Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 25. kapitola

12.05.2011 (13:45) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1811×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

25. kapitola – Starší než já

Slunce za okny už se dávno schovalo za hustá oblaka. Tento rok už nevyjde, aby nás oslnilo svými paprsky. Jen jeho obrys za mraky bude připomínat, jak rychle letí čas. Tak jako teď, když pomalu klesalo k západu a nutilo mě si uvědomit, že se blíží zima a dny budou čím dál kratší.

A noci budou dlouhé. Dost dlouhé na to, abychom vysedávali před krbem a vyprávěli si historky z našich životů. Protože toho bude určitě hodně.

Osmnáct set osmdesát šest. To číslo jako by bylo roubíkem, který nás spolehlivě umlčel. Všichni jsme jen tiše a nehnutě pozorovali Bellu, která místo pokračování ve vyprávění vyslala k Nessie pohoršený pohled.

„No co,“ bránila se moje dcera, „koukej, jak jim to vyrazilo dech.“ Musel jsem jí dát za pravdu. Krajince stačila jediná věta, aby umlčela bandu zvědavých upírů. Dokonce i Alice byla zticha.

Nakonec jsem to byl já, kdo první prolomil ticho z naší strany.

„Jsi starší než já,“ vydechl jsem ohromeně. Bellu i Nessie to překvapilo.

„Vážně? Myslela jsem, že jsi starší. Víš, jsi upír a tak... Čekala bych pětset let, klidně i víc,“ divila se Bella. Carlisle se usmál a konečně vypadal duchem přítomný.

„Ve skutečnosti nejsme tak staří. Já jsem nejstarší, a přesto mi není ani čtyři sta let. Kromě Jazze, který se narodil v roce 1843, jsou ostatní mladší než ty,“ vysvětloval. Bella se zatvářila udiveně a jak usilovně přemýšlela, na čele jí vyskočila malá vráska. Věděl jsem, že by byla schopná odvést řeč jinam, kdyby Carlisleovi položila další otázku, a to se mojí zvědavé stránce vůbec nelíbilo.

„Takže ses narodila v roce 1886. A dál?“ postrčil jsem ji. Ness se zamračila, patrně proto, že jsem jí zkazil tuto výjimečnouchvíli, kdy byla ještě většina upírů zkoprnělá údivem. Bella přesto pokračovala ve vyprávění.

„Dobrá. Bydlela jsem s rodinou v městečku asi padesát mil odsud. Rodiny obou mých rodičů pocházely z Francie. Předci z otcovy strany patřili dokonce k prvním kolonizátorům, a proto si stihli nastřádat docela dost majetku. Jenže jsme vyhořeli, když mi byl necelý rok. Celá osada lehla popelem, a ti, co přežili, se sbalili a odešli. Založili tohle město. Otce si všichni vážili, spolu s pár dalšími bohatšími měšťany. Považovali je za zakladatele města, protože pomohli lidem, kterým všechen majetek shořel. Vlastnili totiž i jiné nemovitosti, hlavně manufaktrury, které požár našeho města nezasáhl, a tak půjčovali peníze.

Jelikož byl tatínek bohatý, mohli jsme si dovolit domácí učitele. A tak jsem se taky dostala k učení. Měla jsem ráda studium, a přála jsem si, abych se s někým mohla podělit o to, co vím. Jenže tatínek mě chtěl provdat. Nelhala jsem ti, když jsem řekla, že jsem měla hodně nápadníků,“ usmála se na mě. „Moje věno bylo velkým lákadlem, a podle tatínka by hezčí dívku v okolí jen těžko pohledal. Nebudu lhát, že jsem od malička nesnila o obrovské svatbě. Chtěla jsem se vdávat - ale z lásky. Ne pro peníze. A tak jsem všechny odmítala tak dlouho, až tatínek od svatby upustil. Místo toho jsem odjela do Francie, studovat na Sorbonu. Začala jsem při studiu doučovat děti místních zbohatlíků, a docela dlouho jsem si myslela, že tam zůstanu i po ukončení školy. Ale maminka onemocněla a já se musela vrátit. Když zemřela, zůstala jsem s otcem a občas jsem dojížděla učit do okolních měst. Jenže jsem musela odejít. Vždycky jsem se podobala mamince a nemohla jsem sledovat, jak moc ji tatínkovi připomínám. Jako by mu její smrt nestačila,“ povzdychla si, hlas zastřený smutkem a vzpomínkami. Hladil jsem jí v uklidňujících kroužcích po zádech, abych ji alespoň trochu utěšil. Vděčně se na mě pousmála.

„Začala jsem cestovat po světě. Už mi táhlo na třicet. Učila jsem různé děti v různých městech, občas ve škole, občas doma. Čím víc jsem stárla, tím víc jsem toužila po vlastním dítěti. Dokonce jsem začala litovat svého rozhodnutí nevdát se. Jenže jsem to nemohla vrátit. A pokaždé, když jsem si jen pomyslela, že bych se ještě mohla vdát, jsem se naštěstí včas probudila. Neudělala jsem to, a zpětně jsem za to opravdu vděčná. Místo toho jsem dál cestovala a učila cizí děti. Čas utíkal, ani nevím jak. Tatínek zemřel před svými sedmdesátými narozeninami, a jelikož byl má jediná rodina, neměla jsem už nikoho.

Než jsem se nadála, byla ze mě stará a osamělá ženská. Vrátila jsem se sem, abych dožila v našem rodiném domě. Zemřela jsem v roce 1966,“ zakončila vyprávění. Znovu nastalo ticho a atmosféra byla přímo přesycená naší nevěřícností.

„Tohle je možná ještě lepší,“ zašeptala Nessie Jakeovi. Ten ji pevně držel za ruku a naslouchal vyprávění, přestože ho musel slyšet několikrát.

„To jo,“ vydechl souhlasně. Alice zmateně zamrkala, zmámená vidinou posmrtného života, hlavu plnou otázek.

„Tys umřela? Dostala ses do nebe? Existuje vůbec? Jaké to tam je? A vidělas Boha?“ chrlila ze sebe o překot.

„Nevím, Alice, tak daleko jsem se naštěstí nedostala,“ mírnila ji Krajinka.

„Jsi zombík?“ vyhkl překvapeně Emmett. Schytal pár pohlavků, varovných pohledů a ode mě jedno výhružné zavrčení. Bells se však jenom zasmála a pohladila mě po paži ve snaze mě uklidnit.

„Ne, Emme, tak bych to nenazvala. I když, je pravda, že jsem vstala z mrtvých. Když moje srdce dotlouklo, někdo se mi na druhém břehu zjevil. Nevím, jestli to byl anděl osudu, Bůh nebo můj strážný anděl. Nechci ho pojmenovávat. Nejradši bych to celé zapoměla, ale zdá se to nemožné.“

„To byl tak děsivej?“ vyzvídal dál Emmett. Bella se zamračila:

„To ne, naopak. Byl neskutečně krásný, a celý vyzařoval takovou podivnou energií. Jako by z něj sálalo teplo. A když na mě promluvil, bylo to strašně zvláštní. Jako by mnou ta jeho energie prostupovala skrz jeho hlas. Bylo to... Prostě nadpozemské. Nešlo ho neposlouchat. Zvlášť, když říkal, že si zasloužím druhou šanci, a že mi ji dá. Musím prý poznat to, co mi zůstalo skryté. Naplnit svůj osud. Poslechla jsem ho, a když jsem se vrátila na zem, zjistila jsem, že můžu mládnout. Nevěděla jsem, co přesně mám hledat, a tak jsem se snažila žít jako dřív. Učila jsem a cestovala po světě, pomáhala jako dobrovolnice a snažila se najít nějaký cíl. Bylo to tak jednoduché, a přesto mi to nedocházelo.

Jediné, co jsem dokázala vnímat, byly pravidelné obnovovací procesy, které patřily k mé nové existenci. Nessie tomu říká záchvaty mládnutí. Jednou za měsíc se mé tělo obnovuje, protože neumí mládnout postupně. Je to vždycky šok a když jsem byla ještě stará, byla to nesnesitelná muka. V dospělosti se to naštěstí trochu zklidnilo, ale teď se mi to zdá čím dál tím horší.“ Bellin hlas při poslední větě ani nezakolísal, a z toho mi běhal mráz po zádech. Bylo to snad horší, než kdyby se tu kvůli tomu hroutila. Já si moc dobře pamatoval její poslední záchvat, a ačkoli to takhle neřekla, všichni jsme věděli, žeteď to bude ještě bolestivější. Čím víc se její tělo bude měnit a mládnout, tím víc bude Bella trpět. Pokud to nezarazíme, jednou provždy...

„Snažíme se jí to ulehčit, a docela se nám to daří s přírodními anestetiky,“ usmála se Ness. Krajinka se sklonila a políbila mě do vlasů. Její tiché „Neříkej jí to, prosím!“.

„Je mi to tak líto,“ zašeptal jsem. Krajinka ale nasadila statečný a odhodlaný výraz a ujistila mě, že to není zapotřebí. S lehkým úsměvem mě vískala ve vlasech a po chvíli dodala:

„Já myslím, že jsem řekla všechno, co mělo být řečeno.“ My s tím ovšem nesouhlasili a dali to najevo hlasitým sborovým zamručením.

„Nevyprávěla jsi nám o všech těch místech, kde jsi byla, a lidech, které jsi učila,“ tlumočil jsem myšlenky ostatních.

„To je opravdu dlouhá historie. Bude ještě hodně času, jestli budeš mít zájem. Vy všichni,“ obrátila se na moji rodinu.

„Vážně? Hodně času?“ zeptala se Nessie. Její tón byl přesycený ironií, ale Jazz cítil jen ukřivděnost a smutek.

„Renesmé,“ napomínal jí Jacob.

„Bude víc času, zlatíčko,“ řekla konejšivě ji Krajinka. Ness ji neveřícně pozorovala. Čím víc se jí rozšiřoval úsměv, tím víc slz se jí hromadilo v očích. Což mi připadalo trochu nelogické, ale nikdo jsme to nekomentoval. Jen Jake si ji přitáhl a zašeptal, že jí to přece říkal. Když jsem se podíval na Krajinku s otázkou v očích, jen zakroutila hlavou.

„Jestli už nemáte nic, na co byste se zeptali -“

„Vlastně bych měl jednu otázku,“ přerušil Carlisle Krajinku. Když mu pokynula, pokračoval: „Ness je jedinou poloupírkou, kterou jsem v životě poznal – a o které jsem za celou svoji existenci slyšel. Probíhalo těhotenství normálně? A co porod?“

„Carlisle,“ napomínala ho Esmé, přestože to zajímalo i ji.

„To je v pořádku, Esmé. Je pravda, že těhotenství bylo o dost rychlejší. Původně jsem si myslela, že je něco špatně. Měla jsem strach, protože rostla rychleji, než bylo normální. Myslela jsem, že je to kvůli mně. Když jsem porodila, byla jsem v šestém měsíci, a přesto byla Ness naprosto zdravé a překrásné dítě. Bylo to sice náročné, ale s pomocí porodní asistentky jsme to zvládli doma. Nechtěla jsem totiž rodit v nemocnici kvůli jejímu urychlenému růstu. Jenže ona nepřestala růst ani potom. Já vím, že děti rostou rychle, ale tohle bylo opravdu hodně rychle. Měla jsem strach, že je to kvůli mně. Že si osud vybírá svoji daň za můj dlouhý život na mých dětech. Vlastně si to myslím dodnes, přestože mi to tihle dva neustále vymlouvají,“ pokynula rukou k Ness a Jakeovi. „Jenže i Jake rostl rychleji, než bylo normální. Připadalo mi to nespravedlivé, když ani není můj biologický syn. Takhle vypadal už v šestnácti, a Ness dokonce ve čtrnácti. Navíc se oba začli projevovat.“ Když si Krajinka povzdechla, Ness převzala štafetu. Vypadala najednou štastně, jakoby celá zářila.

„Mamka si myslela, že je to prokletí. Že je Jakeova proměna ve vlka jen další trest. A taky moje podivný chování. Už jako malá jsem milovala krvavý maso, což nebyl problém, protože jsem měla vcelku brzo zuby. Čím víc jsem rostla, tím víc mi chutnala krev, ale poprvý to byl docela šok. Často jsme se stěhovali kvůli mýmu růstu, a když mi byly asi dva roky, pozvali nás na zabijačku v malý vesničce, kde jsme žili. Mamka přinesla domů krev na polívku. A já ji vypila,“ přiznala Ness zahanbeně.

„Strašně mě to vyděsilo. Ness často kousala mě i Jakea, ale tohle bylo opravdu moc.“

„Pamatuju si, žes ještě týden potom brečela,“ dodal Jake. „A taky když jsem se proměnil a začal zabíjet upíry.“ Vzhlédl jsem ke Krajince a pohladil ji po zádech.

„Je mi to tak líto. Všechno z toho se dá podle Carlislea logicky vysvětlit.“

„To jsem si měla logicky domyslet, že je moje dcera upír?!“ osočila se Bella. „Bože, omlouvám se. Já jen... Celou tu dobu žiju s představou, že můj syn zabíjí lidi ve své vlkodlačí podobě a má dcera by mi mohla vysát krev. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nenapadlo. Jenže jsem to nechtěla pojmenovávat, protože by to pak bylo jen horší. Víš přece, že nesnáším nadpřirozeno,“ stěžovala si hlasem plným zoufalství a dlouho potlačovaných slz, které se jí hrnuly do očí.

„To je v pořádku,“ tišil jsem ji.

„Tebe bych nikdy nevysála, mami,“ řekla Ness. Vykouzlila tím na Bellině tváři pousmání a zároveň svým vyznáním otevřela hráz slzám.

„Já vím, zlatíčko,“ ujistila ji Krajinka a snažila setřít slzu, která se vydala na svou pouť po její krásné tváři.

„No tak!“ šeptl jsem a přitáhl si ji z opěrky k sobě do klína.

„Já jen... bylo to těžký. Jejich dětství bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila, ale nerada vzpomínám na tuhle část,“ vysvětlovala a snažila se předstírat, že nebrečí.

„Je to moje chyba. Měl jsem být s tebou,“ hladil jsem ji na zádech a přál si vrátit čas.

„Nenechala bych tě. Dřív nebo později bych tě odehnala,“ usmála se na mě a otřela si slzy. „No, tak jak se to dá logicky vysvětlit?“ pobídla mě po chvíli stále roztřeseným hlasem. Pokynul jsem Carlisleovi, který po váhavém odkašlání spustil.

„Za Nessiino chování i zrychlený růst podle mě můžou upíří geny, a jestli takhle vypadá už od čtrnácti a nemění se, troufám si doufat, že bude žít věčně – stejně jako ostatní upíři. A Jacob rostl kvůli její přítomnosti. Znám jen pár měničů, a ti pochází z Jakeovi pokrevní linie. Proměnu u nich vyvolala naše přítomnost, a u Jakea to byla zřejmě Nessie. Když je totiž nablízku upír, geny měničů se projeví a oni dospějí, aby mohli chránit lidi před hrozbou.“

„Takže Jake není vlkodlak?“ vyhrkla Bells zmateně.

„Nemyslím si, že byste přežili, kdyby byl. Vlkodlaci sice taky zabíjejí upíry, ale jen kvůli moci. Daleko častěji však zabíjejí lidi, a to bez ohledu na to, jestli je znají. Obávám se, že kdyby byl Jacob vlkodlak, zabil by vás při prvním úplňku,“ vysvětloval Carlisle a jejich zděšených výrazů si nevšímal.

„Takže existují i vlkodlaci? Pane Bože, to je děsné,“ šeptala zhrozeně Bella. Nessie však zajímalo něco jiného.

„Takže by mě nezabil, kdyby se vedle nás teď proměnil? Ani mamku?“ ptala se Carlislea.

„Myslím, že by zvládl být ve své podobě i mezi námi. Jeho sebeovládání je velmi silné. Kdyby nebylo, dávno by se proměnil. Musí to být těžké, ale zvládáš to skvěle,“ chválil ho Carlisle. Jake pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. Přesto se pořád mírně třásl.

„Tobě by nikdy nic neudělal, ne záměrně,“ dodal jsem. „Přestože jsi upír a já nemůžu Jakeovi číst myšlenky, napadlo nás... Je tu taková vlčí věc, se kterou jsme se setkali u předchozí generace měničů na Olympijském poloostrově. Jacobe, můžu se tě zeptat, kdy jsi se zamiloval do Nessie?“ vyzvídal jsem, abych si potvrdil svoji teorii o otisku. Jacob se zatvářil vcelku zmateně, jako bych byl samotná španělská inkvizice. „Neber to špatně, jen se chci ujistit, jestli jsou naše doměnky správné.“ Kdyby nebyly, nechtěl bych to na Ness vybalit hned. Přestože jsem si byl jistý, že je naše teorie správná, a Jazz s jeho emočním radarem mě v tom utvrzovali.

„No... Vždycky jsme si byli blízcí – jako praví sourozenci, nebyla to žádná dětská láska. Teda z mé strany určitě ne. Až potom, najednou jsem do ni zamiloval. Stačil jeden pohled a já si byl jistý, že je ta pravá,“ vysvětloval Jake. Ness se na něj trochu připitoměle usmívala a Jasper inkasoval od Emmetta deset dolarů.

„To už jsi byl po první přeměně, viď?“ ujišťoval jsem se naposledy. Trochu zmateně mi to odkýval. „V tom případě je to jasné. Slyšel jsi někdy o otisku?“ zeptal jsem se. Když se Jake stále nechytal, vyprávěl jsem mu, co jsem se dozvěděl z myšlenek jeho předků a jejich legend. Nessie vyprávění o oisku evidentně nadchlo. Po pár posměvačných poznámkách o monogamii z Emmettovy strany a Nessiině „Aspoň tě mám jistýho!“ se Jacob ohradil, že tohle věděl i bez nějakýho otisku.

A potom přišla řada na nás. Vysvětlovali jsme podstatu upírství, všechny nevýhody i těch pár výhod a odpovídali na tisíce Belliných dotazů. Když jsme je všechny zodpověděli a řekli vše, co nás napadlo, chtěla Nessie slyšet náše příběhy. Bells rozhodla, že bych měl začít.

„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901,“ začal jsem. To bylo taky všechno, co jsem řekl, protože mě Bella přerušila.

„Chicago je překrásné město,“ povzdechla si zasněně.

„Byla jsi tam?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě. Jezdila jsem tam často za hudbou, protože mě jazz odjakživa fascinoval, ale poprvé jsem tam byla ještě za války.“

„Kdy přesně?“ vyzvídal jsem. Bella se trochu zamračila:

„Nevím, v Evropě byla válka a do toho ještě ta epidemie. Ano... Určitě jsem tam byla těsně před koncem první světové. Pamatuju si, že zrovna propukla epidemie španěské chřipky. Pomáhala jsem tehdy v nemocnici. Hodně dětí ztratilo rodiče a ještě víc jich umíralo. Bylo to strašné,“ vzpomínala Krajinka a my ji nevěřícně pozorovali.

„Já vím,“ řekl jsem zaraženě, „taky jsem umíral na španělskou chřipku.“ Bellin zamyšlený výraz se změnil v nevěřícný. „Proto mě Carlisle proměnil,“ vysvětloval jsem.

„To by vysvětlovalo, proč jsem dostala druhou šanci,“ zašeptala Bella po chvíli.

„Myslíš, že jsme se měli poznat?“ zeptal jsem se. Krajinka se na mě usmála.

„Ano. Jste můj osud, pane Cullene.“

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 25. kapitola: