Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Step by Step - 2. kapitola

20.07.2010 (07:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2414×

2. Kapitola

Bella (Seattle, Washington)

„Tak dost!“ zaječela máma těch dementních hovad. Všichni na ní stočily své pohledy. Z vlasů jí odkapávala nějaká omáčka a celá byla úplně špinavá. Ztěžka oddechla a svalila se zpět na židli.

Už jsem se chtěla napřáhnout s nějakým knedlíkem a hodit to po tom ignorantovi, ale táta po mně hodil varovným výrazem. Věděla jsem čeho je schopný a smířlivě to pustila na stůl. Hodila jsem po tom dementovi aspoň rozzuřený pohled, on mi ho oplatil stejně nenávistně.

„Co si myslíte, že děláte?“ zařval na nás táta. „Nečekali jsme sice, že si padnete kolem krku hned jak se poznáte, ale uvědomte si, že jste teď s…“

„Neříkej to slovo sourozenci!“ vyjela jsem na něj. „Tihle dementi nebudou nikdy mí sourozenci!“

„Přesně. Tati, nemůžeš nás nutit,“ vložil se do toho Jasper.

„Ale ano můžu,“ protestoval ostře táta. Pak si povzdechl. „Nemusíte se mít hned rádi, ale budete to muset akceptovat. Je to naše rozhodnutí a…“

„Jo je to vaše rozhodnutí, vaše! Tak proč by jsme měli pykat my? Zkuste se na to podívat z našeho pohledu!“ vložil se do toho ten mamlas, i když teď jsem s ním souhlasila, jako ostatně všichni.

„Edwarde…“ řekla pomalu jejich máma. „My vás chápeme, vážně, trochu,“ koktala, a pak se nadechla a mluvila silnějším hlasem. „Je to pro vás všechno nový. Neznáte se a jste odlišní, ale musíte se naučit se sebou žít. Tímhle si nepomůžete. Koneckonců jste ještě jenom děti, ale prokrista jste snad inteligentní.“

Táta jenom přikyvoval a my jsme všichni mlčeli, nemělo cenu se hádat. Nikdy jsem ani nepomyslela, že se ocitnu tady s těmito lidmi, upíry. Měla jsem strašný pocit. Přirovnala bych to k tomu, když někdo jede třeba na tábor bez někoho známého. Je první den a vy si přijdete osamělí a ztracení. Cítíte bezmocnost a cítíte knedlík v krku Sice jsem na žádném táboře nebyla, ale když se kouknete na nějaký film, vidíte to všude.

„Tak, doufáme, že to chápete. Stejně nic nezmůžete,“ prohlásil táta.

Bezmocně jsem se podívala na Jazze a Emma. Tvářili se stejně jako já, ale když viděli můj výraz, povzbudivě na mě kývli. Podívala jsem se na ty druhá hovadí, kteří měli zlostný výraz. Pocítila jsem k nim nenávist, a pak jsem se podívala na tátu a tu ženskou Esme. Zatnula jsem pěsti.

„Díky za zničení života, tati,“ zamručel Emmett a vyrazil ze dveří.

„Emmette!“ zavolal na něj otec.

„Nech ho! Nemůžeš nás tu držet potřebuje na chvíli vypadnout, jdu za ním,“ zastal se ho Jazz. „Deš Bells?“ podíval se na mě. Kývla jsem a Jazz ke mně přistoupil objal mě kolem ramen a vyšel se mnou ven zadními dveřmi, kudy vyběhl Emm. Emmett stál na kraji lesa a díval se na nějaký strom. Rozzuřeně do něj uhodil až se zlomil vejpůl. Došli jsme k němu a on se na nás zničeně podíval. Sednul si na zlomený strom a my si k němu přisedli, neměli jsme co říct a jenom vedle sebe seděli. Začalo pomalu pršet a my byli za chvíli mokří. Položila jsem si na Emma hlavu a on mě objal. Jasper mě obejmul z druhé strany a promluvil. „Spolu to zvládneme, zničíme je.“

My s Emmem jsme se jenom pousmáli a dál mlčeli.

Edward (Seattle, Washington)

Když za nimi bouchly dveře hodil jsem vražedný pohled na mámu.

„Pojď Edwarde, padáme,“ řekla Alice a už byla s Rose u hlavního vchodu v obýváku. Došel jsme tam a společně jsme vyšli na příjezdovou cestu. Sedli jsme si na chodník.

„Tohle nemůžeme zvládnout, jsou to strašní pitomci a jsou úplně nevychovaní a pochybuju, že mají něco v mozku,“ zanaříkala Rose.

„A všimli jste si toho jejich oblékání? Nemají žádný smysl pro módu,“ pomluvila jejich oblečení Alice, to je celá ona. „Když tak přemýšlím ty kombinace jdou, ale co třeba kdyby ona nosila nějaké šaty, boty na podpadku, nebo tak. Její styl je takový… klučičí,“ uvažovala nahlas.

„No tak když vyrůstala se samýma chlapama,“ namítla nevrle Rose.

„A jsou totálně mimo,“ přidal jsem se.

Ještě jsme prohodili pár vět na jejich účet, a pak jsme mlčeli.

„Co budeme dělat? Já to nevydržím s nima pod jednou střechou,“ zasyčela Alice.

„Máma nás volá a vyhrožuje, rači pojďte,“ zvedl jsem se a zamířil do domu.

Máma s tím chlapem seděli na křesle a on jí držel kolem ramen. To se mi nelíbilo, nechtěl jsem aby... já ani nevěděl, ale vyslal jsem k němu myšlenku.

„Teď ji pustím.“ Jeho ruka rychle slétla z jejího ramene. Musel jsem se uchechtnout.

Máma po mně střelila pohledem. „Edwarde okamžitě toho nech!“ zpražila mě. Dál jsem se usmíval a sedl si naproti nim. Dveře v kuchyni se otevřely, a pak do obýváku vešli ti tři. Sedli si na druhou stranu sedačky a mezi námi byla asi 30centimetrová mezera. Všichni jsme se na sebe namáčkli ještě víc, abychom od sebe seděli co nejdál.

„Tak chceme vám teď rozdělit pokoje,“ začala máma.

„Cože?!“ zalkla se Rose.

„No musíme tu ještě minimálně měsíc zůstat. Mám tu zakázku, která se neodmítá a nové bydlení nemá cenu. Doteď mi stačila pouze má pracovna, ale asi pochopíte, že chceme s Carlislem svojí ložnici, a tak to budete chvíli muset vydržet spolu. Kluci v jednom a holky v druhém pokoji.“

„To je jako vtip?!“ zaječeli jsme všichni unisono.

„Já se nevzdám svého pokoje,“ řekla na rovinu Al.

„Ani já,“ přikývla Rose.

„Jako to chcete, abych se dělil o pokoj s nima?“ střelil jsem pohledem k těm dvou magorům.

„Problém?“ vyjel ten hromotluk.

„Sklapněte,“ řekl ten hňup co si vzal moji mámu.

„Tati?“ podíval se na něj ten skrček. Upřeně se mu zadívala do očí, on však rychle uhnul pohledem.

„Ani to nezkoušej,“ varoval ji. Přečetl jsem si jeho mysl.

„Cože?“ vyhrkl jsem. „Ona má…“

„Dar? No kdybyste se furt nehádali a neměli ty vaše keci, dostali by jsme se o dost dál a řekli bychom vám i o těchhle věcech,“ prohlásil ten maník.

„Asi byste rádi věděli a darech, co mají vaše noví sou…“

„Mohli by jste přestat říkat to slovo?“ vyjel jsem na mámu.

„Tak fajn. Takže Edward umí číst a posílat myšlenky. Může k vám promluvit skrz vaši mysl  a taky vám může poslat myšlenku, aniž byste rozeznali jestli patří nebo nepatří vám. Alice vidí budoucnost a může nahlédnout i do minulosti, Rose až na nadpřirozenou krásu nemá žádný dar.“

Všichni tři si nás měřili zvláštním pohledem. Jejich mysl, až na jednu, kterou jsem neslyšel byla zmatená a na pozoru. Slova se ujal jejich táta.

„Tak a Bella je psychický štít a umí pomocí štítu vklouznout do vaší hlavy a ovlivňovat. Když použije nátlak lidé by udělali, co jí na očích uvidí. Jazz cítí a ovlivňuje pocity a Emmett je až moc silný, i na upíra.“

Všichni jsme se měřili pohledem, to bude ještě zajímavé. S tou Bellou jsme měli skoro stejný dar, i když každý pracoval trochu jinak, prostě jsme si dokázali prosadit tu svou. Jenže na ní ten můj nepůsobil, měla štít. Uvažoval jsem jestli by ona mohla ovlivnit mě, ale pak mě napadlo, že bych její nátlak rozeznal, a pak by bylo snadné nepodlehnout. Už teď naše společná přítomnost byla dost nebezpečná a s těmito dary bude přímo smrtící.

<<< Předchozí Další >>>

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Step by Step - 2. kapitola: