Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Step by Step - 1. kapitola

26.06.2010 (09:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2768×

1. Kapitola

Bella (stále Vancouver, Kanada)

Naposledy jsem se podívala na náš dům a povzdechla si.

„Tak pojď, Bells,“ objal mě kolem pasu Jazz a po něm hned Emm.

„Když mě se nechce…“ založila jsem ruce v bok.

„Neboj, pěkně jim to tam osolíme,“ usmál se na mě Emmett.

„Ok, ale jedu vepředu,“ zasmála jsem se a přirozenou rychlostí se rozběhla k autu. Kluci nestihli zareagovat a už jsem seděla na sedadle spolujezdce.

„Hey!“ zavolali unisono a já se zasmála.

„No tak už si nastupte, vy dva,“ přikázal ten chlap, co si říkal náš otec.

Všichni tři jsme se s ním odmítali bavit. Je to týden, co nám řekl tu novinu a už se stěhujeme. Máme ho prý taky pochopit… Tss to těžko!

Emm s Jazzem si nalezli dozadu a mohli jsme vyjet. Směr? Náš nový „domov“. Moc věcí jsme s sebou netahali, jenom pár osobních věcí, ostatní koupíme na místě.

„No tak, Bell, úsměv,“ podíval se na mě táta a šťouchl mi do mé baseballové kšiltovky.

„Nech toho!“ vyjela jsem na něj a nasupeně se otočila k oknu a podepřela si ruku pod bradu. „Snad mi to jednou odpustíte,“ zašeptal táta a povzdechl si. To těžko, pomyslela jsem si a vsadím se, že jsem nebyla sama. Cesta ubíhala pomalu a byla nesnesitelná. Zaprvé jsme jeli někam, kam se nám vůbec nechtělo, za druhé k těm pošukům a za třetí jsme opouštěli domov sotva po půl roce.

Ty lidi, teda upíry, jsem vůbec neznala a už jsem věděla, že je nebudu mít ráda, prostě intuice. Vytáhla jsem mobil, stejně jako Emm s Jazzem, kteří také trucovali, a odepsala na smsky, které jsem dostala.

„Chci si dojít na záchod,“ prohlásila jsem někde na hranicích Kanady a USA. Táta přikývl a zastavil mi. Jindy bych od něj slyšela výmluvy, že to vydržím, že už jsem velká a podobné narážky, ale dneska mlčel a měl štěstí, nemusel by to ve zdraví přežít. Rychle jsem vyskočila z auta a zalezla do lesa. Po pravdě jsem na záchod nepotřebovala, ale musela jsem na chvíli vypadnout, atmosféra byla opravdu na zabití. Procházela jsem se lesem a nakopávala větvičky a různou další havěť co se tu povalovala. Pak jsem si kecla na malý pařez a složila hlavu do dlaní. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Něco mě štíplo na břiše. Rozvázala jsem uzlík na své flanelové košili a vyhrnula si tričko pod ní. Byl to nějaký lesní mravenec. Vzala jsem ho opatrně do ruky a podívala se na něj zblízka.

„Ty máš ale štěstí. Nikdo ti nic neporoučí, nepřikazuje… můžeš si dělat, co chceš,“ promlouvala jsem tiše k němu.

„No tak, Bello, pojď už,“ přistoupil ke mně Emm. Ani jsem si nevšimla, že je tady. Přikývla jsem, pustila mého zpovědníka na zem a oprášila si jehličí z džínů.

„Tak rád bych tě teď vzal za ruku a běžel s tebou daleko od tohohle místa, daleko od nich,“ usmál se na mě smutně.

„A mě byste tu nechali, jo?“ zeptal se Jazz a blížil se k nám.

„To víš, že ne. Jenom toho blonďatého tupce,“ zavrčela jsem.

„Tak pojďte, nějak to přežijeme,“ povzdechl si Jazz a my za ním smířlivé vyrazili.

Edward (Seattle, Washington)

Byl jsem na lovu a psychicky se připravoval na jejich příjezd. Máma se na toho svého povedeného mužíka těšila jak puberťačka a už se nemohla dočkat, až bude moct vyvařovat pro další tři hladové krky navíc. Těšila se, až je pozná a byla šťastná, to však byla jediná. Na jednu stranu jsme ji chápali, nezazlívali jsme jí to, ale na druhou jsme na ní měli všichni vztek.

Ulovil jsem si ještě jednu pumu a rozběhl se domů. Vyskočil jsem do okna svého pokoje a šel se po lovu vysprchovat. Po sprše jsem si chtěl lehnout na postel. Jenže to by mi tam nemohla dát moje milovaná sestřička Alice oblečení, které prošlo inspekcí.

„Alice, to si na sebe nevezmu, na co se tak módit?“ zavrčel jsem směrem do jejího pokoje, věděl jsem, že mě slyší. Alice se přiřítila jako velká voda ke mně do pokoje.

„Přece jim musíme ukázat, že jsme na úrovni. Nebudeme přece mamce dělat ostudu,“ prohlásila to naoko vyděšeným tónem. Já zakoulel očima.

„Dobře, tohle už mě nezabije,“ svolil jsem.

Alice spokojeně kývla a odešla. Podíval jsem se, co mi to vybrala za oblečení. Bylo to celkem (na Alici) normální oblečení. Světlé džíny, bílé tričko a černé sako. Oblékl jsem se a vydal se dolů. Bydleli jsme v prostorném domku na kraji města. Nebyli jsme úplně odříznutí od světa, ale měli jsme kousek les, kam nikdo nechodí a kde je hodně zvěře, takže ideální. Alice s Rose už seděly na pohovce a každá listovala v nějakém časopise. Obě byly oblečené v šatech a měly boty na podpatku. Mamka něco vyvařovala v kuchyni a krásně to vonělo. Já si zatím vzal do ruky mobil a zkontroloval textovky. Jedna od Lewise a další dvě od Sophie. Lewis byl můj kámoš tady v Seattlu a byl fajn a Sophie moje nynější holka. Rychle jsem odepsal a strčil mobil do kapsy.

Rozvalil jsem se vedle holek a pustil televizi, v níž dávali basketball. Opřel jsem se a pozoroval hru. Po hodině jsem uslyšel přijíždět auto. Máma rychle vyběhla z kuchyně a běžela ven. My se sestrami jsme se otráveně zvedli a vyšli za ní na verandu. Máma se objímala a cicmala s nějakým blonďatým upírem, podle všeho její nový manžílek Carlisle.

Ty povedené dětičky zatím zůstali v autě. Otevřely se zadní dveře auta a z nich vystoupil takový hromotluk s černými vlasy. Z druhé strany vystoupil blonďák s pěknou hřívou. Sestry je v myšlenkách okomentovaly jako docela ucházejícími, ale jenom podle vzhledu, prý to jinak budou totální magoři, co jim zničili život. Ale u nich ucházející znamenalo něco jako „páni to je kus“. Randily totiž často, ale jenom s těmi, s kterými jim to, podle nich, stálo zato. I v myšlenkách těch poloupírů jsem slyšel docela chválu. Jenže všichni hodnotili jenom zevnějšek. Věděli jsme, že se hned nesneseme, že si to budeme vyčítat, ale to co mělo přijít, bylo horší než druhá světová.

Po chvíli se otevřely i dveře spolujezdce a z nich vystoupila brunetka střední postavy.

Její výraz vypovídal za vše, nebyla o nic nadšenější než my, alespoň něco máme společného. Musel jsem uznat, že byla docela hezká, omyl byla opravdu hezká. Ale rychle jsem změnil názor, hned co promluvila.

„To jsou oni? Co to mají za hadry? Koukněte, jak se na nás divně dívají, jako kdybychom byli nějaký póvl… Tak to jsou namyšlenci první třídy,“ vypálila na bratry a měřila si nás pohledem říkajícím: „tak my si opravdu nebudeme rozumět.“ Přišla mi až moc ostrá, dávala na první pohled, ale jak chce, my se budeme chovat stejně. Chtěl jsem se dozvědět víc, ale neslyšel jsem její myšlenky. Jakkoliv jsem se snažil dostat do její hlavy, narazil jsem na takovou bublinu, nebo co to bylo. Prostě mě do své hlavy nechtěla pustit.

„Laskavě přestaň, imbecile. Tam se prostě nedostaneš,“ zavrčela na mě a vycenila zuby.

Zakoulel jsem očima a šel zpátky dovnitř, tak a poznal jsem svojí novou povedenou rodinku. Postupně všichni vcházeli dovnitř, až nakonec vstoupila Esme se svým novým mužem.

„Tak, asi na začátek se všichni představíme…“ začala má matka obezřetně a ten blonďatý mamlas ji svíral ruku.

Výrazy všech v místnosti byly nepřítomné, naštvané a nenávistné. Myšlenky všech vypovídaly za vše.

„Tak ahoj, já jsem Carlisle. Tohle jsou mé děti: Emmett, Jasper a Bella,“ postupně ukazoval na své povedené dětičky. Svalouš a Aslan se při zvuku svého jména ani nepohnuli, ta plesnivice hodila na blonďáka nasupený výraz.

„Ahoj, já jsem Esme,“ zazářila naše matka a hned se dala do představování nás. „Tohle je Rosalie, Alice a Edward.“ Od nás se taky nedočkali žádné odezvy.

Esme s Carlislem se na sebe podívali a máma hned začala zachraňovat situaci.

„Tak půjdeme se najíst a více se seznámit, ne?“ usmála se a rychle pospíchala do kuchyně. Na povrch vypadala vyrovnaně, ale její myšlenky mluvily jinak.

„Nesnažte se, stejně je to marný,“ poslal jsem mámě a tomu chlápkovi myšlenku. Máma se zatvářila zoufale a ten blonďák měl překvapené myšlenky. Z doslechu věděl, že to umím, ale zažít to bylo něco jiného.

Máma nandávala jídlo a připravila vše na stůl. Nikdo nepromluvil, ne nahlas. Znuděně jsme si sedli na židle. Cullenovi si sedli za jednu část stolu a my na druhou. Máma s jejich tátou si sedli na boční strany stolu. Situace byla velice napjatá a všichni, hlavně plesnivice, drželi příbor a jídlo velice silně. Plesnivčina vidlička se rozpadla na dvě půlky, a tak ji položila na stůl.

Ti dva se snažili situaci zachránit, ale marně. Začali jsme se hádat, teda jenom my „děti.“ Každý to sváděl na tu druhou stranu, až to dopadla bitkou. Jídlo lítalo sem a tam a my pochopili, že tohle nebude tak jednoduché.

<<< Předchozí Další >>>

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Step by Step - 1. kapitola: