Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 24. kapitola

19.04.2011 (20:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1694×

24. kapitola – Rodina je základ státu...

Stále jsem nemohl uvěřit, že je to ona. Že je živá. Že je tu se mnou. Že mě líbá.

Na malý moment jsem dokonce váhal, jestli to není sen. Jenže upíři snít nemohou. Tlukot jejího srdce a teplo, které sálalo z jejího těla, mě utvrzovaly v tom, že je to realita. Snová realita s příchutí Krajinčiných rtů.

„Počkej,“ vydechla uprostřed polibku. Seděla na lince, nohy omotané kolem mého pasu, prsty zapletené do mých vlasů. Mírně jsem se odtáhl a opřel si své čelo o její. Naslouchal jsem jejímu zrychlenému dechu, který se prolínal s tím mým v podivné synchronizaci. „Jsi upír,“ zašeptala.

Zavřel jsem oči. „Ano,“ odmlčel jsem se. „Já... Jestli je to pro tebe problém, pochopím to,“ zašeptal jsem. Nelhal jsem. Byl jsem ochotný dát jí tolik času, kolik jen bude chtít. Stačí jediné slovo. To ale neznamená, že se jí vzdám. Podruhé už ne.

Bella jen mírně zakroutila hlavou. „Ne, já jen... Měla bych se tě bát,“ pokrčila zmateně rameny. Pousmál jsem se.

„A ty se nebojíš?“ zeptal jsem se.

„Ne. Aspoň když jsi se třpytil a tvrdil mi, že nezabíjíš lidi,“ přiznala. Netušila, jakou radost mi tím udělá. Zdá se, že překonala prvotní šok, pomyslel jsem si spokojeně. Slunce totiž na malou chvíli zašlo za mraky a já ji dávno přestal uklidňovat, že jí nic neudělám. Přesto tu pořád byla a tiskla se ke mně, očima hypnotizující mé rty. „Působíš nade mnou nějakou mocí? Umíš mě ovládat nebo ovlivňovat?“ zeptala se šeptem. Nad tou myšlenkou jsem se zamračil, jako bych ji tím snad mohl odehnat.

„Ne. I kdybych to uměl, nikdy bych tě nezhypnotizoval.“

„V tom případě to asi vážně chci udělat,“ zašeptala Bella, stále hypnotizující mé rty. Naklonila se a zlehka mě políbila. Pousmál jsem se a polibek jí oplácel. Zprvu jsem si jen lehce hrál s jejími rty, ochutnával je. Pomalu jsem si prorážel cestu do jejích úst. Vychutnával jsem si každý její pohyb i tichý sten, který vydala, když jsem jí pronikl jazykem do úst. Přesto jsem se snažil postupovat co nejpomaleji. Jako bych se ji po tolika letech chtěl znovu naučit nazpaměť.

Tenhle scénář se jí zřejmě nelíbil, neboť mi s tichým vzdechem vjela rukama na záda, aby si mě přitáhla blíž. Jako by to jediné gesto odpálilo nálož. Náš polibek se začal prohlubovat a já si vychutnával teplo sálající z jejího těla a její blízkost.

Osud mi to zřejmě nepřeje, pomyslel jsem si, když se za dveřmi do kuchyně ozvala Nessie. „Tohle je vážně děs. Jestli v tom hodláte pokračovat, jdu pryč,“ oznámila nám. S Bellou jsme se na sebe podívali.

„Ten sluch má po tobě,“ prozradila mi šeptem Bella. Ležérně jsem pokrčil rameny a znovu se naklonil pro polibek. Ness se přece sama nabídla, že vyklidí pole. Ještě než se naše rty spojily, Belle se na tváři mihnul spokojený úsměv.

„Řekli jste si o to sami. Až mě v lese někdo znásilní a zabije, bude to na vaše triko,“ hudrovala Ness patřičně nahlas cestou ke dveřím. Na chvíli jsem se zarazil, ale Bella jen zakroutila hlavou. V jejím pohledu jsem mohl jasně číst, že je to přece naše velká drzá poloupíří dcera, která se o sebe dokáže postarat sama. A čtení v Belliných očích jsem vždycky miloval.

Jenže ve chvíli, kdy Nessie otevřela dveře, jsem to ucítil. Prudký závan větru, který vál silně od severu, se prohnal domem a donesl až ke mně vůni upírů. Slabě jsem zavrčel. Bella mírně ztuhla, ale dřív, než jsem ji stihl začít uklidňovat, vběhla do kuchyně Nessie.

„Cítíš to taky?“ ptala se. Kývl jsem a o krok ustoupil od Belly. Tu hned zajímalo, o co jde.

„Ve vzduchu je cítit ta samá sladká vůně, jako mám já nebo táta. Je jí hodně, ale neznám ji. Není to ani Carl s Anne,“ vysvětlovala Ness.

„Vypadá to, že budeme mít upíří návštěvu,“ konstatoval jsem se značnou nevolí. Co jsem komu udělal?!

„Carl a Anne,“ zašeptala najednou Bella, když si uvědomila, že i oni patří k mému druhu.

„Vlastně Carlisle a Esmé,“ opravil jsem ji. Vytřeštila oči. Trvalo to jen chvíli, ale nakonec jí to došlo.

„Takže...“ pokynula rukou směrem ke hlavním dveřím v nevyslovené otázce. Kývl jsem. Okamžitě seskočila z linky a hnala se ke dveřím. Nessie vůbec nic nechápala, ale ani se jí nesnažila zadržet. Jen jsme vyšli před dům a pozorovali dvě zastavující auta. Bella stála nevěřícně pod schody a čekala, až někdo otevře dveře.

Načasování měli vskutku výborné!

„Alice!“ vykřikla Bella a hnala se k mé malé zmatené sestřičce. Objala ji a nepustila, dokud se vedle ní neozval Rosein tichý hlas.

„Ty musíš být Bella.“ Krajinka k ní otočila hlavu a vrhla se jí do náruče. Přesto si Alici přidržovala jednou rukou, takže tvořily veliký objímající se chumel. Emmett se usmál a vykročil spolu s Jazzem směrem k domu.

„Páni, ta je nějaká přítulná!“ utrousil po cestě k nám Emm. Když ke mně přistoupil, bratrsky mě objal a poplácal po zádech, stejně jako Jazz chvíli po něm. „Nazdar, bráško, chyběli jsme ti?“ vyzvídal s tím svým věčným úsměvem, který mě posledních dvacet let pořádně štval. Teď jsem ho ale uvítal. Já totiž na své tváři vytvořil také takový, snad ještě přihlouplejší.

„Tohle je má dcera. Nessie, tohle je Emmett a Jasper,“ upozornil jsem je na Ness, která celou dobu jen mlčky přihlížela. Zmateně jim kývla na pozdrav a navrch přidala jeden strojený a velmi nervózní úsměv. To ovšem jejím strýčkům nestačilo, a tak vzápětí vysílala zmatené pohledy prosící o pomoc z jejich obětí.

„No, a Bellu už vlastně znáte,“ usmál jsem se směrem k chumlu. Bells to už holkám zřejmě vysvětlila, protože jí nadšeně opětovaly obětí a překotně jí šeptaly, jak moc jim chyběla a že si myslely, že už je mrtvá. Klukům trvalo přesně jedno Emmettovo „Cože?!“, než jim při pohledu na jejich manželky význam mých slov došel, a vzápetí Bellu holkám ukradli. Rose se to moc nelíbilo a Alice si stírala imaginární slzy, přesto je nechaly a zamířily k nám. Po dlouhém obětí a maratonu výčitek a dožadování se vysvětlení z Aliciny strany se jejich pozornost obrátila na stále nervózní Nessie.

Když se i s ní velmi důkladně a dlouze seznámili, položila Alice trefnou otázku. Jak je tohle všechno vůbec možné? Bella nás s povzdechem pozvala dovnitř a rozhodla, že by bylo lepší s vypravováním počkat na Jakea. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je ještě někdo, kdo by určitě rád slyšel pravdu, a okamžitě zavolal Esmé s Carlislem, aby přijeli, neboť to holky už vědí. Vůbec neprotestovali.

„Měla jsem strach, úplně jsi mi zmizel,“ stežovala si Alice, zatímco jsme čekali. Zarazil jsem se a pokusil se jí poslat vizi. Já její myšlenky slyšel dokonale, a proto jsem věděl, že ji nedostala.

„Myslím, že ti Nessie nějak brání, abys viděla moji budoucnost, stejně jako Jakeovu a Bellinu,“ usmál jsem se na Nessie. Úžasem pootevřela ústa.

„Ty vidíš budoucnost,“ ptala se Ness nevěřícně a zároveň trochu pokorně Alice. Krajinka zamumlala, že to vždycky věděla, ale bála se na to zeptat. Zatímco pochodovala po pokoji, my se usadili a Al se dala do vysvětlování:

„Někteří upíři mají dar. Většinou je to jen silně rozvinutá vlastnost, kterou měl už za lidského života. Já musela mít silnou intuici, protože teď vidím do budoucnosti. A tady Jasper umí vycítit emoce,“ otočila se na svého muže, kterému seděla na klíně, a přitom ho pohladila po ruce.

Najednou jsem na ramenou ucítil Belliny ruce. Objala mě zezadu a přitom pozorovala Jazze s Alicí. „Evidentně je umí i vysílat, že?“ zašeptala pobaveně.

„Jo. Je to hnus,“ odfrkl si Emmett, čímž si vysloužil úsměv od Nessie. „Podle mě je to pěkně nespravedlivý. Vy si tu můžete machrovat s takovejma superschopnostma, a já jsem jen trochu silnější než ostatní,“ stěžoval si.

„Takže ne každý upír má zvláštní schopnosti?“ ptala se Bella. Otočil jsem se a položil jí ruku na pas, a zatímco jsem jí za pomoci malého tlaku nutil obejít křeslo, vysvětloval jsem, že dary jsou i u nás vcelku vzácné. „A může mít někdo dva nebo víc?“ ptala se a sedla si mi na klín.

„Nikoho s více dary neznáme. Je to velmi nepravděpodobné,“ odpověděla Rose. Nessie na čele vyrostla vráska.

„Pak nechápu, jak bych dokázala zabránit tetě Alici, aby viděla naši budoucnost. Já mám totiž dost specifický dar,“ pokrčila rameny a dřív, než se Emmett stihl zeptat, položila mu ruku na tvář. Ztuhnul a já s ním. Nic podobného jsem v životě neviděl.

„Páni!“ vydechl Emmett. Ostatní upíři byli zvědaví, co vlastně Nessie umí.

„Je to úžasné. Jako by předávala svoje vlastní myšlenky pomocí doteku,“ vysvětloval jsem. Nessie s Bellou se na mě zvědavě podívaly.

„Tebe se ani nedotkla. Jak to víš?“ zeptala se trochu přiškrceným hlasem Bella.

„To protože se mi zase hrabe v hlavě. Bóže, jakej to byl klid, když jsme byli ve Finsku!“ povzdechl si teatrálně Emmett. Bellinou tváří proběhlo zděšení.

„Ty umíš číst myšlenky?“ zeptala se. Dlouho jsem nevěděl, co odpovědět.

„Tak trochu,“ připustil jsem nakonec. Její zděšený výraz mě nutil se obhajovat. „Ne, že bych si to vybral nebo o to dokonce stál. Nejde to vypnout a po většinu času je to jen spíš strašně otravné prokletí než dar.“

„Takže jsi mi celou tu dobu viděl do hlavy?“ vyhrkla.

„Ne. Nevím proč, ale nikdy jsem ti nemohl číst myšlenky. Ani Alice neviděla tvoji budoucnost jasně,“ vysvětloval jsem.

„Což vysvětluje tu část s blokací našich schopností,“ řekl tiše Jasper. Všechny pohledy se obrátily k němu.

„Chceš říct, že mám nějakou schopnost, kterou vám bráním používat na mě vaše schopnosti?“ ptala se Bella a zněla, jako by to byla největší absurdnost, kterou kdy slyšela.

„Navíc i na Ness a Jakea, a nově i Edwarda. Ovšem jen některé schopnosti. Já vaše emoce cítím pořád.“ Bella se na Jazze dívala zmateně.

„Vždyť ani nejsem upír, nemůžu mít schopnost,“ protestovala Krajinka.

„To jen vypovídá o tom, jak bude tvá schopnost silná. Pokud ji dokážeš ovládat už teď, můžu říct, že tu máme velmi speciální dar,“ trval na svém Jasper.

„Já nic neovládám,“ hádala se Bella dál.

„Možná ne záměrně. A přesto to tu je,“ pokrčil Jasper ležérně rameny. Byl jsem si jistý, že by se Bella hádala dál, ale v tu chvíli na příjezdové cestě zaparkoval Carlisleův Mercedes.

„Pojďte dál,“ řekl jsem normální hlasitostí. Bella se zvedala, že jim otevře, ale já ji nehodlal nikam pouštět.

„Nemohli tě slyšet,“ protestovala. Najednou se vedle nás zhmotnily dvě šmouhy.

„Ale mohli,“ usmála se Esmé.

„Anne!“ usmála se Bella a objala ji, než se zarazila. Odtáhla se a s omluvným výrazem pokrčila rameny. „Budu si muset chvíli zvykat na Esmé,“ omlouvala se.

„V pořádku, zlatíčko. Jsem ráda, že ti nevadí, že jsou tvoji prarodiče upíři,“ usmála se mile, zatímco jí objímala Ness, za kterou se pomalu tvořila fronta. Nechal jsem je, ať se přivítají, a přitom na Bellu házel pobavené pohledy.

„Těší mě, že vás má Bella ráda, ale přesto bych nechtěl, aby vás viděla jako babičku s děděčkem,“ odvážil jsem se protestovat, když ten roj upírů odletěl zpátky na své sedačky. Esmé se zatvářila zmateně a trochu ukřivděně, ale než se stihla ohradit, pokračoval jsem. „Spíš jako skorotchýni a skorotchána,“ navrhl jsem. Oba se zatvářili zděšeně.

„No to teda brzdi, tati!“ napomínala mě Nessie. Bella se jen culila, než s napřaženou rukou přistoupila před Carlislea.

„Možná bych se měla znovu představit. Jmenuji se Isabella Swanová a jsem matka Renesmé. Moc mě mrzí, že jsem před dvaceti lety neměla to štěstí se s vámi seznámit jako se zbytkem vaší rodiny,“ stiskla Carlisleovi ruku, na tváři čím dál širší úsměv, který jako by odrážel jejich narůstající zmatenost.

„Jak?“ vyhrkla Esmé a pohledem těkala ode mě ke Krajince.

„To bych taky rád věděl,“ podotknul jsem. Bella se s úšklebkem otočila a připomněla mi, že kdo si počká, ten se dočká. Esmé s Carlislem se ještě chvíli vzpamatovávali a snažili se srovnat si myšlenky. Esméina reakce všechny pobavila, neboť její první otázka byla, jestli jsme spolu. Pohled na úsměvy přítomných, které jako by říkaly, že je to přece samozřejmé, mě hřál u srdce.

Dokonce i Nessie se na mě usmívala, a mě už to ani neděsilo. Naopak, líbilo se mi to. Až na ty malé plamínky v jejích očích. Místo otázky jsem zvedl obočí. A ona místo odpovědi hrábla po Emmettovi a poslala mi, že se jí teď mamka zdá pořádně rozhozená.

„Proč?“ zeptal jsem se.

„To si děláte srandu. Tohle je vrchol lenosti! Já nejsem žádný vaše médium!“ stěžoval si Emmett. „Tak proč?!“ vyzvídal hned. Nessie se zasmála.

Já ti to řeknu a ty to někde vykecáš! nařkla mě. Emmett se rozřehtal, a tak dodala: Pro tebe to platí dvojnásob! To se jí muselo nechat. Stačila jí chvilka a měla ho přečteného...

„Stejně to z tebe nakonec vytáhnu,“ ušklíbl jsem se.

Můžeš to zkusit, poslala mi mile a nevinně zamrkala.

„Hele, nebuď drzá,“ napomenul jsem ji s úsměvem.

„Tak to je i na mě moc,“ stěžovala si Rose. „Na to, že tihle nemusí vydat ani hlásku, když spolu mluví, jsem si zvykla,“ pokynula rukou ke mně a k Alici. „Že nám odpovídá na vlastní myšlenky jsem taky zkousla. Ale aby si z nás tohle malý škvrně dělalo schránku na dopisy pro tatínka...“ kroutila hlavou. Pak začla dlouhá debata. Na jedné straně jsem já s Bellou vysvětloval Nessiin dar rodičům, na druhé straně se Ness hádala se zbytkem mých upířích sourozenců, že rozhodně není škvrně. Teď mi ta její zprvu zakřiknutá polovička chyběla.

Netrvalo dlouho a k příjezdové cestě se blížil Jacob. Motor jeho auta jsem slyšel už z dálky, stejně jako Nessie, která vyběhla před dům, aby ho společně s Bellou připravily na nečekanou návštěvu. Tu však prozradila auta, zaparkovaná před domem, a nasládlá vůně v okolí. Dřív, něž stačily Ness nebo Bella něco říct, Jake zavřčel a celým jeho tělem projel třas. Pozoroval jsem je za oknem, připravený kdykoli zasáhnout, kdyby se něco stalo, a s napětím čekal, kdy vybuchne. Jenže Bellina uklidňující formule znova fungovalo, a po pár větách se Jake jako zázrakem znovu zklidnil. Když mu pak Nessie začala nadšeně vyprávět o tom, jak jsem se tvářil, když mi řekla pravdu, a jak se tvářila Bella...

Než důkladně popsala překvapené výrazy všech tetiček a strýčků, které právě objevila, byl už Jake dávno klidný. Přesto mu Bella nepřestávala hladit paži v uklidňujících kroužcích, když stoupali po schodech k verandě. Nessiino žvatlání zřejmě nevnímal, protože se celou cestu soustředil na to, aby se neproměnil. Po hlubokém nádechu, který mu měl dodat buď odvahy, nebo čistého vzduchu, vstoupil do domu. Trvalo dlouho, než si zvykl na tolik nových upířích pachů, a i potom nedokázal sundat masku ostražitosti a uvolnit se v přítomnosti tolika přirozených nepřátel. Přesto v sobě dokázal potlačit vlčí část, a místo ní najít někde hluboko ve vzpomínkách z dětství ztracené tváře. Protože jeho první slovo, doprovázené nevěřícným výdechem, bylo prosté: „Rose!“

Všichni mí sourozenci se rozesmáli, jen Nessie se tvářila zmateně, a s každou přibývající vteřinou víc a víc ukřivděně. Jmenovaná se tvářila skepticky, přestože v myšlenkách nedokázala potlačit radost z toho, že si ji pamatuje.

„Takovej´s byl sladkej, a teď je z tebe psisko,“ odfrkla si. Její slova, jakkoli negativní, vykouzlila na Jakeově tváři úsměv. A ten pak zamračení na Nessiině...

„No to mi těch dvacet let chybělo!“ povzdechl si Emmett. Ness se po něm hned natáhla a dožadovala se vysvětlení.

„Taky tě rád vidím,“ zavrčel Emmovi v odpověď Jake. Pak se ještě otočil na Alici a usmál se tak upřímě, jak jen ve své situaci mohl.

„Já bych tě objala, kdybys mi tady nevybouchl!“ radovala se ze setkání má hyperaktivní sestřička. Teď už se mračil i Jasper a pohledem i myšlenkami mě vyzíval, ať zahájím tohle zasedání. Bells pochopila naši tichou konverzaci, neboť jeho mučednický výraz byl velmi jasnou indicií, a vyzvala všechny, ať se posadí. Když tak učinili, pokusila se ještě navrhnout hlasování, kdo vyprávění začne, ale všichni dali svůj názor jasně najevo. Sedla si tedy na opěrku mého křesla a rozhlédla se po přítomných, aby si zajistila jejich absolutní pozornost.

„Narodila jsem se v roce 1886,“ pronesla do hrobového ticha, které po jejích slovech ještě zhoustlo.

Když nikdo z nás dlouho nic neříkal a většina ani nedýchala, Ness vesele zatleskala a poskočila na gauči: „Tuhle část prostě miluju!“

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 24. kapitola: