Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 26. kapitola

26.05.2011 (09:00) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1868×

26. kapitola – Dvacet let je dlouhá doba

Seděl jsem v křesle, na klíně Bellu, která pozorně naslouchala Emmettovu příběhu. Hladil jsem ji v uklidňujících kroužcích po zádech, ale byly to spíš automatické pohyby. Celou dobu jsem přemýšlel o našem předchozím rozhovoru.

Potom, co Bella řekla, že jsem její osud, bych čekal romantickou atmosféru. Namísto toho se Carlisle začal omlouvat, že mě přeměnil, a celé to tím zkazil. Uklidňoval jsem ho, že to nemohl vědět a není jisté, zda bych to vůbec přežil, i kdybych Bellu potkal na smrtelném loži. Když najdete svou spřízněnou duši, neznamená to, že se vyléčíte. Přesto se se mnou Carlisle snažil hádat a v myšlenkách se obviňoval. Přičítal svůj ukvapený závěr rokům samoty, které chtěl ukončit.

Navzdory mému přesvědčení, že bych tenkrát zemřel, kdyby mě neproměnil, jsem však nemohl zabránit myšlenkám. Samy se vydaly na svou vlastní cestu plnou kdyby a možná. A všechny končily stejně.

Špatně.

Mohl jsem zemřít a ani ji nepotkat. Nebo zemřít, přestože bych ji znal – což by bylo ještě horší. Mohl bych se s ní seznámit, uzdravit se a kdyby jejímu otci nevadil náš věkový rozdíl, mohli bychom se vzít. Mohli bychom mít dítě, které bych možná miloval.

Ale nebyla by to Nessie. Nebyl by tu Jake. Nebyla by před námi dlouhá věčnost ve společnosti mé milující upíří rodiny.

A tak nějak jsem věděl, že ani my dva bychom nebyli. Nebyli bychom stejní lidé, jako jsme teď. Chyběly by nám zkušenosti, které nás za ta léta formovaly. A já měl strašný strach, že bych tu jinou Bellu nedokázal milovat. Že by ona nemilovala mě.

Najednou se ke mně otočila a přistihla mě, jak pečlivě sleduji její tvář. V tom momentě jsem měl pocit, že mi naprosto rozumí. Že chápe, jakým směrem se mé myšlenky ubírají, jako by to byla ona, kdo je umí čist.

Nebo si to jen přečetla v mých očích.

Konejšivě se usmála a dál poslouchala Emmetta. Její ruka však zamířila na má záda, aby mi oplatila uklidňující hlazení, ve kterém jsem ani já nepřestával. Až o M a I později mi došlo, že mě nechtěla utišit. Chtěla mi něco vzkázat, něco, co patřilo jen a jen mně. Prsty postupně vepsala do mé kůže dvě slůvka.

Miluju tě.

Usmál jsem se a krouživé pohyby mých dlaní na jejích zádech pomalu přešly do rytmu stejného vyznání. Jasper zasněně pozoroval, jak Belle kreslím na záda srdíčka a ona se pochechtává.

„Jak malí,“ konstatovala Alice a šťouchla do Jazze, který se okamžitě snažil nasadit normální výraz. Ještě předtím se na mě zamračil a nechápavě zavrtěl hlavou - přesně tak, jak to vyžadoval Alicin kodex. Pousmál jsem se a dál se věnoval Belle, zatímco se Emmett zlobil, že ho neposlouchá.

V tuto chvíli jsem byl opravdu rád, že jsem upír. Že jsem se probil všemi těmi roky, stejně jako ona. Že jsem tu, v současnosti, v kruhu této rodiny, s Bellou po boku.

Prostě doma.

„Musí to být skvělý, takhle si mládnout,“ vyhrkl Emmett, když dovyprávěl svůj příběh. Tak fajn, možná si to doma nechám až odejdou, pousmál jsem se. A navzdory mým posměvačným myšlenkám a nevěřícnému pohledu vyslaném k mému neotesanému bratrovi jsem věděl, že jsou to právě jejich nedokonalosti, kvůli kterým je mám tak rád. Těšilo mě, když jsem viděl, jak jsou z tohoto setkání šťastní.

„Děláš si ze mě legraci? Je to hrůza. Už tři roky nemůžu volit ani pít – teda legálně,“ odlehčovala to Bella. A já se jen usmál a zastrčil jí pramen vlasů za ucho, protože jsem nechtěl myslet na všechno, co k tomu procesu patří. Chtěl jsem si užívat tuto vzácnou chvíli.

„A za dva roky nebudeš moct ani řídit,“ řekl zhrozeně Emm. Bella se však jen pousmála:

„Jasně...“ Přestože jsem chtěl, tolik se snažil, aby mi tento moment nic nekazilo, bylo tu něco v Bellině tónu. Nehádala se s Emmem, ani ho neodpálkovala s nějakou pohotovou připomínkou. Jen ta tichá porážka v jejím hlase...

Byl jsem si stoprocentně jistý, že ji nemrzí ztráta řidičského oprávnění. Ale když jsem ji pevněji sevřel v pase a s otázkou v očích se zadíval do těch jejích, odpověděla mi pousmáním. Ne, nechtěl jsem to řešit teď, před zbytkem rodiny - přestože jsem si právě uvědomil, že to Alice ví a proto mi tak bravurně tají své myšlenky. Nemohla si ale myslet, že to nepoznám. A já si byl stoprocentně jistý, že mi Bella něco tají.

A ona věděla, že se jí na to zeptám.

Když jsme si vyslechli všechny příběhy a zodpověděli otázky, které je zajímaly, vydala se má rodina domů. Nessie už usínala na Jakeově rameni, ale nechtěla jít spát dřív, než jí přečtu pohádku. Prý jí to dlužím. Musel jsem uznat, že měla pravdu. A tak jsem jí splatil dluh z dětství. Neskutečně jsem si užíval, když opravdu usnula. Přikryl jsem ji, políbil na čelo a zhasnul malou lampičku na nočním stolku. Mrzelo mě, že jsem to nemohl dělat po celé její dětství. Jenže čas vrátit nejde.

Sešel jsem dolů do haly. Bella stála před francouzským oknem a hleděla do měsíčními paprsky zalité noční krajiny. Vydechla a zavřela oči, když jsem ji zezadu objal. Přetočila se v mé náruči a položila hlavu na moji hruď. Já tu svou zabořil do jejích vlasů a vdechoval její vůni. Když ruce obmotala kolem mého pasu, popadla mě touha sevřít ji tak silně, jak jen to šlo. Ale stejně jako dítě, které drží své krásné štěňátko, jsem věděl, že nemohu. Nechtěl jsem jí ublížit, a tak jsem ji jen lehce objímal a hladil po vlasech, které se jí rozprostíraly po zádech a odrážely měsíční svit.

„Obdivuju Rose,“ přiznala Bella po chvíli ticha. Namotával jsem si jeden z pramenů jejích vlasů na ukazováček a vzpomínal na vyprávění mé sestry. Rose se sice snažila, aby její příběh nezněl tak hrozivě – hlavně kvůli Nessie. Jenže Bella si dokázala domyslet některé neúplné věty. Obávám se, že i Nessie si dala dvě a dvě dohromady.

„To my všichni,“ přitakal jsem. „Ale Rose to zvládla dobře. Vykonala svou pomstu a cítí kvůli tomu značné zadostiučinění.“ Nevěděl jsem, zda by to Rose brala jako urážku nebo pochvalu, ale byla to pravda. Každý z rodiny, včetně Carlislea, její počínání schvaloval.

„Nedokážu pochopit, jak může člověk někomu udělat něco takového. V jejich světle vypadáš jako svatý,“ pousmála se.

„Bello,“ povzdechl jsem si, „nemůžeš to brát takhle. Většina lidí na světě je hodná. Možná nejsou svatí, denně slýchám jejich myšlenky, a proto to vím. Ale většina z nich má své hranice a ví, co musí zůstat jen jejich fantazií. To, žes právě poznala pár vegetariánů neznamená, že jsou upíři lepší než lidé. Jsme jen krvelačné bestie, které nezajímá nic jiného než krev. A jen málokdo z nás se živí tou zvířecí...“ krotil jsem směr, kterým se ubíraly její myšlenky.

„Ne. Tohle není o tom, že je většina upírů... zlých. Je to otázka volby. Ty sis vybral, že nebudeš zabíjet. Vy všichni jste si zvolili tu lepší cestu.“ Odtáhla se a podívala se mi do očí „Ty jsi mi prostě musel dát další záminku k tomu, abych tě milovala,“ tvářila se naoko pohoršeně.

„To zamilovaní blázni většinou dělají,“ pousmál jsem se a lehce jsem se otřel svýmy rty o její. Odtáhla se.

„Blázni? Já myslela, že jsi upír!“ vyjekla. Její herecký talent jsem ocenil úsměvem a dalším polibkem. Tentokrát byl opravdový a byly v něm všechny vjemy dnešního dne. Když jsem se od ní odtáhl, znovu se ke mně přitulila.

„Edwarde, můžu tě o něco poprosit,“ zašeptala a já v jejím hlase zaslechl první známky únavy.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem jí a vtiskl polibek do vlasů. Přitiskla se ještě blíž.

„Můžeme ještě chvíli zůstat takhle,“ zeptala se. Místo odpovědi jsem ji sevřel pevněji a užíval si její blízkosti. Nevím, jak dlouho jsme stáli v objetí, ale pomalu se přestala snažit udržet víčka otevřená. Sklonil jsem se a chytil ji pod koleny. Když jsem ji zvedl ze země, probrala se a trochu zmateně se rozhlédla.

„Je nejvyšší čas jít do postele,“ oznámil jsem jí.

„Hm,“ zamumlala spokojeně, na tváři mírný úsměv.

„To teda rozhodně ne,“ pousmál jsem se.

„Edwarde,“ povzdechla si, „dvacet let je dlouhá doba.“ Její slova splývala a ona se marně prala s únavou.

„Já vím. Ale jeden den navíc ti neublíží. Zítra bude taky času dost,“ přemlouval jsem ji, i když jsem nechápal, proč to vůbec dělám. Zřejmě za to mohla nelichotivá představa, že mi usne už uprostřed předehry. Ano, moje ego rozhodně nepotřebovalo něco takového. Místo toho jsem ji svlékl boty a kalhoty a uložil ji do nadýchaných polštářů.

„Vždyť už je zítra,“ protestovala Bella, ale v podstatě už spala. Přesto jsem musel uznat, že má pravdu, a proto jsem se radši opravil.

„Tak dobrá, dneska. Ale ne teď,“ vyhrkl jsem, když chtěla znova protestovat.

„Neříkej mi, že tě bolí hlava,“ zašeptala a překulila se na bok, čímž si úplně shodila deku. Zasmál jsem se a znovu ji přikryl. Políbil jsem ji na čelo, stejně jako předtím Nessie, a popřál jí dobrou noc. „Počkej,“ řekla ještě, když jsem se chystal ke dveřím, a chytla mě za rukáv, „zůstaň tady.“ Její přání jsem nemohl jinak než splnit a nic jiného jsem stejně neplánoval.

„Zůstanu, jen zhasnu, ano?“ ujistil jsem ji.

„Ale rychle,“ zamumlala a pustila mě. Svojí přirozenou rychlostí jsem doběhl k vypínači a zase zpátky. Lehl jsem si vedle ní a ona se ke mně přitiskla. Zhluboka se nadechla a zašeptala: „To je boží.“ Nevěděl jsem, co přesně tím myslí, ale nechal jsem to být. Stejně jako otázku, kterou jsem jí chtěl položit. V tomhle stavu polospánku by mi nebyla schopná odpovědět. Přesto jí trvalo dlouho, než zabrala. Musel jsem jí začít zpívat písničku, kterou jsem jí složil, aby se plně propadla do spánku.

A vůbec mi to nevadilo.

Bella se probudila vcelku brzo a načapala mě, jak si ji prohlížím. S úsměvem mě pozdravila a chvíli jsme si jen beze slova hleděli do očí. Než odešla do koupelny, odbyla mě jednou rychlou pusou. Dokonce mi zakázala za ní jít a kroutila hlavou nad mým zklamaným výrazem. Přiznávám, že třeba kartáček s pastou nejsou zrovna sexy, ale bylo nesmírně těžké odolat, když jsem uslyšel kapky vody, které dopadaly na její tělo. Setsakramentsky těžké. Ale než jsem se nadál, vyšla ž koupelny jen v ručníku, suché vlasy smotané v drdolu.

„Víš, že dneska je pořád dneska, ale teď už bylo?“ zkusil jsem.

„Ale, ale, podívejme,“ smála se. Přesto zamířila k posteli, na které jsem stále ležel.

Dvacet let je opravdu dlouhá doba. Ale pro nás jako by se nic nezměnilo. Jako by to bylo včera, kdy jsme se loučili ve Forks.

Až na to, že před dvaceti lety vedle nespalo naše dítě, jak Bella trefně poznamenala. Ležela na mé hrudi a já poslouchal tlukot jejího srdce, který se spolu s jejím dechem pomalu vracel do normálu. Přemýšlel jsem o jejím včerejším vyprávění a neustále se vracel k jedné věci. Po chvíli jsem to nevydržel a musel se zeptat.

„Tys přede mnou opravdu nikoho neměla?“ vyhrkl jsem. Až když jsem ta slova vypustil z úst, uvědomil jsem si, že jsem je mohl formulovat lépe. „Chci říct, těžko se tomu věří, když jsi žila tak dlouho. Navíc jsi tak krásná a já...“ Její smích mě zarazil.

„Miluju tě. Vážně,“ řekla a políbila mě. „A opravdu jsem nikoho neměla. Dřív se o sexu tolik nemluvilo, takže jsem... No, prostě jsem to nějak nepostrádala. A pak jsem mládla a mládla, ale pořád jsem na nikoho vhodného nenarazila. Než jsem přišla do Forks,“ znovu mě políbila.

„A když... Když jsem odešel?“ zeptal jsem se opatrně. Bella se zamyslela.

„Vždycky jsem si našla důvod, proč nejít na rande. Nemám hlídání, nedovedu svým dětem náhradního tatínka, který by je po pár měsících mohl opustit. Nenechám nikoho, aby poznal, jak moc jsou moje děti jiné,“ vyjmenovávala. „Ve skrytu duše jsem ale věděla, že je tu jiný důvod. Pokaždé.“ Podíval jsem se jí do očí.

„Taky jsem tě nikdy nepřestal milovat,“ přiznal jsem. Věděl jsem jaké to pro ni bylo – i já to zažil. Rukama jsem znova pátral v jejích vlasech a přemýšlel. „Ty se mě nezeptáš, jestli jsem před tebou nekoho měl?“

Usmála se. „Ne. Bylo poznat, že ne,“ pokrčila rameny. Tohle bolelo.

„Chceš říct, že jsem...“ nechal jsem vyznít otázku do ztracena.

„Ne! Ne, to vůbec! V tomhle směru jsi úžasný - a vždycky jsi byl. Ale než jsme spolu začali chodit, a možná i chvíli potom, jsi měl takový stydlivý momenty. Byl jsi sladký,“ usmála se. Zato já se zamračil. Pravda, její pochvala se mi moc líbila. Ale že jsem byl sladký?

„Neměl jsem stydlivý momenty. Jen jsem si držel odstup, protožes byla člověk a taky moje učitelka, a já nechtěl, abys byla ještě k tomu upír,“ stál jsem si za svým.

„Jasně,“ přitakala a chtěla mě políbit, ale já se odtáhl. Vzpoměl jsem si totiž, kdy naposledy to řekla. Bella se zatvářila zmateně.

„Já jen... Cos myslela včera tím jasně,“ napodobil jsem její tón, „když jsi s Emmettem mluvila o řidičáku?“ Bella se zaúpěním zavřela oči a promnula si je prsty. Vypadala, že mi to nechce říct, ale já se nehodla tak lehce vzdát. „Bello? Řekni mi to,“ pobízel jsem ji.

„Já se takovýma věcma nebudu zabývat,“ řekla.

„To chápu. Nebude to vůbec problém. Můžeme tě proměnit, kdy budeš chtít,“ ujistil jsem ji. Vyděšeně se na mě podívala.

„Myslela jsem, žes nechtěl, abych se stala upírem,“ připomněla mi.

„Ano, to jsem nechtěl, jenže to bylo před dvaceti lety. Teď máme Nessie a Jakea a všechno je jinak.“

„Ale já to nechci, Edwarde. Nechci být upír,“ zašeptala. Zůstal jsem na ni zkoprněle zírat.

„Takže to znamená, že máme jen osmnáct let?“ Smutně se na mě podívala. „Nevadí, dokud budeš vypadat dostatečně stará, Jazz ti zařídí falešný řidičák a potom tě budeme vozit,“ navrhoval jsem, i když jsem si byl jistý, že se tu nejedná o řidičák ani o nic jiného.

Věděl jsem dřív, než to řekla.

„Ty mě nechápeš. Nebudu se tím zabývat, protože nehodlám žít tak dlouho.“

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 26. kapitola: