Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný život - 21. kapitola

03.04.2011 (14:15) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1412×

Bella

„Edwarde, chci být sama. Prosím,“ přesvědčovala jsem ho.

„Nechci tě nechat samotnou,“ povzdychl si, ale jakmile mě políbil na čelo, vyskočil z okna a za chvíli jsem slyšela odjíždět auto.

Svalila jsem se na postel. Dneska se toho seběhlo tak moc, stačil jeden pád a celý můj život je na ruby. Pořád jsem si v mysli vybavovala všechny ty tváře, které se z překvapených měnily na rozzuřené a zklamané.

Máma s tátou nebyli doma, snažili se to nějak urovnat. Zkoušeli se s těmi, co mě viděli, domluvit. Měla bych se jim omluvit, ale dneska jsem na to už neměla…

Angela taky nebyla doma, byla s Lucasem na rande. Bála jsem se o ni, ale věřila jsem, že ví, co dělá. A taky jsem věřila jemu, ze začátku se mi zdál nesnesitelný, ale teď mi připadne docela sympatický a navíc, kdyby něco chystal, Edward by to věděl.

S horkým čajem jsem si sedla k televizi a pustila jsem si nějakou komedii. Začaly se mi zavírat oči.

„Bello!“ zavolala na mě Alice. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikde jsem ji neviděla.

„Bello!“ slyšela jsem ji šeptat pořád dokola. Nahánělo mi to hrůzu. Ale nemohla jsem jí odpovědět, nešlo to, moje ústa se sice pohybovala, ale žádný zvuk nevydala.

Zběsile jsem se začala rozhlížet kolem sebe, všude byla ale tma a já jsem nic neviděla. Byla to tma, která je v jeskyních, taková, že i když jste tam nějaký čas, prostě se nerozkoukáte.

Hlásek v hlavě mi našeptával, abych se otočila a utíkala pryč, ale stejně jako ústa mi i nohy vypověděly službu.

Bála jsem se o Alici, ale nevěděla jsem, kde je, přestala mluvit a já jsem se v téhle tmě nemohla zorientovat.

Najednou jsem na nohou cítila vodu, cítila jsem ji tak do půlky lýtek a ona postupně začala stoupat, začala jsem panikařit. Nemohla jsem hýbat nohama a voda neustále stoupala. Byl to hrozný pocit, vodu jsem měla v úrovni pasu, ale nemohla jsem se pohnout, stála jsem na místě a jenom jsem zběsile mávala rukama, ale věděla jsem, že to mi nepomůže. Najednou nohy jako mávnutím kouzelného proutku povolily a já jsem se mohla pohnout. Začala jsem se brodit vodou, ale šlo to hodně pomalu. Chtěla jsem volat o pomoc, ale ústa mě stále neposlouchala. A potom jsem ve vodě stoupla na sklo, otevřela jsem pusu jako při výkřiku, ale nevyšla ze mě ani hláska. Pod náporem bolesti jsem upadla.

Trhnutím jsem se probudila a chvíli jsem byla dezorientovaná, ale když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že ležím v obýváku na zemi a v noze mi pulzuje bolest. Musela jsem si při pádu z postele poranit nohu.

Zazvonil mi telefon. Rozespale jsem zamžourala na číslo. Byla to máma.

„Haló?“ řekla jsem rozespale do telefonu.

Nikdo se neozýval, zkusila jsem to znovu.

„Mami?“

Zaslechla jsem smích, ten smích byl hrubý a šel mi z něho mráz po zádech. Podle smíchu mi připadalo, že jsou tam asi tři osoby, protože každý smích zněl úplně jinak.

„Mami!“

A najednou jsem uslyšela křik, křik mámy a táty, ten křik byl srdcervoucí. Projelo to mnou jako nůž, na chvíli jsem strnula, ale téměř okamžitě jsem se vzpamatovala.

„Mami! Tati!“

A bylo ticho a telefon byl hluchý, snažila jsem se na to číslo dovolat, ale nešlo to.

Stoprocentně jsem věděla, že to z jejich strany není žádný vtip, oni by tohle neudělali. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Podívala jsem se na hodiny, bylo něco málo po půlnoci. Sebrala jsem mobil a klíče od auta. Rychle jsem běžela k autu a když jsem chtěla nastartovat, vedle mě zastavilo další auto a z něho vystoupili Edward, Alice, Emmett a Rosalie, hned po nich přijelo další a z něj vystoupil Jasper, Esme a Carlisle. Všichni vypadali divně, měli ve tváři smutek a obavy.

Rychle jsem vystoupila a doběhla k Edwardovi.

„Bello, měla jsem vizi,“ začala pomalu Alice. Edward mě chytnul okolo pasu.

„Viděla jsem tvoje rodiče,“ udělala zase odmlku a já jsem měla chuť na ni zakřičet, aby mi to konečně řekla, ani jsem si to neuvědomila, ale začaly mi téct slzy.

„Jsou mrtví,“ zašeptala a já jsem se rozbrečela naplno. Edward mě objal a já jsem se k němu silně přitiskla.

„Je mi to líto, nemohli jsme to stihnout, viděla jsem to pár sekund předtím, než se to stalo, neviděla jsem ani, kdo to udělal, ani kde…“ omlouvala se Alice.

„Možná, že nejsou mrtví, možná jsi se spletla. Třeba tvůj dar funguje špatně,“ říkala jsem hlouposti a byla jsem si toho vědoma, ale nedokázala jsem si připustit, že jsou mrtví, oni nemohli. A pak ten telefon… Měla jsem špatné tušení, co znamenal, ale nemohla jsem si to připustit.

„Chci je jít hledat,“ řekla jsem rozhodně.

„Ale…“ začal Carlisle,

„Nejsou mrtví!“ zakřičela jsem na něj, „nejsou!“

„Můžete se přece vydat po jejich pachu, ne?“ řekla jsem klidnějším hlasem, který se mi ale pořád dost třásl, protože jsem brečela.

Edward mě vzal do náruče a rozeběhl se a všichni Cullenovi s ním, sice jsem říkala hlouposti, ale věděla jsem, že i oni doufají.

Běželi jsme docela dlouho, no, dlouho, asi deset minut, ale protože jsme běželi opravdu hodně rychle, bylo to daleko. Za celou dobu jsme nepromluvili, Edward mě jenom k sobě pevně tiskl a já jsem měla zavřené oči a vdechovala jsem jeho vůni. Přála jsem si, abych usnula a potom bych zjistila, že to byl jenom sen, doma by na mě čekali rodiče a všechno by bylo hezké jako dřív.

Edward zastavil uprostřed lesa, zbytek Cullenů tu ale nebyl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, čekala jsem, že až zastavíme, rodiče tu budou.

„Bello, měli bychom jít domů,“ řekl Edward zlomeným hlasem.

Rozhlédla jsem se a nad stromy jsem viděla stoupat dým.

„Ne,“ zašeptala jsem. A rozeběhla jsem se směrem, odkud ten dým vycházel.

„Ne!“ zakřičela jsem.

Běžela jsem rychle, jak nejrychleji jsem mohla. Ale Edward byl stejně rychlejší. Doběhl mě a objal, ale já jsem se v jeho náruči zmítala.

„Pusť mě.“

Brečela jsem, mojí hrudí otřásaly vzlyky a kdyby mě Edward nedržel, nejspíš bych už byla na zemi.

„Prosím,“ zašeptala jsem a jeho paže povolily, i přes malátnost jsem se rozeběhla k tomu místu, nebylo to daleko.

Když jsem doběhla na místo a viděla jsem ten dým, šla jsem pomalu k němu. Už tam nic nebylo, ale kousek od toho místa jsem viděla kousek ohořelé látky ze saka, které měla dnes ráno na sobě maminka.

Vztekle jsem zařvala.

„Zabiju vás! Zabiju!“ řvala jsem dál a bylo mi jedno, že ti vrazi mě neslyší.

„Přeměním se a všechny do jednoho vás zabiju!“

Ležela jsem v posteli a zírala jsem na strop, nebavilo mě nic dělat, nebavilo mě pít, jíst a skoro jsem nevycházela z pokoje. Jenom jsem čekala, až konečně nadejde čas přeměny a já své rodiče konečně pomstím.

Už nikdy své rodiče neuvidím, máma mě už nikdy nepohladí po tváři a táta se na mě už v životě neusměje. A tolik toho pro mě obětovali. Byli se mnou pořád, pomáhali mi, smáli se se mnou, byli tu pro mě. Ale teď jsou pryč. Navždy. Po tváři mi zase začaly téct slzy a to ty poslední ještě nestačily ani uschnout.

Dveře se pomalu otevřely a vešel Edward. Cullenovi se tady v domě střídali, se mnou a s Angelou tu vždy někdo z nich byl. Edward tu ale byl pořád a já jsem mu za to byla strašně vděčná.

„Donesl jsem ti něco k jídlu,“ usmál se na mě, ale znala jsem ho dost dobře na to, abych poznala, že pod tím úsměvem je něco jiného.

„Díky,“ řekla jsem, můj hlas zněl jinak, tak nějak mrtvě. Dlouho jsem nemluvila.

Vzala jsem si od něho talíř a jeho obsah jsem do sebe pomalu začala soukat. Pořádně jsem ani vlastně nevěděla, co jím.

Tu celou věc s Hannou Montanou jsem vyřešila pár dní po smrti rodičů. Šla jsem do jedné živé show a tam jsem jim řekla pravdu o tom, kdo doopravdy jsem. Neměla jsem tady rodiče, a tak to dál už nemělo cenu a Angela si to myslela taky.

Angela to taky špatně nesla, byli to i její rodiče a já jsem v jediné Angele viděla svého spojence, nebo jak to říct. Všichni nás totiž jenom utěšovali, ale když jsem byla s Angelou, bylo to jiné, neutěšovaly jsme se navzájem, prostě jsme brečely.

Když jsem snědla alespoň něco z toho talíře, položila jsem ho na stůl a lehla jsem si zpátky do postele.

Edward vypadal, že váhá, jakoby se chtěl na něco zeptat, ale neměl odvahu.

„No, tak se zeptej,“ pobídla jsem ho zase tím svým zvláštním hlasem.

Edward se nadechl, „Bello, neměli jste nějaké nepřátelé? Někoho, kdo by to mohl udělat?“ zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou.

„Nikdo mě nenapadá,“

„Snažili jsme se vydat po jejich stopě, ale vedla pořád dokola,“ řekl Edward a zamračil se.

„Já si je potom najdu,“ zašeptala jsem zlověstně.

„Najdeme je všichni!“ řekla naštvaně Angela ve dveřích dřív, než stihl Edward něco odpovědět.

Edward se zamračil ještě víc, zřejmě se mu moc nelíbilo, co si přečetl v Angelině mysli.

„Vy mě totiž proměníte,“ dořekla Angela.

Moc bych chtěla poprosit o komentář s názorem, ať už jenom smajlík, nebo slova kritiky či chvály. I když vím, že kapitolky přidávám opravdu pomalu, chtěla bych vědět, jaký máte na tuhle povídku názor. U minulé kapitolky byl jeden komentář a já bych opravdu ráda věděla, co si o téhle povídce myslíte.

A nakonec věnování, tahle kapitolka je pro tebe, marketasaky... ať se ti líbí a děkuju za ten komentář.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný život - 21. kapitola: