Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 7. kapitola

20.09.2010 (19:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1481×

7. kapitola - Tlačítka a čudlíky

Podíval jsem se na kus zdeformovaného kovu ve své ruce, který už jen vzdáleně připomínal klíč od auta.

Nevýhodou upíří mysli je její výkonnost. Dokáže automaticky vytvořit miliony různých scénářů a přitom jí to trvá pouhé zlomky sekund.

Dlouho jsem váhal. Nevěděl jsem, jestli mám zazvonit, nebo odejít. Teď bych tu potřeboval Alice.

Zmáčknout malé černé tlačítko u dveří mě přiměla až nevysvětlitelná potřeba chránit moji Krajinku. Jestli je stále moje. Možná nikdy ani nebyla.

Zato já byl její. Budu do konce mé věčnosti. Jestli potřebovala pomoc, chtěl jsem ji chránit. Ale její hlas nevyzařoval strach či zlobu. Byl trochu kázavý a unavený.

Tiché kroky se blížily ke dveřím. Když otevřela, její tvář zdobilo překvapení. Příjemné překvapení, žádné vylekané pohledy a zrychlený dech. Ten přišel až ve chvíli, kdy jsem ji donutil nacouvat do verandy a zavřel, abych lačně spojil naše rty v nedočkavém polibku. Tolik mi chyběly - nemožnost přivlastnit si je každou volnou chvíli ve škole mi přišla jako nejkrutější trest za všechny hříchy celého upířího pokolení. V tu chvíli jsem na nic jiného nemyslel, nevnímal cizí myšlenky, zapoměl na ty své. Nevěděl jsem, proč jsem najednou potlačil sžíravou žárlivost - už jsem ten pocit, o kterém jsem tolikrát čítal v klasických románech, uměl pojmenovat. Možná jsem jí chtěl jen připomenout, jak dokonale k sobě naše ústa pasují.

Někdo zapnul televizi a zesílil na maximum. Už jsem si začínal zvykat na to, že nás vždycky někdo nebo něco vyruší. Reklama, která byla i za normální situace o trochu hlasitější než filmy, v tuto chvíli trhala uši. Krajinka se téměř okamžitě rozeběhla do obývacího pokoje a já ji následoval. Televizi vypnula hlavním tlačítkem.

Pak jsem ho uviděl. Moji konkurenci. Víčka držel pevně semknutá a rukama si zacpával uši. Měl krátké hnědé vlasy a snědší pokožku. Indián se v jeho rysech nezapřel.

„Kolikrát jsem ti říkala, abys toho nechal!“ napomenula ho Bells. Pak ho jemně vzala za ruce a on na ni upřel své velké hnědé oči. „Neboj, Jaku, už je to vypnutý.“ Syšel ji - když ho ujistila, sundal ruce z uší. Sebrala ovladač ze země a omluvně se na mě usmála. V tu chvíli mě zaregistroval i Jake. Okamžitě se snažil schovat do jejího objetí. Pobaveně jsem sledoval tok jeho myšlenek - ve chvíli, kdy svou tvář zabořil do důlku pod jejím ramenem, jsem pro něj přestal být hrozbou. Opatrně vykoukl, ale já tam navzdory jeho očekávání stále byl. Znovu se schoval, ale nepřestával si mě nenápadně prohlížet.

„Najednou se stydíš!“ kroutila Krajinka pobaveně hlavou. Pousmál jsem se.

„Kolik mu je?“

„Tři.“

„A on...“ nevěděl jsem, jak se jí zeptat. „On je -“

„Ne!“ přerušila mě. Dívala se na mě trochu nevěřícně a vyděšeně.

„Promiň, ale musel jsem se zeptat.“

„Řekla bych ti, kdybych měla dítě,“ pronesla s mírným ostnem bolesti v hlase. „A navíc si vůbec nejsme podobní,“ pousmála se.

„Ne, to opravdu ne,“ nechal jsem ji odvést řeč. Krajinka si stoupla, i když se jí malý nechtěl pustit. Nakonec se musel spokojit s její nohou, jakožto jedinou skrýší. Měl ze mě strach, ale ne jako každý jiný člověk, kterému instinkty napovídají držet se od nás co nejdále; byl jsem pro něj někdo cizí.

„Půjdeme na hřiště, jdeš s námi?“

„Jestli to Jakovi nebude vadit,“ usmál jsem se na něj. Pořád se jí nechtěl pustit.

„Co říkáš, Jaku, může jít Edward s námi?“ sehnula se k němu. Chvíli si mě měřil a potom rázně zakroutil hlavou. Bella se usmála, ale rychle se opanovala a nasadila skleslý výraz.

„Ale když nepůjde, tak budu smutná,“ pitvořila se. „Chceš, abych byla smutná?“ Znovu jen zakroutil hlavou. „Takže s námi může?“ upírala na něj pořád ten smutný pohled. Dovolil mi to.

„Tak šup pro bundičku,“ přikázala mu Krajinka. Zamířila za ním do verandy, kam se s hlasitým povykem hnal.

„Ty bys byla smutná?“ zavrněl jsem jí u ucha, když mě míjela. Jednou rukou jsem ji objal zezadu kolem pasu a druhou odhrnul vlasy, abych jí mohl vtisknout několik polibků na krk. Nevěděl jsem, jestli mám mít větší radost z toho, že se pod dotykem mých rtů zachvěla, nebo z toho, že ačkoli mi její tepna tančila přímo před očima, nijak mi nebránila pokračovat.

Jake mezitím ve verandě místo bundy našel dálkové ovládání od garážových vrat. Ať se snažil sebevíc, tlačítka nic nedělala. Nic, co by viděl. Můj sluch bez nejmenších problémů zachytil zvuk neustále otvíraných a zavíraných dveří. Pousmál jsem se a tím narušil atmosféru. Krajinka se na mě otočila se zvednutým obočím. Hlavou jsem pokynul k předsíni a na ústa jí jemně položil ukazováček - mohl jsem ho dát na svá, ale jakoukoli příležitost dotknout se jejích hebkých rtů jsem si nechtěl odepřít.

Krajinka kývla a potichu odcupitala do verandy. Její smích byl překrásný. Když si odkašlala, už s vážným a trochu autoritativním výrazem, Jake se otočil a rychle schovával svoji novou hračku za záda.

„Jacobe, copak jsem si povídali o těch ovladačích?“ natáhla k němu ruku. Jeho hlavou projel nespočet zmatených vzpomínek - kázání od několika lidí. Krajinka, žena s havraními vlasy v jejím věku, trochu starší, přísně se tvářící muž a také malá holčička, která se zlobila, když jí vzal mluvícího koníka a vybil baterie. Jake svěsil hlavu a podal Krajince malou černou krabičku.

„A teď tu bundičku,“ připoměla mu. „Ani jsem nevěděla, že něco takovýho mám,“ zamumlala si a otáčela ovladačem mezi prsty. Usmál jsem se nad jejím přemýšlivým výrazem. „Od čeho to asi je?“ zeptala se mě.

„Od garáže, lásko,“ poučil jsem ji. Neuvědomil jsem si to oslovení, dokud nezamrzla s pohledem upřeným na mě. „Omlouvám se - já, bylo to automaticky, neuvědomil jsem si to...“ zamlouval jsem to. Bál jsem se odmítnutí - mohla říct, že je ještě brzy. Že to tak necítí.

„V pořádku,“ zarazila mě. „Já jen, že mě to trochu zaskočilo. Ale líbí se mi to,“ obdařila mě překrásným úsměvem. Ze srdce mi spadl obrovský kámen a nebýt Jacoba, který ji začal nedočkavě tahat za cíp hnědého svetříku, samou radostí bych ji políbil. Takhle jsem se na ni jen usmál, než se otočila k Jakeovi a začala mu oblékat bundu.

„Takže Jake má rád ovladače?“ ujišťoval jsem se.

„Nejen ovladače. Miluje všechna tlačítka - minulý týden mi na myčce nastavil nějaký šílený program,“ pocuchala mu vlasy. Zapnula suché zipy jeho malých tenisek a mohli jsme vyrazit.

„Jak často ho hlídáš?“

„Jednou dvakrát do týdne,“ usmála se a popadla Jakea za ruku dřív, než stačil skočit do jedné z velkých kaluží.

„Nezmínila ses,“ zamručel jsem si pod vousy. Jenom se zasmála. Po zbytek cesty jsme šli mlčky. Hrozně mi vadilo, že ji nemůžu držet za ruku - zvlášť, když byla tak blízko. Když jsme sešli z posledního chodníku na druhém konci Forks, Jake neomylně zamířil ven z města. Balancoval po krajnici a bavil se představou, že se tlustá bílá čára změní v lano.

„Ono je za městem nějaké hřiště?“

„Ano, ale moc lidí tam asi nechodí. Já tam zatím nikoho nepotkala - jen když jsem poprvé přijela, ale to už je dlouho.“ Věděl jsem, že maminky z Forks chodily na nově postavené hřiště u školky - před rokem ho zrenovovali. Ale to by znamenalo, že tu musela být už dřív. O hodně dřív. Co by tu dělala? Zajímala se už v minulosti o práci ve zdejší škole? Alice by to musela vidět...

„Tys tu už někdy byla?“ vyzvídal jsem.

„Ano, dokonce několikrát.“

„Nikdy jsem tě tu ale nepotkal,“ protestoval jsem. Uvědomil jsem si, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se sama procházela po lesní cestě. Po dešti voní tak krásně. A já bych ještě neznal její vůni...

„Možná proto, že jsem ve Forks moc času netrávila. Když jsem přijela jen na víkend, nevylezli jsme z La Push. A přes prázdniny nás to sem taky moc nelákalo.“

„Počkej, tys jezdila do La Push každý víkend?“ Musel jsem si neustále opakovat, že s nimi máme smlouvu. Že oni lidi chrání, neubližují jim. Ani jako velmi mladí vlkodlaci. Moc mě to neuklidňovalo. Jejich výbušnost byla pověstná i v našem světě.

„Ne, jen občas. Ale trávila jsem tu čtrnáct dní v létě.“ Odbočila na lesní cestu, která se svážela z kopce a vedla mezi stromy až na hřiště. Bylo už starší, dvě dřevěné lavičky nazelenalé od řasy zrněnky vedle menšího pískoviště, pár houpaček pohupujících ve slabém větru, růžně složité prolézačky a lanové dráhy začínající na kopci vedle menších keřů.

„Ty ses narodila v La Push?“

„Ne, jak tě to napadlo?“

„Kromě toho, že hlídáš cizí děti z rezervace?“ nadhodil jsem. „Jezdíš tam často a já nemám tušení za kým. Rodiče jsou jedni z mála, na které bych nežárlil,“ přiznal jsem.

„Ty bys na někoho žárlil?“

„Ano?“ Její nevěřícný a zároveň trochu pobavený výraz mě nutil převést odpověď do otázky. „Popravdě jsem žárlil i na Jaka.“

„Jak bys mohl žárlit na takovýho špunta?“ smála se

„Nevěděl jsem, že je tak malý, když jsi v noci říkala, ať toho nechá. Napadala mě spousta věcí, ale týrání ovladačů mezi ně rozhodně nepatřilo,“ přemítal jsem nahlas.

„Ty můj chudáčku,“ přitáhla si mě a zvedla ruku, jako by mi ji chtěla omotat kolem krku. Místo toho mi však dala pohlavek lehoučký jako pírko. Myslím, že ani jako člověk bych ho necítil. „To máš za to, že jsi poslouchal,“ objasnila mi. „A tohle za to, že jsi musel tak trpět,“ stoupla si na špičky a přitáhla si má ústa ke svým rtům. Líbala mě něžně, ale na můj vkus příliš krátce.

„Hrozně jsem trpěl,“ zašeptal jsem, když se chtěla odtáhnout. Schválně mi věnovala ještě kratší polibek. „Opravdu moc,“ naléhal jsem dál. Jen se uvolněně zasmála:

„To je vydírání!“

„Já vím. A ty mi něco dlužíš,“ natáhl jsem se pro polibek. K mému překvapení se odtáhla.

„Já tobě? Pche!“ vypískla nevěřícně, ale jiskřičky v očích přede mnou neukryla. „To ty dlužíš Jakovi jedno velké díky!“ střelila hlavou k malému na pískovišti. Trochu mě tím zmátla.

„Můžu se zeptat, za co bych měl Jakovi poděkovat?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Asi za všechno. Já jsem mu nesmírně vděčná.“ Otočil jsem se a zkoumavě se zahleděl na Jaka, který si nás ani trochu nevšímal a věnoval se pouze své malé pískové stavbě. Díky dešťové vodě držela malá zrníčka pohromadě a on si to náramně užíval. Nevšímal si ani Bellina napomínání, že bude nemocný.

„Ty jsi tady kvůli němu,“ vydechl jsem, když mi to došlo.

„Tak trochu,“ přiznala. „Přijela jsem na návštěvu ten víkend, kdy se Thomasovi vybourali. Škola by jiného učitele tak rychle nesehnala, tak jsem se nabídla. Aspoň se zabavím, takhle bych se v rezervaci ukousala nudou,“ usmála se na mě.

„Chtělas` tu zůstat?“

„Sarah potřebuje pomoc. To je jeho matka,“ vysvětlila mi, když spatřila můj nechápavý výraz. Přiznala, že Sarah je vlastně její jediná kamarádka, i když ji zná pouhé čtyři roky. Jen když jsem se zeptal, proč potřebuje pomoc, ošila se a omluvila, že je to moc osobní a ona nemá právo to nikomu říkat. Tím znovu odstartovala moji zvědavost.

„Potkali jsme se na jednom srazu. Byla jsem dost mimo, když jsem se vrátila z Afriky, a ona mi pomohla aklimatizovat se,“ svěřila se jen tak mimochodem a vyrazila mi tím dech.

„Tys byla v Africe?“ Jen se usmála a pokývala hlavou na znamení souhlasu.

„Učila jsem dva roky v jedné masajské škole. Chtěla bych se tam ještě jednou podívat. Chybí mi sluníčko,“ povzdechla si.

„Jak koukám, ještě toho o tobě hodně nevím.“

„Možná je to tak lepší.“ Zřejmě si vůbec neuvědomovala, že s každým jejím slovem můj zájem o ni stoupal - úměrně s tou nepříjemnou lidskou zvědavostí. Posadil jsem se na jednu z houpaček a stáhl si ji do klína. Stulila se mi do náruče a pozorovala Jaka.

„Chtěl bych vědět všechno,“ povzdechl jsem si.

„Ptej se,“ vybídla mě.

„Kolik mužů tě už požádalo o ruku?“ zažertoval jsem. Začla se neuvěřitelně smát a mezi záchvaty vyzvídala, jak mě to napadlo. „Jsi překrásná. Musela jsi zlomit nespočet srdcí,“ vysvětloval jsem jí své závěry.

„Jsi úžasný, už jsem ti to dneska řekla?“ optala se naprosto vážně a propalovala mě čokoládovým pohledem.

„Myslím, že ne,“ zamyslel jsem se a vzápětí si na další z těch krátkých chvílí ukradl její rty jen pro sebe. Když se odtáhla, prohrábla mi prsty vlasy.

„Bylo jich osm,“ řekla. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpoměl na otázku, ke které patřila tato odpověď. Ještě než jsem mohl reagovat jinak, než vyděšeným pohledem, opravila se: „Vlastně devět. Poslední byl syn náčelníka Dappera,“ smála se. Mě do smíchu rozhodně nebylo.

„A kolik jsi jich přijala,“ odvážil jsem se zeptat, i když jsem si byl jistý, že odpověď slyšet nechci.

„Ty jsi vážně hlupáček,“ povzdechla si. „Kdybych se nechala okroužkovat, nebylo by jich potom tolik, ne? A rozvod přišel do módy až před několika lety.“

„Takže se nemusím bát nějakého tvého nápadníka, který čeká na vhodnou chvíli, aby mi tě ukradl?“ zeptal jsem se ani se nesnažil zakrýt vítězný úsměv. Potlačit myšlenky na to, že vlastně odmítla každou nabídku a to pro mě vůbec není dobré znamení, jsem bohužel nedokázal - a tak jsem je aspoň pro tuto chvíli odsunul na druhou kolej.

Chvíli přemýšlela. „Moshidi byl velmi dobrý válečník, na toho se dej pozor,“ zasmála se.

Předchozí

Shrnutí

Další

Má vůbec cenu tu s tím pokračovat? Byla bych ráda za vaše názory...

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 7. kapitola: