Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 13. kapitola

11.12.2010 (16:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1235×

13. kapitola – Nebe a peklo

Ráno jsem na ně čekal na parkovišti.

Chtěl jsem se Belle omluvit za to, jak nešetrně jsem jí sdělil, že je její táta mrtvý. Nemohl jsem to tušit, ale to mě neomlouvalo.

Chtěl vyzkoušet, jestli o sobě dokážu mluvit ve třetí osobě - nejen v myšlenkách, jak jsem to doposud každou volnou vteřinu trénoval.

A chtěl jsem se velmi, opravdu velmi nenápadně vetřít k nim domů. Chtěl jsem vidět Krajinku, protože sám jsem se k té čarovné budově z mých vzpomínek doposud neodvážil. Nic jsem si nepřál víc; jen ji znovu spatřit. Obejmout. Políbit. Všechno jí vysvětlit. Klečet a prosit o odpuštění. Mít znovu plné právo na její srdce. A do konce věčnosti, nebo jen tak dlouho, jak bude sama chtít, ji bezmezně milovat.

Bez ohledu na to, že už je jí padesát čtyři let a já stále vypadám jako ten samý kluk, kterého před více jak osmnácti lety milovala.

Kterého snad nikdy milovat nepřestala, jeho hloupému přání navzdory.

Bella nepřišla. Ani její sestra. Čekal jsem na ni i další den. Vyhlížel jsem ji; vyčkával až do poslední chvíle, ale neukázala se. Procházel jsem myšlenky studentů. Nikdo je neviděl. Nikdo o nich moc nepřemýšlel. Jako by je nikdo neznal. Když už jsem dostával strach, že jsou obě pouhým výplodem mé fantazie, jeden z profesorů se začal v myšlenkách zabývat jejich pravidelnou absencí. Nezapoměl o nich přemýšlet pouze jako o slečnách Swanových, abych náhodou nezjistil jméno mé druhé dcery, ale zachránil tím mé psychické zdraví, a proto jsem mu byl schopný odpustit.

Jednou za měsíc holky prostě nepřišly. Nikdo už to něřešil – ony nechtěly, aby to někdo řešil. Byl jsem rád, že to není kvůli mně. Lépe řečeno, kvůli mé přítomnosti – na vyrovnání se s mou smrtí jim dám tolik času, kolik jen budou potřebovat.

Dozvěděl jsem se, že jsou to pilné žačky. To mě donutilo rozvíjet teorie o poloupírech, jak začal Carlisle pracovně přezdívat mé děti. Mají stejně dobrou paměť? Třpytí se na slunci? Jsou taky tak rychlé? Pijí vůbec krev? Možná je žízeň netrápí tak, jako nás. Možná necítí tu nepřetržitou mučivou bolest v hrdle.

A jestli ano, zabíjejí mé dcery lidi? Děsila mě představa Belly, té nevinné a čisté kopie mé Krajinky, se zuby zarytými v něčím hrdle. U mé druhé dcery by mě to rozhodně tolik nešokovalo; i když bych si to také nepřál. Přemýšlel jsem nad nenávistí, která se jí zračila v očích, v mých smaragdově zelených očích, když mě poprvé spatřila. Mohla mít jen špatný den. Přesto jsem v koutku duše věděl, že to s tím nemá nic společného. A musel jsem uznat, že má dost důvodů se na mě zlobit.

Na obědě se mi to potvrdilo. Poslední hodinu před ním Bella i má druhá dcera přijely. Teď seděly u malého stolku v rohu jídelny a přestože vedle sebe měly dvě volná místa, nikdo se neodvážil si k nim sednout. Ani já ne. Ne, že by na mě působily odtažitě a uzavřeně jako na ostatní – což byl asi účel.

Má druhá dcera mě tam prostě nechtěla; a zřejmě nejen u jejich stolu. Dávala mi to jasně najevo svým vražedným pohledem, kterým mě téměř neustále propalovala. Nebylo mi to dvakrát příjemné – daleko radši bych nějakou pozitivní reakci, ale tu jsem si nezasloužil. Nezasloužil jsem si ani je samotné.

Na druhou stranu jsem mohl být spokojený, protože mě neignorovala, narozdíl od Belly. Od ní bych naopak nenávistné pohledy uvítal. Takhle jsem pro ni nebyl víc než vzduch, který dýchala. Alespoň se snažila, abych nebyl; ale v půli oběda prudce zvedla hlavu a hravým tónem napomenula dívku vedle sebe:

„Zlato? Proč zabíjíš bratra pohledem?“ Byl jsem rád, když jsem věděl, že si mě alespoň trochu všímá. Nebo má nějakou schopnost podobnou té mé a právě mi čte myšlenky. Zděsil jsem se. To by bylo všechna má snaha o to, aby mě holky považovaly za svého bratra, zbytečná. A já opravdu doufal, že si to myslí. Ať už v sobě mají či nemají upíra, nemohou o našem světě nic vědět. Mohou podle pachu klidně poznat, že jsem upír. Pokud je ale nikdo nepoučil o nekonečné délce naší existence, netuší, že jsem jejich otec. A až to urovnám s Krajinkou (které už asi nikdy nebudu moct říkat Bello...), všechno jim vysvětlím. Uvědomil jsem si, proč jsem vlastně začal uvažovat o tom, zda vědí o mém upírství, a moje hlava okamžitě vyletěla jejich směrem.

Ne, opravdu to nevypadalo, že by některá z nich četla myšlenky. Od Belliny poslední věty mohly uplynout jen zlomky sekundy a její sestra mě stále sledovala.

„Nessie, nevrč!“ napomenula ji znovu Bella, tentokrát naprosto vážně.

Nessie? Nessie. Krásná přezdívka. Nebo zkratka? Nebo snad celé jméno? To se mi moc nezdálo. Krajinka je nápaditá, ale rozhodně by svoji... naši dceru nepojmenovala po lochnesské příšeře. I tak mi zbývá dost možností. Může to být nějaká zkomolenina jména Nerissa. Nebo snad Vanesa? Na tom nezáleží. Prostě Nessie...

„Promiň, to byl reflex... Nevím, prostě toho Tonyho nemám ráda,“ procedila mé nové jméno skrz zuby s takovou dávkou despektu, až jsem se skoro lekl. Netušila, jak mi tím ubližuje. Netušila, že ji slyším. „Je nebezpečný! A navíc je to bratr...“ dokončila svou odpověď dalším nevědomým úderem, který ale zaručeně trefil cíl. Nevěděl jsem, že se dá slovo bratr použít i jako nejsprostší nadávka.

Nejhorší na tom je, že přesně tohle si zasloužím!

„A to je nějaký důvod k nenávisti?“ vyzvídala pobaveně Bella.

„Neřekla jsem, že nemám ráda jeho.“ Bella tázavě zvedla obočí:

„A kdopak je ten štastný?“

„Táta,“ odpověděla Nessie bez zaváhání. Tentokrát mířila na srdce. A že to zatraceně bolelo! Pak s pokrčením ramen a potměšilým úsměvem dodala:

„On je mu nejpodobnější a je nejblíž, tak s tím musí počítat, chlapec,“ hodila po mně dalším z těch svých Jsi-pro-mě-jen-otravný-hmyz-kterého-se-chci-zbavit pohledů. „Nějak se přece musím vybít. Ten parchant má štěstí, že už je mrtvý. Tentokrát asi věděl, co je dobrý rozhodnutí...“

Bella se zatvářila zděšeně, ale na můj výraz v té chvíli zřejmě neměla. „Nessie! Takové věci už víckrát neříkej.“

„Jasně,“ odfrkla si Nessie pohrdavě. „To bylo pořád jen ,Miluju tě´, ,Jsi moje všechno´ a podobný kecy. A přitom si zadělal na děcko s nějakou blonďatou fiflenou hned po našem odchodu. No jen se na to podívej!“ mávla rukou ke mně. A já stále nedokázal pochopit, jak můžou obyčejná slova tak řezat. A že měla Nessie jazyk ostrý jako břitvu, o tom se nedalo ani na chvíli pochybovat! Mrskal jako bič a pokaždé zasadil ten správný úder.

Bella se zatvářila skepticky. „Já jsem náhodou docela ráda, že si někoho našel. A ty bys měla být taky.“ Nessie se jen ušklíbla. To tak!, pomyslela si teď určitě. Byl jsem moc rád, že jí nemohu číst myšlenky. „A rozhodně to nebyla blondýna,“ dodala Bella se zadumaným výrazem.

„Jak to víš?“ ptala se Nessie zaraženě.

„Nevím.“ Obě se na sebe koukly a poprvé za tu chvíli, co je znám, se rozesmály. Znělo to překrásně; jako čistá hra dvou zvonkoher, která na malý moment donutila celou jídelnu pozastavit se ve své činnosti. Náramě jsem si ten zvuk užíval. I když mě Nessie neměla ráda – to je slabé slovo, nesnášela je přesnější -, já si ji od první chvíle zamiloval. Je obě. Vždyť jsou to mé dcery. Jedna mě zřejmě netouží hned vraždit, a ta druhá je jen upřímná. Vždyť mi to patří – nic dobrého jsem pro ně v životě neudělal. Ale teď jsem to chtěl změnit.

Pozoroval jsem je, jak se se smíchem pošťuchují. Jako by z nich všechno napětí předchozího rozhovoru spadlo mávnutím kouzelného proutku. Toliko k přelétavosti upíří mysli...

„Kolikrát už jsem ti říkala, aby ses necpala jak nezavřená,“ napomínala Bella Ness a brala jí tác s jídlem.

„Héj!“ bránila se Nessie, „To se řekne! Stejně netloustnu, vrať mi to.“

„Holka, ty se vůbec nevyplatíš...“ Bella jí s úsměvem vrátila tác a zadívala se z okna. A kouzelný proutek mávnul znovu. Jejího starostlivého výrazu jsem si všiml nejen já. Nessie se tiše zeptala, co se děje.

„Už to bude měsíc,“ zašeptala Bella. Nessie sklopila hlavu:

„Já vím,“ šeptla a její hlas zněl najednou zdrceně. Pak vzhlédla a přesvědčeným hlasem řekla: „Ale vrátí se.“ Bella se na ni láskyplně usmála a pohladila ji po hustých vlasech.

„Vždycky se vrátí,“ utěšovala sebe i ji. Navzdory tomu, že jsem nic nechápal, jsem je chtěl obejmout. Zdály se tak bezbranné a ustarané. Jenže za ty roky se zřejmě naučily vystačit si samy; Bella Nessie objala a ta tiše zašeptala prosté „Děkuju.“. Bylo v tom všechno, po čem jsem tolik toužil, a co jsem mít rozhodně nemohl.

Zatím ne. Alespoň ne od ní. Snad časem...

Po zbytek oběda jedly mlčky, jen jednou se Nessie zeptala Belly, co má teď za hodinu, a jestli na ní po škole počká. Zvedl jsem se a odešel těsně před nimi. Bella mířila na opačný konec školy než Nessie, což se mi momentálně hodilo. Po tomhle obědě jsem se s ní ještě nechtěl setkat osobně. Zašel jsem do školní kanceláře a pak stačilo pár hypnotických pohledů a úsměvů a měl jsem odpolední vyučování stejné, jako Bella. Když jsem pak na chodbě zaslechl zvuk jejího srdce, vysílajícího každým úderem do svého okolí další lákavou dávku té božské vůně, opřel jsem se o stěnu a počkal, až vyjde zpoza rohu. Chtěl jsem mít alespoň jednu věc dořešenou.

„Bello?“ oslovil jsem ji hned, jakmile se přede mnou objevila. Vyděšeně nadskočila a chytla se za srdce. Po tolika letech mi dávala důvod znovu se usmívat. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„V pořádku, jen jsi mě vylekal. Potřebuješ něco?“

„Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak nešetrně jsem ti řekl o tátově smrti. Vůbec mi to nedošlo, až když jsem uviděl tvoji sestru. To mě ale neomlouvá.“ V jejích očích se znovu objevily slzy, ale prudkým zamrkáním je odehnala.

„Naší sestru,“ pousmála se na mě, jak nejlépe v dané chvíli mohla. To jsem opravdu nečekal.

„Takže odpuštěno?“ zeptal jsem se nevěřícně. Ještě párkrát zamrkala a přitom kývla hlavou na souhlas. Tentokrát ji ale jedna slza přeci jen utekla. Se starostlivým výrazem jsem váhavě natáhl ruku, abych ji setřel, ale v půli pohybu jsem ji zase svěsil. Bella rychle zahnala tu malou slanou zrádkyni.

„Promiň,“ zašeptal jsem. Zakroutila hlavou:

„Ne, to není tvoje vina, opravdu jsi to nemohl tušit. Chce to jen čas.“ Přesvědčovala mě, nebo sebe? Kývl jsem.

„Kolik jen budeš potřebovat,“ ventiloval jsem nahlas své myšlenky. „Můžu tě doprovodit na další hodinu?“

Bella se pousmála. „To budeš hodný. Mám teď biologii, budova C.“ Jaká náhoda, já taky! „Víš, s Nessie, tak se jmenuje má... naše sestra,“ věnovala mi omluvný úsměv. „No, někdy je s ní holt těžké pořízení,“ začala po chvíli. Zasmál jsem se.

„Jo, všiml jsem si. Ještě štěstí, že neumí zabíjet pohledem.“ Bella si s úsměvem povzdechla.

„Tak to není,“ zastávala se jí. „Rozhodně neovládá žádné zvláštní mučící schopnosti. Snad kromě svého ječáku,“ usmála se.

„A jeho vliv na lidské zdraví patrně hodlá v nejbližší době vyzkoušet na mě, co?“ podařilo se mi její úsměv ještě víc rozšířit.

„Asi jo. Dej jí chvíli, ať si na tebe zvykne,“ radila mi vlídným hlasem. Dal bych Ness klidně celou věčnost. „Pak si teprve vyndej špunty z uší,“ dodala. Po tolika letech je opravdu úžasný pocit smát se.

„Nejprve bys nás mohla představit,“ nadhodil jsem. Bella, na tváři stále zbytky úsměvu, pokroutila hlavou:

„To klidně můžu, ale víc bych zatím nedoporučovala. Znám ji dost dlouho, abych věděla, že to chce čas.“ Kývl jsem. Nic jiného mi nezbývalo. Alespoň, že mám Bellu. A možná budu mít i nečekaně rychle bonus...

„A tvoje matka... Bude pro ni taky těžké mě přijmout?“ Když mlčela, dodal jsem: „Já... Rád bych ji poznal, táta mi o ní často vyprávěl a tak bych se s ní chtěl taky jednou setkat.“ Pořád nic neříkala, jen se zastavila a upřeně sledovala podlahu, ve které nohou soustředěně vyvrtávala důlek. Všiml jsem si, že jsme došli k učebně a většina spolužáků už čekala ve třídě. Najednou Bella vzhlédla, v očích podivný výraz prázdnoty.

„Musím tě zklamat. Máma tě asi nepříjme. Ona... Ne že by nechtěla, jen je to jaksi za hranicí jejích možností,“ mluvila téměř šeptem a znovu sklopila hlavu.

„Chápu,“ kývl jsem. Opravdu jsem to chápal. Ublížl jsem jí jako nikdo jiný. Opustil jsem ji; nechal ji samotnou starat se o naše děti. Určitě netoužila potkat mého syna, na kterého jsem si musel přede všemi hrát. „Přesto bych ji rád alespoň poznal,“ trval jsem si na svém.

„Nechápeš,“ zašeptala Bella, povzdechla si a znovu ke mně zvedla oči. „Tak jinak. Přijít můžeš. Kdykoli budeš chtít. Pohřbili jsme ji totiž doma pod jejím stromem.“

Tentokrát jsem to byl já, kdo se překotně omluvil a utekl.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 13. kapitola: