Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 3. kapitola

13.05.2010 (08:00) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2368×

3. kapitola - Když se i skála zhroutí

Chtěl jsem najít Alici. Chtěl jsem jí strašně moc poděkovat. A taky jsem doufal, že se z jejích myšlenek dozvím, co se tady bude dít.

„Nemáš zač! A teď buď chvíli ticho, ať ho ještě nevyplašíš..." spustila na mě u vchodu. Jasper se jen pochechtával a ukazoval nahoru do patra.

„Ne! Co jsem, komu udělal! Panenko Marie, Ježíšku, pomozte mi!" bědoval Emmett vysokým tenorem. Rvalo mi to uši. Slyšel jsem Rosaliino rozzuřené podupávání a naprostý zmatek v jejích myšlenkách.

„Co se tady děje?" ptal jsem se tiše Alice.

„Teprve se dít bude!" pronesla významně, přesto stále šeptem. „Řekla jsem před chvílí Emmettovi, že ho možná Isabella vyvolá..." vysvětlovala.

„A v tom je nějaký problém?" zeptal jsem se zmateně. Po Emmettově výkřiku, kdy velmi hlasitým a vysoce posazeným tónem tvrdil, že si nic nepamatuje a určitě dostane jenom obyčejnou jedničku bez hvězdičky, jsem pochopil a protočil očima. Alespoň jsem si myslel, že jsem to pochopil. Při mém odchodu doprovázeném svěšením ramen a úvahami, kde jsem teď mohl být, mě malá ručka stáhla zpět do středu obýváku a oči její majitelky mě propalovaly vyčítavým pohledem. Poté se stočily zpět ke schodišti a přivítaly malé jiskřičky očekávání. Musel jsem se pousmát absurdnosti této situace.

„Rosalie," ozvalo se po chvíli velmi vážně a Alice si stoupla na špičky, „měli bychom si promluvit." Jeho hlas už zněl o poznání klidněji a hlouběji. „Jestli budeš chtít, abych úspěšně vystudoval, budeš mě muset nechat na chvíli o samotě. Nejlíp až do rána." Ozvalo se nevěřícné zalapání po naprosto nepotřebném kyslíku.

„A teď mě prosím omluv, jdu se učit," dokončil Emmett a domem se neslo dvojí vrznutí dveří. Budu to muset promazat, napadlo mě naprosto mimo mísu. Pak už se má pozornost ale plně přesunula k šokované Rose, která se stále nepřítomným výrazem scházela schody.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Jasper, který měl náhle naprosto vážnou a šokovanou tvář. Alice se sice původně chtěla smát, ale jakmile spatřila svoji sestřičku, nasadila vážný a ustaraný výraz.

„Nechápu to... Měla jsem ten červený komplet," klesla zmoženě do sedačky, kde také do rána zůstala s pohledem nepřítomně zabodnutým do vypnuté televize. Esmé nemohla vydržet pohled na svoji nejstarší dceru a proto nad ránem televizi alespoň zapnula. Nechtěla, aby si ji Carlisle musel ráno odvézt s sebou do práce na vedlejší oddělení... Když ale viděla, jak je její pohled neustále zabodnut do reklam z ranního teleshoppingu, radši jí zase rychle vypnula.

Emmett se kupodivu po zbytek noci učil, i když to bylo naprosto zbytečné. Nejen kvůli tomu, že už všechno perfektně uměl, ale hlavně proto, že jeho myšlenky se stále vracely k jeho milované ženě. I přesto vytrval až do doby, kdy si první ranní paprsky prořízly cestu zamračenou oblohou.

Všichni, kromě stále apatické Rose, jsme se připravili do školy a před sedmou už se s námi loučil Carlisle. Naposledy zamával Rose před očima a s radou, ať to zkusíme po pěti minutách znovu, popadl svoji černou lékařskou brašnu a vydal se do nemocnice.

Ve škole jsme se rozešli každý do své učebny, jen ještě stále zmatená Rose chvíli bloudila po areálu školy. Naštěstí jí vytrhlo první zvonění a ona se otočila na podpatku směr učebna historie.

Zůstal jsem pro jistotu v její hlavě. Po chvíli mě ale z jejích zmatených myšlenek začala jít hlava kolem, tak jsem svojí pozornost přesunul na Alici. Ta alespoň dávala pozor. Mohl jsem tak znovu spatřit Její krásnou tvář a připravit se na Její vůni, kterou mi Alice schválně "posílala" v myšlenkách. Byl jsem jí za to vděčný.

Popravdě jsem ani trochu nechápal, proč mi na Isabelle tolik záleží. Viděl jsem ji pouze ubohých čtyřicet pět minut. Nevěděl jsem, jak mi tato žena dokázala změnit život za tak krátký čas.  Proč se teď mé myšlenkové pochody točí v kruhu, jehož je ona zářivým středem. Neuvěřitelně mě vábila. Nejen jako lovce, také jako samotnou kořist.

Nepoznával jsem sám sebe. Vždyť by stačila jedna jediná vteřina a já bych ji mohl zbavit života. Šlo by to tak lehce. Ale i přesto mě představa mě samotného se zuby zarytými v jejím krku ničila.

Jak bych mohl zabít anděla? Už navždy bych propadl peklu. Svět bez ní, bez její krásy a dokonalosti, by se stal mým peklem. A já bych byl navždy spalován neuvěřitelnou bolestí.

Už včera jsem to věděl. A při pohledu na její líbeznou tvář jsem se v tom jen utvrzoval. Při každém jejím pohybu a slově jsem si byl jistější. Nikdy ji nezabiji. Nedokázal bych to, ať voní sebelépe.

Alice, jako by mi četla myšlenky, z ní ani na vteřinu nespustila oči. Mohl jsem tak nejen cítit její omamnou a spalující vůni, ale i vidět její dlouhé vlasy lesknoucí se v troškách ranního světla. Její oči, nad které nebylo krásnějších. Její roztomile neohrabané pohyby.

Jen jedna věc mi bránila v naprosté spokojenosti. Stále jsem nedokázal zachytit proud jejích myšlenek. I když byla v protější místnosti a ke mně snadno doléhaly jemné tóny jejího hlasu, její myšlenky jako by neexistovaly.

Bylo to velice zvláštní. Přemýšlí i krásnoočko nebo moucha, takže nepřipadalo v úvahu, že by člověk, ať už jakýkoli, nepřemýšlel. Byly zde přeci i základní a naprosto automatické myšlenkové pochody, které přikazovaly srdci bít a nutily mezižeberní svaly a bránici uvolňovat v pravidelných intervalech prostor pro kyslík tolik potřebný k lidskému životu. I ty jsem dokázal zachytit. Sice jen při opravdu velkém soustředění a snaze, ale párkrát jsem to už zkoušel. I teď to fungovalo.

Ale Isabella? Její srdce tlouklo pro mě nejkrásnější melodií, její plíce dostávaly pravidelný přísun kyslíku. A navíc - kdyby na světě existoval tvor, který nepřemýšlí, rozhodně by to nebyla ona.  Isabella totiž ani za mák nevypadala jako někdo, kdo by nepoužíval mozek...

Možná byl háček právě v tom. Možná je právě její vysoká inteligence příčinou mé "hluchoty". Možná je to jen dalším projevem evoluce. Vysoce vyspělý mozek se dokáže nějakým zázračným způsobem bránit upířím schopnostem. Ale to by potom Alice nesměla vidět její budoucnost. Možná si její hlava chrání své poklady a o další věci se nestará... Možná.

Budu se o tom muset poradit s Carlislem, ale zatím je to nejpravděpodobnější teorie. Vlastně jediná teorie. Ale je dost možné, že kdybych se setkal s Einsteinem nebo Mozartem, také bych jejich myšlenky neslyšel.

Ostrý zvuk školního zvonku mě vytrhl z přemýšlení a špehování. Rychle jsem si sbalil věci a ani nečekal na Emmetta. Isabella nás měla mít až třetí hodinu a tak mě docela zajímalo, kdo ze sourozenců ji má teď. Přesunul jsem se do další učebny a tam se posadil do zadní lavice. Rychle jsem projel myšlenky druháků a kupodivu se zastavil u Rose. Pořád seděla ve třídě a nepřítomně pozorovala Isabellu. Poslední žáci opustili místnost a ona stále bez pohnutí upírala svůj rozostřený pohled někam před sebe. Isabellino tělo se dostalo do jejího zorného pole a zvětšovalo se, jak se pomalu přibližovala. Najednou na ní ze smetanové tváře koukaly dvě překrásné čokoládové studánky, ve kterých jsem se začal pomalu topit. Upíraly na ni starostlivý pohled.

„Rose, co se stalo? Jsi v pořádku?" Z jejího hlasu přímo čišely obavy, ale možná ani nečekala nějakou reakci. Já popravdě také ne. Ne takovou.

Rosalie se rychle vymrštila a ve zlomku vteřiny pevně svírala překvapenou Isabellu. Ta se rychle vzpamatovala, objala její třesoucí se ramena a se slovy útěchy jí hladila ve vlasech. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak se má sestra hroutí a vylévá si srdce v lidské náruči.

„Když on už to vážně přehání. Ví, že ho miluju víc než vlastní život a toleruju mu kdejaký výmysly, ale teď už je toho na mě vážně moc," vzlykala jí do ramene a strašně ji trápilo, že ho nikdy nesmočí slzami. Upírům není tento luxus dovolen.

„Kdo co přehání?" Isabella se zmateně odtáhla a nakrčila obočí.

„Emmett. Já s ním chodím," dodala, když viděla zmatek v Isabelliných očích. Ta si jen vědoucně povzdechla a znovu Rose objala.

„To bude dobrý. Vypovídej se a vyplakej, to pomáhá. Jestli chceš, mám teď volnou hodinu. Napíšu ti omluvenku a potom tě odvezu domů."

„Děkuju, jste hodná," vzlykala Rose dál. "Vážně by jste mě vyslechla?" ptala se zaskočeně a přesto s nadějí a vděkem.

„Ano, jestli ti to pomůže a chceš se mi svěřit, tak povídej. A opravdu mi tykej, prosím," dodala s mírným úsměvem, který se na chvíli přelil i do Rosiny tváře, kde nabral vděčný nádech.

Se zvoněním si Isabella sedla na nejbližší lavici a Rose se posadila těsně k ní. Začala vyprávět. Svěřila jí všechny své pocity. Dokonce i to, že jsou s Emmem manželé. Isabella nevypadala, že by jí to nějak vadilo a ani na vteřinu nepřestala s uklidňujícími kroužky na zádech a vískáním v jejích vlasech. Až teď jsem Rose dokázal pochopit. Milovala nás, to bez výjimky, ale s postupem času se v ní nahromadily všechny potlačované maličkosti, které jen čekaly na vhodný okamžik kdy vybuchnout.

Cítil jsem se zvláštně. V rodině jasnovidky a čtenářů myšlenek a emocí se najde upírka, jejíchž problémů si ani jeden z citlivých upířích obyvatel domu nevšimne. Jako by jsme zklamali. A byla to i moje vina - Emmettovy věčné posměšky jistě nebyly jediným důvodem jejího potlačovaného vzteku, který se časem přelil v naprosté zoufalství. Určitě přispěly i naše časté, i když jen drobné hádky. Když jsem nad tím tak přemýšlel, došlo mi, že se většinou jednalo  o bezvýznamné prkotiny a celého mě zaplavily výčitky.

Ale na druhou stranu jsem byl neskonale rád, že se vyzpovídala zrovna Isabelle. Vím, že bych měl svoji pozornost věnovat jen mé trpící sestře, ale její blízkost mě naprosto omamovala. Celou dobu jezdila prsty v Rosiných vlasech a kolébala jí ze strany na stranu.

„Musíš mu to říct. Musíš mu říct, co tě trápí. Nesmíš si to nechat přerůst přes hlavu," usmála se na ní povzbudivě a zadívala se jí do očí. Rose jen kývla hlavou.

„Jsi ten nejskvělejší člověk co znám," usmála se na ní.

„Ale, ale...To jsou silná slova, když mě znáš jen jeden den," zasmála se. "Ale kdybys´ někdy cokoli potřebovala, jsem tady."

„Moc děkuju, ani nevíš, co to pro mě znamená." Myslela to upřímně. Isabella jí ještě nabídla, že jí odveze domů, ale s dalším díky odmítla.

„Proč si včera nebyla v kině?" vypadlo z Rose po chvíli. Isabella se jen ošila a její tváře opět získaly narůžovělý nádech.

„Dobře, ty ses svěřila mě, já se svěřím tobě. Ale nesmíš to nikomu říct, všichni si myslí, že jsem se chtěla jenom zabydlet, ale pravda je trošku jiná. Já jsem strašný srab, když se jedná o horory." Teď už se regulérně červenala. Rose se na ní usmála a ujistila jí, že to zůstane jenom mezi nimi. Asi jí ani nedošlo, že jsem byl svědkem celého jejich rozhovoru.

„Já vím, že jsou to jenom filmy, ale i tak mi to vadí," vysvětlovala jí.

„A co kdyby existovali skuteční vlkodlaci nebo jiné bytosti," přehodila Rose výhybku konverzace na strmou kolej.

„Nevím, je to dost iracionální..." zamyslela se. „Ale věřím, že bych se s nimi chtěla setkat - kdyby existovali. V rámci výzkumu. Ale nesměli by mě spolknout srdce, vysát všechnu krev nebo mě začarovat," usmála se.

„A to by ses nebála?" Rose byla zvědavá na její reakce.

„Bála, to je jasný... Strach je přirozený, stejně jako bolest - na něco tě upozorňuje, něco z tvého podvědomí. Bát se je přirozené a neznám nikoho, kdo by se nebál," obhajovala se.

„Pravda. Já bych se rozhodně bála vlkodlaků..." přitakávala Rose. Pár minut si ještě povídali, ale to jsem už musel informovat Emmetta. Stručně jsem mu vysvětlil, jak se věci mají. A taky jsem mu nařídil omluvit se až když se Isabella vzdálí. Bylo by jí podezřelé, že jsme přišli žádat o odpuštění hned po jejich rozhovoru. Ještě třikrát se Rose zeptala, jestli je v pořádku a nechce zavést domů a zmizela v kabinetě. Když ji omlouvala z minulé hodiny, protože prý hledala pomocníka pro svůj projekt, stáli jsme už všichni u Rose ve stále prázdné učebně. Alice ji objímala a omlouvala se. Já i Jasper jsme se přidali a Emmett ji jen beze slova políbil a pak jí také začal slibovat hory doly. To už se na její tváři usadil úsměv, který vydržel po celý zbytek dne.

Já se potom nemohl se nabažit Isabelliny skutečné přítomnosti a užíval si ten skvělý pocit, když jsem jí mohl vidět na vlastní oči. Dneska ale nebyla tak veselá jako včera. Doufal jsem, že jí to nezkazilo náladu. Na Emmetta se ale nemračila, tak jsem mohl jen doufat, že za její duševní nepřítomnost nemůžeme my. Vypadala spíš, že nad něčím ustavičně přemýšlí. Na chvíli se na mě zkoumavě zadívala, když jsme počítali sérii příkladů, které by se mohly objevit v zítřejší písemce. Když jsem se setkal s jejím pohledem, neucukla jako každý jiný normální člověk. Po chvíli ale mírně zatřásla hlavou a zeptala se mě, jestli už to mám vypočítané.

Když mi kontrolovala výsledky, její krční tepna mi tančila přímo před očima. Se značnou dávkou zadostiučinění jsem sledoval stvůru v sobě,  která si jen nespokojeně mrmlala ze spaní, ale jinak v klidu odpočívala. Hodina se neuvěřitelně vlekla, protože nikdo kromě Emmetta neměl příklady spočítané. Ale mě to vyhovovalo. Pozoroval jsem Isabellu, která jen občas pomohla někomu se správným příkladem nebo nosnou myšlenkou. Měla dost času občas vzhlédnout a naplnit místnost zvláštní statickou energií, která vznikala mezi našimi spojenými pohledy. Jako správná kořist by se měla neustále topit v očích lovce. Ale já měl znovu pocit, že mě stahuje dolů do hlubin svého nitra a já i přesto, že neumím číst její myšlenky, mohu alespoň na malou chvíli nahlédnout do její duše.

Myslel jsem si, že budu vraždit, když zvonek, dnes už potřetí, oznámil konec hodiny. Úterý je nejhorší den z celého týdne. Isabellu budu mít zase až po obědě a mě čekaly dvě hodiny výtvarné výchovy. Ať jsem se snažil sebevíc, pokaždé na mě z papíru koukal světlý obrys její tváře, roztomilých rudých rtíků nebo její hluboké oči.

Nakonec jsem radši nakreslil krajinku, do které jsem se snažil zachytit všechnu její krásu a dokonalost. Něha v každé křivce. Vlasy spadající ve vodopádu. Oči hloubky dvou malých jezírek. Květy růžové jako její tváře. Větve stromů jako její teplá, uklidňující náruč. Slunce svítící oblohou bez mráčku stejně jako ona. Její křivky skryté v panoramatu. Jako její jemný smích kapičky ranní rosy v pavučinkách umístěných mezi větvičkami stromu života v popředí. Obraz tak blízký, mou vlastní rukou malovaný, a přesto naprosto nedosažitelný.


Páté zvonění jsem už uvítal a spolu s bratry zamířil do jídelny.  U stolu jsme seděli už asi pět minut, než konečně vešla děvčata. Nikdy by mě ale nenapadlo, koho s sebou přivedou.

„Vážně si myslím, že to není nutné," rozmlouvala jim něco má Krajinka.

„Ale no tak, co bys tam dělala. Jsou to suchaři a budou se tě furt jen vlezle vyptávat," upírala na ní Alice svá medová očka. Pak jí s hlasitým ´Jupí, já to věděla´ posadila k našemu stolu. Isabella se po ní zmateně ohlédla, ale Rose jí uklidnila, že je to naprosto normální.

„Isabella bude sedět s námi," oznamoval nám pak vesele.

„Jenom nevím, jestli je to vhodné – přeci jenom bych měla sedat ke svým kolegům, alespoň ze začátku,“ začervenal se objekt mého zájmu. Všichni jsme kroutili hlavou a Emmett ji dokonce vyhrožoval, že jestli odejde, nedá jí medaili, kterou vyráběl celou minulou dvouhodinovku. Byla pozlacená a nesla velký ozdobný nápis ´První místo za záchranu manželství v praxi´.  Původně chtěl ještě připsat ´Věnuje asociace upírů Cullen´, ale poté si vzpomněl na své sliby a také mu došlo, že by Isabellu slovo upír mohlo mírně polekat.

„Takže, Isabello, pověz nám o sobě něco…“ začala Alice po slavnostní předávačce s hromadou díků na obou stranách.

„Tak za prvé, Isabello mi neříkejte. Mám radši Bello. A můj život není moc zajímavý – to spíš vy povídejte,“ vykrucovala se Bella. Když nad tím přemýšlím, tak je to velice pěkné. Daleko kratší a pohodlnější. A opět to posouvá neviditelné hranice mezi námi. „Vy jste taky svoji?“ upřela zvědavý pohled na Alici a přitom hlavou kývla k již spokojenému a objímajícímu se páru po pravici. Alice vzala Jazze se zamilovaným pohledem za ruku a Bells hned pochopila.

„A tvoje manželka do školy nechodí? Nebo jí někde skrýváš?“ obrátila se na mě. Dost mě zaskočila svojí otázkou. Vlastně mi spíš zaskočilo to smradlavé lidské jídlo, které jsem s předstíranou chutí  právě polykal. A to jen kvůli Krajince. Emmett mě se smíchem párkrát bouchnul do zad.

„Edward nemá holku, natož manželku,“ oznámila jí smíchy se otřásajícím hlasem Rose.

„Tak pardon, jsem se jen zeptala,“ pokrčila Bells rameny. Pak se na mě zadívala a zakroutila hlavou. „To bych nechtěla. Musí to být hrozný, co?“

„Počkej, já myslel, že nikoho nemáš?“ vyhrknul jsem až moc rychle a možná trochu zděšeně.

„Ne, to sice nemám. Ale já žiju sama. Ty v baráku se dvěma manželskýma párama…“

„Třema. Ještě jsou tam Carlisle a Esmé,“ upozornil jí Emm.

„Ještě lepší,“ zasmála se. „Kdo je Carlisle a Esmé?“

„Naši adoptivní rodiče,“ osvětlil jsem jí situaci. Po krátkém ´Aha´ se odmlčela. Nevěděl jsem, co jsem řekl. Podle Alice se jen bála, jestli neťala do živého. Mohlo mě to napadnout. „Neboj, naši praví rodiče zahynuli už dávno a my jsme u Carlislea a Esmé strašně rádi. Lepší rodiče bys jen těžko našla. Po těch letech je považujeme za vlastní,“ uklidnil jsem jí.

„To mi spadl kámen ze srdce. Jednou jsem měla kluka, kterému umřeli rodiče,“ začala vzpomínat. Polila mě obrovská vlna zklamání, která s sebou smetla hluboko zakořeněné naděje. Co jsem si myslel? Že nikdy nikoho neměla? Mohla být i vdaná. S její krásou dokonce několikrát. A její nový manžel musel vždy zabít toho starého, aby si ji získal. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by se někdo dobrovolně vzdal anděla jako je Krajinka.

„Byl ke všemu strašně apatický. A když mu je něco jen připomnělo, začal dělat scény. Bylo mi ho líto. Neměl žádný příbuzný a museli jsme ho poslat do ústavu. A přitom to byl strašně chytrý student,“ povzdechla si a moje srdce zajásalo.

„V kolika školách si vůbec učila?“ optala se Rose.

„To ti nepovím, bylo jich strašně moc. Jsem takový nomád, nikde chvíli nevydržím,“ pousmála se, ale přišlo mi to spíše jako smutný úsměv. „Ještě nikdy jsem nezůstala na stejném místě déle než pět let.“

„A kolik ti vůbec je?“ zeptal se zvědavě Emmett. Alice a Rose po něm v tu chvíli hodily tak rozhořčené pohledy, až nám oběma a následně i Jasperovi přeběhl mráz po zádech. Zvedl ramena a se zdviženým obočím kroutil nechápavě hlavou.

„Existuje pár věcí, na které se ženy nikdy,“ zvýraznila Alice svým zvonkovým hláskem, „ale opravdu nikdy nesmíš zeptat. Mezi ně patří například váha, věk a mnoho dalších,“ vtloukala mu do hlavy doprovázena Belliným smíchem.

„Klid, Alice – mě to nevadí. Je mi třicet šest.“ Znovu jsem se málem udusil. Tentokrát mi pomáhal Jasper.

„Neblázni.“ Koukal jsem na ni s vytřeštěnýma očima. Možná ještě pozůstatek těch ran do zad.

„Neblázním. Kolik si prosím tě myslel?“ dívala se na mě se zdviženým obočím.

„Něco málo pod třicet?“ převedl jsem do otázky. Bells se opět rozesmála. Smích jí tolik slušel.

„Popravdě, taky bych ti hádala míň,“ podpořila mě Alice a i zbytek stolu přikyvoval. Isabella se přestala smát a zatvářila se… zděšeně? Když jsme se jí ale ptali, jestli je v pořádku, nasadila znovu svůj krásný úsměv a ujistila nás, že jsme se opravdu jen spletli a  možná by neškodila návštěva očaře. I přesto se mi její úsměv zdál hraný a i její srdce vypovídalo o její nervozitě.


Dny ubíhaly a Krajinka si k nám sedala pravidelně. Byl to velmi příjemný stereotyp, na který si brzy celý škola zvykla. Pořád jsem jí sledoval a dával pozor na její bezpečí. Byla až neuvěřitelně neohrabaná, což jí kupodivu dělalo ještě krásnější. Často jsem zahlédl Jaspera, jak mě s úsměvem pozoruje a snaží se chránit si myšlenky. Jednoho dne jsem ale zjistil, proč se vždycky tvářil jak pytel rarachů.

„Kdy nám přivedeš ukázat tu tvoji nevěstu,“ načala jednoho večera Esmé. Zrovna jsem hrál tu novou skladbu, kterou jsem složil Krajince a která se stala nejčastější skladbou v mém rozsáhlém repertoáru.

„Mami, není to moje nevěsta.“ Bohužel. Nedalo se jí to vysvětlit. Pořád si myslela, že jsem do Bells zamilovaný. Byl to naprostý nesmysl. Musel bych vědět, že jsem se zamiloval.

„Tak ti dávám tak tejden a bude,“ smál se Jazz.

„Jak jako?“ podivil jsem se.

„No, já věřím, že vhledem k tomu, jak moc ji miluješ, bude do týdne tvoje,“ vysvětloval mi. Něco mi tady ale nesedělo.

„Já ji ale nemiluju, kde`s na to přišel?“

„Pomineme-li fakt, že umím číst emoce, tak ti to čiší z očí. Vždycky, když se na ní díváš nebo jí sleduješ přes něčí myšlenky, máš takovej debilní úsměv. Nejsme slepý. A jestli ti i tohle nestačí, pak si uvědom, jak jí říkáš… typickej příznak nemoci zvaný zamilovanost!“

A mě to najednou všechno došlo. Kousky skládanky zapadly do sebe a já už nemohl uniknout pravdě. Já jí miluju! Miluju ji víc než svůj vlastní život.

Tak to je v háji…



Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 3. kapitola: