Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 18. kapitola

16.02.2011 (12:45) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1291×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola – Obrázky

„Nechápu, proč ti to tak vadí,“ kroutila Alice hlavou. Bylo půl druhé ráno a my seděli s Esmé a Carlislem u počítače, stejně jako zbytek Cullenů na opačné polokouli. Poté, co Esmé rozdýchala informaci o mém stěhování, jsem se o tu novinu musel podělit i se svými sourozenci. To jsem ještě netušil, že pro mě mají přichystáno tolik otázek. A už vůbec jsem neměl ponětí o tom, že mě vyzpovídají ohledně Bellina rande...

„Jsem její otec. Prostě mi to vadí,“ snažil jsem se už poněkolikáté uzavřít téma rande. Jenže s Alicí to byla marná snaha.

„Jacob ti nevadí,“ upozornila mě.

„Ale Jakea jsem znal už když mu byl tři roky. Je to správnej kluk, i když se mění v psisko a má trochu problémy se sebeovládáním. Ness by nikdy nijak neublížil,“ bránil jsem ho.

„Právě jsi řekl, že má problémy se sebeovládáním,“ odfrkla si Rose. Ještě stále se nesmířila s tím, že jediné dítě, ke kterému kdy měla citový vztah, se zřejmě mění v obřího vlka. Snad tomu bylo právě proto, že měla Jaka tak ráda. Nebo že tolik nesnášela vlkodlaky.

„Měl. Poslední dobou tráví většinu času s upíry a nic zatím neudělal. Při prvním setkání se mnou nevybouchl. A když jsme mu představili Esmé s Carlislem, už se ani moc netřásl.“

„Jasně. Takže budeš čekat, až vybouchne a ublíží jí,“ hádala se Rose dál. Zhluboka jsem se nadechl. Jenže s ní nemělo cenu se přít, a proto jsem radši vyslovil svoji hypotézu:

„Myslím, že se do ní otiskl.“ Přesně jak jsem čekal, Rose má slova odzbrojila. Ze všech stran se ozvalo hlasité „Co?!“. Od těch, kdo tomu slovu rozuměli, znělo nevěřícně a překvapeně. Od ostatních nechápavě. Pak se Emmett rozřehtal.

„To je ta vlčí blbovina, jak milujou jenom jednu?“ ujišťoval se. Rosalie po něm vrhla zlostný pohled a on zvedl ruce v obranném gestu.

„Ano. Když jsme byli ve Forks poprvé, vyslechl jsem si některé legendy z La Push. Mluvilo se v nich o otisku, je to něco jako osudová láska,“ vysvětloval jsem Alici a Jazzovi, kteří tam s námi nebyli, když jsme uzavírali smlouvu s Ephraimem Blackem.

„Fajn. Už dlouho jsem nezařizovala nějakou svatbu, a když to vyjde, možná bude i dvojitá,“ zatleskala Alice rukama a já v odpověď zavrčel.

„Děti, měli byste se uklidnit. Bella ti přece řekla, že jedno rande přežije, a to znamená, že ho asi do chomoutu nepožene. Měl bys být rád - dělá to kvůli tobě. Podle toho, co jsi nám řekl, nebyla moc nadšená, když jí to Ness navrhla. Jenže ona se uklidnila, tak proč vyšiluješ ty?“ uvažovala Esmé nahlas. Povzdechl jsem si. Byla to pravda. Když jsem pak přišel za Bellou a řekl jí, že u nich klidně bydlet nemusím, jestli na to rande nechce, rozesmála se. Ty její změny nálad mě trochu děsily. I to, jak pitomě se chovám. Tak bude mít moje dcera rande. To přece není nic nenormálního...

„Ne, tohle prostě nezvládnu,“ povzdechl jsem si. „Prostě jí řeknu pravdu a pak jí zakážu na to rande jít. To přece tátové dělají, ne?“ zeptal jsem se Carlislea. Holky si povzdechly a Esmé mě s mateřským úsměvem pohladila po tváři.

„Přece tam nechceš jen tak přijít a vybalit na ni, že jsi upír,“ rozmlouvala mi.

Alice se hysericky uchechtla. „To stejně neudělá,“ zaumlala svým to-já-vidím-budoucnost tónem. Esmé po ní hodila pohoršeným pohledem a Al už se neopovažovala skákat jí do řeči.

„Musíš si uvědomit, že Bella je dospělá žena. Nemůžeš jí nadosmrti zakazovat se s někým stýkat. Navíc – kdybys jí jen tak vyklopil pravdu, byl bys to jedině ty, s kým by se nechtěla vídat. Všechno chce čas. Jednou si někoho najde, a když všechno dobře dopadne, budeš moc rád, až ji povedeš k oltáři. Věř mi.“ Povzdechl jsem si. Musel jsem uznat, že má pravdu. Jako vždycky. „Nemusíš mít strach - když to bude parchant, prozradí ho jeho myšlenky a my se ho pak zbavíme,“ mrkla na mě. Emmett se uličnicky zasmál a promnul si ruce, ale i on byl spražen káravým pohledem. „Ale nemůžeme jí bránit ve štěstí. Uvidíš, že si na toho chlapce - ať už to bude kdokoli - zvykneš. Tak, jako sis zvykl na Jakea. Jen se musíš smířit s tím, že to nejsou malé holčičky.“

„Pro mě to nikdy nebyly malé holčičky. A to mě moc mrzí.“

„Já vím, zlatíčko. Ale bylo by zbytečné si to s kteroukoli z nich pokazit a přijít i o zbytek času, který s nimi můžeš strávit.“ Do Esméina hlasu se vkradla bolest. Stále netušila, jak dlouho budou holky žít, a strašně jí to trápilo. Nás všechny. „Jestli ti můžu dát radu jako rodič, teď budou potřebovat podporu daleko víc než nějaké zákazy.“ Jen jsem na Esmé kývl, aby věděla, že rozumím.

Přestože jsem jí v podstatě nerozuměl.

Rozloučil jsem se sourozenci a chystal se vyběhnout do lesa. Ještě předtím jsem se však zarazil a otočil se do domu.

„Děkuju. Mám vás rád.“ Esmé i Carlisle se na mě usmáli a pak mě vyhnali na lov. Místo toho jsem si sedl na vysoký strom poblíž malého vodopádu a pozoroval noční oblohu. Potřeboval jsem o všem přemýšlet. Obdivoval jsem Esmé, která nás dokáže uklidnit a potěšit pouhými slovy. A věčně diplomatického Carlislea, který trpělivě soudcuje naše spory. Zvládali obrovskou bandu upířích puberťáku s naprostým přehledem.

Jenže pro mě bylo rodičovství něco úplně nového. Nevěděl jsem, co dělat. Teď bych tě tu potřeboval, lásko.

Jak se vůbec stalo, že odešla a nechala mi tu holky? Mohl jsem mluvit o neskutečném štěstí, že jsem je našel. Ale Krajinka mi neřekla, co mám dělat. Nenechala mi k nim žádný návod; nic, co by mi pomohlo jim rozumět.... Jsou to moje dcery, a přesto je neznám. Nechápu je – jejich podstatu, jejich zvyky a neustále se měnící nálady.

Doufal jsem, že je jednou pochopím, ale nevěděl jsem, kdy se tak stane. Do té doby si může Ness vzít Jaka a mít s ním kupu dětí a Bella... Mohla by být s tím fotbalistou nebo s kýmkoli jiným, protože si zaslouží někoho, kdo ji ochrání před tou sžírající samotou. Jenže jsem si ji neuměl představit po boku ... nikoho.

Bože můj, kdy jsem jí přestal přát štěstí a lásku a rodinu? Ne, tak to nebylo. To jen já si začal přát... ji.

Prudce jsem zatřepal hlavou. Tohle jsem přece nemyslel takhle... Nemohl jsem. Je to moje dcera a tohle jednoduše nešlo. Nesmělo. Tak proč jsem měl takový vlezlý pocit, že přesně takhle to prostě je?

Snad to bude jen nedostatkem krve. Nebo jsem opravdu ten nejhorší otec na světě...

Když jsem se ráno vrátil domů, Carlisle už byl v práci. Zamířil jsem do kuchyně, odkud se ozývala hudba a Esmeiny veselé myšlenky. Vařila, ale to už mě nevyvádělo z míry. Daleko víc mě překvapilo, když jsem uvnitř narazil na snídající Bellu. Pozdravila a mně chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Rychle jsem se ale opanoval a s úsměvem jí pozdrav vrátil. Zakázal jsem si přemýšlet o předchozí noci a dokonce na ni jen vzpomínat. Jen by to kazilo to, co mezi mnou a Bells doposud bylo.

„Přišla jsem se jenom podívat, jak se daří Anne. A taky vyzvídat, jestli už ví o tvém stěhování a jak moc se na mě zlobí,“ přiznala Bella a vyslala úsměv k Esmé.

„Neboj, zlatíčko, vůbec se nezlobíme. Jsme rádi, že budeme mít chvíli pro sebe,“ ujišťovala ji Esmé, i když se v duchu strachovala, jak všechnu tu samotu zvládne. Byla zvyklá na plný dům a teď se i poslední ptáče chystalo odletět. „Je dobře, žes přišla. Aspoň pomůžeš Tonymu s balením,“ otočila se ke mně a v duchu děkovala, že se z lovu nevracím v takovém stavu jako Emmett.

„Dobře, můžeme začít hned po snídani,“ navrhla Bella. Vzpoměl jsem si, jak mě Krajinka nutila snídat, a pousmál se.

„Děkuju, ale já nesnídám. Počkám na tebe v pokoji.“ Musel jsem se rychle osprchovat a převléct, abych smazal poslední stopy lovu. Když jsem vylezl ze sprchy, slyšel jsem, jak si Esmé s Bellou povídají a začal proto balit nejnutnější věci do krabic, které mi Esmé připravila. Když jsem do nich narovnal všechna CDčka a knihy, konečně se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vstoupila Bella. Usmála se a pokynula ke dveřím:

„Anne s tebou chce mluvit.“ Na chvíli se odmlčela a pohledem pátrala po prázdných policích, které tu měly zůstat. „Jsi si jistý, že se od nich chceš odstěhovat? Jsou to skvělí lidé a já nemám právo nutit tě od nich odejít jen kvůli své sobeckosti. Kdybys to odmítl, neurazím se.“ Usmál jsem se.

„Jsem rád, že u vás budu moct bydlet. A když to tak vezmeš, ani se nestěhuju moc daleko. Budeme je přece pravidelně navštěvovat,“ použil jsem argument, kterým jsem včera večer neustále uklidňoval Esmé. Na Belle bylo vidět, že jí má slova značně ulevila.

„To určitě budeme... Asi bys měl jít za Anne,“ dodala po chvíli ticha Bella. Vyrazil jsem proto za Esmé, která na mě čekala v kuchyni.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ zeptal jsem se znepokojeně, protože mi přišlo zvláštní, že si o rozhovor nepožádala v myšlenkách. Vzápětí jsem si uvědomil, jak divné by to mohlo Belle připadat.

„Ano. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli je všechno v pořádku,“ odpověděla Esmé.

„Proč by nebylo?“ zeptal jsem se zmateně.

„Nevím. Chováš se zvláštně – snad jim nechceš říct co jsme?“ ujišťovala se.

„Vždyť jsem slíbil Alici, že to neudělám. Sice mě její nejasné vize štvou, ale slib je slib.“ Esmé si mě ještě chvíli měřila podezřívavým pohledem, ale potom kývla hlavou. Už jsem se otáčel ke dveřím, když dodala:

„Počkej! To s tou snídaní... Jak to chceš dělat s jídlem?“ Pokrčil jsem rameny.

„Jako doteď. Ale snídaně je snad jediná, kterou nemusím, ne?“ Esmé naklonila hlavu na stranu a nasadila trpitelský výraz. Dostatečně výmluvné. Zmučeně jsem si povzdechl. „Tak dobře, budu i snídat. Ale za odměnu se ve školním obědě jenom povrtám,“ oznámil jsem. Esmé se usmála.

„Jak myslíš. A teď upaluj.“ Poslechl jsem ji a vydal se do svého pokoje. Když jsem otevřel dveře, Bella seděla mezi postelí a otevřenou skříní a před sebou měla krabice s obrázky, které jsem nakreslil. Jeden z nich měla v rukou a pár jich bylo rozhozených kolem ní. Zahlédl jsem také pár archů s notami, které položila na hromádku vedle sebe.

Když slyšela zvuk otevírajících se dveří, ohlédla se a spatřila mě. Teprve když vzhlédla jsem si všiml dojetí, které se v jejích očích stihlo proměnit v slzy. Nemohl jsem se pohnout, jen jsem zkoprněle zíral na svého vlastního kostlivce, kterého právě někdo vytáhl ze skříně. Doslova.

„To všechno nakreslil?“ zeptala se po chvíli třesoucím se hlasem. Jen jsem kývl a pomalu si klekl vedle ní. „Jsou překrásné. A tak... opravdické. Jako by mu stála modelem.“ Uchopil jsem jeden z obrázků a zadíval se na něj. Nebyly tak krásné jako originál; barvy už ztratily svoji sytost a papír zežloutl. A ty oči se mi nikdy nepovedly zachytit tak hluboce a živě, jak bych si přál. Přesto mě při tom pohledu svíralo u srdce.

„Nikdy ji nepřestal milovat.“

„Ona jeho taky ne,“ pronesla Bella s neochvějnou jistotou. Na chvíli se odmlčela a mezitím popotáhla nosem. „Co si o tom myslela tvoje máma? Chci říct, věděla o tom?“ Donutil jsem se odlepit oči od obrázku a zadíval se na Bellu. Nevěděl jsem, co odpovědět, a tak jsem improvizoval.

„Nejde skrývat svoje city. Ne před někým, s kým žiješ.“ Bella kývla, sklopila hlavu a natáhla se pro další z kreseb. Byl na ni Jake s Krajinkou na hřišti. Jacob seděl na houpačce a Krajinka ho zrovna pouštěla. Oba se smáli. I na Bellině tváři se na chvíli objevilo pousmání.

„Nikdy se nedozvěděla, proč jí říkal Krajinko,“ zašeptala. Natáhl jsem se do skříně pro jednu z krabic a přitom vysvětloval:

„Táta se do ní zamiloval hned ten první den, co ji uviděl. Když pak měli výtvarnou výchovu, nemohl ji dostat z hlavy a zároveň si nemohl dovolit ji nakreslit. Tak ji skryl do téhle krajinky,“ vytáhl jsem svoji kresbu a podal ji Belle. Prohlížela si ji neskutečně dlouho a já ji pak vysvětloval, co všechno znamená. Esmé pak musela donést krabici papírových kapesníků a my do oběda prohlíželi mé kresby. Bylo neuvěřitelně uvolňující smět je všechny někomu ukázat. Samozřejmě, že jsem mohl nechat ostatní členy mé upíří rodiny, aby si je prohlédli, ale s Bellou to bylo... jiné.

Když jsem jí odpoledne hrál skladby, které jsem složil Krajince, rozhodla se, že si domů taky pořídíme křídlo. A já proti tomu nic nenamítal, protože jsem po dlouhé době měl opět chuť hrát a skládat.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 18. kapitola: