Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí? Na to už nevěřím! - 14. kapitola

19.05.2010 (21:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1700×

14. kapitola

"Ano, pane?" zeptal se ten, který se zjevil, jenž tak připomínal upíra, přestože upírem nebyl.

"Je čas. Víš, co máš dělat."

Upír se zhluboka nadechl a pak kývnul "Ano pane."

Bella

Viděla jsem jak ta hodná dívka, Alice, na mně pohlédla, jakoby místo mě viděla někoho jiného.

V jejím pohledu jsem cítila hluboké emoce, víc než by člověk snesl.

Pak najednou vstala a s lidským pohybem ruky zakrývajíc si obličej vyběhla ven.

Měla jsem pocit, že kdyby mohla, brečí.

Nechápala jsem to, nechápala jsem, proč je tak smutná.

Vstala jsem a vydala se upravit, abych se mohla zase vrátit do sálu. Musela jsem se tam vrátit, přestože mně moje myšlenky poslední dobou hodně mátly.

Měla jsem pocit, jakoby uvnitř mě sídlily dvě ženy, ne jedna.

Isabella Volturiová, moje já, ale také ta křehká Bella ze vzpomínek, která snad kdysi byla taky nějaké to moje já.

Ale teď už jsem já nebyla ani jedna z nich. Měla jsem něco z Isabelly a něco z Belly, něco z mých dvou já, tedy pokud byla Bella moje já.

A proto jsem věděla, že se musím vrátit do sálu a dál předstírat, že tu rodinu, Cullenovi, neznám.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a s posledním pohledem do něj jsem se vydala z pokoje, vstříc svému osudu.

Bylo to takové divné, prý vstříc svému osudu, ale já už prostě nebyla stejná. Těch posledních pár hodin mne změnilo.

Vběhla jsem do sálu, kde se pořád tančilo, ale teď už tam bylo jen 8 párů. Tušila jsem, že 4 z toho jsou Cullenovi, ale nevšímala jsem si jich. Zamířila jsem přímo k Arovi a Lucasovi, kteří stáli vedle Arova trůnu.

Okamžitě jsem uviděla v Lucasových očích úlevu „Bello, báli jsme se, kde jsi.“

Usmála jsem se na něj „Potřebovala jsem si jenom srovnat myšlenky.“

Lucas kývnul, že chápe a pak mně lehce chytil za ruku „Bello, chci ti něco říct.“

Nechápavě jsem se na něj podívala. Co mi tak může teď chtít?

„Co?“

„Isabell, pojď se mnou do našeho pokoje.“ Oznámil prudce a já se na něj podívala.

„Proč?“

„Pojď.“

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj „Dobře.“

Lucas mně popadl za ruku a vyběhl směrem k našemu pokoji a já přemýšlela, co mi tak může chtít.

Zastavil uprostřed pokoje, otočil se na mně a pak mne políbil. Polibek jsem mu s chutí oplatila, ale nechápala jsem, co mi chce.

To mohl říct rovnou, nemusel s tím dělat takové tajnosti.

„Bello, prosím odpusť. Je mi moc líto, co teď musím udělat.“ Nechápala jsem, o čem to mluví.

Co je mu líto? Co musí udělat?

Podívala jsem se na něj a nechápavě si ho měřila. Lucas mě pohladil po tváři a na chvilku dal průchod svým emocím. Viděla jsem mu v obličeji, že svádí neuvěřitelný vnitřní boj.

Pak se najednou z ničeho nic jeho výraz změnil a tvrdě se na mně podíval „Nechci tě Bello.“

„Co-cože?“

Viděla jsem, jak se zadrhl, měřil si mě a já tušila, že to myslel vážně, ale že to nebyla jeho vůle. Jakoby ho do toho něco nutilo. Měl takový trpitelský výraz, ne jako Edward, když mě tenkrát opouštěl. Ten se uměl líp kontrolovat, asi.

„Jdu pryč, odcházím z tohohle zpropadeného místa, jdu si konečně najít plnohodnotnou družku, upírku, která nebude tak zranitelná jako ty. Byla jsi pro mě jenom pobavení, to nevíš?“

Zírala jsem na něj. Cože? Takže to přece jen myslel vážně.

„Neopustíš mně.“ Zavrčela jsem na něj.

Lucas se zasmál, ale beze špetky citu „Odcházím, prostě jdu pryč!“ Zaječel na mně. Nechápala jsem to, tohle snad už ani nebyl on! A pak udělal to, co jsem doufala, že nikdy neudělá.

Napřáhl ruku a prudce mě udeřil.

Byla jsem slabší než on a teď, po tom co mi řekl, jsem byla na dně. Letěla jsem přes půlku místnosti a přistála v naší posteli. Postel se pod mou vahou zlomila a já ležela v troskách postele.

Najednou jsem uviděla, jak se ke mně Lucas naklání, hladí mně po tváři a pak šeptá „Sbohem...“

Přestože jsem byla otřesena tím, co mi teď udělal, musela jsem mu to říct „Miluju tě.“

Lucas se na mně trpitelsky podíval a pak jakoby se rozplynul na místě.

Začala se mi motat, hlava, což je - vzhledem k tomu, že jsem upír - nemožné.

Najednou jsem se ocitla ve spirále. Všude okolo mě byli známé i neznámé výjevy ze života. A spirála se se mnou točila a točila a točila a já padala níž a níž a níž...

Ellen

Seděla jsem na měkké bílé pohovce, v pokoji Jane. Upíjela jsem ze skleničky coca-coly a sledovala Elis a Jane jak se právě hádají o tom, jestli teď pustí CD od Britney Spears nebo od Alohy From Hell. Mně ta hádka byla úplně šuma fuk, ale kluci se náramně bavili. Demetri nad námi držel dohled, sem tam si s někým zatancoval, ale jinak se držel spíš v temném konci pokoje.

„No tak, Jane, Aloha bude lepší!“

„Britney!“

„Aloha!“

„Britney!“

Do rytmu s jejich slovy se střídali písničky. Chvilku proto vyhrávala Toxic od Britney a chvilku Can you hear me boys od Alohy.

Už jsem jich měla plné zuby, takže jsme vstala a ukořistila ovladač od hi-fi věže, kterou Jane vlastnila.

„A dost!“ zakřičela jsem při tom a pak jsem CD rázně přepnula na písničky od Within Temptation.

Bylo to lepší, než aby se tady rvaly. Obě dvě se na mně podívaly a pak pokrčily rameny.

„To ujde.“ Okomentovala můj výběr, Jane, a pak se podívala na Roberta, jestli si s ní půjde zatancovat. Byl sice o nějaký ten rok mladší, ale tady ve městě nesmrtelných to bylo víceméně jedno. Věděla jsem, že nikdo jiný tady vesměs navzájem není zamilovaný, i když Demetri byl chvilkami celkem roztěkaný, když se Elis přiblížila, ale to šlo pominout.

Elis byla nádherná, se svými hnědými vlasy, opálenou pletí a dlouhou štíhlou postavou. Pravda, já byla až na barvu vlasů navlas stejná, ale to už nehrálo roly.

Posadila jsem se znovu na pohovku a zaposlouchala se do melodie z písničky Angels.

Ani jsem nezaznamenala chvíli, kdy jsem si potichu začala zpívat.

Už zase mi hlava pukala ve švech pod spoustou myšlenek.

Přemýšlela jsem nad mámou, nad Alecem, nad všemi možnými i nemožnými věcmi. Potřebovala jsem únik, och jak ráda bych teď aby mi bylo tak 16 a já mohla odtud vypadnout.

Jistě, je tu Alec, ale teď zrovna jsem prostě potřebovala nalézt úlevu. Asi si říkáte proč zrovna 16? Aro, ani mamka by mě dřív nepustila, už několikrát jsme se na tohle téma hádali a vždycky to skončilo mou prohrou. Nikdy jsem nemohla ani na tábor, jako ostatní normální děti. Jistě, já nejsem normální, ale alespoň by se tak ke mně mohli chovat.

Opřela jsem se do měkké pohovky a začala sledovat dění okolo. Viděla jsem Elis, jak tancuje s Alecem (v tu chvíli jsem málem zavrčela, Alec je přece můj!), Jane, jak tancuje s Demetrim a Roba, jak jde směrem ke mně.

„Pojď,“ usmál se na mně a já vděčně přijala tuhle pomoc, dostat se ze svých myšlenek.

Seděla jsem na zemi v měkkém koberci a právě se smála tomu, jak Robert vykládal o sporech se svojí sestrou.

Záviděla jsem jim, vyrůstali v normálním světě s kompletní rodinou a navíc měli ještě sebe.

Já jsem vyrůstala jenom tady, v městě Volterra a párkrát jsem se dostala mimo město, ale ještě jsem nebyla mimo Itálii. A s rodinou? Ano, jasně mám Jane, která je něco, jako moje nejlepší kámoška, Ara, který se snažil nahradit mi otce, kterého teď už mám. Ale chyběla opravdová rodina, něco co jsem nalezla až teď a jsem za to ráda. Sice je znám jenom chvíli, ale je to moje rodina. Sice tedy většinou ne pokrevní, ale přesto rodina.

Opřela jsem se o konferenční stolek stojící za mnou a sledovala ostatní v pokoji. Jane, se během mých myšlenkových úvah začala bavit s Robertem a Elis, Demetri zmizel a Alec mě sledoval.

Upřeně jsem se dívala do jeho rudých očí a nebyla jsem schopná uhnout pohledem.

Pak najednou Alec pohled odtrhl a vstal „Ellen, mohla by si na chvíli?“ Nevěděla jsem, o čem se mnou chce mluvit, ale děsila jsem se, jestli si nevšiml mého zřejmého zájmu o něj.

S pokrčením ramen jsem za ním vyšla z Janenina pokoje a šla jsem společně s Alecem pár kroků od dveří.

Pak se najednou Alec otočil a usmál se na mně.

Polkla jsem.

Alec se na mně znovu usmál. Tentokrát jsem v tom úsměvu viděla něco víc, ale nevím co.

Pomalu zvednul ruku a vrátil mi neposlušný pramen vlasů za ucho. Jeho ruka se však nestáhla, ale jemně mě pohladila po obličeji.

„Ellen, já...“ zamumlal a já se na něj usmála.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale položila jsem mu prst na jeho dokonalé rty „Pšt,“ zamumlala jsem a Alec se na mně usmál.

Pak se ke mně pomalu začal naklánět a já učinila ten samý pohyb.

Naše rty dělily už pouhé centimetry, když v tom se ozval povyk za našimi zády.

Rychle jsme od sebe odskočili, když jsme uslyšeli výkřik mého jména „Ellen!“

Podívala jsem se na upíra, který právě přiběhl. Byla to Alice, nemýlím-li se.

„Ellen! Bella!“ Vyhrkla. Nikdy jsem jí neviděla ještě tak rozrušenou.

„Co se stalo?“

„Nevím.“

Alice se na mně prosebně podívala a já se smutně usmála na Aleca. „Běž Ellen, pošlu za vámi Elis a Roba, “ zašeptal a já se rozběhla společně s Alicí směrem k pokoji, který obývala má máma.

Vběhla jsem do pokoje, kde už byli snad všichni Cullenovi.

Carlisle, Esmé, Emmett, Rosali, Jasper a táta – Edward. Stáli vedle sebe a všichni sledovali mámu, která ležela uprostřed pokoje ve zbytcích rozbité postele. Vypadala, jako když nevnímá svět a taky si myslím, že to tak bylo.

Dokonce ani Emmett, jindy plný smíchu, se teď nesmál. Stál vedle Rose a mlčky jí držel za ruku.

Rychle jsem došla k mámě a pohladila jí po ruce.

„Mami...“ zašeptala jsem a cítila slzy, jak mi tečou po tváři.

Věděli jsme leda to, že nebyla mrtvá. Takhle mrtvý upír nevypadá, ale co s ní je, to nám bylo tajemstvím.

Najednou do pokoje vrazila Elis s Robem a stejně jako já se hned vrhli k mámě.

Nevěděla jsem, jak dlouho už tady jen tak sedíme, ale pořád jsem stejně jako Elis brečela. Rob se držel, ale vypadalo to, že to moc dlouho nevydrží a rozbrečí se taky.

Podívala jsem se na Alici, která stála za mnou a Elis a obě nás držela za ramena. Mezitím se snažila vidět máminu budoucnost.

Viděla jsem tátu, jak se chce k mámě vrhnout, ale také jsem viděla Carlisla jak ho chytl za ruku a nekompromisně zatlačil zpět.

Opět jsem pohledem hypnotizovala mámu. Pořád jsme nevěděli, co se s ní děje.

Najednou jsem uviděla, jak se jí slabounce zachvěly rty.

Najednou mi stiskla ruku. Podívala jsem se na ní a okamžitě jsem stejně s ostatními vykřikla. Místností se nesl křik „Mami!“ a „Bello!“

A pak najednou máma otevřela oči. Viděla jsem v nich rozdíl, nebyli nyní tak krvelačné, přestože byli pořád rudé. Vypadala víc zranitelně.

Pak se rozhlédla po místnosti.

„Carlisle, Esmé, Jaspere, Rosali, Emmette, Alice... Edwarde.“ Zašeptala. Všichni jsme věděli, že je doteď neznala. Že by si snad zázračně vzpomněla?

Viděla jsem tátu, jak se na mámu dívá s láskou v očích. Pořád ji miloval.

„Ty si nás pamatuješ?“ Zašeptal.

Máma sotva znatelně kývla. „Teď už ano.“

„A co se vlastně stalo?“ zeptala se po chvilce váhání Rosali.

Bella

Ležela jsem v temnotě, tedy pokud to tak šlo popsat. Všude okolo mě proplouvaly vzpomínky, s každou další jsem věděla, že nejsem Isabella Volturiová, ale někdo jiný. S každou další vzpomínkou, se mi v hlavě utvořovala nová osobnost, osobnost s třemi dětmi a ne s jedním, osobnost, kterou kdysi zradili Cullenovi, osobnost, která unikla řádění upíra posedlého lovem.

Nevěděla jsem, jak dlouho tady pobývám a „inhaluji“ vzpomínky, ale pořád okolo mne pluly další a další.

Najednou okolo mě pluly poslední dvě vzpomínky. Zadívala jsem se do nich, až jsem vsákla i tyhle dvě. Přesto jsem pořád ležela bez pohnutí na zemi.

Poté, co jsem vsákla i poslední vzpomínku, jsem si uvědomila, že už jsem schopná pohnout tělem. Zmáčkla jsem lehce ruku a to mě vypálilo z temnoty. Najednou jsem už neležela v černu, ale v mém pokoji, v troskách postele. Okolo mě stáli Cullenovi a taky moje děti. Viděla jsem Ellen, jak společně se svými sourozenci vykřikla. Teď už jsem věděla, že to jsou moje děti...

Podívala jsem se zvlášť na každého z Cullenových, na každého jsem teď již měla vzpomínky a věděla jsem, kdo to je.

„Carlisle, Esmé, Jaspere, Rosali, Emmette, Alice... Edwarde.“ Oslovovala jsem je melodicky s tím, jak mi po nich běhal pohled a jak jsem si na ně vzpomínala.

Edward se na mně podíval a já si teď uvědomila, jak moc mě pořád miluje. Nechtěla jsem to teď řešit, přece jen mi stejně jako Lucas moc ublížil.

„Ty si nás pamatuješ?“ zeptal se a já kývla.

„Teď už ano.“

Sklopila jsem oči a čekala co bude následovat. Chvilku bylo ticho a pak Rosali – zrovna Rosali! - promluvila.

„A co se vlastně stalo?“

Pomalu jsem se posadila.

„Sama nevím, myslím, že si s námi pohrál osud. Jak všichni víte, žila jsem tu s Lu...“ bála jsem se vyslovit jeho jméno, „no prostě s jedním upírem.“

„Myslím si, že mně něčím omámil a já zapomněla na celou část svého života,“ dořekla jsem ve zkratce to, co se tady stalo.

„Ach...“ vydechla Alice. Tu jedinou jsem si pamatovala z obou „životů“. Tak proto mluvila chvílemi tak nejasně! Blesklo mi hlavou.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na všechny.

Pak najednou Edward kývnul a otočil se na ostatní. „Prosím, mohli byste nás nechat o samotě?“

Všichni postupně kývli a vyklidili místnost.

Jen co zaklaply dveře za mými – našimi – dětmi, Edward se ke mně přiblížil a sedl si naproti mně.

Lehce natáhl ruku a pohladil mně po tváři. Zavřela jsem oči. Stále jsem ho milovala, ale potom, co mě dva muži, které jsem si pustila k tělu, zranili, nechtěla jsem už žádnou další lásku, ba ani obnovu lásky.

„Edwarde...“ zamumlala jsem.

Edward se na mně podíval a pak se usmál.

„Bello, já...“



Tak tady máte předpokládanou předposlední kapitolu. Doufám, že se Vám líbil a že zanecháte alespon nějaký komentář.

Jinak tahle kapitola má "rekordních" 2300 slov, tudíž je nejdelší jakou jsem kdy napsala a doufám, že je to zčástii omluva za to dlouhé čekání = )

P.S.: Koukněte se na Shrnutí do návrhů

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí? Na to už nevěřím! - 14. kapitola: