Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí? Na to už nevěřím! - 12. kapitola

11.04.2010 (18:30) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1505×

12.kapitola

Hudba pro tento dílek

Elleanor Volturiová

„Kdo to je?“ zeptala se ho a Arovi zmrzl úsměv na tváři.

Bože. Tak tohle bych od matky nečekala. Přece si musí pamatovat svoje děti! Anebo...

Co když si nepamatuje ani mě? Co když na mě taky kvůli vlivům Lucase zapomněla?

Viděla jsem, jak Elis a Rob ztuhli uprostřed pohybu a pak všechno dostalo rychlý spád.

„Isabello, ty si je nepamatuješ?“ zeptal se Aro.

„Ne, měla bych?“ zeptala se matka.

„A na Ellen se pamatuješ?“

„Jistě, jak bych na tu malou nevděčnici mohla zapomenout?“ rozčílila se matka.

Takže prý nevděčnice?

„Mami...“ chtěla jsem se obhájit, ale to už matka nasadila nepronikavou tvrdou masku. Masku, kterou mívala kdykoli byla s Lucasem. Prostě to byl někdo jiný.

„Elleanor Suzanny Madleine Volturi, za tu rozbitou vázu a za ty tvoje vylomeniny máš domácí vězení!“ zakřičela matka. Nevím, co se to s ní v poslední době děje.

„Super,“ zaječela jsem na oplátku a rozeběhla se do hradu.

Elis

Ellen zmizela v útrobách hradu a já se znovu otočila na mámu.

„Bello!“ zkusila to Alice, ale ani jí si máma nepamatovala. Nikoho z nás si nepamatovala.

Po půl hodině jsme to vzdali a rozešli se do svých pokojů.

Ellen

Seděla jsem na posteli, zachumlaná v pohodlné mikině. Nebyla sice nějak stylová, ale teď mi to mohlo být jedno. Znala jsem pravidla. Dostane se ke mně jenom někdo, jeden člověk, kdo mě bude učit, trénovat se mnou boj v liduprázdné tělocvičně a nosit mi jídlo. Nikdo jiný, bohužel ani Elis či Robert. Naštěstí jsem si stihla opsat její telefonní číslo a tak jsem teď vytáhla z kapsy IPhone a naťukala krátkou esemesku.

Promiň mi to vystoupení.

EV

Pak jsem v mobilu zase pustila písničky...

Dlouze sem zívla a protáhla se. Posadila jsem se na posteli a uvědomila si, že jsem usnula. Vyndala jsem sluchátka z uší a rozhodla se, že jelikož je večer převléknu se do pyžama a pustím si nějaký film.

Přetáhla jsem si přes hlavu nejdřív mikinu a pak i tričko. Zrovna když jsem si sundala podprsenku, někdo zaťukal a vešel dovnitř. Rychle jsem čapla vršek pyžama a dala si ho před tělo.

Přede mnou nestál nikdo jiný, než Alec.

Samozřejmě.

Na jednu stranu bylo hrozně trapná tahle situace, ale na druhou stranu, nějak zvráceně, se mi to líbilo.

„Eh, promiň... netušil jsem... ž - že...“ zakoktal se a já se musela usmát.

„V pohodě. Jen se na chvilku vrať za ty dveře a zůstaň tam tak 5 minut, jo?“ Alec kývnul a zmizel za dveřmi.

Rychle jsem se do převlékla a pak pozvala Aleca dovnitř.

„Mám ti dělat večer společnost,“ řekl pak. Bože, jak jsem ráda, že mi dělá společnost, ale já bych si přála asi trošičku jinou, než má na mysli.

Posadil se na pohovku a pak se na mě podíval, očima hodnotil moje oblečení a pak se usmál. „Co máš v plánu dělat?“

„Teď?“ Políbit tě.

„Jistě.“

„Třeba nějaký film?“ polkla jsem.

Alec se usmál. „Už jsi nějaký vybrala?“

„Co takhle Nikdy to nevzdávej?“ zeptala jsem se a Alec kývnul. Vstal, rychle vytáhl z obrovské hromady správné DVD a strčil ho do přehrávače, pak se usadil na druhé půlce mé obří postele.

Začali jsme sledovat film, ale popravdě polovinu jsem ho neviděla. Pořád jsem musela sledovat Aleca a pořád jsem vnímala to nějaké napětí, jiskření, mezi námi.

S povzdechem jsem otočila hlavou k televizi a snažila se sledovat film, místo Aleca.

Alec

Snažil jsem se sledovat film, ale když vedle mě seděla taková kráska, nešlo to. Líbila se mi už hrozně dlouho, ale pořád jsem v ní viděl tu malinkou holčičku, to miminko, kterému jsem občas dělal chůvu.

Pak taky tu malou šestiletou slečinku, která milovala boj.

A poslední z mých obrazů Ellen, byl ten současný, nádherná, skoro 13 letá dívka, dlouhé hnědo červené vlasy po pás, velké zelené oči, štíhlá a prostě rebelka.

Jak rád bych s ní chodil, ale tohle prostě nešlo. Vždyť je ještě tak mladá!

Upřeně jsem sledoval postavičky pobíhající po obrazovce.

Najednou jsem ucítil, jak se něco dotklo mého ramene. Otočil jsem se a uviděl Ellen v tom ultrakrátkém pyžamku jak usnula a sesunula se vedle mě. Musel jsem se usmát.

Pomalu jsem jí přesunul doprostřed postele a jemně jí přikryl peřinou.

Naposledy jsem se dotkl její hebké kůže, slezl z postele a posadil se do křesla.

Natáhl jsem se pro ovladač a vypnul televizi. Nač televizi, když teď můžu nerušeně pár hodin pozorovat Ellen.

Ellen

Se zívnutím a protáhnutím jsem se probudila do dalšího dne. Do dne, který budu muset strávit zavřená v pokoji. Ale s Alecem, takže jsem moc proti nebyla.

Posadila jsem se na posteli a podívala se po pokoji. Aleca jsem k mému velkému zklamání neviděla.

Slezla jsem z postele a zajela prsty na nohou do úžasně měkkého koberce.

V tom se otevřely dveře a v nich stál Alec.

„Aro posílá snídani se vzkazem, že až se najíš, máme se učit a pak máme volnou tělocvičnu.“ Oznámil a já kývla. Podívala jsem se na snídani, co držel v rukou. Na táce byla obrovská hora jídla. Posadila jsem se zpět na postel a pustila se do toho. Když jsem asi tak polovinu snědla a už jsem byla plná k prasknutí, začali jsme s Alecem dělat se zbytkem blbosti. Házeli jsme ho po sobě a všeobecně blbli. Na konci jsme oba dva byli od hlavy k patě od šlehačky.

„Super, já se jdu umýt a ty by jsi se taky měl jít převléknout.“ Pronesla jsem, sotva se mi podařilo na chvilinku přestat se smát.

Jakmile Alec odešel, vydala jsem se do koupelny, osprchovala se, umyla si hlavu a převlékla se do krátkých kraťásků, červeného tílka a k tomu jsem si obula černé naprosto obyčejné botasky.

Vlasy jsem jenom pročísla a řasy zvýraznila řasenkou.

Když jsem se vrátila do pokoje, Alec už seděl na pohovce a v rukou měl učebnice fyziky. Když si mě všiml, na chvilinku se mi zdálo, že mu možná ztmavly oči... ale to byla určitě jen moje domněnka, od toho jak moc jsem si přála ho mít, chodit s ním.

Posadila jsem se naproti němu na pohovku, nohy si opřela o stolek a podívala se na něj.

„Fyzika?“ zeptala jsem se a Alec kývnul.

„Vztlaková síla.“ Objasnil a já se na něj utrápeně podívala.

„Je to nutné?“ Alec se zasmál.

„Nemysli si, taky mě to nebaví. Věděl bych o spoustě zajímavějších věcí.“ Tak to já taky.

„Co třeba jít rovnou bojovat?“

Alec si povzdechl. „Tak pojď,“ řekl nakonec a my se vydali do tělocvičny.

Tělocvična, to byla velikánská místnost obložená žíněnkami, se zrcadly na 5 metrů vysokém stropě a po stranách, v místech, kde zrovna nebyl molitan.

Automaticky jsem se postavila do rohu pro začátečníky ale Alec zavrtěl hlavou. „Půjdeme támhle.“

Ukázal na roh pro ty pokročilé. Poslušně jsem se tam přemístila.

Postavila jsem se na konec žíněnky a zaujala obraný postoj. Naproti mně se postavil Alec a měřil si mě přísným pohledem. Na bojování byl vždycky vynikající a hlavně přísný učitel.

„Tu ruku trošku výš, kryj si s ní krk. A ty nohy víc od sebe!“ velel a já dělala to, co řekl. Když už se mu postavení zdálo dokonalé, udělal letmý výpad na moje rameno a už se rozjel boj.

Vykopla jsem do výšky a zasáhla jedno ze zrcadel. Prudce jsem se odstrčila od stěny a udělala hvězdu směrem k Alecovi. Ten už stál v obranné pozici. Rychle jsem vykopla vzhůru, ale Alec se včas kryl. Chytnul nohu a nechal mě viset ve vzduchu. Snažila jsem se vykroutit, kopala jsem, ale nakonec to šlo strategicky. Chytla jsem se rukama země a pak jsem nohou cukla dolů. V tu ránu se Alec válel na zemi se mnou.

„To bylo dobré!“ pochválil mě a já se nad něj rychle přetočila a odhalené špičáky přiložila k jeho hrdlu.

„Mrtvej,“ zasmála jsem se, ale v tom jsem ležela o deset metrů dál a nade mnou seděl Alec, se špičáky u mého krku. „Omyl. Ty jsi mrtvá.“

Cítila jsem váhu jeho těla nade mnou, ale nebylo mi to nepříjemné. Alec se na mě pronikavě podíval, zase jsem měla pocit, dnes už po několikáté, že v jeho očích vidím záblesk touhy a pak cuknul hlavou. Vstal a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát. Chytla jsem nabízenou ruku a vyhoupla se do stoje, pak až jsem si všimla, že se nám podařilo rozbít pár zrcadel.

„Aro nebude mít radost,“ zamumlala jsem.

„Z čeho nebudu mít radost?“ zeptal se Aro, který najednou stál ve dveřích.

To už si ale všiml zkázy v tělocvičně. „Co jste tu vy dva vyváděli?“ zeptal se a my se uličnicky usmáli.

Pak Alec podal hlášení. „Ellen se zlepšuje, už mě skoro porazila.“ Možná až přehnaně zdůraznil slovo skoro.

Aro se usmál a pak pokynul Alecovi. „Jane tě potřebuje v trůním sále, jdi za ní. A ty se Ellen vrať do svého pokoje. Nezapomeň, že je dnes večer ples na počest Marcusových narozenin.“

Kývla jsem hlavou a ve vteřině zmizela. Bože, já na to úplně zapomněla. Naštěstí o šaty se mi postarala Heidy.

Došla jsem do pokoje a kouknula se do šatny, jaké šaty to vůbec jsou.

Zabralo mi sotva pár vteřin, najít správný vak, ale v něm na mě čekaly růžové šaty. To není možné, já přece růžovou nenosím!

„HEIDY!“ zavřískal jsem hradem a těsně za mými zády se něco ozvalo.

„Sakra, Ellen, právě jsem kvůli tobě prohrál 1 000.“ Byl to Demetri.

„Ven oba dva.“ Přikázala jsem okamžitě, ale to už mi Felix strkal nějaký jiný vak.

„Tam jsou ty opravdové.“

Když odešly, podívala jsem se na tyhle. Byli hezčí, černobílé, nad kolena. Rychle jsem se do nich převlékla a vydala se do koupelny.

Vlasy jsem lehce nakroutila a nechala je volně.

Oči jsem obtáhla řasenkou, rty leskem a pak jsem se vydala hledat boty.

Nakonec vyhrály černé balerínky ozdobené flitry. Nazula jsem si je a zjistila, že je nejvyšší čas vydat se do sálu. Cestou jsem přemýšlela, jak mi to mohlo vypadnout, Marcusovy narozeniny!

A pak mi to došlo. Musely mi vypadnout, protože nebylo vůbec známé přesné datum. Marcus tu nechtěl moc nezvaných upírů, pozval jich jen pár a neupřesnil datum.

S těmito úvahami jsem došla do sálu, kde už byla zábava v plném proudu. Uviděla jsem Cullenovi, respektive Roberta a Elis, jak sedí na stole s občerstvením a cpou se brambůrkami. Připojila jsem se k nim a za chvilku jsme se bavili i my.

Když v tom k nám přišel Demetri, Alec a Jane. Chytře si na nás políčili.

Demetri okamžitě odvedl tancovat Elis, Jane zase Roberta a pak jsme zbyli už jen já a Alec. Nebo spíš Alec a já?

„Zatancuješ si?“ zeptal se v klidu a já kývla.

Uchopila jsem ho za ruku a nechala se odvést do víru parketu...