Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 2. díl

13.03.2010 (21:15) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1272×

V noci mě vzbudil rámus a kroky, které mířily směrem ke dveřím mého pokoje.

Pomalinku se otevřely dveře a v nich stál Edward. Co tady chce?! Dělala jsem, že spím a on mi to sežral. Tichými kroky při kráčel k posteli a posadil se…  Otevřela jsem oči a spatřila ho, jak na mě upřeně hledí. Měsíční světlo mu svítilo do tváře… Byl tak krásný!

„Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Stejně jsem nespala… Co tady děláš, Edwarde?“ zeptala jsem se.

„Už od první chvíle jsem se do tebe zamiloval. Chtěl jsem ti říct, že tě miluji!“ Políbil mě.

„Já tebe taky!“

„Vanesso! Vanesso, vstávej!“

„Co?!“ Otevřela jsem oči a uviděla Alicin vysmátý obličej.

„Edward tady není.“ Začala se smát… Celá jsem zrudla a posadila se, abych měla lepší rozhled.

„Dobře, nebudu se ptát na podrobnosti… Jdi se nasnídat a pak pojedeme nakupovat!“ vykřikla radostně a přímo vytančila z pokoje někam pryč… Byl to docela hezký sen… Co to tady melu?! Vyhrabala jsem se z peřin a šla si opláchnout obličej studenou vodou. Otřela jsem se a oblékla si župan, který byl pověšen na stěně… Sešla jsem do kuchyně, kde seděl Emmett a Jasper a něčemu se pochechtávali. Když mě spatřili, zvážnili, ale když jsem odešla do spíže pro kukuřičné lupínky, propukli v ještě větší řehot.

„Jsem někde špinavá nebo co?“ zeptala jsem se Rosalie, která právě přicházela.

„Ne, proč?“

„Podívej se na ty dva.“ Pohodila jsem hlavou na Emmetta a Jaspera, kteří se div neváleli smíchy po zemi.

„Z těch si nic nedělej! Chovají se tak skoro pořád,“ uklidňovala mě… Vzala jsem si mlíko z lednice a zalila si s ním lupínky. Posadila jsem se ke stolu a pustila se do snídaně. Emmett a Jasper už byli docela v klidu, do té doby, než se v kuchyni neobjevil Edward.

„Co jim zase je?“ Zdálo se mi to, nebo na mě opravdu promluvil.

„Nevím,“ odpověděla jsem… Vzal si ranní noviny a posadil se ke stolu.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se.

„Docela dobře a ty?“

„Jo, dobře.“

Emmett a Jasper už naštěstí odešli a tak byl konečně klid.

„Co dneska podnikáš?“ odtrhl oči od novin na mě.

„Alice chce jet na nákupy.“

„Chudáku,“ politoval mě.

„Proč?“ zeptala jsem se překvapeně.

„To neznáš Alici a její nakupovací mánii.“

„Tak co?! Vyrážíme?!“  V kuchyni se objevila Alice.

„Jo, jenom se převléknu a můžeme vyrazit.“ Dala jsem prázdnou misku do dřezu a vyrazila do pokoje.

„Tak si to užijte!“ zavolal za námi při odchodu Edward.

„Nechceš jet s námi? Všimla jsem si, že by si potřeboval nové košile.“ Alice na něho prosebně zamrkala.

„Abych ti zase nosil tašky a krabice, co?“ Podíval se na ni podezíravě.

„No, to taky,“ přiznala.

„No, tak dobře… Ale pojedeme mým autem.“ Alice přikývla a vydala se do garáže, kde stálo nejméně pět aut. Mířila k černému volvu.

„Van sedni si dopředu.“ Otevřela mi dveře spolujezdce… Edward nastartoval a vyjel na příjezdovou cestu… Z venku dům vypadal přímo skvostně. Byl neskutečně veliký…

„Takže, nejprve se půjdeme podívat na dámské oblečení.“ Vyrazila do dámského oddělení… Vytáhla si dlouhý seznam a četla.

„Takže, barevné trička s krátkým a dlouhým rukávem, rifle, kalhoty, košile, pár triček se vzory, mikiny, svetry, pyžama, noční košile, spodní prádlo a nějaké doplňky.“ Košík se čím dál tím více plnil a já a Edward jsme byli čím dál tím více utahaní a znudění… Alice byla opravdu nakupovací maniak… Košík už byl po okraj plný a já jen pořád zkoušela a zkoušela a Alice posuzovala a posuzovala.

„Tak to bychom měli… Teď boty.“ Zaplatila za všechno to oblečení a vyrazila do oddělení s boty.

„Takže, nějaké tenisky, pár bot s vysokým podpatkem, pár s nízkým a samozřejmě musí ladit s oblečením!“ Tolik krabic od bot, které musel Edward nosit tam a zpátky, jsem ještě neviděla. Obouvala jsem jedny boty za druhýma… Pak už jen vybrat pár košil pro Edwarda a mohlo se jet zpátky domů… Krabice a tašky se tak akorát vlezly do kufru… Přijeli jsme domů a já se okamžitě svalila na postel. Alice měla ještě tolik energie, že mi všechno oblečení a boty uložila do šatny.

„Hotovo!“ vykřikla radostně.

„Pojď se honem podívat!“ Táhla mě z postele, svýma studenýma rukama.

„No jo, už jdu!“ Vstoupila jsem do šatny, která už nebyla prázdná, jako předtím.

„Jsi skvělá!“ Pochválila jsem její dobře odvedenou práci. Vše bylo perfektně uloženo a poskládáno.

„No, ty by sis měla jít lehnout! Vypadáš unaveně.“

„Jo, jsem nějaká utahaná. Asi si půjdu vážně lehnout,“ usoudila jsem.

„Tak dobrou Van.“

„Dobrou.“ Alice odešla a já se převlékla do pyžama a šla spát… Zdál se mi strašlivý sen. Vzbudila jsem se a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Koukla jsem se na hodiny, které ukazovaly půl jedné ráno… Nemohla jsem usnout a přemýšlela o tom, co bude dál. Nemůžu být přece navždy závislá na Cullenových.

O měsíc později

Alice byla mou nejlepší kamarádkou, ale i vztah mezi mnou a Edwardem se zlepšil. Měli jsme tolik společného! Chodili jsme na procházky, hráli společně na klavír, poslouchali naši nejoblíbenější kapelu a navzájem se podporovali. Pomáhal mi vstát, když jsem upadla… Takový trapas! Nebo když si ze mě Emmett utahoval… Byl to můj dobrý přítel!

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Esmé, která mi chystala snídani.

„Dobré,“ odpověděla.

„Kde jsou všichni?“ Cestou jsem nikoho nepotkala a ani nezaslechla.

„Carlisle je v práci a ostatní jeli na školní přednášky… Mimochodem ty by sis taky měla pohnout, za chvíli vyrážíme.“ Položila přede mě talíř s vaječinou a tousty.

„A kam?“ podivila jsem se.

„No přece do školy! Přihlásila jsem tě a zaplatila ti celý semestr.“

„Jsi moc hodná, ale to nejde. Nemohu po vás vyžadovat, abyste mi vše platili a zařizovali.“

„Uděláme pro tebe cokoli, jen abychom ti pomohli. Beru tě už jako moji dceru.“ Usmála se.

„Já vím, že jsem slíbila, že si najdu bydlení, ale nemám peníze a ani práci.“

„Vanesso, už jsem ti několikrát říkala, že tady můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít… Teď se hlavně musíš soustředit na školu, protože jinak nenajdeš žádnou pořádnou práci.“ Esmé měla pravdu.

„Dobře, ale až budu mít peníze, vše ti zaplatím do posledního centu.“

„Nebudeme teď řešit, nějaké peníze. Jdi se obléct a vyrážíme.“ Alice je prostě skvělá. Na křesle bylo nachystáno oblečení a na něm byl položen malý lísteček. Hodně štěstí ve škole! Oblékla jsem se do tmavých džínů, krémového trička a černé vestičky. Obuv a doplňky ladili s celým outfitem... Vyčistila jsem si zuby, trochu se upravila a vydala se dolů… Esmé už čekala v autě před domem.

„Vypadáš skvěle!“

„Děkuji, ale nachystala mi to Alice. Já bych to neuměla takhle dokonale sladit.“ Nejeli jsme moc dlouho. Za čtvrt hodiny jsem stála před vchodem a mávala Esmé na rozloučenou.

„Hodně štěstí! Po škole se pro tebe staví Edward!“ volala Esmé z okýnka a rozjela se zpátky domů... Bloudila jsem po chodbách školy, které byli prázdné. Zašla jsem za roh a narazila do nějakého kluka.

„Promiň,“ omluvila jsem se a sbírala jeho učebnice, které mu při srážce popadaly na zem.

„To nic… Ty si tady nová, že?“

„Ano,“ odpověděla jsem a nesměle zamrkala očima.

„Já jsem Jacob.“ Podal mi ruku a pomohl mi vstát.

„Já Vanessa.“ Přátelsky jsem se usmála a všimla si jeho krásných čokoládových očí.

„Hledáš sekretariát, viď?“

„Ano.“

„Tak pojď, zavedu tě tam.“ Měl krátké černé vlasy, byl vysoký, tmavý a přes tričko se mu rýsovaly svaly.

„Jsme tady.“ Otevřel mi dveře a já vstoupila dovnitř.

„Dobrý den, vy musíte být slečna Vanessa Swanová.“ U stolu seděla starší paní s brýlemi a kratšími prošedivělými vlasy.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Tady máte nějaké materiály a rozvrh hodin.“ Podala mi štos papírů.

„Hodně štěstí,“ popřála mi a mile se usmála.

„Děkuji a nashledanou,“

„Nashle.“ První hodinu jsem měla přírodopis. Probírali jsme vznik vulkánů, což mě vůbec nebavilo… V každé hodině jsem se posadila úplně do poslední lavice, aby mě bylo co nejméně vidět… Na angličtině si ke mně přisedl Jacob. Všechny holky se za ním otáčely… Když viděly, že si sedl ke mně, házely na mě nenávistné pohledy.

„Tak co, jak se ti tady líbí?“ zeptal se.

„Nebylo to tak hrozné, dokud sis ke mně nepřisedl… Jak vidím, teď mě budou všechny holky nenávidět.“

„Všechny ne.“ Pohodil hlavou na holku, která nám nevěnovala pozornost.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To je Kelly. Moc holek se s ní nebaví. Snaží se být tichá a nenápadná.“ Byla docela hezká. Měla dlouhé světle hnědé vlasy, zelené oči a vypadala mile.

„Školní krasavice a vzor všech holek je Jessica. Aspoň si to o sobě myslí, mně se třeba vůbec nelíbí.

„Zdá se, že ty se líbíš jí, ale to asi všem holkám, co?“

„No… Asi jo, ale já žádná mě zatím neokouzlila natolik, abych se do ní zamiloval.“ Byla to naštěstí poslední hodina! Už jsem se nemohla dočkat, až budu doma!

„Tak ahoj! Zítra ve škole!“ volal na mě Jacob, když odjížděl svým autem domů.

„Čau!“ Zamávala jsem mu a čekala, až si pro mě Edward přijede.

„Ahoj.“ Edward vystoupil z auta, políbil mě na tvář a otevřel mi dveře spolujezdce.

„Ahoj.“ Nastoupila jsem a on za mnou zavřel.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se.

„Ale jo, ušlo to… Co ty?“

„Jo, dobrý… Víš, chtěl jsem ti něco říct.“

„Tak povídej!“ Byla jsem zvědavá, co z něho vypadne.

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 2. díl: