Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 21. kapitola

11.03.2011 (18:30) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1517×

21. kapitola – Bolesti a pravdy

Bella se zkroutila do klubíčka a s tichým zaskučením si položila ruce na spánky. Lekl jsem se, protože její teplota byla skoro stejně vysoká, jako má běžně Jacob, a to rozhodně nebylo dobrým znamením. Jestli se k tomu všemu přidala i bolest břicha a hlavy...

„Kam jdeš?“ vyhrkla Bella sípavě, když jsem se chystal vstát a zamířit do svého pokoje. Držela mou ruku v křečovitém sevření.

„Zavolám Carlisleovi, přijede a pomůže ti.“ Zakroutila hlavou, ale pak si uvědomila, že to nebyl nejlepší nápad. Opatrně jsem jí položil ruce na čelo a spánky.

„To nemá cenu, věř mi. Teď tě potřebuju tady,“ dostala ze sebe ztěžka.

„Já ti věřím, zlatíčko, ale s takovou teplotou bys mohla i umřít,“ namítal jsem. Ujistila mě, že neumře – což mě vůbec neuklidnilo. Přece jenom bych to radši slyšel od Carlislea nebo Alice.

Jenže ona si nedala říct.

Poprosila mě, jestliže bych jí nemohl donést obklady, aby horečka klesla. Místo toho jsem ji objal a snažil se chladit jí na všech strategických místech; většinou tam, kde procházely největší tepny. Když jsem cítil, že má moc studený krk a její teplota klesá, trochu jsem se odtáhl. Jenže to prudký pokles teploty nezastavilo. Netrvalo ani deset minut a místo horečky jsem musel řešit podchlazení. Rychle jsem ji přikryl peřinou, která si ještě zachovala trochu jejího tělesného tepla, ale pak jsem se vydal hledat nějaké obklady, které bych mohl zahřát. Bella mi potom poradila, že má ve spodním šuplíku komody vaky s pšenicí. Nahřál jsem je v mikrovlnce, kterou jsem později přenesl do pokoje. Než jsem však stačil vytvořit dostatečně teplé prostředí, její tělo znovu potřebovalo chlad.

Ten kolotoč mi připadal nezastavitelný. Horečka se neustále střídala se zimnicí a podchlazením. Jen migréna ji neopouštěla. V některých chvílích už jsem chtěl volat Carlovi, ale Bella mi to pokaždé rozmluvila. Neměl jsem sílu se s ní hádat, když jsem viděl, jak ji mluvení vysiluje.

Už jsem naprosto chápal Nessie. Bella sice řekla, že to nesnáší, ale jestli se tyhle záchvaty dějí často, nevystihla to – pouhý pohled na Bellino utrpení, musel Ness zabíjet. Tak jako mě. Vědomí, že ačkoli se snažím pomoci, její stav se nemění, bylo hrozné.

Navíc jsem netušil, co prožívá Bella. Jak často je nemocná a jak moc trpí? U kolika lékařů byla?

Bylo mi jasné, že možná nemůže chodit k doktorům. O některých věcech by lidé vědět neměli, přestože jsou vázáni Hippokratovou přísahou. Je možné, aby to byla daň, kterou splácela za to, že je její otec upír?

Mé myšlenkové pochody přerušilo prudké otevření dveří. Málem jsem na příchozího zavrčel.

„Proč jste mě nevzbudili?“ vlétla Ness do pokoje a ihned si klekla k posteli. Bella v tu ránu uvolnila tělo a ani nedutala. Viděl jsem, kolik námahy ji stál pokus snížit Nessiin díl bolesti.

„Jdi ještě spát,“ radila jí Bella. Zaletěl jsem pohledem k budíku. Čtyři hodiny…

„Žádný takový. Někdo se o tebe musí postarat,“ namítla Ness. Odkašlal jsem si. Hodně nahlas. Ness po mě střelila pohledem.

„Jsem tu s ní. Zvládáme to,“ ujistil jsem ji. Uraženě vstala a ještě před odchodem políbila Bellu na čelo. Ve dveřích se otočila a vyslala ke mně poslední dávku smrtícího pohledu.

„Děkuju,“ zašeptala po chvíli Bella. Shrnul jsem jí pramen vlasů z čela a řekl jí, že nemá zač. Po chvíli jsem si povzdechl. Nessie mi neustále vrtala hlavou.

„Myslí si, že jí tě chci ukrást,“ svěřil jsem se Belle. Vykouzlila unavený úsměv, který ostře kontrastoval s její bolestí staženou tváří.

„A ty nechceš? Já pořád doufala,“ povzdechla si dramaticky. Tentokrát jsem si byl naprosto jistý, že to myslí ironicky. A že mě tím chce utěšit. To bylo dobré znamení.

„Vidíš? Už vtipkuješ,“ řekl jsem optimisticky.

„Mám svou chvilku,“ zamumlala vysíleně.

„Která zřejmě končí,“ konstatoval jsem s nevolí, když jsem zaznamenal opětovný vzlet teploty. Kolotoč se znovu rozjel a já netušil, kdy se zastaví. Jake se před odchodem do práce přišel podívat, jak to zvládáme – množné číslo použil schválně. Nabízel mi pomoc a střídání. Jenže já nepotřeboval vystřídat. Spánek nebyl nic pro mě a stejně jsem chtěl být s ní. Popřál jsem mu hezký den v práci a ještě nejmíň desetkrát ho ujistil, že je vše v pořádku.

Pak už v domě zůstala jen Ness, která by se podle jejích slov stejně nemohla ve škole soustředit. Občas nakoukla do pokoje a po chvíli znovu zmizela. Když mi potom přinesla oběd, koukal jsem na ni jako na zjevení. Pak jsem si uvědomil, že má jen jednu porci.

„Bella jíst nebude?“ zeptal jsem se znepokojeně.

„Nic do sebe nedostane, a když jo, není to na dlouho,“ informovala mě.

„Spát může?“ vyzvídal jsem. Za celou dobu totiž ani na malou chvíli nezamhouřila oka, přestože by bylo lepší, kdyby aspoň část zaspala. Ness jen zakroutila hlavou. Bellino tiché „Já jsem tu taky, jestli nevidíte!“ jsem oba ignoroval. Když jsem jí vrátil netknutý talíř, zvedla obočí.

„Nějak nemám chuť.“ Předstírat, že jsem člověk…

„Chápu. Kdybys potřeboval pauzu, stačí zavolat,“ nabídla mi. Pak zmizela i s talířem v chodbě. Dalo by se říct, že takhle probíhal celý den. Občas bylo Belle o trochu líp, ale takových chvil bylo spíše méně, než-li více. V jedné z nich mě Bella na chvíli vyhnala s tím, že mám zhruba pět minut, tak ať je využiju. Takový blázen, abych přestal předstírat, že mám taky ostatní lidské potřeby, jsem opravdu nebyl. Vyšel jsem ze dveří a chtěl jen počkat, až uslyším změnu v tepu jejího srdce, abych se mohl vrátit. Jenže jsem si všiml, že dveře do vedlejší místnosti jsou otevřené. V tom pokoji jsem nikdy nebyl, protože mě tam holky nikdy nepustily – ani když jsem si vybíral pokoj. Nedalo mi to a nakoukl jsem dovnitř.

První, čeho jsem si všiml, byly krabice. Tedy, ne že by šly přehlédnout. Tvořily totiž jedinou výbavu pokoje, pokud nepočítám pootevřenou skříň naproti dveřím. Byl to hotový sběratelský kus. Obrovská, starobylá a zdobená. Zamířil jsem k ní a otevřel jedno její křídlo dokořán.

Nessie ke mně zvedla uslzené oči. Schovávala se před světem mezi vyřazenými kostýmy.

„Tvá soukromá Narnie?“ zeptal jsem se.

„Tak trochu. Dobře se tu přemýšlí,“ přiznala a opřela hlavu o stěnu. Přikývl jsem.

„Objal bych tě, ale z nějakého mně nepochopitelného důvodu mě nenávidíš, takže…“ odmlčel jsem se. Ness jen potřásla hlavou a setřela si slzy. Možná jsem tak trochu doufal, že se mi vrhne do náruče a řekne, že to s tou nenávistí vůbec není pravda. Místo toho jen řekla, že je to dobrý a že mám jít za Bellou.

Poslechl jsem ji.

Vrátil jsem se a sedl si na kraj postele. Bella pořád nevypadala zdravě. Ve tváři měla lehce mrtvolný nádech, vlasy rozcuchané a čelo orosené potem. Natáhl jsem se a shrnul jí jeden neposlušný pramen.

„Asi bych se ti měla znovu omluvit za to, že jsem tě políbila,“ začala najednou. Překvapila mě – když se mě celý předchozí den snažila umlčet pokaždé, když jsem o tom začal, opravdu jsem si myslel, že to smetla pod kobereček. Teď bylo evidentní, že to nepovažovala za vyřešené. Přesto jsem neviděl jediný důvod, proč se o tom bavit zrovna v tuhle chvíli. Navíc se mi omluvila hned potom, co jsme se políbili.

„V pořádku. Teď se o tom nebudeme bavit. Můžeme počkat, až ti bude líp. A nemusíš se mi omlouvat. To bych měl spíš já.“

„Neblázni. Aspoň se budu moct vymlouvat, že jsem byla mimo. Já se ti totiž nechci omlouvat. Vím, že bych měla, a taky že jo – omlouvám se za to, že jsem to takhle zvorala. Opravdu. Nechci kazit to, co máme, a naprosto chápu, že bude lepší, když to necháme takhle. Ale nebudu se omlouvat za ten polibek. Nedokážu toho litovat, i když to k tobě bylo nespravedlivé. Jen jsem chtěla, abys to věděl, dokud mám odvahu ti to říct,“ ukončila svůj monolog. Chvíli jsem seděl a přebíral si její slova. Ticho, které mezi námi vzniklo, se jí očividně nelíbilo. Lehl jsem vedle ní a napadlo mě, že možná opravdu mluvila trochu z cesty. Když jsem promluvil, udržoval jsem oční kontakt s bílým stropem jejího pokoje.

„Děkuju, žes mi to řekla. I ode mě to nebylo fér. Vlastně jsem to vůbec neměl dopustit, ale to už nezměním. Ale chci, aby to zůstalo za námi. Bude to tak opravdu lepší.“ Přikývla a oznámila mi, že to přece ví. Přitáhl jsem si ji na hruď a objal ji. Teplotu měla vysokou, ale vypadalo to, že si bolest hlavy dala na chvíli pauzu. Bella se ke mně přimáčkla a zhluboka se nadechla. Se zavřenýma očima čekala na spánek, ale místo něj se dočkala jen dalších návalů bolesti.

Když se pak Jacob vrátil z práce, uvědomil jsem si, že už je to víc jak patnáct hodin od chvíle, kdy Belle začalo být špatně. Docela mě to znepokojilo, a to jsem ještě netušil, že se její stav k večeru zhorší. Ness chodila do pokoje jen sporadicky a oba s Jakem jsme na ní viděli, jak jí to ubíjí.

Jake naopak neustále pozoroval hodiny a s každou uběhlou minutou se jeho nálada zlepšovala. Uklidňoval Bellu, že už to nebude trvat moc dlouho.

Měl pravdu.

Zprvu jsem se lekl, když se její stav z ničeho nic vrátil do normálu. Čekal jsem, kdy to začne znova. Ness s Jakem si naopak oddechli, a když je Bella vyhnala spát, poslušně poklidili její pokoj, vyměnili povlečení a prostěradla a odešli z místnosti.

A já pořád čekal. Zdálo se mi to neuvěřitelné a strašně moc snadné. Jak je možné, že je tomu trápení najednou konec?

Pak jsem si uvědomil, že celá ta záležitost s nemocí zabrala celý den. A jak jsem rád, že už to všechno skončilo. Protože Ness s Jakem už Bellinu nemoc znali a věděli, že pro tentokrát už to stačilo. Navíc mě Bella ujistila, že kdyby si nebyli jistí, neodešli by.

Poděkovala mi za to, jak jsem se o ni staral, a pokusila se mě vyhnat, protože si prý zasloužím taky trochu spánku. Pak se natáhla k lampičce na nočním stolku a sundala z ní přívěšek po Krajince. Uložila ho do šperkovnice, kterou schovávala pod postelí. V momentě, kdy ji otevřela, já ucítil masajské doutníky. Vzpomněl jsem si, jak Bella pokaždé začala předstírat, že je jí lépe, kdykoli Nessie vešla do pokoje. Musel jsem se zeptat:

„Ty cigarety vůbec nepomáhají, že?“ Polekaně ke mně vzhlédla. Já ale věděl, že nás nikdo neslyší. „To kvůli Nessie?“

„Prosím, neříkej jí to,“ zašeptala. Neměl jsem důvod, proč bych to Nessie říkal. Taky jsem nechtěl, aby trpěla, ale nelíbilo se mi, jak je Bella bezmocná. Nemůže přece pořád jen předstírat, že se snaží léčit. Musí s tím něco dělat.

„Příště zavoláme Carlovi,“ rozhodl jsem. Bella chtěla protestovat, ale zarazil jsem ji. „Nemůžu jen tak stát a nic nedělat, když trpíš. Nessie taky nemůže. I Jake to snáší špatně. Musíme se s tím pokusit něco dělat.“

„Nechápeš to. Tohle nemá nic společného s žádnou lidskou chorobou. Je to prokletí. Daň, kterou musím platit,“ vyhrkla téměř zoufale. V tu chvíli jsem byl rád, že sedím. Nedokázal jsem přijmout fakt, že má dcera kvůli mně trpí. Kvůli mým genům. Jako by zdědila bolest přeměny a dávkovala si ji po kouscích. Aspoň tak mi to připadalo.

„Nessie se to děje taky?“ zeptal jsem se. Bella zakroutila záporně hlavou. Úlevně jsem si vydechl. Takže trpí jen jedna. A i s tím se bude moct něco udělat. Aspoň jsem doufal…

„Carl neléčí jen lidi. Pomůže ti,“ oznámil jsem neúprosným tónem. Ani se nesnažila bránit.

„Ještě něco, co bych měl vědět?“ Bella se zarazila, ale pak zakroutila hlavou. Přikývl jsem. Alice má zřejmě pravdu. Na odhalení nadpřirozena v naší rodině je možná ještě příliš brzy. Dnes večer rozhodně není vhodná chvíle.

Doufal jsem, že se Al nemýlí ani s tím, že se správný čas už blíží.

Přes to přese všechno jsem netušil, jestli se něco nezmění k horšímu. Vždycky jsem si myslel, že se na mě Bella nezlobí, ale teď, když jsem věděl, že má pádný důvod, musel jsem si být jistý, jestli je tomu opravdu tak.

„Mohl bych se tě na něco zeptat?“ Na chvíli zaváhala – zřejmě proto, že netušila, jestli nebudu vyzvídat ohledně jejího prokletí, jak to sama nazvala. „Zlobíš se na tátu moc?“

„Co prosím?“ vyhrkla. „Nezlobím se na něj. Proč se mě pořád ptáš na takový pitomosti? Tohle by ti mělo být jasný.“

Usmál jsem se. „Víš, že když jsi rozrušená, přestáváš mluvit spisovně?“ zeptal jsem se. Přitom jsem se uvnitř tetelil štěstím kvůli její odpovědi. Rezignovaně si povzdechla a padla do polštářů. Přikryla se a zamumlala, ať se jdu bodnout. S úsměvem jsem zavřel dveře. Byl jsem moc rád, že už je jí líp a dokáže mě rozesmát. O to ostatní se Carlisle postará – v tom jsem mu plně důvěřoval. Pro svoje vnučky udělá cokoliv. I kdyby měl najít jednorožce a připravit mast z jeho kouzelného rohu...

Otočil jsem se a ztuhl. Nessie stála naproti dveřím, opřená o zábradlí schodiště. Došlo mi, že poslední část našeho rozhovoru musela slyšet. Mračila se jak sto čertů.

„Možná ti ulehčím práci, abys nemusel vyzvídat. Já tátu nenávidím. A vůbec se mi nelíbí, jak jí ho pořád dokola připomínáš,“ oznámila mi a vydala se do obývacího pokoje. Chvíli jsem stál jako přimražený na místě, ale potom jsem se vydal za Nessie. Seděla na pohovce a v ruce držela knihu a v klidu si četla.

„Proč ho tolik nenávidíš?“ zeptal jsem se. Střelila po mě nakvašeným pohledem.

„To je osobní.“

„Jsem tvůj bratr, mám právo to vědět. Zajímalo by mě, jak na tom jsem. Bella nevypadá, že by mě pokaždé chtěla zabít pohledem.“

„Bella je celá mamka. A mamka byla světice. Dokázala by odpustit i vraždu, a to myslím smrtelně vážně. Nezasloužila si, aby ji takhle odkopl. Navzdory tomu, že se tváří jako studánka odpuštění, je jen plná bolesti,“ procedila mezi zuby, jako by tou přetvářkou pohrdala a zároveň trpěla. Já jen nestačil zírat. Věděl jsem, že to pro Krajinku muselo být těžké období, ale doufal jsem, že se z toho dostane rychle. Ale to jsem nepočítal s tím, že zemřou Blackovi a ona zjistí, že zůstala sama s dítětem na cestě a Jakem.

„Zlobíš se na něj, protože ublížil mamce?“ Ness odložila knížku hřbetem nahoru a upřeně se na mě zadívala.

„Jo. A protože lhal o tom, co k ní cítí. Nebo za to nebojoval. To vyjde nastejno.“ Na chvíli se odmlčela. „Proč by ji opouštěl, kdyby ji opravdu miloval?“

„Možná musel,“ bránil jsem se. „Ona ho nechala jít,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe, když mi došla Nessiina slova.

„Máma je na tom stejně jako on. Nepostavila se za svoji lásku. Vzdala to a nechala ho odejít. Kdyby se s ní nerozešel on, udělala by to ona. Nikdy jsem neřekla, že se na ní za to nezlobím, stejně jako na něj.“ Nemohl jsem uvěřit svým uším. Měl jsem neodbytný pocit, že mi uniká pointa.

„V čem je teda rozdíl, Renesmé? Nemůžeš vrátit čas.“

„No právě! Ty to nechápeš?! Neopustil přece jenom ji. Odešel od nás všech. A ona ho nechala. Teď to už nejde vrátit. Máma tu s námi aspoň byla. A táta? Šel za tebou a nás nechal samotný. Kde byl, když jsem ho potřebovala? Když se mamka zhroutila a myslela si, že nevidíme, jak trpí. To já ji musela utěšovat. Kde byl, když jsem si nebyla jistá Jakem? Když jsem chtěla slyšet, že mi ho schvaluje. Kde byl na moje narozeniny a každý zasraný Vánoce? Pokaždé jsem ho vyhlížela a on nikdy, nikdy nepřišel!“ Ness se hluboce trhaně nadechla.

„Protože byl s tebou. Vzal jsi mi ho,“ zašeptala a z očí jí skanuly první slzy. „Vzal,“opakovala neustále. Váhavě jsem jí položil ruku na záda a překvapením vydechl, když se mi zhroutila do náruče. „Měla jsem taky právo na tátu,“ zamumlala plačtivě. Hladil jsem ji ve vlasech a utěšoval, přestože mě samotnému bylo taky do breku. Měla pravdu. Ve všem. Neměl jsem odcházet, neměl jsem se jen tak vzdát. Kdybychom oba víc bojovali, mohli bychom teď tvořit úžasnou rodinu.

A pak mi došlo, že ještě není pozdě. Navzdory tomu, že čas nejde vrátit zpátky, Nessie má šanci mít tátu. Protože to je to, co chce nejvíc. Chce otce, ne bratra. Toho přece vždycky měla – když byla malá, našla ho v Jakeovi. Ale teď se z něj stal její přítel a nemůže zastávat roli otce. Roli, která připadá mně. Možná bylo všechno, co řekla před chvílí a předtím pokaždé, když se někdo zmínil o mně, jenom obranný mechanismus.

„Ness, ale já jsem pořád s tebou. Odteď už budu, přísahám,“ zašeptal jsem.

„Hmm,“ zamumlala ospale. Pláč jí natolik vysílil, že má slova vnímala jen okrajově. Přesto ještě zašeptala: „Ty asi nevíš, co je to ‚uterus arcuatus‘, viď?“ Zamyslel jsem se. Carlisleovi do doktořiny nefušuju, ale o zdvojené děloze už jsem slyšel.

„To náhodou vím,“ odpověděl jsem popravdě.

„Je potřeba neuvěřitelná shoda náhod, ale občas nemusí mít ani dvojčata společného otce,“ řekla tiše.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se zaraženě. Odpovědí mi bylo jen její tiché oddechování.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 21. kapitola: