Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný život??- 10. kapitola

30.11.2009 (19:30) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1534×

10. kapitola

Když jsem se v úterý ráno probudila, šla jsem do koupelny a potom se nasnídat. Oblékla jsem si, tmavě modré rifle a černý tričko a přes to červený sako.

Dnes svítilo slunce, což znamenalo že Cullenovi nebudou ve škole.

První hodinu jsme měli matematiku, sedla jsem si tentokrát vedle Thomase a doufala jsem že si toho učitel nevšimne, protože sedět vedle Jessici zbytek roku, by mě taky mohlo přivést do blázince.

„Zajdu si pro horkou čokoládu.“ Řekla jsem Thomasovi a on kývl na souhlas.

Šla jsem dolů do automatu a zaplatila jsem za bílou čokoládu. Vzala jsem si ji do ruky, ale byla strašně horká, chytila jsem ji za okraje a šla pomalu nahoru.

Když jsem byla skoro u třídy, málem jsem spadla naštěstí jsem se udržela a dokonce jsem ani nic nevylila.

Sedla jsem si a pomalu pila, zeptala jsem se Thomase jestli nechce ochutnat a on souhlasil. Na střídačku jsme pili mojí čokoládu.

Dokud v kelímku nic nezbylo.

V půlce třetí hodiny se venku zatáhlo a já jsem si říkala jak to, že tu už nejsou Cullenovi.

Byla biologie. A na ní mi došlo proč tu není Edward.

„Tak dnes vám vezmu krev, aby jste zjistili jakou máte skupinu a mohli darovat krev.“ Řekl nám učitel.

Jak krásně by se sem hodila věta: Minulost se opakuje.

Učitel chodil od jednoho stolu k druhému a mě začínalo být čím dál hůř. Snažila jsem se na to nemyslet, ale vůbec to nešlo. Stoupla jsem si a chtěla se zeptat jestli můžu na záchod. Ale zatočila se mi hlava a já se musela chytnout stolku.

„Pane učiteli, můžu na záchod? Není mi dobře.“ Řekla jsem, učitel zrovna Mikovi bral krev tak mi jenom řekl, ať jdu.

Vyšla jsem ze dveří a chtěla jsem se jít projít po chodbě, aby se mi udělalo líp. Moje nohy ale byli čím dál slabší, začala jsem vidět rozmazaně, ale i tak jsem před sebou viděla nějakou postavu.

Už jsem neměla sílu se držet na nohou, spadla jsem na zem, neměla jsem sílu ani zvednout hlavu. A poslední co jsem si uvědomila, byli dvě ruce zdvihající mě ze země.

Potom jsem upadla do tmy.

Slyšela jsem podivné pípání, snažila jsem se otevřít oči, ale podařilo se mi to až na druhý pokus.

Otevřela jsem oči do hodně ostrého světla, musela jsem co nejvíc mrkat. Cítila jsem strašně slabá, i zvednout ruku pro mě byl nadlidský úkol.

Někdo otevřel dveře, byl Carlisle.

Už tak dlouho jsem ho neviděla, jak moc mi chyběl, ale pro mě to bylo jako by mi někdo do díry, kterou jsem teď měla místo srdce, nasypal sůl.

„Ahoj.“ Řekla jsem, ale můj hlas, byl hodně chraplavý, odkašlala jsem si.

„Bello, stýskalo se mi.“ Řekl mi a usmál se. Jak moc mi připomínal mého anděla. Ano i přes to co mi udělal, to je a bude můj anděl. Navždy.

„To mě taky.“ Řekla jsem a můj hlas byl už trochu lepší.

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se.

„Omdlela si na chodbě.“ Řekl mi.

„Viděla jsem krev a udělalo se mi špatně.“ Dopověděla jsem za něj.

Kývl na souhlas.

„Ale není to jen kvůli tomu, poslední dobou jsi musela být ve velkém psychickém vypětí.“ Řekl mi.

„No tomu bych se ani nedivila.“ Řekla jsem si pro sebe.

„Pro tvůj mozek toho bylo hodně, asi jsi málo spala.“ Říkal dál a já jsem mu to odkývala.

„Kdy můžu domů?“ Zeptala jsem se ho.

„Myslím že zítra, uvidíme jak ti bude.“ Řekl a pohladil mě po vlasech, Carlisle byl jako můj druhý táta a pořád je.

„Mohla bych dostat vodu?“ Zeptala jsem se ho. Kývl a odešel za chvíli pro za mnou přišla sestřička se sklenicí vody. Poděkovala jsem a napila se. Už jsem nebyla tak slabá, takže jsem to zvládla sama.

Za chvíli se otevřeli dveře podruhé.

Vešel Charlie, Renné a Angela.

„Bello, měl jsem strach.“ Řekl táta a pohladil mě po tváři.

„Je to dobrý tati, zítra půjdu domů.“ Klidnila jsem ho.

„Bello, co jsi zase dělala?“ Zeptala se mě máma. No a takhle to šlo celý dvě hodiny, potom se zvedli k odchodu.

„Zítra.“ Rozloučila jsem se s nimi.

Když se dveře otevřeli po třetí, měla jsem chuť začít křičet. To mě nenechají odpočívat?

Podívala jsem se kdo vešel. A musel jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

Edward se posadil na židli vedle mojí postele.

„Bello, promiň je to moje vina.“ Začal se mi omlouvat.

„Co?“ Zeptala jsem se nechápavě.

„Kdybych odjel hned jak jsem tě uviděl ve škole, tak by se to nestalo, vůbec jsem se neměl plést do tvého života.“ Mluvil zlomeným hlasem.

„Co?“ Zeptala jsem se znovu. Můj mozek přestal přemýšlet asi jsem se uhodila při pádu do hlavy.

„Bello já vím že mě nechceš poslouchat, vím že jsem ti ublížil už dost. Ale nech mě to vysvětlit.“ Řekl mi Edward.

Co jsem ho měla vysvětlit. To že mi řekl že mě nemiluje? Myslím že pro to vysvětlení není. Nebo mi snad chtěl vysvětlit, to že mě nechal samotnou v lese, vlastně ne samotnou, to bych lhala, nechal mi pocit viny a velkou samotu. Pocit viny, protože jsem si myslela že je to celé moje vina, to že odjeli. Protože kdybych se neřízla o ten papír, zůstali by.

„Co mi chceš vysvětlit?“ Zeptala jsem se ostrým hlasem.

„Necháš mě mluvit?“ Zeptal se mě. Kývla jsem na souhlas.

„Víš Bello, tenkrát v lese.“ Musela jsem si dát ruce okolo hrudi, protože tyhle slova bolely, víc od něj než od někoho jiného.

„Tenkrát v lese.“ On to snad bude opakovat do nekonečna, to sakra nevidí jak mi ubližuje?

„Jsem ti lhal, musel jsem, myslel jsem že to pro tebe bude lepší, nechtěl jsem aby si se stala upírem, ale taky sem nechtěl ať promarníš život semnou, s někým o kom ani jistě nevíš jestli má duši. Ublížil jsem ti a vím jak moc, nečekám od tebe že mi odpustíš, ale musel jsem ti to říct. Stokrát jsem si to přebíral v hlavě. Ale vždycky když jsem si na tebe vzpomněl, jsem dospěl k názoru, že je to pro tebe lepší. Nedošlo mi co se stalo. To před čím jsem se tě snažil ochránit, se s tejně stalo.“ Dořekl a složil hlavu do dlaní.

Ani jsem nezaznamenala, že mi začali téct slzy. Nejhorší bylo že jsem nevěděla jestli to myslí vážně, neodvažovala jsem se mu podívat do očí.

„Víš Edwarde, nevím jestli ti mám věřit. Bojím se, že kdybych ti uvěřila…“ Musela jsem se nadechnout, nebo bych pustila vzlyk napovrch.

„Bojím se že by jsi zase odešel a to já bych už nevydržela.“ Poslední slova jsem zašeptala.

Edward se na mě podíval. Jeho pohled byl něžný.

„Ale už nemůžu okolo tebe chodit, jako bych tě neznala, to je možná ještě horší.“ Vzdychla jsem.

Ale víc jsem nemohla nic říct, protože mě políbil.

Byl to šok, připadalo mi to jako věčnost kdy se naše rty naposledy dotkli. Slzy se okamžitě zastavili a dostavila se radost velká radost.

Když polibek ukončil, chytil mě za ruku a díval se mi do očí. V jeho očích jsem viděla lásku, radost a štěstí.

„Jsem pitomá.“ Povzdechla jsem si.

Vyvalil na mě oči.

„Proč?“ Zeptal se mě.

„Proč? Ty se mě ještě ptáš? Ty by jsi to měl vědět, měl by jsi mi to vmetnout do tváře. Kdybych tě někdy nechala mluvit, ale ne slečna fajnová, si nic nenechá vysvětlit.“ Nadávala jsem sama na sebe.

„Bello, tohle není tvoje vina, neměl jsem odcházet, je to moje vina.“ Řekl a tvářil se smrtelně vážně. Sice jsem měla jiný názor, ale…

„Už se o tom nebudeme bavit.“ Navrhla jsem.

„Dobře. Řekni mi, proč nemůžu Alici číst myšlenky.“ Zeptal se mě. A já jsem zrudla jako rajče.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný život??- 10. kapitola: