Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný život?? - 6. kapitola

21.11.2009 (07:00) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1466×

6. kapitola

Všichni křičeli, byli tu i novináři, křičeli na mě jednu otázku za druhou, ale stejně jsem jim nerozuměna nic. Všichni ke mně strkali svoje papíry, deníky i ruce a já je podepisovala, nervózní jsem už nebyla, úsměvy padaly na všechny strany. Všichni jsme šli do třídy, kde jsme se měli domluvit, kdy začneme cvičit, měla jsem jim udělat i choreografii.

Celý druhý ročník se naskládal do jedné třídy a my-myslím tím sebe, tátu, bodyguardy a učitele-jsme si sedli dopředu. Novináře sem nikdo nepustil.

Všichni si už začali zvykat že jsem tady, takže už nikdo neřval. Byla jsem moc ráda, protože by jsme se asi moc dobře nedomluvili, kdyby tu pořád křičeli.

„Jsme všichni?“ Zeptal se učitel.

„Chybí Bella.“ Řekla Alice.

„Bella chytila chřipku od Angeli.“ Vysvětlil táta.

Všichni jsme se začali domlouvat. Dohodli jsme se že sem zajdeme v neděli a začneme zkoušet.

„Má někdo dotaz?“ Zeptala jsem se.

Ruku zvedli skoro všichni.

Napřed se zeptal Thomas. „To jsou tvoje modré oči, nebo máš čočky?“ Málem jsem zapomněla říct že jako Hannah Montana, nosím čočky. Říká se že člověka podle očí poznáš, no a já nechtěla nic riskovat.

„Jsou to moje oči.“ Řekla jsem.

Další byl Max, jeden kluk z Áčka. „Máš přítele?“ Zamrkal na mě, pár lidí se zasmálo.

„Ne, nemám.“ Řekla jsem a doufala že si to nevyloží tak, že bych přítele chtěla.

Další byla Jessica. „Proč nejíš maso?“ Zeptala se. A já vyprskla smíchy.

„Jak jsi na to přišla?“ Zeptala jsem se jí. „Psali to v časopise, od té doby taky nejím maso.“ Řekla naštvaně. „Chceš říct že maso jíš?“ Zeptala se mě.

„Jasně, já bych se masa nevzdala.“ Řekla jsem jí popravdě. Teď už jsem se nesmála jenom já.

„Co nejraději piješ?“ „Jak to, že máš tak hezkou pleť?“ Na tyhle otázky jsem už odpovídala hodněkrát.

„Máš ráda nakupování?“ Zeptala se mě Alice, no jasně kdo jiný.

„Jo, nakupování miluju.“ Řekla jsem jí. Alici se oči rozzářili, jako hvězdičky.

Když už nikdo neměl dotaz, zvedli jsme se k odchodu, tentokrát nás nechali projít, i novináři odešli.

Když jsme nasedali rychle se k nám přihnala Alice.

„Charlie, vyřiď prosím holkám, že se dnes za nimi stavím. A Hanno, doufám že si někdy vyrazíme na nákupy.“Usmála se na mě.

„Budu se moc těšit.“ Řekla jsem ji a oplatila ji úsměv.

Nasedli jsme do limuzíny a jeli jsme domů.

„No, šlo to dobře.“ Řekla jsem tátovi.

Když jsme dojeli domů, máma s Angelou chtěli vědět jak to šlo. Povídali jsme si dlouho a možná by jsme si dlouho ještě povídali, ale vyrušil nás zvonek.

„Alice.“ Zašeptal táta.

Vyděsila jsem se, úplně jsem na Alici zapomněla. Vzala jsem za ruku Angelu a  rychle jsme běžely nahoru a já jsem se  začala  oblékat do domácího, sundala jsem si paruku a odlíčila jsem se. Zalezly jsme s Angelou do postele a čekaly na Alici. Asi za tři minuty se otevřeli dveře a v nich stála Alice.

„Ahoj marodi, jak se máte? Už je vám líp? Donesla jsem vám čokoládu, nevím jestli je dobrá, prodavačka říkala že ano. Ale kdybych mohla vidět něčí budoucnost, tak bych to věděla.“

Poslední větu řekla trochu vyčítavě.

Musela jsem se zasmát.

Alice nám říkala jak to bylo s Hannou Montanou a mě to už začalo trochu nudit, protože jsem to zaprvé, prožila, vyprávěla o tom mámě a Angele a ještě to teď slyším od Alice. Probrala mě až když řekla. „Bello, víš že se jí trochu podobáš?“ Zeptala se mě.

