Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 4. kapitola

22.07.2010 (13:45) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1578×

4. kapitola - Únos

„Vidíš? Jako tvoje matka na to mám nos!“ Culila se na mě Esmé. Nechápala to.

„Mami, ty to nechápeš?“ osočil jsem se na ni, možná až moc prudce.

„Co bych měla chápat, Edwarde? Konečně sis našel nějakou spřízněnou duši, měl by ses taky radovat,“ mluvila na mě konejšivým hlasem.

„Mami, tohle nemá budoucnost! Copak jsi někdy viděla, aby upír chodil s lidskou ženou? Po nějakém čase by zjistila pravdu. Ohrozilo by ji to, nemluvě o naší blízkosti. Jsem monstrum, nezasloužím si ji za to, co všechno jsem udělal.“ Chtěla něco namítnout, ale já ji nenechal promluvit. „A když pomyslím na to, co všechno bych ještě udělat mohl... Ty už si nepamatuješ, jak moc mi voněla?“ podíval jsem se na ni se zoufalstvím v očích. Pohled mi smutně oplácela a pak mě pohladila po vlasech.

„Mýlíš se, zlatíčko. Každý má právo na lásku, dokonce upíři živící se lidskou krví. Možná to není spravedlivé, ale je to tak a ty to nemůžeš změnit. A navíc, už takový nejsi. Každý má právo chybovat - a ty jsi chyboval. Ale nemusíš se teď za to trestat tím, že si budeš odpírat něco, co si zasloužíš.“ Esmé mě vždy utěšovala, ale tentokrát se mýlila. Isabellu jsem si nezasloužil a nechtěl jsem riskovat její život.

„Jsem pro ni nebezpečný,“ protestoval jsem vytrvale.

„Tím už si také nejsem jistá.“ Pohlédla na mě s pobavenými jiskřičkami v očích.

„Já taky ne,“ přidal se Carlisle. Zmateně jsem se po něm ohlédl.

„Ze začátku jsi ji možná chtěl zabít.“ Oklepal jsem se při té představě, zatímco Carlisle pokračoval, „ale nyní se v její blízkosti perfektně ovládáš, ne? Tvoje sebeovládání mi dělá velkou radost, synu. Můžu být na tebe právem pyšný. Sám víš, jak skončily ženy, které takhle voněly Emmettovi,“ poukázal na dvě nešťastnice se stejně zpěvavou krví jako ta Bellina. Musel jsem uznat, že má Carlisle v jistém smyslu pravdu. Ačkoli mi Bells neuvěřitelně voněla, nemohl bych jí ublížit a moje sebeovládání se den ode dne lepšilo. Nic to ale neměnilo na mém rozhodnutí. Možná trošku... Ne! Nesmím dát Alici jedinou šanci.

„Pozdě, bratříčku. Stejně už jsem vás dva viděla spolu. Tomuhle holt neunikneš...“ Šibalsky na mě mrkla, přičemž si ťukala na čelo, a prošla kolem mě do verandy.

Lov.

Jo, taky bych potřeboval. Pro jistotku. Pro Bellino bezpečí. Debata stejně skončila. Ode mě ať žádnou iniciativu nečekají! Třeba kdyby Bella... Ne, nemysli na to, Edwarde!

Vyrazili jsme s Alicí a Jazzem na noční lov a vrátili se až k ránu. Samozřejmě jsem se nevyhnul Alicinému neustálému hučení, ať s tím nebojuju a prostě do toho skočím, že ji rozhodně dostanu na svůj roztomilej upíří úsměv... Pak nějakým zázrakem skončila v řece.

Už mě z ní pomalu začínala bolet hlava, i když je to u upírů dost neobvyklé. Vlastně tak trochu nemožné, když nemáte tu čest s Jane. Znovu jsem si vzpoměl na Volterru a na nebezpečí, které v ní číhalo. Krajinka by neměla šanci uniknout jejich stopařům a trest za to, že ví o naší existenci by ji neminul, stejně jako celou moji rodinu. A proměnit ji nepřipadalo v úvahu! Další důvod, proč se od ní držet co nejdál. Ano, to by mi jediné mohlo pomoct. Prostě se od ní budu držet dál a nic se nám nestane. Aliciny vize jsou přeci subjektivní a tak nestálé. Časem se prostě odmiluju a všechno bude v pořádku.

„Sladká naivita,“ utrousila na můj účet kolem procházející Alice. Se zvednutým obočím jsem ji propaloval tázavým pohledem, než mi nachystala oblečení do školy. Když se na mě otočila, jen se pousmála a pokrčila rameny.

„No co, jen říkám, že tak lehký to prostě není. A stejně to víc jak tři dny nevydržíš,“ oznámila mi.

„To se uvidí,“ pronesl jsem rozhodně a vystrčil ji ze dveří. Proboha - a to jsem ještě nepotkal Emmetta!

Když jsem sešel dolů, všichni tam čekali. Aha, Esmé.

„Už máte sbaleno?“ optal jsem se, poukazujíc na dva narvané kufry. To se Alice hodně mírnila!

„Hlavně se tu nepozabíjejte, ano?“ upírala na nás Esmé starostlivé pohledy. Hned jsem jí musel ujistit, že se kdyžtak jen přizabijem, aby nás pak mohla lehce složit, čímž jsem pozornost strhnul na sebe.

„A ty pamatuj na to, co jsem ti řekla!“ Jen jsem kývnul. S upíří pamětí to nezapomenu, ale neřekl jsem, že se tím taky budu řídit. Alice jen zakroutila hlavou, ale to už nás Esmé objímala a pak spolu s Carlislem mizeli v Mercedesu.

„Není to romantické?“ pronesl Emmett zasněně, když zadek auta mizel v zatáčce. „Nás, svoje milované dětičky, tu nechají napospas strašlivé smrti vyhladověním, zatímco oni si budou v klidu užívat sexuálních radovánek na pustém tropickém ostrově...“

„Neboj, přinejhorším ti něco ulovím. Třeba králíka nebo veverku...“ uklidňoval jsem ho.

„Děkuji, bratře. Tím sis mě velmi naklonil. Možná dnes vynechám kousavé poznámky o tobě a naší profesorce Swanové,“ zdůraznil její titul. Všechno to pronesl tónem naprostého intelektuála.

„Díky! Hlavně si nezapomeň brejličky.“ Já použil prozměnu kousavý tón - kdo ho má pořád poslouchat? Co jsem ale nečekal, byla jeho reakce. Místo uraženého šklebu se mu rozsvítila očka a rychle vyběhl do patra a zase zpět, v ruce třímajíc brýle s velkými obroučky.

„Dík, brácha, fakt bych zapomněl,“ usmíval se na mě vděčně, zatímco ostatní se smáli jemu. Já na to neměl sílu.

„Fajn, já zas vynechám poznámky o upíří paměti,“ oznámil jsem mu a vydal se do garáže. Byl nejvyšší čas vyrazit do školy.

V autě sebou Emm neustále šil. Chvíli neposeděl a držet pusu zavřenou mu zřejmě taky dělalo problém.

„Tak jo, za králíka mi to nestojí. Asi to odvolám,“ oznámil mi.

„Do mě!“ pokrčil jsem rameny. Trochu ho to překvapilo, ale rozhodně nezastavilo. Na Alici jsem pro jistotu hodil varovný pohled do zpětného zrcátka.

„Konečně sis někoho našel, brácha. Fakt ti to přeju a i rodině to prospěje. Nejen, že už nebudeš takovej pruda, ale konečně máme někoho, kdo se opravdu může vydávat za naši matku...“ Jo, smáli se. „Počkej, proč zastavuješ?“ vyjekl Emmet, ale to už jsem brzdil u krajnice.

„Vystupuješ,“ oznámil jsem mu.

„Né, já už budu hodnéj,“ začal slibovat. Vytáhl jsem zapalovač a Emmettovi v očích zaplálo nejen zděšení, ale i odraz malého plamínku. „Něco jsi slíbil Esmé!“ pořvával ještě za naším autem, když jsme ho nechávali napospas divočině dobrých pět kilometrů od školy. Když jsme k ní dojeli, zaslechl jsem jeho myšlenky z blízkého křoví. Zastavil jsem tak, aby si nikdo nevšiml, že s námi Emm nepřijel. Ten se k nám hned připojil a doprovázel nás na hodinu angličtiny.

Když přišla Krajinka do třídy, přestal jsem okamžitě věnovat pozornost Emmovým poznámkám a soustředil se jen na její krásnou tvář. No jo, tak měl možná Jazz pravdu, ale Alice ji mít nebude!

Bells nevypadala zrovna nejveseleji. Po příchodu do třídy nás pozdravila a doslova kecla na židli. Znechuceně pohlédla z okna:

„Nevím, co děláte zalezlí ve škole, když venku tak krásně prší,“ pronesla kysele. Takže jí už asi začíná vadit ten neustálý déšť... Doufám, že to je opravdu jen počasím, nechtěl jsem, aby jí něco trápilo. „No nic, vezměte si prázdný papír,“ obrátila svůj pohled znovu do třídy.

„My píšeme?“ vyjekl vedle mě Emmett vyděšeně.

„Nejhorší je, Emmette, smrt z vyděšení -“

„Já se nebojím!“ přerušil ji Emm.

„Já vím, tobě to není ani po patu,“ pronesla trochu ironicky. „Nebudeme nic psát, nebojte se. Jen by to chtělo udělat si charakteristiku. Za chvíli budeme psát čtvrtletní slohovku a jedno z témat bude právě ona, tak by neuškodilo zopakovat si alespoň základy. A napíšete si zkušební, tu mi odevzdáte vytisknutou,“ oznámila nám a tiše si dodala: „Kdo to po vás má pořád luštit.“ Čemuž se Emmett zasmál. Byl zpražen jejím pohledem.

„Najeďte si na osnovu psaní charakteristiky. Uváděli jste si to alespoň stručně?“ optala se nás, načež jí někteří ze šprtů ukazovali sešity s poznámkami. Dobře, byl to vlastně jen Emmett a dvě dívčiny...

„Fajn, takže jenom zopakuji, že popis vnějšku daného člověka, psa nebo čehokoli jiného, co hodláte popisovat, má být jenom krátký. Každou pasáž dávejte jednotlivě do odstavců tak, jak to tu máte rozvržené,“ poukazovala na látku ve skriptech. „Takže první může být třeba ten vnější popis, ale na ten se tento útvar nesoustředí - a upozorňuji vás, že při odbočení od tématu se práce nehodnotí, tak si dávejte pozor. Další jsou takové samozřejmosti, jako povahové vlastnosti, vnější projevy chování... Můžete třeba napsat i to, že kulhá nebo se hrbí, to je vcelku jedno. Hlavně to pište v celých větách, ne žádný ´Je blbá, škaredá, taky učitelka...´“ radila nám. Při té poslední větě jsem potichu zavrčel. Věděl jsem, že to říká s nadsázkou, ale přesto mi to vadilo.

„Nezapomínejte, že charakteristika má být nezaujatá, i když je někdy dost těžké najít ty pozitivní vlastnosti,“ dívala se upřeně na Emmetta, který zřejmě nepochopil. Najednou se však zatvářil ukřivděně. „Ano, Emmette, teď si to ber osobně...“

Já ji fakt miluju.

„Vemte si ten papír a zkuste něco málo napsat. Osvěžíte si tím mozkové buňky. Na konci hodiny mi to odevzdáte. Není to na známky a nechci po vás romány. Hlavně nezapomínejte na drobnosti, co vám tu uvádí na konci, jako jsou zájmy, přístup k práci anebo třeba zdraví. Kdyžtak se mě ptejte, příští hodinu už budu chtít tu verzi na počítači - tu už známkovat budu. A ne, že si vyberete stejnou postavu jako pak do písemky. Odevzdáváte mi to, takže jestli jste si jistí tím, že jste si vybrali, můžete se při učení zaměřit na charakteristiku a trénovat, ale ještě vám řeknu, co všechno tam bude... A nebojte, budete mít hodinu a půl čistého času,“ dodala, když spatřila zděšení v Emmettových očích. Všichni začali psát a já myslel, že mi praskne hlava. Plná třída žáků není nic v porovnání s plnou třídou žáků, kteří se snaží přemýšlet!

„Bells, můžu tam napsat, že má asimetrickou postavu?“ zeptal se v půlce hodiny Emmett. To je teprve u popisu? Já už to měl dávno hotové. Bella se na něj jenom usmála:

„Jasně. Asi metr široký, asi metr vysoký...“

„Já věděl, že mě pochopíš,“ smál se Emmett. Zajímavé bylo, že každý poslouchal jejich rozhovor. Ne, že bych mezi ně nepatřil, ale já už měl hotovo... Někteří se sice zasmáli, ale Mikeovi vrtalo hlavou, proč jí my můžeme říkat Bello. Jeho teorie se mi vůbec nelíbily. Věděl jsem, čeho je ta jeho drbna Jessica schopná, a bál jsem se, že by to všechno mohla obrátit v Bellin neprospěch. Další důvod, proč se od ní držet dál. Nebo alespoň tajit, jak moc ji miluju. Neměl jsem sice v plánu to někde vyhlašovat, zato jsem měl jeden zásadní problém - Emmetta.

„Tak mi to odevzdejte a další hodinu přineste ty zkušební slohovky, ať se na to podívám. A nechci slyšet žádný myslel, nevěděl, zapoměl!“ vytrhl mě z přemýšlení Bellin hlas, těsně následován zvoněním. Všichni se začali zvedat a odcházet.

Proč musí být pátek tak krátký?! Z šesti hodin byly dvě tělocvik a zbytek samé nezáživné předměty... Teda, neučila je Krajinka.

Biologie byla nuda. Nevím proč, když normálně nemívám násilnické sklony k lidem, ale neustále jsem si představoval, jak pan profesor Banner letí neuvěřitelnou rychlostí proti zdi, láme si většinu končetin v těle a do konce roku je nutná náhrada. Ideální by byla třeba taková Bells, když umí skoro všechno. I občanku a pak třeba zeměpis...

Jedinou tělocvikářku má mysl ušetřila úrazu. Navíc přišla Krajinka a chtěla se i se štosem našich prací posadit na stále mokrou lavičku u školního hřiště. Chvíli jsem jí přemlouval, ale nakonec si přeci jen půjčila moji neprommokavou bundu, kterou mi Alice před hodinou bez vysvětlení vrazila do rukou.

Když se to tak vezme, daly se ty dvě hodiny vcelku snést. Neříkám, že jsem byl pozornější, když jsem nemusel být myšlenkami v jiné třídě - můj pohled neustále ujížděl k lavičkám a zkoumal její krásnou tvář.

Ale její blízkost mě podivně uklidňovala. Neustále mě děsily představy, že by se jí mohlo něco stát. Takhle byla alespoň v relativním bezpečí. Popravdě, co vás ochrání lépe než upír, který vás zrovna nechce vysát? Upíři tři - plus jedna jasnovidka bojující z povzdálí proti podchlazení...

Z toku mých myšlenek mě vytrhl až Emmettův výkřik „Chytéj!" a míč letící přímo na mě. Zase se nechal unést, pousmál jsem se a už skákal po míči. Neuvědomil jsem si, že já se nechal také unést - narozdíl od Emmetta ne hrou, nýbrž Bellinou přítomností - a tak jsem se během hry dostal příliš blízko ke Krajince. To už jsem ale přistával s míčem v ruce přímo vedle lavičky, na které seděla.

Vyjekla a nadskočila, až jí málem vypadly všechny papíry. Rychle jsem míč hodil zpátky do hřiště a už se věnoval jen jejím čokoládovým očím, které na mě vyděšeně poulila. Musel jsem se pousmát.

„Nic si z toho nedělej, Edwarde. Tyhle nový pravidla posadí na zadek každýho...“ mluvila trochu z cesty. Možná byla jen v šoku. „Jsi v pořádku? Pojď, vstávej,“ strachovala se a ze stoje mi podávala ruku. To už jsem se ale vyšvihl na nohy a dostal se tak nebezpečně blízko Krajince.

„V nejlepším,“ usmál jsem se na ní. Nemohl jsem jinak. Pomalu spustila ruku podél těla.

„Nechceš doprovodit na ošetřovnu?“ rentgenovala mě starostlivým pohledem.

„Vážně jsem v pohodě. I kdyby mi něco bylo, nezapomínej, že Carlisle je dokor,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Hm, to je ti platný, když prý dneska ráno odletěl,“ připoměla mi. Zvedl jsem obočí v němé otázce. „Alice,“ vysvětlila mi a já jen pokýval hlavou. Najednou se před námi objevila paní Donovanová, naše tělocvikářka.

„Nestalo se vám nic, pane Cullene?“ V myšlenkách se o mě sice trochu strachovala, ale hledala spíš záminku, jak být se mnou o samotě, když mě bude doprovázet na ošetřovnu. Navzdory tomu, že se mi z jejích představ dělalo špatně, mě její zájem potěšil. Přeci jen, byla starší než já, a tak mi dávala naději, že bych možná mohl přitahovat i Bells.

„Je v pořádku, ale pro jistotu to sepíšeme kvůli pojistce - kdyby se přeci jen ukázalo, že je to něco vážnějšího." Usmála se ni Bella falešně, popadla papíry, mojí bundu, můj loket a kdoví, co ještě, a už mě vlekla směrem k hlavní budově.

„Baba jedna,“ ulevila si, když jsme zastavili před jejím kabinetem.

„Copak, něco jste si udělaly?“ vyzvídal jsem.

„Ne, jen...“ odmlčela se a sklopila hlavu. „Nelíbí se mi, jak se na tebe kouká,“ přiznala a vyrazila mi tím dech. S cukajícími koutky jsem jí prstem zvedl bradu a donutil ji podívat se mi do očí.

Krásně se červenala.

O kousek jsem se sklonil a vychutnával si vůni jejího dechu.

A pak zazvonilo.

Oba jsme od sebe uskočili jak uštknutí hadem. Krajinka se ošila a s tichým: „Uvidíme se na obědě. Snad..." zacouvala do dveří. Jako omráčený jsem tam ještě chvíli stál, dokud ze tříd nevyšli první studenti. Poté jsem zamířil do šaten. Oblečení hned letělo do koše - Alice nesnáší pračky.

Váhá. Neví, jestli má přijít, informovala mě Alice, když jsem se rozhlížel po jídelně. Kromě Bells tu už všichni byli.

Najednou se Alice zvedla a odešla. Nechápal jsem, co se děje, protože si - jako už tolikrát - chránila myšlenky. A když se jídelna vylidnila, začal jsem být nervózní. Rose vstala a chystala se k odchodu s tím, že Alice domů jistě dojde, ale ona tu nehodlá čekat do skonání světa. Emmett se přidal, že mu za chvíli začíná běžet zápas. Jen já s Jazzem jsme uvnitř trochu protestovali, ale navenek jsme nedali nic znát.

Nasedli jsme do auta a rozjeli se do prázdného domu.

Cítil jsem se zvláštně.

Možná to bylo tím podmračeným počasím. Nebo za to mohla nepřítomnost Esméina daru a její láskyplné aury. Třeba to měl na svědomí Jasper, který nervózně přecházel po místnosti a šířil kolem sebe podivnou náladu. Nebo to, že se Alice ještě nevrátila a ani se neobtěžovala dát někomu z nás vědět.

Ale všechno dohromady způsobovalo ten svíravý pocit kolem žaludku. Začínal jsem mít podivné tušení.

Bylo to jako klid před bouří.

Ten klid prořízlo zvonění telefonu.

Okamžitě jsem ho zvedl s naučenou frází a čekal na hlas z druhého konce linky.

„Mám vaši sestru. Jestli ji chcete ještě někdy vidět...“

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 4. kapitola: