Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 15. kapitola

17.12.2010 (18:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1308×

15. kapitola – Jen to vydýchat..

Neměl jsem strach. Ne z něho, i když by to byla přirozená reakce. Náš druh nemá moc nepřátel, ale postavit se sám proti měniči se v mnoha případech rovná sebevraždě. A sílu těch z La Push jsem už znal.

Bál jsem se o Bellu. V hlavě mi neustále běhalo, jak blízko je má dcera mladému, rozrušenému vlkodlaku. Jen tak málo stačilo k tomu, aby vybouchl. Třásl se po celém těle a tiše výhružně vrčel. Já si však bolestně uvědomoval, že největším katalyzátorem by byla má přítomnost. Měl jsem svázané ruce a nezbývalo mi, než se modlit. Věděl jsem, že ho zabiju, jestli jí něco udělá. Navzdory tomu, že se jedná o Jakea.

Ano, nepopírám - byl jsem neuvěřitelně šťastný, že je v pořádku. Netušil jsem, co se stalo, že tu nehodu přežil. Je dost pravděpodobné, že vůbec neseděl v tom autě. Ale v tuto chvíli se radost odklidila do nejzazšího koutku mé mysli, aby jí mohl vystřídat strach o moji Bells.

Moc blízko!

„Jaku!“ Bella se snažila upoutat jeho pozornost. Zatřásla s ním, ale nic nezmohla. Byl o dvě hlavy větší a navíc ji pořád svíral v nepřirozeně pevném objetí. Slyšel jsem, jak bolestně sykla, ale větší starosti jí dělal on. Pohledem těkala mezi námi a zděšení v jejích očích prozrazovalo, že ví moc dobře, v jakém jsem nebezpečí. A že nemá tušení, v jakém nebezpečí je ona. Vzala jeho hlavu do svých drobných dlaní a zázrakem ho donutila, aby jí pohlédl do očí.

„Jaku, podívej se na mě! Nic mu neuděláš, ano? Miluju tě, a ty to víš. A víš, že jsem ti všechny ty lidi odpustila. Že to víš, Jaku?“ Její hlas na něj působil jako zklidňující balzám. Třas jeho těla ustál a on se dokázal soustředit na její otázku. Kývl. „Ale jeho miluju taky. Jste moje rodina. Oba. Je to Edwardův syn. Edwarda si přece pamatuješ, že ano?“ počkala, až znovu kývne. „To je dobře. Musíš se teď ovládat. Prosím, neubližuj mu. Slib mi to,“ naléhala. Jake prudce vydechl a zabořil hlavu do jejích vlasů.

„Promiň. Nechci mu ublížit. Nikomu z těch lidí jsem nechtěl ublížit. Nikomu. Nejde to ovládat, je to strašně těžké,“ šeptal zdrceně.

„Ale tentokrát to zvládneš. Kvůli mně,“ tvrdila mu hlasem tak přesvědčivým, že jsme jí oba uvěřili.

„Kvůli tobě,“ opakoval Jake. Bella se s úsměvem odtáhla a pohladila ho po tváři.

„Chyběl jsi nám.“ Jake pookřál, a i když se stále nepatrně třásl, věnoval veškerou pozornost jí. Evidentně to pomáhalo.

„Vy mě taky. Promiň, nemohl jsem se vrátit. Nešlo to vrátit zpátky. Hodně dlouho…“ Bella kývla. Zřejmě má problémy s přeměnou, napadlo mě.

„Kolik… Kolik jich bylo?“ zeptala se Bella s menším zaváháním. Jake sklopil hlavu:

„Tři. Mrzí mě to.“ Bella zalapala po dechu a Jake se zatvářil ještě víc provinile, než předtím.

„Je to moje chyba,“ vyhrkla najednou Bella. Jake se protestně zamračil.

„Není. Je to jen a jen má vina. Kdybych se naučil ovládat… Ale ti lidi přijdou vždycky, když to nečekám. Nestihnu si to ani uvědomit a je ze mě ta zrůda. Není to tvoje vina,“ zdůraznil znovu.

„Je. Ale ty nejsi zrůda, to si zapamatuj,“ protestovala dál nespokojeným tónem Bella. V tom Jakeovu pozornost upoutalo něco jiného. Pustil Bellu a ta se s vědoucným úsměvem otočila na Nessie. Stála před dveřmi jídelny a se slzami v očích pozorovala Jacoba. Nehnula se. Ani on se nepohnul. Jen Bella se rozešla směrem ke mně. Uvědomil jsem si, že jsem se za celou tu dobu nepohnul. Narovnal jsem záda a uvolnil obranný postoj.

Jestli chci holky, budu se muset smířit i s tím, že je Jake měnič. Vlastně jsem chtěl do rodiny i jeho. Byl její součástí už od té chvíle, kdy s námi chodil na hřiště a nutil nás s Krajinkou chovat se jako malé děti.

Vzpomínáš si ještě, lásko?

Bella ke mně s úsměvem došla. „Kdo to je?“ ptal jsem se, jako by se nic nedělo a celá ta napjatá situace předtím se nestala.

„Jacob, můj adoptivní bratr. Byl teď hodně dlouho pryč,“ dodala. Jen jsem pokýval hlavou. Na výslech bude dost času potom. Víc mě zaujali ti dva za Bellou. Ještě stále se nehnuli z místa, jen se na sebe dívali; Jacob s napjatým očekáváním, Nessie nevěřícně. Bella si všimla mého pohledu a otočila se. Když je viděla, povzdechla si. Vložila si dva prsty do úst a hlasitě hvízdla. Nessie se na ni otočila a ona ji jen ruku pokynula, aby k němu už konečně šla. Když Nessie zmateně zamrkala a následně se rozeběhla, všichni jsme se uchechtli. I Jacob, který stál na druhé straně parkoviště a jehož myšlenky jsem neslyšel. Stejně, jako tomu bylo u holek.

Jedna z nich musí mít nějakou blokovací schopnost. Jako by po mamce zdědily tu speciální rušičku, jen v daleko novější a propracovanější verzi. Carlisle bude nadšený. A já si budu muset zvyknout, jestli chci patřit do jejich rodiny. K Belle, Nessie a …

Já ho zabiju!

Jake chytil Nessie do náručí a políbil ji. Políbil! Moji dceru!

Bella si všimla mého výrazu: „Já vím, možná je to divný, ale oni se k sobě fakt hodí. Pro tebe by to s těmi spárovanými strýčky a tetičkami neměl být problém pochopit.“ Ne, to opravdu nebyl problém. Uvědomoval jsem si, že nejsou pokrevní příbuzní. Šlo o to, že Nessie byla moje dcera. Moje malá holčička, která má na kluky ještě dost času. Vždyť jí ještě ani nebylo osmnáct!

„Pak vás představím, ale teď je necháme. Není vhodná doba,“ pokračovala Bella a nevšímala si mé strnulosti. Moc rád ho poznám osobně. A pak mu utrhnu obě ruce! Bells mě vzala za loket a doslova dotáhla do jídelny. Celou dobu mi vyprávěla o Jakovi a u toho spořádala neskutečné množství jídla. Trochu mi teď připomínala Alici; energie z ní najednou sálala do všech stran. A musel jsem uznat, že Jakeův příchod byl ten důvod, proč jí v očích znovu zažehly veselé plamínky.

Vysvětlovala mi, jak je to s Jakem a Ness. Prý se měli rádi už od malička, takže jí pak ani nepřišlo zvláštní, že spolu začali chodit. Občas žili oba jen ve své soukromé bublině, což ji podle jejích slov štvalo, ale její tón i výraz prozrazovaly, že to není pravda. Když jsem se zeptal, co na to říkala Krajinka, Bella se zarazila a nasadila přemýšlivý výraz. Jako by se rozhodovala, jestli mi to má vůbec říct.

„Máma s tím souhlasila. Zprvu na ně byla strašně přísná, pořád je hlídala,“ pousmála se zbloudilým vzpomínkám. „Ale já si myslím, že jim to od začátku přála a byla šťastná, když je spolu viděla. Víš, oni jsou stvořeni jeden pro druhého. Nepochopíš to, dokud je nepoznáš. Jsou jako dva kousky skládačky, které do sebe perfektně zapadají. Skvěle se doplňují, ale jeden bez druhého jsou k ničemu.“ Povzdechl jsem si. Bella měla pravdu. Neznal jsem je. Neměl jsem vůbec žádné právo sem přijít a zakázat jim, aby se spolu stýkali. Obzvlášť, když spolu bydleli v jednom domě a znali se odmalička. Navzdory tomu, že jsem její otec. Navzdory tomu, že právě tohle jsem chtěl.

„A on ji opravdu miluje?“ otázal jsem se opatrně. Bella se na mě zkoumavě zadívala a pak se usmála:

„Víc, než svůj vlastní život.“ Kývl jsem. Jestli je to pravda, pak se s tím budu muset smířit.

Co jiného mi taky zbývá, lásko? Já vím…

Poslední dvě hodiny utekly jako voda. Mohla za to především Bella, která mi celou dobu vyprávěla o všem možném a zároveň mě podrobovala důkladnému výslechu. Když se pak se mnou loučila na parkovišti, všiml jsem si, že tu nemá auto. Nessie s Jakem tu také nebyli, zřejmě odjeli hned po našem odchodu.

„Jak se chceš dostat domů?“ zeptal jsem se jí, když už se měla k odchodu. Otočila se a pokrčila rameny:

„Projdu se.“ Zvedl jsem hlavu a pozoroval zamračenou oblohu se stejným výrazem. Déšť byl na spadnutí.

„Oni pro tebe nepřijedou?“ Bella se zatvářila pobaveně. Štvalo mě, že jí nemůžu vidět do hlavy. Její mimika a gesta pro mě byly jednou velkou záhadou. Nikdy jsem přesně neodhadl směr, kterým se její myšlenky ubírají, a svým chováním mě pouze mátla.

„Přijeli by, ale já teď domů nechci. Určitě si mají co vysvětlovat i beze mě.“ Teď, když už jsem její lišácký výraz chápal, jsem jen stěží potlačil vrčení. Mohlo mě to hned napadnout. Ale co, vždyť už je Ness skoro dospělá! Má právo mít kluka a…

Ne, tohle rozhodně nefungovalo. Budu muset říct Alici, aby mě naučila nějaká dechová cvičení.

„Tak tě aspoň svezu,“ nabídl jsem jí. Souhlasila, a když jsem jí otevřel dveře, zasmála se mému gentlemanství. V autě se její vůně rozšířila s neuvěřitelnou rychlostí a intenzitou. Žasnul jsem nad svým sebeovládáním. Ani jedna má část ji nedokázala vnímat jako pouhý zdroj krve. Všimla si, že ji pozoruju, a usmála se na mě. V tom mi začal zvonit mobil. Volala Alice. Hned jsem pochopil, že mi nepsala kvůli vyřizování účtů za fotky. Moje budoucnost se jí prý ztratila úplně, a tak volala Carlisleovi, který ji musel hodnou chvíli uklidňovat. Ani jeden z nás jsme nechápali, jak je možné, že mě najednou nevidí ještě víc. Jak sama řekla, normálně jsem jen podivně rozmazaný, ale tentokrát jsem jí zmizel úplně. Bylo mi jasné, že je to kvůli Jakeovi, ale to jsem před Bellou říct nemohl. Když jsem se na ní elegantně vymluvil, Alice se mínila zbláznit.

„Ona je s tebou v autě? Dej mi ji! Chci ji poznat! Edwarde, hned!“ A tak Bella poprvé mluvila s Alicí. Zprvu šokovaně odtáhla sluchátko od ucha. Alicino nadšení ventilované tím příšerným ječákem by jí bylo schopné roztrhnout ušní bubínky. A pak zavřela oči, opřela se do sedadla a jen tiše naslouchala Alicinu energickému vypravování. Líčila jí, jak moc je šťastná, že si její synovec konečně našel zbytek rodiny. Na slovo synovec nezapomněla dát zvláštní důraz.

„Tady ale není knihovna,“ protestovala, když jsem zastavil před naším domem a ona otevřela oči. Alice stále vykládala o tom, jak to bude skvělé, až si popovídá i s Nessie. Bella jí s dojatým výrazem všechno odkývala, jako by jí Al mohla vidět.

„Unáším tě,“ oznámil jsem zvesela a vzal jí mobil z rukou. „Zase jindy, teto.“ Alice mě zabije. Pokládat jí telefony bylo pro ni něco jako osobní urážka na cti. Její slova jsou přeci posvátná, a když se valí v obří lavině, mají ještě větší sílu!

„Mám se bát?“ ptala se Bells a zvědavě pozorovala můj pobavený výraz.

„Neboj, Anne se ti bude líbit. Chtěla tě poznat, už teď tě má strašně ráda.“ Což je pro ni samozřejmě typické. Moje milovaná Esmé, pozorující přes sklo dění před domem s nakažlivým nadšením z toho, že pozná svou vnučku. V myšlenkách jásala a úsměv z tváře ještě dlouho nesundá, jak jí znám. Bella se zatvářila ještě víc vyděšeně.

„Jedeš mě představit svojí mámě? Zbláznil ses?“ divila se a vypadala opravdu zmateně. Jen jsem s potutelným výrazem kývnul. Samozřejmě, že to byla odpověď na tu první otázku, ale ona si to přebrala po svém.

„No, to vidím! Nemůžu tam jen tak přijít. Vždyť s ní nemám nic společného…“ Zatvářil jsem se skepticky, ale Esmé tohle nemohlo rozhodit.

„Na to se vykašli, ať už je tady,“ poroučela mi Esmé v myšlenkách a kvedlala u toho ve vzduchu vařečkou. V tu chvíli si uvědomila, že má v troubě bábovku, kterou chtěla holkám poslat. Rychle vlétla do kuchyně, kontrolovala její stav. Pousmál jsem se.

„To není pravda, máte společnýho mě!“ namítal jsem na Belliny chabé protesty. Jen se usmála, ale nevypadala moc přesvědčeně. „A čeká tam na tebe bábovka.“ Zbystřila a po krátké chvíli uvažování opravdu vystoupila. Obdivně vydechla, když spatřila náš dům v celé své kráse. Hned jsem se jí pochlubil, že je to celé mamčina práce. Pokývala hlavou a znovu se zarazila.

„Neblázni a pojď,“ vyzval jsem ji a otevřel dveře. Když nereagovala, jemně jsem ji popostrčil. Esmé vykoukla z kuchyně a hrála překvapenou.

„Tony, ty už jsi doma?“ Pak pohledem našla Bellu a nadšeně se usmála. Za ten údiv by měla dostat Oscara. „Isabello, jsi to ty? Strašně ráda tě poznávám,“ vyhrkla Esmé a aniž by jí dala sebemenší šanci odpovědět, objala ji. Byl jsem rád, že mám díky své schopnosti jistotu, že tu poslední část i s objetím, myslí upřímně – i když, u ní bych v tomhle směru nikdy nepochyboval.

Bella vypadala zaskočeně a tak se ani nesnažila ji opravovat. Hned jsem to napravil:

„Stačí Bella. Nevíš, kdy přijde Carl?“ Za první větu jsem si od Belly vysloužil úsměv, za druhou vyděšený pohled. Musel jsem se smát. Bella se obdivně rozhlížela po našem domě, a když jsem jí ukázal snad všechny jeho zrekonstruované místnosti, musela jít Esmé pochválit. Netušil jsem, proč měla zprvu takový strach, ale nakonec si spolu skvěle sedly. Bavily se o vaření a různých holčičích věcech. I když mě vůbec nebavilo poslouchat recepty na buchty a zaručené fígle proti různým odolným skvrnám, byl bych schopný poslouchat Bells do nekonečna.

Když se pak Carlisle vrátil z lovu, naštěstí v čistém a nepotrhaném oblečení, měl z Belly obrovskou radost. Ona ho jen šokovaně pozorovala.

„Jste vážně oba strašně mladí,“ dostala ze sebe po chvíli. Carlisle se jen zasmál. „Tím jsem nechtěla nic říct… Teda, až na to, že jsem vám strašně vděčná, že jste se mi o Tonyho postarali. A že jste sem přijeli,“ dodala a sklopila hlavu. Esmé znovu nasadila ten svůj mateřský výraz, tentokrát ozdobený dojetím. Když ji pak znovu objala, postěžovala si, jaká je škoda, že tu není i naše sestra. Bella očividně nevěděla, jestli má být zaskočená z Esméina chování, nebo vysvětlovat, proč tu vlastně Nessie není.

„Víte, náš bratr se po několika měsících vrátil a Renesmé zůstala doma s ním,“ omlouvala jí Bells.

„Renesmé?“ vyhrkli jsme všichni překvapeně.

„Jako René a Esmé. Tak se jmenovaly babičky. Dědečci byli Charlie a Carlisle, proto je druhým jménem Carlie,“ vysvětlovala Bella. Esmé s Carlislem se znovu zatvářili dojatě. Věřil jsem, že se Esmé snažila, přesto jí unikla myšlenka, jak moc ji mrzí, že Krajinku nikdy nepoznala. Podle ní to musela být úžasná žena.

To ano…

Bella byla nucena ještě párkrát ustát Esméiny objímací nálety a vysvětlit, že jí opravdu nevadí, že není doma, když se teď Jake vrátil. Proto jsem se nedivil, když uprostřed rozhovoru o Carlisleově práci opřela hlavu o moje rameno. Bylo už dost pozdě a dneska toho na ni bylo opravdu moc. Esmé se nabídla, že jí převleče a uloží v hostinském pokoji, ale přemluvil jsem ji, aby ji dala ke mně.

Kolem jedenácté volala na Bellin mobil Ness, a když jsem jí to zvedl já, zněla překvapeně. Několikrát jsem ji ujistil, že je Bella v pořádku a k telefonu nemůže opravdu jen proto, že spí. Položila mi to bez rozloučení. Musel jsem se pousmát.

To byla první z mnoha nocí, kdy u nás Bella spala.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 15. kapitola: