Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný konec pro mě a moji lásku - 5. kapitola

10.08.2010 (14:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1691×

5. kapitola – Rozhodnutí, rozhodnutí

Diego:

Měla vizi. Její oči znovu zčernaly a začala se mírně cukat. Hladil jsem jí po vlasech a čekal, až to skončí. Po chvilce se opět probrala a její oči zase nabraly původní barvu.

„Co se stalo? Co jsi viděla?“ zeptal jsem se jí a dál ji hladil ve vlasech. Přisunul jsem si ji blíž a políbil ji.

„Nic to nebylo,“ řekla, ale bylo na ní vidět, že mi něco tají. Takhle vypadala vždycky, když mi něco zatajovala.

„Lžeš mi, kdyby to nic nebylo, tak by ses netvářila takhle. Pověz mi to. Ničí mě, když se chceš vypořádat s něčím sama. Můžeš se od té tíhy osvobodit a říct mi to,“ řekl jsem a políbil ji do jejích krásně karamelových vlasů.

„Jak jsem řekla, nic to není.“ Políbila mě na pusu, a pak už jsme se o tom dál nebavili, jelikož jsme byli zaneprázdněni něčím jiným. Byl jsem do ní tak zamilovaný, ale bál jsem se, že ona mé city nebude opětovat, ale risknul jsem to a zvítězil. Pořád tu ale byla ta záležitost s Rileym a s ní.  Měla karmínové kudrnaté vlasy a pořád se po něm lísala, ale jak jsem ji uviděl, tak jsem hned viděl, že to není láska. Teda aspoň z její strany. Nemilovala ho, ale Riley ji nejspíš ano. Byl do ní chudáček zblázněný, ale proč se teda po něm lísá. To znamená, že od něj něco potřebuje a on je tak blbý, že to nevidí. Musíme tomu přijít na kloub. Celý týden jsme byli jen a jen spolu a já z ní nespustil oči ani při lovu. Byla tak ladná. Bál jsem se o ni.

„Budeme ho sledovat,“ řekl jsem Bree, když Riley zase odešel za ní.

„Není to moc riskantní?“ zeptala se mě.

„Kdy jindy je to méně riskantní?“ zeptal jsem se jí a ona mě zase políbila.

„Tak dobře, ale co kdybychom vzali i Freda a Kiru. Stejně se nám jednou nabídli, že by šli rádi,“ řekla a já ji políbil. Miloval jsem ji za to, jak myslela na jiné. Nejdříve myslela na ostatní, až pak na sebe. Možná, že ani pak ne. Bylo to moje zlatíčko. Moje sluníčko v mém životě. Moje osobní sluníčko. Políbil jsem ji vášnivě ještě jednou a poté přikývl na souhlas. Ona se jen usmála a táhla mě pryč. Zahvízdla a to už se přiřítili Fred a Kira. Vzaly jsme je do našeho klubu. Věřili jsme jim.

„Super tajný ninja klub zahajuje operaci, kdo je ona,“ řekl jsem a všichni jsme dali ruce na sebe, a pak jsme se vydali ho sledovat. Neběžel moc daleko. Museli jsme ale jinačí cestou, jelikož by nás takhle mohl vystopovat, kdyby pak běžel zpátky, a proto jsem se nabídl. Běžel jsem za ním s tím, že mu pak za svítání řeknu tu novinu a slunci a zářících disko koulích. Bree z toho ale nebyla moc nadšená, ale než stačila cokoli říct, tak jsem už běžel po stopě. Pak jsem skočil do úkrytu za nimi a skrčil jsem se. Natáhl pořádně své upíří uši a poslouchal.

Zatím ve skladišti

Victoria:

Čekala jsem na Rileyho a byla celá skleslá. Sesunula jsem se na zem a začala vzlykat, ale jak se objevil Riley, tak jsem se zvedla a nahodila úsměv. Divadlo, které jsem hrála, už mě začalo nudit. Hned se ke mně přisunul a políbil mě. Nejhorší na něm bylo, že neuměl líbat. Bléé. Líbali jsme se hodně dlouho. Po chvilce jsem slastně zavrčela a odtáhla se. On skočil svými rty po mém krku a začal ho vožužlávat, což mi připomnělo jednoho kluka ze školky. Sice žádné vzpomínky na svůj lidský život nemám, ale tohle si pamatuji do nejmenších podrobností. Bylo mu tak pět, a když jsem si hrála na písku, tak po mě skočil a začal mi vožužlával krk a pusu. Bylo to nechutný. Byl tlustý, takže měl obrovskou sílu a učitelka, která vážila pomalu 45 kilo i s botami s ním skoro nic nezmohla. Vrátila jsem se zpátky do reality a znovu se zašklebila. Odlepila jsem se od něho.

„Kolik?“ zeptala jsem se ho a usmála se na něho.

„Dvacet čtyři,“ řekl mi a já se usmála ještě více. Dvacet čtyři už ujde. Teď je ještě musíme vycvičit a vzhůru na… a sakra… skoro jsem se rozhodla jít na ni. Musím si dávat pozor, co říkám a na co myslím. Najednou jsem ale něco uslyšela a taky ucítila. Byli tu jiní upíři.

„Myslím, že víš, kdo jsem, Victorie,“ řekla Jane, kterou jsem znala již dříve. Při jedné bitvě jsem se s ní setkala. Byla jsem tehdy ještě novorozená a byla jsem poštvána proti jednomu klanu, ale já nechtěla bojovat. Bála jsem se, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Přišla s Alecem, Felixem a Jamesem. Tehdy ještě neměli Demetriho. James ji přemlouval a zvítězil. Vzal si mě, a pak jsme se odlepili od Volturiových a žili ještě společně s Laurentem, na kterého jsme narazili, když zrovna lovil v lesích.

„Jistě, Jane,“ řekla jsem a trochu se usmála, ale ona měla pořád ten starý zkamenělý výraz, který měla před lety, kdy jsme se viděly naposledy.

„Nepřišla jsem tě zničit, ale dát ti jistou nabídku. Chtěla bych ale ještě vědět, jestli tyto novorozené tvoříš jen kvůli místnímu klanu?“ zeptala se Jane a já jen přikývla.

„Dobrá tedy. Nezabiju tě, pokud neprovedeš svůj útok do pěti dnů. Chci, aby jsi uspěla. Žádní svědci. Je ti to jasné?“ řekla Jane.

„Sestro? To nemyslíš vážně? Aro sice nemá rád tento klan, ale nechal je naživu jen kvůli jeho nejlepšímu příteli. Budeš za to pykat,“ řekl Alec, ale za chvilku se válel v křeči. Felix hodil Jane přes celou místnost a zvedl Aleca ze země.

„Není ti nic?“ zeptal se Felix Aleca.

„Díky, bratře. Ne, nic mi není,“ řekl a znovu se postavil.

„Jestli nás zklameš, tak si tě najdu. Moc dobře víš, že můj dar je účinnější než Jamesův,“ řekl Demetri.

„Nevyslovuj jeho jméno!“ zavrčela jsem.

„Jsme tedy domluveni,“ řekla Jane a pak ještě dodala, „ ani o jeden víc.“

„Doufám, že budete s výsledkem spokojeni stejně tak jako já,“ řekla jsem a už jen uviděla jejich záda a jejich pláště.

„Musíš začít s trénováním ještě dnes. Na nic se neptej a hned začni,“ řekla jsem, a když jsem byla zase sama, tak jsem se svalila na zem. Při zmínce jeho jména jsem pocítila takovou úzkost a takový vztek na Demetriho, že to až hezké nebylo.