„Já myslím že ne.“ Řekla jsem, navenek bez špetky zájmu, ale uvnitř jsem byla napnutá jako struna.

Alice to naštěstí nechala být. Povídali jsme si jenom tak o ničem.

„Bello, nevypadáš na chřipku.“ Poznamenala Alice, když jsme už po několikáté vyprskly smíchy.

„Teplotu jsem měla jenom ráno, už je mi líp.“ Řekla jsem.

Někdo zazvonil, zvedla jsem se že půjdu otevřít.

„To bude Edward, měl pro mě zajet.“ Vysvětlila mi Alice.

„Skvělí, Charlie ho zabije.“ Začala jsem panikařit.

„Jdu tam.“ Zavolal táta.

Rychlostí blesku, jsem seběhla schody.

„Jdu tam, to je jedna spolužačka.“ Řekla jsem tátovi těsně před dveřmi. Pokrčil rameny a odešel.

Rychle jsem otevřela dveře a vzala jsem Edwarda za ruku, táhla jsem ho dál od našeho domu.

„Zbláznil ses? Kdyby tě tady Charlie viděl tak by tě asi zabil.“ Měla jsem hodně práce s tím abych na něj nezačala křičet.

„Bello, já.“ Začal, ale já ho nenechala domluvit.

„Ne!“ Řekla jsem tichým ale ledovým hlasem.

Sklopil hlavu.

„Zajdu pro Alici.“ Rozhodla jsem. Nemohla jsem jít dveřmi, Charlie by se určitě ptal kdo to byl a to já jsem neměla promyšlený. Navíc by ze mě cítil dalšího upíra. A to už jsem tuplem neměla promyšlený.

Šla jsem za dům, Edward mě tiše následoval, ale když viděl že si to mířím se stromu, chytil mě za ruku a záporně zavrtěl hlavou.

„Máš snad lepší nápad? Nemůžeš tam vylézt, Charlie by tě ucítil.“ Řekla jsem nesmlouvavě, ale on mojí ruku nepustil.

Snažila jsem se jí vyprostit, ale nešlo to.

„Pusť mě.“ Řekla jsem. Nepustil.

„Sakra Edwarde, už nejsem ta malá, nešikovná holka, které dělají problémy i se udržet na nohou, změnila jsem se.“ Řekla jsem s povzdechem.

Pustil mě, ale stoupnul si pod strom, připraven mě chytit, kdybych padala. Povzdechla jsem si, sice jsem to nikdy nezkoušela, ale zas tak těžký to být nemůže, ne?

Začala jsem na strom lézt, cítila jsem na sobě Edwardův pohled. Nedělalo mi to moc dobře, takže jsem se snažila lézt rychle.

Naštěstí se mi nic nestalo a já bez úhony vylezla až nahoru. Slabě jsem zaklepala na balkónové dveře a čekala až mi někdo přijde otevřít, jenže nikdo nepřicházel. Zkusila jsem to ještě jednou, ale nic.

Musela jsem s nepořízenou slézt dolů, máma s tátou by se asi divili, kdybych se jen tak objevila v domě, bez toho abych prošla dveřmi.

Začala jsem lézt dolů, ale ještě jsem nebyla ani v prostředku a podjela mi noha, pořád jsem se ale držela rukama.

„Bello!“ Zašeptal vyděšeně Edward.

„Pusť se, chytím tě.“ Řekl Edward.

„Ani mě nehne.“ Řekla jsem. Snažila jsem se dát nohy zpátky na strom a za chvíli se mi to povedlo.

Potom mi slézt už nedělalo problém.

Kolem Edwarda jsem prošla bez povšimnutí. Šla jsem dovnitř do domu, no jasně Alice s Angelou seděli s mámou u televize.

„Alice na chviličku.“ Poprosila jsem ji.

Alice se zvedla a když si vyslechla můj příběh, vyprskla smíchy.

„No, já půjdu.“ Rozloučila se a odešla.

S Angelou jsme si šli lehnout. Taky jsem jí řekla svůj krátký příběh, snažila se nesmát, ale pak se rozesmála na celé kolo.

Mě to ale směšné nepřipadalo, přestala jsem to řešit. Šla jsem se umýt a zalezla jsem do postele.

Snažila jsem se usnout, ale moc mi to nešlo. Přemýšlela jsem o Edwardovi, jestli to co dělám je správné. Měla bych si ho držet od těla? Když se tak snaží? Ale jestli ne, co když to co mi řekne, bude jen omluva? Takhle jsem přemýšlela asi do pěti hodin ráno a potom jsem usnula.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný život?? - 6. kapitola: