Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 10. kapitola

30.11.2010 (09:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1493×

10. kapitola – Na jeden den trochu moc...

Katie Stewensonová.

Rychle zavřela dveře a v myšlenkách si nadávala. Bleskově jsem odstoupil od Krajinky. Jakéhokoli jiného pohybu jsem nebyl schopný.

Co teď?!

Začal jsem o překot vymýšlet všelijaké výmluvy, abych to zahrál do autu. (Jako třeba tu s upírstvím, teď se mi zdála docela dobrá... Nebo že Krajinka momentálně ohluchla a já se jí snažil něco vysvětlit a přitom mi rty úplnou náhodou sklouzly po jejím krku a…

Katie prolomila nastálé ticho. „Promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit.“ Nepozastavil jsem se nad jejím červenáním, ani sklopeným pohledem – Katie Stewensonová byla stydlivá od přírody. To, co mě zarazilo, byly její myšlenky. Nevypadala vůbec překvapeně, právě naopak.

„Proboha, víš, jak jsem se lekla?“ postěžovala si Krajinka a procítěně zaklela. Pak zhluboka vydechla a Katie se na ni usmála.

„To si dokážu představit. Na můj šok to ale nemělo. A co školní drbny, ty by teprve chytil amok.“ Její hlas byl jemňoučký a nekorespondoval s rýpavým tónem. Krajinka se rozesmála a musela jí dát za pravdu. Já se v této situaci vůbec neorientoval, a tak jsem alespoň kontroloval myšlenky lidí v okolí. Nikdo poblíž nebyl, a tak nebyla šance, že by nás spolu spatřili. Tato učebna je naštěstí v rohu a po nás zůstává až do páté hodiny volná, takže se většina studentů pomalu přesunula do druhého patra a obsypala automaty na kávu jako roj včel. Hluční byli stejně.

„Máš to?“ vyzvídala mezitím Krajinka.

„Jo. Akorát si nejsem jistá tím koncem. Něco tomu chybí,“ zamyslela se a já najednou viděl část příběhu. Píše knížku, uvědomil jsem si, když Krajince podala flash disk.

„Kouknu se na to. A až to doděláme, hned to pošlu Deanovi, už jsem mu o tobě psala.“ Tohle se mi vůbec nelíbilo. Podle všeho o nás Katie věděla, kamarádí se s Krajinkou, a ta prozměnu zná nějakého Deana. Radši jsem se opřel o katedru a mlčky naslouchal jejich rozhovoru, abych byl aspoň trochu v obraze.

„Když já nevím,“ kuňkla Katie.

„Ale já jo. Vydá to. A ne proto, že mi dluží laskavost. Za takovýhle objev by každý začínající vydavatel vraždil...“ Krajinka na ni spiklenecky mrkla.

„Tak jo,“ vydechla Katie. Pak se zasněně usmála. „To je neuvěřitelný.“ Zakroutila hlavou. „Dík, za všechno. A fakt se omlouvám, že jsem sem tak vtrhla.“

„V pořádku. Večer ti napíšu.“ Katie jen zamávala a opatrně vycouvala ze dveří. Krajinka se ke mně otočila, beze slova mě objala v pase a opřela se temenem hlavy o moji hruď. Hlladil jsem ji v uklidňujících kroužcích na zádech.

„On mě fakt miluje,“ vydechla, odtáhla se a vzhlédla k nebi. Hořce jsem se pousmál. Vyhledala mé oči a uvěznila mě svým pohledem. Přemýšlela stejně jako já; na čele se jí přitom vždycky utvořila drobná vráska. To ticho mezi námi nebylo vůbec uvolněné. Ale neděsilo mě tak, jako její hluboké oči. Poprvé mi odpovídaly beze slov. A poprvé jsem byl vděčný za to, že jí nemůžu číst myšlenky.

„Katie to ví?“ šeptl jsem. Jako by ten němý dialog našich pohledů něco změnil.

„Samozřejmě. Je to má přítelkyně.“

„Řekne to někomu?“

„Ne. Ona taková není. Je dost uzavřená. Já... Věřím jí.“ Kývl jsem. Kam se poděla ta uvolněná atmosféra?

„Nemůžeme pořád spoléhat na štěstí,“ konstatoval jsem divně prázdným hlasem. Krajinka zavřela oči a sklopila hlavu.

„Ne, to ne. Ještěže pro tentokrát jsme ho měli.“ Vzhlédla ke mně. Položil jsem dlaň na hebkou pokožku jejího krku a cítil, jak pod ní proudí ta nejsladší krev. Pousmál jsem se, když jsem si vzpoměl na její slova o Bohu. Teď tu stojí s ďáblem, který ji miluje tisíckrát víc než ten, který ho před skoro sto lety zavrhl. Ona si zasloužila něco lepšího.

Políbil jsem ji. Možná naposledy.

Když jsem mířil na oběd, neuvědomil jsem si, jak jsem si za tu dobu zvykl na její přítomnost a naše malé rituály. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem se zastavil u jejího kabinetu. Chtěl jsem se otočit a odejít, ale moje ruka se proti mé vůli zvedla. Než jsem stihl zaklepat, uvědomil jsem si, že se zevnitř ozývají dvě srdce, ale myšlenky slyším jen jedny. Patřily našemu profesorovi, panu Bannerovi. Neuvěřitelně mě zaskočil směr, kterým se ubíraly.

Nepřirozeně zrychlený zvuk jeho srdce vycházel z jižního rohu místnosi. I bez své schopnosti bych dokázal určit, že stojí před Krajinčiným stolem. Nervózně přešlapoval a dodával si odvahy. Čekal, až Krajinka doopraví jeden test, a v hlavě si sestavoval nepřeberné množství různých frází, kterými by mohl začít. A já spolu s ním čekal na odpověď, protože mi došlo, že tohle je ta správná varianta. Jen mi trvalo trochu déle, než jsem na to přišel. Takhle by to mělo být.

Tak řekni ano!

„Co potřebuješ, Theo?“ Dopsala poslední známku a vzhlédla k němu s úsměvem. Její oči ale postrádaly veselí.

Theo se nejistě pousmál. „Ahoj, Isabello. Nic nepotřebuji, jen jsem se tu za tebou tak zastavil...“ Krajinka nepatrně zvedla obočí. „Víš, jsi tu už pár týdnů a skoro se neznáme. Já... Napadlo mě, jestli bys... Jestli bys se mnou... Jestli bych tě třeba nemohl pozvat v pátek na věčeři.“ Ano. On by byl rozhodně lepší než já.

Tak řekni ano!

Panu Bannerovi se líbila už od začátku. Sbíral odvahu tak dlouho, až jsem si myslel, že se nikdy neodhodlá k nějakému činu. Když se to tak vezme, mohl jsem to předem očekávat. Vlastně jsem mu to přál. Snažil se vycházet s žáky i učitely. Byl sám a pomalu ztrácel naději na život po boku jeho vysněné ženy.

A nikoho lepšího, než moji... než Krajinku by nenašel. A já odejdu. Za pár let si na mě ani nevzpomene. Budu jen ten kluk, se kterým se nešťastně zapletla. Nebude ji trápit, že jsem upír a budu ji do konce své existence milovat víc než svůj vlastní život.

Bude moct mít děti, které bych jí já nikdy nedal, které si tak zaslouží a po kterých tolik touží – tím jsem si byl jistý, protože pokaždé, když sleduje Jaka, má to napsané v očích. A možná i vnoučata. Zestárne, šťastná po boku svého manžela a obklopená milující rodinou. V noci bude klidně spát. Beze strachu z nadpřirozena, o kterém neví, bez nočních můr. A až se jednoho rána rozhodne neprobudit, půjdu za ní. Tam už nám snad nebude bránit mé upírství.

Tak prostě řekni ano!

„Moc ráda s tebou půjdu na večeři.“ Poslechla. Proč jsi řekla ano?

„Je pravda, že bychom se měli líp poznat. Vždyť já ani neznám jméno tvé přítelkyně! Ale moc ráda ji poznám.“ Slova se z jejích úst linula neuvěřitelnou rychlostí. Nechtěla ho pustit ke slovu. „Jenom nevím, jestli budu moct jít tenhle pátek. Máme už s přítelem plány, protože přes týden na sebe nemáme moc času. Můžu se zkusit zeptat, kdyžtak si vyrazíme ve čtyřech – s čímž bych, být tebou, moc nepočítala, protože na takové akce moc není,“ spiklenecky se usmála a na malý moment se odmlčela. „Tak mě napadá, jestli by nakonec nebyl lepší pracovní oběd...“ Ne, neposlechla. Neublížila by mi. A zjevně nechtěla ublížit ani panu Bannerovi. Oceňoval, že ho hned neodmítla s výsměchem, ale taktně mu naznačila, že už je zadaná.

„Dobře... Co kdybych tě doprovodil do školní jídelny?“ Krajinka se zhluboka nadechla, zaklapla desky s testy a vstala.

„Tak jo.“ V příští vteřině už jsem stál na druhém konci budovy. Možná časem opravdu poslechne...

Na obědě Emmettovi došly recepty do jeho speciální kuchařky, a když už nebyl schopný vymyslet nic dalšího, než štěněcí utopence, přeříkával si nový Svět motorů. Po chvíli to nevydržel a jeho mysl mi prozradila, že si ze mě a Krajinky chtěl vystřelit. Nedělalo mi nejmenší problém ho ignorovat. Vlastně jsem ignoroval všechny, kromě Krajinky, kterou ode mě dělila skleněná stěna školní jídelny. Když nám šla oznámit, že tentokrát poobědvá s kolegy, všichni vypadali překvapeně. Já jí to odkýval a Alice... Alice prostě věděla. A mračila se.

„Takže,“ začala po chvíli dloubání se v jídle.

„Takže?“

„Ty jí neřekneš pravdu?“ Mlčel jsem a pohled upíral na stůl. Ačkoli jsem neviděl vůbec nic. Všechno podivně splývalo do jedné velké skvrny.

„Nechci nic říkat, ale podle mě děláš chybu.“ To jsem věděl. „Nic není jen černý a bílý, Edwarde. Možná kdybys...“ zarazila se. Pohled, který jsem jí na krátkou chvíli věnoval, musel být dost výmluvný. „Tohle tě zničí.“ Povzdechl jsem si. Tohle jsem věděl taky...

„Co se tady děje?“ vyzvídala Rose. Alice střelila pohledem po ní a pak i po bratrech. Mě si nechala nakonec. Propalovala do mě díru svýma zlatýma očima a zároveň mluvila.

„Edward se chce s Bellou rozejít.“ Všichni se okamžitě zarazili a se zkoumavými pohledy se snažili přijít na to, jaká je pointa jejího vtipu. Nejrychleji to došlo Rose.

„Tohle nemůžeš. Proč?! Vždyť ji to zabije, tohle neuděláš!“ Stačilo, abych zvedl hlavu od našich kulis. Rose při pohledu do mých očí zalapala po dechu a ještě jednou se pokusila zeptat proč, ale z jejích úst nevyšla jediná hláska.

„Bude to tak pro ni lepší. Má právo na normální život, to bys zrovna ty mohla pochopit. Navíc si myslím, že už spoustu věcí tuší. Nechci, aby se mě bála. Radši budu jen hezká vzpomínka.“

„Ale to nebudeš! Nikdo nevzpomíná v dobrém na ty, co nám ublížili.“ Alice ztěží krotila svou hlasitost.

„Nech toho, Alice. Sama víš, že je to nejlepší řešení. Takhle by byla neustále v ohrožení. Nejen z naší strany. A jednou by se pravdu dozvědět musela. Jak myslíš, že by pak zareagovala? Sama víš, že se nadpřirozena bojí. Mluvila o tom s Rose.“ S každým slovem mi ubývalo sil. Vyslovit to nahlas bylo neuvěřitelně těžké. A s každým slovem jsem si víc a víc uvědomoval, že je to všechno pravda. Že tím ztratím svou lásku. Že už ji nikdy neuvidím. A že ji tím zachráním. Před sebou i mým světem.

„Jo, ale to bylo tenkrát,“ mračila se Alice.

„Kdy tenkrát? Tenkrát, kdy ještě nevěděla, že jsme upíři, narozdíl od teď, kdy stále neví, že jsme upíři?“ šeptal jsem jedovatě. Nechtěl jsem být takový zrovna na Alici, nechtěl jsem ubližovat ještě jí, ale nemohl jsem jinak. Protože jsem věděl, že bude těžké odejít. A nesměl jsem se jí nechat přesvědčit o tom, že to, co dělám, je chyba.

„Hele, ztište se,“ snažil se nás klidnit Jasper. Doposud jen přihlížel naší tiché hádce, stejně jako Rose s Emmem.

„Ne. Tenkrát, kdy s tebou ještě nechodila,“ oponovala Alice naprosto klidným hlasem.

„Jasně. Teď bude míň v šoku,“ zaironizoval jsem navzdory tomu, že jsem neměl chuť na jakýkoli druh humoru.

„Bude mít větší důvod se s tím smířit.“

„Ne. Bude mít větší důvod utéct s křikem,“ stál jsem si za svým. Alice se neustále mračila. „Klidně se koukni do budoucnosti, a uvidíš, že mám pravdu.“ Jen sklopila pohled.

„Já... Nic nevidím. Ale to nic neznamená – už vůbec ne to, že by utekla. Je to delší dobu. Vlastně jsem s ní měla od začátku problémy, ale poslední dobou jí vidím jen zřídkakdy,“ povzdechla si Alice ztrápeně a Jasper ji okamžitě objal kolem ramen. Věděla, že tímhle to prohrála.

„Musím to ukončit,“ zašeptal jsem. Bylo to nevyhnutelné. Dneska jsem si uvědomil až příliš věcí najednou. Ale nepochyboval jsem o tom, že bych k nim postupem času došel. Takhle ji náš rozchod nebude tolik trápit. Stejně nebyla jiná možnost. Ona byla z jiného světa, a já nechtěl, aby byla součástí toho mého, děsivého a mučivě nekonečného. I když bych si moc přál, aby byla součástí mého života. Nešlo to. Nemohl a nechtěl jsem ji proměnit, vzít jí duši. Celou dobu jsem bojoval se strachem z její reakce na pravdu. Pouhým přiznáním bych jí vzal právo na normální život. Neustále by žila ve strachu z nadpřirozena, a kdyby mě i přese všechno chtěla, vystavil bych ji nebezpečí. Neustále bych ji vystavoval nebezpečí. Vždyť co je nebezpečnějšího, než žít s upírem?

Cíl byl stejný, tak proč ji nutit jít tou obtížnější a klikatější cestou plnou skrytých nástrah a nebezpečí?

Cítil jsem, jak se mé ledové srdce tříští na milion kousků.

Všichni se zarazili a nevěřícně na mě hleděli a útočili na mě svými zmatenými myšlenkami. Rose se ještě naposledy podívala na Alici, která jen smutně kývla. Už to nejde vzít zpátky.

„Udělej to co nejdřív. Nechci, aby se zbytečně trápila,“ pronesla ledově a se zaskřípěním židličky vstala. Otočila se na podpatku a naštvaně odkráčela. Kluci šli za ní. Emmett se na mě smutně pousmál a Jasper pustil Al a poplácal mě po rameni. Ona jediná zůstala.

„Na jednu stranu tě chápu, ale... Je to má kamarádka. Mám jí ráda a nechci se jí vzdát. Doufala jsem, že ji proměníš. Nemůžu ti do toho mluvit, je to tvoje rozhodnutí. Jen chci, aby ses připravil na to, že to nebude lehké. Pro nikoho z nás,“ šeptala naléhavě a přikryla svojí malou dlaní tu mou. Navzdory tomu, co jsem se chystal udělat, tu byla stále se mnou. Pevně jsem chytil její ruku do svých dlaní a přemýšlel, kolika lidem i upírům tím vlastně ublížím. Ale zachráním jednu duši, která má právo na nebe.

Bože, odpusť mi mé hříchy.

„Sbalím nám věci a zavolám Carlisleovi s Esmé, že už se nemusí vracet. Měla bych zabukovat letenky do Denali, asi tam chvíli zůstaneme,“ promluvila po dlouhé době Alice. Potřebovala zaměstnat svou mysl, aby nemusela přemýšlet nad Bellou. Ale čím víc se snažila, tím méně jí to šlo. „Odjedeme zítra,“ dodala ještě a pomalu se zvedala.

„Alice?“ zastavil jsem ji a ona se na mě tázavě podívala. „Děkuju.“ Smutně se pousmála a odešla. Nevěděl jsem, jak dát sbohem jediné lásce, smyslu života, a přitom jí ublížit co nejméně. Nám oběma.

Věděl jsem, že Rose má pravdu. Rychle a bezbolestně. Zlatý řez. Aby co nejrychleji zapoměla.

Problém byl v tom, že jsem nechtěl, aby úplně zapoměla.

A já zapomenout nikdy nemohl.

Bohužel.

Bohudík!

Už se stmívalo, když jsem zazvonil u jejích dveří. Otevřela téměř okamžitě. Beze slova ustoupila a já vešel. Pozoroval jsem ji, jak pomalu zavřela a chvíli stála zády ke mně, než se otočila. Zase ty oči. Ty krásné, čokoládové vševědoucí oči.

„Musíme si promluvit,“ pronesl jsem do ticha. Bylo to zvláštní. Jako bych to ani nebyl já. Nechtěl jsem to být já. Nechtěl jsem být tady, v tuhle chvíli a udělat to, co musím. Ano, musím. To slovíčko se stalo mou mantrou a posledním záchranným lanem při pádu do hlubin jejích očí.

„Dneska ne, Edwarde. Dneska ještě ne.“ Nebyla to žádost. A zároveň byla; jako poslední přání před popravou; jako nesplněný sen vyzrazený až na smrtelné posteli. Stál jsem a naslouchal tikotu starých hodin, tlukotu jejího srdce a jejímu vyrovnanému dechu.

Nevím, kdo z nás se pohnul první. Najednou jsem ji cítil všude; její ruce ve vlasech, na ramenou, zádech. Její dech, přerývavý a mělký, splývající s tím mým. Její polibky. Její kůži pod mými prsty; její vlasy proplouvající mezi nimi. Její hlas, šeptající zoufale mé jméno.

V žádném případě jsem nechtěl přestat. Ucítil jsem její horké ruce přejíždět po holé kůži mých zad a napodobil ji. Přitiskl jsem si její tělo co nejblíže a pomalu jí přejížděl prsty po páteři. Nesledoval jsem, kam letělo její tričko, kolik knoflíků upadlo z košile, když jí došla trpělivost s jejich rozepínáním, ani kde skončil zbytek našeho oblečení. Nezkoumal jsem, jak jsem se ocitl na pohovce s jejíma nohama obkročmo na mém klíně. Vnímal jsem jen její horké tělo, které se ke mně tisklo se vší naléhavostí. A z počátku jsem si nevšímal slané chuti našich polibků. Odtáhl jsem se a zkoumavě sledoval její tvář zdobenou malými cestičkami slz. I smutná je smrtelně krásná.

„Toho si nevšímej. Prosím...“ Pomalu jsem se naklonil k její tváři a každou z těch slaných zrádkyň slíbal. Některé stačily stéct po krku až do dekoltu. Miloval jsem, když mi vplétala prsty do vlasů i způsob, jakým vyslovovala moje jméno, když jsem do ní pronikal. Oba jsme věděli, že je to naposledy. Oba jsme cítili tu magii, výjimečnost tohoto okamžiku. Nechtěl jsem, aby to někdy skončilo. Přál jsem si zůstat s ní; v ní. Navěky.

Ale nesmím. Zabořil jsem hlavu k její klíční kosti a naposledy vdechoval její omamnou vůni; poslouchal tlukot jejího srdce. Bilo zrychleně, v souladu s rytmem jejího dechu. Tak rychle, jako by bilo i mně. Kdyby to bylo v pořádku. Kdyby nic nadpřirozeného neexistovalo. Kdyby nám nic nebránilo. Ale nic nebylo v pořádku. Já jsem nám bránil. Pro její dobro...

„Zítra ráno odjedeme,“ zašeptal jsem. Krajinka se zhluboka nadechla.

„Nemusíte odjíždět,“ promluvila po chvíli kousek od mého ucha a nepřestávala mě vískat ve vlasech. To nebyla pravda. Museli jsme. Protože odjet byla jediná správná možnost; další krok odpovídající mému sebevražednému plánu. Zůstat by byla ještě větší chyba. Nevydržel bych být jí tak blízko a zároveň nebýt s ní. Nemohl bych pozorovat, jak je šťastná v náručí někoho jiného, a vědět, že jsem to mohl být já, koho objímá a líbá.

„Musíme.“

„Já vím,“ zašeptala a přitiskla mi rty ke spánku. Objal jsem ji a ještě malou chvíli, nebo možná trochu větší, ji tiskl k sobě.

„Měl bych jít.“

„Já vím,“ znovu zašeptala. Jako bychom se oba báli, že nás příliš hlasitá pravda může ještě víc zranit. A když se teď odtáhneme od toho druhého, rozpadneme se na tisíc malých kousků.

Ale nestalo se tak.

„Můžeš mi něco slíbit?“ požádal jsem ji u dveří. Stála s hlavou sklopenou a rukama si objímala paže. Vzhlédla a nepatrně kývla. „Buď šťastná... S někým, kdo tě bude milovat aspoň z poloviny tak jako já.“ Nevěřícně na mě hleděla skrz clonu slz a pak se shovívavě usmála:

„Hlupáčku, copak jsem vás to neučila? Nomen omen – a já jsem přeci labuť!“ Váhavě jsem vztáhl ruku a naposledy pohladil její tvář. Ono už to nějak dopadne. I beze mě...

„A vyřiď Jakovi, že mu děkuju. Za všechno,“ dodal jsem. Věděl jsem, že pochopí. Slzy v jejích očích se znovu přelily přes okraj a já byl v tu chvíli nesmírně rád, že jako upír nemůžu plakat.

Až mnohem později mi došla její slova.

Patříte-li k milovníkům Sad Endů, je pravá chvíle přestat číst. Pro ty ostatní mám špatnou zprávu - tohle je konec teprve úvodní části, takže to se mnou budete muset ještě chvíli vydržet. Přeju vám hodně trpělivosti!

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 10. kapitola: