Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Když jsem viděla ty komenty u předchozího dílku, cítila jsem se provinile, že vás nechávám tak dlouho čekat. Opravdu moc mě potěšily a já jsem za ně strašně moc vděčná. Chci vám všem poděkovat a omluvit se. Nad tím dílkem jsem potila krev a doufám, že se bude líbit, i když je trochu kratší. Díky ještě jednou! P.S. adminům: Za případné chyby se omlouvám. Kontrolovala jsem ho 5x, ale jsem příšerná, tak promiňte. Vím kolik práce vás to všechno stojí.
15.08.2010 (12:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2728×
4. Kapitola
Bella (Seattle, Washington)
„Zodpovědnost, jasné? Nebo ti ho zase seberu,“ prohlásil táta, když jsme vešli do servisu.
„Jasný, jasný. Ale když není auto, tak není ani večeře, ne?“ provokativně jsem mrkla. Táta mě zpražil pohledem a zakroutil nevěřícně hlavou.
„Je ti 17 lidských let a pořád jako malá.“
„A to jsem měla vyspět už v pěti!“ zasmála jsem se.
„Mami, teď vážně. Proč jsme museli jít taky?“ zakňourala ta… Alice.
„Jsem nyní rodina, ne? Tak musíme podnikat věci spolu. A tohle je jedna z nich - a dost odmlouvání!“ dodala Esme, když viděla jak se někteří z nás nadechují k nějakému protestu, či odmluvě.
Oddělila jsem se od té povedené bandy a šla se rozhlížet po svém milovaném autíčku. Nestihla jsem se pořádně ani rozhlédnout, a už jsem slyšela Emmetta, jak řve přes celý servis.
„Tak ty jedeš se mnou, zlato! To je ale auto. Páni, tati, tak už abychom jeli,“ zahlaholil a už se měl k odchodu.
„Emmette, uklidni se, ano? Navíc, co takhle ho nejdřív zaplatit? A co třeba počkat na ostatní? Hmm?“ zkrotil ho táta.
„Jo, jasný!“ zamručel a otráveně se opřel o to svoje auto a čekal. Já jenom zakroutila hlavou a protočila oči. To je celý Emmett.
V zápětí si i Jasper vybral auto a tak se čekalo na mě. „No tak, někde tu musíš bejt!“ Procházela jsem mezi auty a stále mě žádné nezaujalo natolik, abych si ho vybrala. Byla jsem sice bez auta tak dlouho, že bych se klidně spokojila i s nějakým ojetým autem, ale teď, když jsem stála v tomhle luxusním servisu, jsem si chtěla vybrat nějaké parádní autíčko.
Do oka mi padla dvě auta a já se nemohla rozhodnout, které je lepší. Koukala jsem na výkonnost a na všechny důležité věci, ale stále jsem se rozmýšlela.
„No tak! Nemám na tyhle skvělé rodinné věci čas!“ vyjel na mě ten pošuk Masen a stoupl si ke mně.
„Sklapni, blbečku.“ Rozhlédla jsem se a snažila se najít nějakého prodavače, ale servis byl tak veliký, že jsem všude neviděla. Pak jsem zahlédla modře oděného muže a mávla na něj. Ten chlápek se vydal k nám a já si zatím prohlížela stříbrné Audi R8. Ten blbeček se už chtěl o to úžasné auto opřít a já výhružně zavrčela. „Neopovažuj se toho auta dotknout!“
„Vážně?“ zeptal se provokativně a opřel se o to krásné auto. Vyjela jsem po něm a chytla ho za tmavě modré tričko.
„Neprovokuj mě, Masene!“
„Když ono je to strašně-“
„Ano, slečno?“ Ten chlápek k nám už došel a já toho kreténa rychle pustila a otočila se na prodavače.
„Chtěla bych si projet tohle auto,“ procedila jsem skrz zuby, které jsem měla semknuté z toho přívalu zlosti.
„Ach jistě, počkejte minutku,“ řekl a sebral z předního skla formulář.
„- vzrušující,“ mrkl na mě ten vygelovaný mozek. Potichu jsem zavrčela a udělala krok k němu. Málem jsem na něj skočila, když vtom promluvil ten chlap.
„Tady mi to podepište. Je to k případnému poškození auta během jízdy.“ Podepsala jsem to a mezi tím mi přistavili auto před servis a já nastoupila. Někdo však otevřel dveře spolujezdce. No a kdo si to nenasedl. Samozřejmě, že ten vygelovanec.
„Vypadni!“ zasyčela jsem.
„Nic originálnějšího tam nemáš?“
„Nechtěj, abych tě odsud vyhodila sama!“ Moje sebekontrola visela na vlásku.
„Ale no tak! Tady před těmi lidmi?“ nadzvedl jedno obočí. Toho budeš litovat, Bello.
Nastartovala jsem a šlápla zlehka na plyn. To autíčko vyjelo tak hladce, že bych skoro nepoznala, že jsme se pohnuli. Uklidňující předení motoru a pocit, že můžu řídit po takové době mě uklidnil a já vypnula okolní svět, alespoň do té doby, než začal prudit. Takže tak na deset sekund. Znuděně si opřel hlavu o okýnko a zívl si. Jasně, že to hrál.
„Pomalejší rychlost to asi už nemá. Takže jsi otestovala tu nejnižší už když jsi stála, nemusíš ji testovat i jinak. Takže co teď třeba sešlápnout to co máš pod nohou a přidat?“
„A nechceš si třeba vystoupit?!“ otočila jsem se na něj a usmála se, falešně, jak jinak.
„Jedeš sotva padesátkou!“ protestoval dál.
„Mluv do řízení někomu jinému, jasný? A navíc jsem dlouho neřídila a nechci zdemolovat další auto. Fakt nemám za potřebí. A jestli s tím máš problém tak-“
„- si vystup. Je mi to jasný,“ zakoulela očima. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tohle bude těžké.
Koukala jsem před sebe a soustředila se na jízdu. Jela jsem pouhých 70 km/h, ale teprve jsem se rozjížděla. Jenže ten idiot do mě pořád hustil. Zatínala jsem zuby a soustředila se, ale brzo mi vylítly nervy.
„Sakra! Do prdele, už sklapni! Nikdo se tě neprosil, abys jel se mnou! Nekritizuj moje řízení, dej mi pokoj a nem–“ Bohužel jsem to už nedopověděla. Když jsem na toho imbecila řvala, tak jsem se nedívala na cestu a nevšimla si zatáčky. V zatáčce naneštěstí byl strom a já to naprala přímo do něj. Sakra! Debilní poloupíří smysly! Naštěstí jsme nejeli moc rychle, takže jsem promáčkla jenom kapotu a nafoukly se airbagy.
„No skvělý!“ zahudrovala jsem zoufale.
„No podívejme, jaká jsi šikulka!“ začal se tlemit ten vygelovanec vygelovanej.
„A dost!“ Teď už mi ruply nervy. Svou přirozenou rychlostí, která byla díky bohu stejně rychlá jako upíří, jsem vyletěla z auta. Vytáhla jsem toho debila z auta a mrštila jím o strom. To on nečekal a ani se nebránil. Jenže jsem ho nejspíš naštvala a on přilítl ke mně.
„Ty jedna malá-“ zarazil se, protože jsme zaslechli, jak se k nám blíží auto. Auto jelo rychleji než před tím já a ze zatáčky vyjelo za chvilku. Za volantem seděla Alice a na místě spolujezdce Emmett. Už z dálky jsme slyšeli, jak Emm Alice prudí. Zdá se, že měl stejný nápad jako ten magor. Ach ne, Emme, kam nám to spěješ?
Alice si nás všimla jako první a zastavila. Emmett měl nějaké kecy, ale když nás uviděl, tak se začal smát. Smál se tak, že ho museli slyšet až v Kanadě. Oba vystoupili a Emm už se lámal v pase.
„Teda, Bell, to jsem zvědavej, jak tohle vysvětlíš tátovi!“ vysoukal ze sebe v přívalu smíchu. Jo, Emme, to by mě taky zajímalo…
P.S. - Jaký byste chtěli pohled příště?
Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Step by Step - 4. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!