Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí? Na to už nevěřím! - 15. kapitola

30.05.2010 (19:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2258×

15.Kapitola

Hudba

„Edwarde...“ zamumlala jsem.

Edward se na mně podíval a pak se usmál.

„Bello, já...“

Podívala jsem se mu do očí, do těhlech očí jsem se tenkrát zamilovala. Ale to už bylo všechno pryč.

„Ano?“ zeptala jsem se jemně, ve snaze mu pomoct najít ta správná slova.

Edward se na mně podíval a pak mne chytil za ruku.

„Bello, pořád tě miluju. Moc se omlouvám, že jsem tě tenkrát opustil, ale dělal jsem to kvůli tvojí bezpečnosti! Uvědomil jsem si, jak moc tě miluju, když jsem tě viděl tady s tím upírem. Potřebuju tě, už nikdy nechci být bez tebe!“ Chrlil ze sebe slova.

Konejšivě jsem se na něj usmála. Edward se na mně zadíval a pak se ke mně nahnul, aby mě mohl po tak dlouhé době políbit.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Zase. Tohle byl otec mých dětí, moje „dávná“ láska, muž, kvůli kterému jsem zažila nejlepší okamžiky svého života... ale zároveň taky člověk, který mi neskutečně ublížil.

Než jsem stihla dospět k nějakému rozhodnutí, Edwardovi rty už si našly ty mé.

Nebránila jsem se, vlastně jsem ani moc nechtěla.

Popravdě jsem vůbec nevěděla, co chci.

Vnímala jsem, jak se Edward stále víc ponořuje do polibku, jak si mě tiskne k sobě a jak jeho ruce nedočkavě přejíždějí po mých zádech. A já nedělala nic.

Ani jsem se nebránila, ale ani jsem mu nijak nepomáhala.

„Edwarde... “ zamumlala jsem, když se přesunul z mých rtů na krk. Netušila jsem, zdali ho mám nechat pokračovat, nebo ne.

Asi si říkáte: Teď přišla o milence, znovu a hned se tady líbá s někým dalším?!

Ale já už jsem prostě nemohla. Už jsem nikdy nechtěla být bez mužů, ale ani s nimi.

A pak mi hlavou proběhla jediná myšlenka: K čertu s pravidly, vždyť si taky jednou můžu užívat, ne?

A s těmi slovy jsem si znovu přitáhla Edwardovi rty a po takové době je zase políbila. Chutnaly naprosto stejně, jako tenkrát, jenom teď už jsem byla zkušenější a věděla jsem, jak moc si takového muže, jako je Edward můžu vážit.

Doslova jsem se na něj vrhla, i on byl překvapen mojí náruživostí.

Ale nevadilo mu to, směle pokračoval dál se mnou v devastaci mého, již tak zničeného pokoje...

Pomalu jsem vstala z pohovky, na které jsme se nakonec s Edwardem zase po dlouhé době milovali.

Podívala jsem se po pokoji, který jen částečně přežil naše řádění.

Byla jsem v něm právě sama, protože Edward se šel osprchovat a převléknout do svého pokoje a já tak alespoň měla čas na uskutečnění svého plánu. Potřebovala jsem odsud zmizet a to by mně Edward nenechal.

Vešla jsem do své šatny, která našemu řádění unikla a našla pevnou linku, která vedla po celém paláci.

Rychle jsem vytočila číslo na recepci. Ozvala se Giana „Dobrý den, slečno Isabello. Co si přejete?“

Neměla jsem čas se s ní vykecávat, Edward se mohl vrátit každou chvilkou.

„Giano, přepoj mne na pokoj, kde bydlí Emmett a Rosali Cullenovi.“ Ozvalo se zapípání a pak znovu Gianin hlas.

„Přepojeno.“

Nervózně jsem si obtočila kus šňůry od telefonu kolem prstu a pochodovala po místnosti.

Zhruba po třiceti neuvěřitelně dlouhých vteřinách se ozval Emmettův hlas.

„Hmm... Haló? Kdo tam?“

„Emmette? Tady jsem já, Bella. Potřebuji, abys vzal Edwarda na lov a hodně rychle.“

„Proč?“

„Neptej se. Slibuju, že ti to někdy vysvětlím.“

„No tak dobře.“ Ozvalo se po pár vteřinách váhání ze sluchátka a já věděla, že Edwarda mám z cesty.

Pak jsem telefon položila a znovu vytočila číslo. Tentokrát ale bylo přímo k mé dceři do pokoje.

„Ellen, mohla by jsi za mnou prosím přijít?“ Vychrlila jsem na ní během vteřiny.

Moje drahá dceruška nestihla nic říct.

A pak jsem telefon znovu zvedla a vytočila třetí číslo. Tohle jsem si zjišťovala už tak předevčírem, ale použít ho bylo třeba až teď.

„Elisabeth Cullenová, co si přejete?“ Ozvala se moje nejmladší dcera.

„Elis, tady máma. Prosím, přijď za mnou a vem sebou i Roba, ano?“

„Dobře, hned jsme u tebe.“

Hudba

Teď už mi nezbylo než čekat. Než čekat, jak se moje děti rozhodnou.

Zhluboka jsem se nadechla a pak se vydala najít něco na sebe. Přece jsem nemohla mezi svoje děti přijít v Edwardově napůl roztrhlé košili.

Nakonec jsem na sebe našla černé šaty končící v půlce stehen, k nim nádherné boty na vysokém podpatku a bílý kabát, který byl ještě kratší než šaty. To všechno doplňoval černý klobouk. Kabát a klobouk jsem popadla do ruky a takto vystrojená jsem si šla sednout na pohovku.

Nemusela jsem čekat dlouho, jenom tři minuty, během kterých jsem si promýšlela svůj plán.

První vešla Ellen, pak Elis a nakonec Robert. Všichni tři se posadili na jedno křeslo. Elis seděla uprostřed a Ellen s Robertem seděli na opěrkách.

Pomalu jsem si je prohlédla a pak jsem vstala.

„Elis, Roberte...“ zhluboka jsem se nadechla „... chtěla bych se Vám omluvit za to, jak jsem Vás opustila. Bylo to nutné.“ Řekla jsem první věc, kterou jsem měla na srdci.

„A teď to podstatné. Lucas zmizel a už se nevrátí. A já se zase nevrátím k Edwardovi, alespoň ne teď. Proto znovu odcházím. Ale tentokrát jsem Vám to chtěla říct a dát Vám možnost jít se mnou. Můžete, ale nemusíte. Pokud chcete dál zůstat tady, či jít znovu s Cullenovými, nebudu Vám bránit, ale pokud se rozhodnete odejít se mnou, budu moc šťastná. Vím, že je to rozhodnutí narychlo, já sama k němu dospěla teprve teď, ale je nutné. A proto se Vás tří ptám, jdete se mnou?“ Vychrlila jsem to ze sebe najednou, nemělo smysl to nějak protahovat.

Podívala jsem se na Elis, ta si podle mne zasloužila šanci vybrat si první.

Elis se podívala dolů na zem, kamsi mezi svoje boty.

„Mami... já nevím. Nevím, jestli chci být zase bez tebe, ale ani jestli chci být s tebou,“ zašeptala. Chápavě jsem se na ní podívala.

Věděla jsem, že ona zatím není rozhodnutá. Přešla jsem pohledem ke svému synovi.

„Roberte?“

Podíval se na mně a pak mu v očích zasvítili hvězdičky, které se daly často vídat u Emmetta.

„Mami, já jdu s tebou. Sice to asi nebude taková sranda jako s Emmettem, ale rodina má držet spolu, ne? Navíc vždycky jsi mi hrozně pomáhala...“ Tak, věděla jsem, že minimálně jedno z mých dětí jde se mnou.

A teď Ellen, moje ztracená - nalezená dcera. Jak se rozhodne ona? U ní to nešlo předpokládat.

„Já taky nevím. Tady mám... kamarády,“ při tomhle slově se lehce zachvěla „Ale zároveň nechci přijít o tebe, mami.“

Usmála jsem se na ní „Vyřešilo by to, kdyby Alec jel s námi?“

Ellen se na mně podívala „Jak...?“

Usmála jsem se na ní „Mám svoje zdroje.“

„No to by to asi... vyřešilo. Ale Aro by ho nikdy nepustil.“

„Omyl, Aro by nikdy nepustil mě a tebe bez ochranky.“ Šokovaně na mně koukala.

„Dobře, tak to jedu. Víš přece, že odtud chci už dávno vypadnout!“ vykřikla po minutě ticha a já se usmála. Dvě děti už mám sebou.

Nakonec jsem se pohledem vrátila zpátky k Elis a dívala se jí upřeně do očí. „Elis?“

Pomalu zvedla hlavu, pořád udržovala oční kontakt a pak se zavrtěla hlavou. „Já nepůjdu,“ zašeptala společně s tím, jak jí do obou očí vhrkly slzy.

Skousla jsem si ret. Pak jsem k ní pomalu došla a objala jí „Já tě chápu. A nemám ti to za zlé.“

Elis kývla „Já vím, mami.“

Takhle jsme zůstaly dvě minuty a pak mi došlo, že nemám tolim času abych s ním takhle plýtvala.

Pustila jsem Elis, ale stále jsem jí držela za prsty. Pak jsem se otočila na Roberta a Ellen.

„Běžte si oba dva zabalit, jenom jeden kufr. Zbytek dokoupíme pak. Za deset minut dole v hale.“

Oba dva kývli a vyběhli z místnosti. Elis je pár vteřin potom následovala, vracela se zpět do svého pokoje.

Zhluboka jsem se nadechla a vypravila se zbalit si nějaké věci do šatny.

Sotva jsem do ní vkročila, stála za mnou nějaká malá postava, která se na mně okamžitě vrhla.

„Bello, nesmíš zase odejít,“ zašeptala Alice.

„Alice, musím.“

Alice se zhluboka nadechla a pak mě objala. „Budeš mi chybět, Bello.“

„Ty mě taky, Alice.“

„Slib, že alespoň napíšeš kde budete.“

„Slibuju.“

„Děkuju.“ S těmi slovy mi podala černý kufr na kolečkách a pak zmizela. Zkusmo jsem se podívala na vrch kufru a uviděla jsem perfektně zbalené věci.

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem zašeptala „Děkuji.“ Věděla jsem, že to slyšela.

Popadla jsem kufr, vrátila se zpět do obýváku a tam uchopila kabát a klobouk, který jsem si okamžitě nasadila na hlavu, abych měla volnější ruce.

Rychlým poklusem doprovázena klapotem podpatků jsem se vydala dolů, do poradního sálu za Arem.

Během minuty jsem stála v recepci, kde jsem nechala kufr a mohla jsem se vydat do sálu. Sice bych na sobě měla mít černý plášť Volturiových, ale ten jsem měla někde v pokoji.

Sotva jsem vstoupila do sálu, upřela se na mne veškerá pozornost. Aro se na mně zářivě usmál. „Isabello, co potřebuješ?“

„Aro, odcházím.“ Sálem zahučel polekaný šepot. Málokdo věděl, jak můžu jednat  Arem. Vzásadě jsme byli kamarádi - on mě potřeboval. Beze mě by přišel o neutálou ochranu Volterrského hradu a tak mi všechno toleroval. Přesto věděl, že nastane den, kdy odejdu.

„Proč?“

„Však ty to víš, Aro.“

„Dobrá, ale nech si prosím jméno Volturiová, ano?“

Kývla jsem hlavou a pak se otočila zády k Arovi. Odcházela jsem. Bylo to rychlé, ale já už předem věděla, že mě pustí.

Cestou jsem si na sebe oblékla kabát, který jsem držela v ruce a naposledy jsem se otočila na Ara.

„Au revoir. Zase někdy. A mimochodem, beru si s sebou Ellen a Roberta. A taky samozřejmě Aleca, jako stráž.“ Usmála jsem se na Ara a ten jen kývnul hlavou. Věděl, že to nemá smysl řešit, stejně bych si prosadila svou a on by mi někoho, jako čestnou stráž stejně vnutil.

Pak jsem vyšla ze sálu a průvan za mnou zavřel dveře. Byla jsem ráda. Všechno probíhalo tak, jak mělo.

V recepci na mně už čekala Ellen a Robert, každý s kufrem. Usmála jsem se na ně a oni na mně.

Pak se vedle nás objevil Alec, s batohem na zádech. V batohu měl oblečení a v ruce držel klíčky, od jednoho z Volterrských aut.

„Bylo mi řečeno, že se s Vámi vydávám na takový menší výlet.“ Šokovaně hleděl na naše kufry.

Musela jsem se začít smát a Alec se na mně díval, jako na šílence.

Pak jsem ho lehce objala kolem ramen a vedla ho k výtahu do garáží. „Víš, Alecu, ten menší výlet znamená spíš trvalý pobyt mimo tyto zdi...“

Alice

Seděla jsem na velké pohovce, vedle mě Jasper a v televizi bůhvíco. Naprosto dokonalá „rodinná“ chvilka, nebýt toho, že jsem před chvílí přišla o svoji znovu nalezenou nejlepší kamarádku a sestřičku. Ale to mě teď opravdu nezajímalo.

Cítila jsem Jasperův studený dech na svojí tváři a jeho ruce, jak mě tisknou stále hlouběji do pohovky.

Když v tom se najednou ozvala hrozná rána.

„Pusť mě!“ zakřičel jeden hlas.

„Ne, nemůžeš tam!“ zakřičel druhý.

Pak se ozvalo hlasité zavrčení a rána, jak letí dveře z pantů. V dveřích stál rozzuřený Edward a za ním Emmett, který ho držel, aby se nevrhl dovnitř a Elis.

„Edwarde!“

„Nech mě, Emmette!“ zavrčel Edward a já v tu chvíli - aniž bych věděla jak - stála za Jasperem, který se přede mnou krčil v bojové pozici.

„Co chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se diplomaticky. Věděla jsem, že by mi tahle situace měla dávat smysl, ale vzhledem k tomu, že ještě před pár vteřinami jsem seděla ve vášnivém objetí s Jasperem na pohovce a teď jsem měla šaty, které jsem měla na sobě z čtvrtiny rozepnuté, nic mi nedocházelo.

Edward se na mně podíval, první zuřivě a pak zmučeně „Proč jsi jí dovolila odejít?“

Nemusel říkat, o kom mluví, věděla jsem to. Věděli to všichni v téhle místnosti a to, že je tady i Elis znamenalo, že se rozhodla zůstat s námi.

„Musela jsem, Edwarde, chtěla to! Tady by byla nešťastná...“ Snažila jsem se mu omluvit.

„A to, že teď jsem nešťastným já, tě nezajímá?“ Zaječel na mě nepříčetně.

„Promiň mi to,“ zašeptala jsem a Edward se na mně zhnuseně podíval. Chápala jsem ho.

Pak během vteřiny zmizel, stejně jako Emmett a Elis.

Zhluboka jsem se nadechla.

Jasper mě objal a obrátil k sobě, aby mě mohl políbit. Aniž bych věděla proč, bleskurychle jsem se mu vykroutila a zmizela v ložnici.

…

Hudba - písnička je zde hlavně díky textu

Vypravěč

Rodina čítající 8 lidí seděla nad mapou celého světa a rozhodovala se, kam pojede teď.

„Co Rusko?“ navrhl nejstarší z nich.

„Ne,“ zavrhla jeho manželka.

„Anglie?“ zeptala se blondýnka.

„Ne,“ zavrhl svalnatý muž sedící vedle ní.

„Irsko?“ Zkusila malá černovláska. Přejela pohledem celou rodinu a když viděla, že se nikdo nějak zvlášť nevzpírá, bylo jasno. Pro dalších pár let budou žít ve Skotsku.

„Dobrá, předpokládám, že všichni zase budete studovat na škole, Esmé bude doma a já v nemocnici?“ Při svých slovech sledoval rodinu. Dostalo se mu 6 kladných kývnutí a jednoho záporného. Podíval se na svojí manželku, která s jeho návrhem nesouhlasila.

„Víš, já bych chtěla zkusit učit.“ Vyslovila po chvilce a její manžel se usmál.

„Dobře.“

„Takže zase budeme kvůli legalitě na dvě rodiny. Co tentokrát rodiny ve složení Já, Carlisle, Emmett, Jasper a Edward, Elis, Alice, Rosali?“ Zeptala se nádherná hnědovláska.

Najednou se místností rozlehl zvuk tříštěného skla.

„NE!“

Všichni se otočili k původci tohoto zvuku. Onen muž je spražil pohledem, všechny, ale jeho pohled se nejvíce zabodl do jedné z jeho sester. Pořád jí vyčítal, že jí nechala odejít, že nechala odejít jeho jedinou lásku.

„Já s ní v rodině nebudu.“ Zavrčel.

„Ale no tak, tati... odpusť jí to, prosím.“

Onen muž, stejně vysoký a na první pohled i starý jako jeho dcera, se na ní nesmlouvavě podíval. „Tohle se nedá odpustit, Elisabeth Reneésmé Alice Swan Cullen.“ Dívka věděla, jak moc mu to ublížilo a skutečnost, že jí tituloval celým jménem, to jen dokazovala. Věděla, jak ho to i po těch 30 letech bolí.

„Dobrá.“ Souhlasila zničeně hnědovláska, která tohle celé měla na starost. Mrzelo jí, že se jí už tak dávno rozbila rodina.

…

Hnědovlasá žena společně s klukem se zrzavými vlasy seděla u telefonu a oba dva ho doslova hypnotizovali.

Skoro ani nedýchali, jak moc čekali, až telefon zazvoní.

Najednou se ozvala vyzváněcí melodie a oba dva nadskočili. Naráz šmátli po telefonu, ale žena byla rychlejší.

„Is!“ Ozvalo se v něm.

„Ano...?“ Zeptala se žena s otázkou v hlase.

„Syn.“

Jak žena tak chlapec si oddychli. Když byla žena – teď už, jakkoli vtipně to zní babička, vzhledem k jejímu vzhledu – schopná promluvit, zeptala se na jedinou věc.

„Jak se bude jmenovat?“

Z telefonu se po chvilce zaváhání ozvala chraptivá odpověď „Lucas Nicholas Edward Swan Volturi.“

Žena se kousla do rtu. „Děkuji.“ Věděla, proč má dítě takováto jména. Jmenuje se podle dvou mužů, které tato žena ve svém životě milovala.

Z telefonu se ozval hlas „Nemáš zač, Is.“ A pak telefon onemněl.

Žena se podívala na svého syna, strýce malého Lucase Nicholase a pak se na něj usmála „Takže já jsem babička.“

…

„Lucasi!“

„Ano, pane?“ ozval se smutný hlas.

„Tak už na ni přestaň myslet, vím že to bolí, ale ty prostě jsi takovéhle stvoření už z podstaty!“

„Pane...“ kývnul hlavou muž. Vzal to jako příkaz.

Druhá postava se k němu otočila „Ale teď bych ti měl něco ukázat..“ zamumlala a před muži se objevilo zrcadlo, v němž bylo vidět kamkoli na světě.

Právě teď byla vidět žena, sedící u stolu naproti svému synovi. Žena byla už na první pohled šťastná.

„Vidíš, je šťastná,“ promluvil.

„Já vím, pane.“

„A Lucasi...“

„Ano?“

„Vedl sis dobře. Proto tě stanovuji novým Osudem.“

„Pane?“

„Odcházím, vím, že můj čas je u konce. Teď budeš vládnout ty a ty se budeš starat o štěstí Isabelly.“

Lucas nevěděl, co na to říct. Nevěděl, jestli má být šťastný, nebo ne.

Věděl, že se postará, aby Isabella mohla být šťastná, když už ne s ním tak bez něj.

„Děkuji, pane.“

A kdo chce, může si nechat tento otevřený konec a dál nečíst... tedy samozřejmě až na závěrečné "slovo" na konci kapitoly. Já sama jsem konec zamýšlela tady, ale pak jsem si řekla, že to prostě nemůžu.

Hudba

O pár let později,

Kanadské letiště,

Robert Swan Volturi

Se smíchem jsme se vypotáceli z letadla, kde jsme strávili posledních 14 hodin. Museli jsme totiž přeletět z Anglie až sem, do Kanady, a tak to chvíli trvalo.

„Lucasi Nicholasi!“ ozval se najednou křik mojí sestry a v tu chvíli všichni zaregistrovali mého utíkajícího synovce. Bylo mu už skoro 5 let a pořád vymýšlel lumpárny. Nesmírně mi v tomhle ohledu připomínal Emmetta, škoda, že se asi nikdy nepotkají.

Právě teď se otočil na svojí mamku, mojí sestru Ellen a trucovitě našpulil rtíky.

„Mamí!“

Ellen se na něj zamračila, ale všichni viděli, že jí dá hodně práce zachovat vážnou tvář.

Alec objal mojí sestru a políbil jí na zamračenou tvář „No tak, nech ho. Alespoň dnes! Vždyť právě seděl 14 hodin v kuse.“ Snažil se jí obměkčit a Ellen se usmála.

Lucas přiběhnul ke mně a pak se podíval na kufry, které jsem táhnul.

„Strejdo, můžu ti pomoct?“

Usmál jsem se na něj „To neuneseš, Luky.“ Já jediný jsem mu říkal českou obdobou jeho jména.

„Unesu! Jsem velkej chlap!“ Dupnul si. S další salvou smíchu celé rodiny, jsem mu podal příruční zavazadlo mámy.

Lucas vzal do ruky zavazadlo a statečně ho kousek nesl.

„Strejdo?“ Ozvalo se po chvilce.

„Ano?“

„Na!“ S těmi slovy mi vrazil zavazadlo do ruky a já se usmál.

Vešli jsem do prostorné haly, kde bylo všude spousta lidí. Rozhlédl jsem se po hale a uviděl blízko k nám vozíky na zavazadla. Zamířil jsem k nim a popadl tři. Pak, když jsem dojel zpátky k čekající rodině, jsme tam společně naházeli všechna zavazadla a teď jsme je mohli tlačit před sebou. Jedno tlačil Alec, jedno já a jedno Ellen. Máma mezitím vytahovala naše nové pasy, klíčky od aut a taky peníze.

Prohlížel jsem si nás všechny, jak jsme se za tu dobu změnili.

Začnu od sebe. Vypadám na 17, ne na 12.

Pak sestra, ta se stala matkou, vzala si Aleca a teď vypadá zhruba na 16 let, aby nebyla moc věkově vzdálená Alecovi.

Nevíme jak se to stalo, ale prostě jsme přestali růst a nikdo nás nemusel přeměňovat. Sestra přestala růst dřív, já později. Byla to záhada.

Alec, ten byl pořád stejný.

A pak máma. Hnědé vlasy si před půl rokem obarvila na černo, nechala si je lehce sestříhat a znovu změnila svoje oblékání. Právě teď na sobě měla černou minisukni, bílé tílko a černou kravatu. Na rukou měla dlouhé, černé, kožené návleky, které jí sahaly až do poloviny paží a k tomu boty na vysokém podpatku. Strašně jí to slušelo, vypadala mladší než na svých 22 let.

Najednou mě něco zatahalo za košili a já uviděl svého synovce. Usmál se na mně a mlčky ukázal na vozík. Se zasmáním jsem ho vysadil na vrch kufrů. Byl pro každou kravinu.

Pak k nám najednou dolehl pach cizích upírů. Okamžitě jsem spolu s Ellen a Alecem zaujal obranné postavení. Máma si ještě ničeho nevšimla, tak jsem do ní strčil. Okamžitě vzhlédla a ostřížím zrakem pátrala po té druhé skupině.

Nemuseli jsme hledat dlouho, během chvíle jsme uviděli skupinu 8 upírů. Šli téměř vedle nás a tak, jako na nás, se na ně všichni obraceli.

Skupina se skládala ze čtyřech mužů a čtyř žen. Ostřížím zrakem jsem si je prohlédl, stejně jako oni si prohlíželi nás.

A pak jsem najednou ucítil mě známý pach, který jsem necítil od doby, kdy jsme odešli z Volterry.

„Elis,“ zašeptal jsem a Ellen kývla.

„Cullenovi.“ Dodala po chvilce máma.

„Ano.“

A pak najednou, během vteřiny, se k nám rozeběhla Elis a vrhla se na mámu.

„Mami,“ zašeptala tak potichu, že to lidské uši nemohli slyšet.

Pak se Elis podívala na ostatní. Prohlédla si nás všechny a když spočinula pohledem na Lukym, usmála se.

„Vaše dítě?“ zeptala se směrem k Alecovi a Ellen a dostalo se jí dvou kývnutí.

„Je překrásný.“ Natáhla ruku, aby ho mohla pohladit. To už ale Luky měl na jazyku otázku.

„To je teta?“ zeptal se.

Všichni jsme kývli, byla to pravda, jakkoli absurdně to znělo.

To už ale u nás stáli i ostatní Cullenovi.

Byli tu všichni.

Is

Stála jsem naproti svojí rodině a všechny si prohlížela. Po jednom jsem jim věnovala pronikavé pohledy.

„Bello...“ zašeptala Alice a já se na ní usmála.

A pak, během vteřiny, mně drtilo Edwardovo pevné objetí. Cítila jsem, jak se mi pod nohama točí zem.

„Bello, tohle mi už nikdy nedělej! Miluju tě a chci s tebou zůstat navždy. Už nikdy mě nesmíš nechat samotného!“ zašeptal a pak mě dlouze políbil. Tohle jsem potřebovala. Edwarda.

Když se Edward ode mě odlepil, opřela jsem si hlavu o jeho čelo.

„Neboj, už nikdy tě neopustím.“

Lucas (Osud)

Spokojeně jsem se posadil do křesla. Sice s ní nemohu být, ale ona si zaslouží štěstí. Moje práce tady prozatím skončila.



Tak a tímto končí moje zatím nejdelší kapitolová povídka.

Sama bych jí zhodnotila jako celkem ucházející, možná ke konci trochu zdlouhavou, ale ptám se na Váš názor? Jak byste vy ohodnotili tuhle povídku a i tuhle kapitolu?

Jinak na závěr takové malé zhodnocení...

Povídku jsem začala psát 2. 11. 2009 a dopsala jsem jí 28. 5. 2010, to jest po 6 měsících a 26 dnech.

Povídka má 44 wordových stránek.

A samotná tahle kapitola má bezmála 3500 slov. (S tímhle proslovem těch 3500 slov má = ) )

Tak co, zanecháte mi tu za všechnu tu práci a za všechen ten čas nějaký komentář?

A otázkou je, zda-li si ho vůbec zasloužím...

P.S.: A taky moc děkuji Vám všem, kteří jste to s mým psaním vydrželi takhle dlouho a dočetli jste to až sem!

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí? Na to už nevěřím! - 15. kapitola: