Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný život?? - 8. kapitola

27.11.2009 (21:45) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1818×

8. kapitola

Ráno jsem se vzbudila okolo páté hodiny, měla jsem bláznivý sen, nechala jsem si obarvit na černo vlasy a byla jsem celá v růžové.

Když jsem si to ale začala přebírat, přišla jsem na to, že to není tak špatný nápad, myslím tu černou barvu, celá do růžové bych se neoblékla. No jasně dnes pojedu na nákupy a ke kadeřníkovi. Ještě promluvím s tátou a mámou a bude tu s námi nová, hezká a bláznivá Bella.

Začala jsem se strašně těšit.

Lehla jsem si na pohovku, rozsvítila lampičku a začetla se do knížky. Četla jsem si ji už po několikáté, jmenuje se na Větrné hůrce, ale pořád mě strašně baví.

Začetla jsem se opravdu hodně, protože když jsem se podívala na hodiny, bylo už půl desáté.

Šla jsem se obléct, učesat, umýt a nasnídat.

Angela taky zrovna snídala. Táta s mámou nebyli doma. Já jsem zapomněla, že dnes jeli na lov. Měli by se vrátit do tří, kdy jsme měli jít do školy, domluvit tu akademii.

„Angelo, pojedeme dnes na nákupy?“ Zeptala jsem se jí.

Šťastně přikývla.

„Nechám si obarvit hlavu na černo.“ Řekla jsem jí. Angela se na mě chvíli dívala a potom se začala strašně smát, dívala jsem se na ní jako na blázna.

„Ty si normální blázen Bello.“ Říkala mezi smíchem. Její smích byl nakažlivý, takže jsem se za chvíli smála taky a ani jsem nevěděla čemu.

„Ale já to myslím vážně.“Řekla jsem jí když jsme se jakžtakž uklidnily. Teď se pro změnu dívala ona na mě jako na blázna.

„Jsi normální? Vždyť máš nádherný vlasy.“

„Bude to sranda.“ Odporovala jsem jí.

Angela nakonec svolila, tak jsme v jedenáct vyjeli. Vzali jsme si Sporťáka.

Obešly jsme snad všechny obchody a moc jsme toho nekoupily, ale byla jsem spokojená. Nakonec zbývalo kadeřnictví. Byla tam starší, ale hodně milá paní. Řekla jsem jí co bych chtěla a asi za hodinu a půl jsem z kadeřnictví vycházela jako nová Bella.

Její vlasy

„No teda, Bello nevěřila jsem, ale opravdu ti to moc sluší.“ Vysekla mi poklonu Angela.

„Díky, ty by jsi nechtěla zkusit jinou barvu?“ Zeptala jsem se jí.

„Ne, já opravdu ne.“ Rozesmála se.

Šli jsme k autu. Podívala jsem se na mobil, divila jsem se, jak krátký čas nám nakupování zabralo. Jela jsem pomalu a cestou jsme si s Angelou povídali, říkala jsem jí, jaký to včera bylo v Očku. Řekla jsem jí, kdo tam byl.

Když jsme dojely domů, rodiče ještě nebyli doma.

Vystoupily jsme a šli jsme dovnitř. Já jsem si šla vybalit věci a Angela šla uvařit oběd. U vaření jsme se střídaly, jednou já, jednou ona. Ale máma s tátou, taky vařili.

Když jsem měla vybaleno a i nachystáno co si vezmu jako Hannah-vybrala jsem tmavě modré jeansy, světle modré triko a modré korále, k tomu ještě černé tenisky a černou tašku na rameno. No a výsledek? Krása!-a sešla jsem dolů za Angelou.

Máma s tátou už byli doma, slyšela jsem hlasy.

„Bello.“ Vydechli oba, když mě uviděli.

Jaksi jsem zapomněla na to co řeknu mámě a tátovi, brala jsem to jako vyřešenou věc.

Týjo já jsem ale pitomá.

„Překvapení.“ Řekla jsem trochu hlasitěji.

„Bello, sluší ti to, ale černá? Já nevím.“ Říkala máma a táta přikyvoval. Pohledem jsem u Angeli hledala pomoc.

„Mě se to líbí.“ Řekla Angela. „Myslím že jí to sluší, je to něco jiného.“ Pokračovala.

„No ještě ty začínej.“ Řekl v žertě táta.

Tak tohle jsem nedomyslela, ale naštěstí to dopadlo dobře.

„Vy už máte uvařeno?“ Zeptala se zklamaně máma, potom co vyšla z kuchyně. Máma strašně ráda vařila

Máma mě svojí otázkou vrátila do reality.

„Kolik je hodin?“Zeptala jsem se.

„Čtvrt na tři.“ Uklidnil mě táta.

Oddychla jsem si.

Po tom co jsme se naobědvali, jsem šla s mámou a s Angelou nahoru do svého pokoje- táta musel ještě něco zařídit-ukázat nové oblečení, Angela už ho viděla, ale chtěla jsem ho ukázat mámě.

Máma mi vše schválila a pochválila, potom jsme si jen tak povídaly a oni mi pomáhaly v přeměně na Hannu Montanu. Potom jsme ještě pomohli přeměnit Angelu a bylo hotovo.

„Tak, jsme hotoví.“ Oddechla si máma, podívala jsem se do zrcadla a musela jsem uznat, že mi to sluší.

Sešla jsem dolů, táta už na mě čekal a spolu s ním i všichni kdo s námi jel: Tanečníci, choreografové, zvukaři, osvětlovači, kapela atd…

Nastoupili jsme do mého autobusu, no jo měla jsem autobus, těžké tomu uvěřit.

Celou cestu jsme si všichni povídali a říkali jsme si svoje nápady. Myslím že ta akademie bude skvělá.

Vystoupili jsme a vydali jsme se do tělocvičny, tam jsme měli schůzku, dnes nás nechali vystoupit všichni.

S každým jsem se pozdravila a začali jsme plánovat. Všichni měli skvělí nápady, ale kdybychom je tam dali všechny tak by to na jednu akademii nevystačilo. Bude totiž trvat jenom dvě hodiny. Plus dvě hodiny budu mít koncert.

Někdo chtěl jenom vtipné scénky, někdo jenom zamilované, někdo zase jenom taneční. Za chvíli se z toho strhla pěkně velká hádka. Všichni na sebe křičeli. Dokonce i Alice. Bylo legrační ji sledovat. Ostatní z Cullenovích jen přihlíželi.

„Ehm.“ Snažila jsem se získat  jejich pozornost, ale nic, každý se dál vesele hádal. Zkoušela jsem to dál, ale nic. Došla mi trpělivost.

„Ticho.“ Zakřičela jsem, zabralo to, všichni se na mě otočili.

„Nejsme tu, abychom se hádali, musíme něco vymyslet. Budeme se chovat jako někdo kdo se neumí domluvit? Nebo dáme dohromady pořádnou show?“ Zeptala jsem se jich, ale nekřičela jsem.

Všichni se na mě podívali a dali hlavu dolů, asi jim došlo že mám pravdu.

„Tak co takhle kompromis? Rozdělíme to na části, bude tam tanec, zpěv, legrace, láska a tak dál. Co vy na to?“ Zeptala jsem se jich.

Všichni přikývli na souhlas.

„Rozdělíme si práci a příští sobotu se zase můžeme sejít a konečně cvičit.“

„Alice můžeš vymyslet kostými.“ Řekla jsem jí a ona se rozzářila jako sluníčko.

„Thomasi, mohl by jsi vymyslet nějaký vtipný hlášky?“

„Jasně, pro tebe všechno.“ Mrkl na mě.

„Mohl by někdo vymyslet nějaký příběh?“Zeptala jsem se jich.

Takhle to pokračovalo do té doby dokud nebyla všechna práce rozebraná. Kromě Alice, se nikdo s Cullenů na práci nepřihlásil.

„Tak jo, další sobotu.“ Rozloučila jsem se s nimi.

Nasedli jsme zpátky do autobusu a vyjeli jsme.

V pondělí ráno jsem se probudila o dvě hodiny dřív, než jsem byla zvyklá vstávat.

Oblékla jsem si svoje nové oblečení: Sukně, triko, boty, mikinu.

Podívala jsem se do zrcadla. „Isabello Swanová, jsi fakt kočka.“ Musela jsem si to říct nahlas, ještě jsem si nachystala věci do svého nového batohu a sešla jsem dolů udělat Angele snídani.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný život?? - 8. kapitola: