.

„Tak kam vyrazíme?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To bude překvapení.“

To jsem teda zvědavá… Dojeli jsme na konec silnice, kde začínala lesní cestička.

„To už jsme tady?“

„Ne, budeme muset jít pěšky,“ odpověděl a to už mi otvíral dveře a pomáhal mi vystoupit… Alice musela moc dobře vědět, kam pojedeme, protože mě vybavila pohodlnými teniskami, fialovou košilí a riflemi… Edward mě chytil za ruku a mlčky mě vedl hlubokým lesem. Jen párkrát se na mě pousmál, tím svým úsměvem, který jsem tolik milovala.

„Tak jsme tady,“ oznámil vítězoslavně. Prošli jsme mezi vysokou trávou a dostali se na malou louku plnou nádherných květů. Bylo tam tak nádherně… Posadili jsme se doprostřed louky a jen tak se na sebe dívali.

„Tohle je mé oblíbené místo,“ řekl a utrhl mi fialku.

„Chodíš sem často?“ zeptala jsem se a zapletla si květ do vlasů.

„Jen když potřebuji na chvíli vypnout… Víš, někdy je být upírem opravdu těžké. Zvláště s mou schopností. Je to jakobys stála v davu lidí, kteří mluví najednou a k tomu ještě každý o něčem jiném… Ale ne jenom kvůli tomu sem chodím. Od první chvíle, co jsem tě spatřil, jsem se do tebe zamiloval, ale nechtěl jsem si to připustit… Nemohl jsem, protože jsem se bál, že ti ublížím. Voněla jsi takovou nepopsatelnou vůní a moje pudy mi říkali, cítíš, jak voní? Ochutnej tu její lákavou krev, jen kapičku, ale přemohl jsem to. Proto jsem se ti delší dobu vyhýbal, a když už jsem nemohl vydržet doma, utekl jsem na tohle místo.“

„Páni,“ vypadlo ze mě.

„Neboj, už jsem si na tu tvou vůni zvykl… No, ale…“ Povalil mě do trávy a sklonil se nade mě, aby mě mohl políbit. Čekala jsem na ty jeho mramorové rty, které vždycky drtily ty mé… Ale nic… Ucítila jsem závan Edwardova studeného dechu na krku. Bylo to nepopsatelné… Přitiskl své studené rty na můj krk a sjížděl s nimi nahoru a dolu. Pak přešel na mé rty, které nedrtil, jak to vždycky dělával, ale snažil se být co nejopatrnější. To už jsem nemohla vydržet a vložila jsem se do toho s plnou parádou… No jo, jsem nedočkavý člověk… Jeho ledové ruce mi zajížděly pod tričko a mě pod nimi naskákala husí kůže.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a pokračoval tam, kde skončil.

„Já tebe taky. Strašně moc,“ odpověděla jsem udýchaně.

Vyrušil nás Edwardův mobil, kterému bychom nevěnovali pozornost, kdyby na něm nevyskočilo Carlisleovo číslo.

„Musím to vzít. Carlisle by mi nevolal, kdyby to nebylo důležité.“ Sedl si vedle mě a vytáhnul mobil z kapsy.

„Ano Carlisle?“

„Edwarde, kde jsi?“

„V lese. Proč?“

„Musíš se okamžitě vrátit. Doufám, že je s tebou i Vanessa!“

„Samozřejmě, že je… Carlisle, děje se něco?“

„Ano děje, ale řeknu ti to, až přijedete.“

„Je to vážné?“

„Více než si myslíš.“

Doufám, že se vám 5. díl Štěstí v neštěstí líbil. Pokud ano, napiště mi komentík.

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 5. dil: