Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 28. kapitola

15.02.2012 (19:15) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4591×

Vytřeštil jsem oči a nemohl uvěřit tomu, co mi to ta paní právě řekla. Jak je jenom možné, že se to stihli tak rychle dozvědět? Nebyl jsem naivní, věděl jsem, že se to sociálka v brzké době dozví, ale copak jsem mohl tušit, že to bude tak rychle?! Doufal jsem, že ještě stihnu něco vymyslet… Dokonce mě ještě ani nepustil ten bláznivý nápad, kdy bych nás s Car na nějakou dobu odřízl od světa. Ale teď?

Nemůžu riskovat to, že by se Carlie něco stalo, kdybych ji unesl z nemocnice. Otázkou tedy zůstávalo… Kolik máme času?

Málem bych už na paní na druhé straně telefonního sluchátka, ale ona si mou pozornost získala znova lehkým odkašláním.

„Ano, je to pravda. Má dcera nešikovně spadla a zlomila si nohu,“ objasnil jsem situaci klidně, ale uvnitř mě to vřelo všemi rozličnými pocity. Opatrně jsem pohlédl na Carlieslea, ale ten měl stejně vyděšený výraz jako já a krčil rameny. Pohled na Esmé jsem radši vynechal…

„Aha,“ pronesla lhostejně a povzdychla si. „Dobře, tak to jsem ráda, že jsme vás zastihli, protože právě teď je někde na cestě do nemocnice naše pracovnice. Myslím, že zbytek už si domluvíte s ní.“

Málem jsem začal drtit telefon, ale Carlisle na mě začal v myšlenkách křičet, že jí musím nutně odpovědět. „Díky za zprávy. Na shledanou,“ zavrčel jsem a dostal neskutečnou chuť všechno tady rozmlátit.

„Přeji hezký zbytek dne,“ odpověděla a já si nemohl pomoci, že v tom bylo cosi zlomyslného. To mě tam na tom jejich úřadě tak nesnáší? Nebo si myslí, že když mi je jen dvacet, tak se o dítě nedokážu postarat?! Kdyby jen věděli…

„Edwarde, uklidni se,“ uslyšel jsem chlácholivý hlas své matky a na tváři ucítil lehký dotek. Zaťal jsem čelist a snažil se zkrotit všechny své možné i nemožné emoce, které mnou právě cloumaly.

„Jak se mám asi uklidnit?“

„To nevím, synu, ale přímo k nám míří…“ ozval se Carlisle a rukou mávl ke vchodovým dveřím.

Rázným krokem k nám kráčela korpulentní dáma v saku. V obličeji jí hrál neprostupný výraz, a když mě zahlédla, tak nepatrně podzvedla obočí. Snažil jsem se co nejvíce ovládnout svůj výraz, ale její nic neříkající myšlenky mě vyváděly ještě více z míry.

„Reechensová, těší mě.“ Natáhla ke mně ruku hned, jak se před námi zastavila.

„Cullen,“ představil jsem se a opatrně si s ní potřásl. Paní Reechensová byla asi první člověk, který ani nepomyslel na to, jak podivně bledý a studený jsem. Ona se zabývala spíše tím, že jsem na výchovu dítěte jistě ještě příliš mladý, nezkušený a nezodpovědný… Dobře, tak zase tak originální nebyla.

„Myslím, že jsou zbytečné nějaké zdvořilosti. Ráda bych viděla vaši dceru.“ Sáhla do kabelky a vytáhla štos papírů, které si přiložila k hrudi.

„Jistě. Pokud dovolíte, doprovodím vás k ní na pokoj. Není zvyklá na cizí lidi,“ odpověděl jsem a rukou jí pokynul směrem ke dveřím do chodby dětského oddělení.

„Výborně. Cestou mi můžete říct, jak se stala ta nehoda,“ navrhla nezaujatě a vykročila. Její krok už byl teď značně pomalejší, asi byla zvyklá na to, že ji normální lidi obvykle nestíhají. Já bych byl naopak rád, aby do kroku přidala, protože už bych měl tuto krajně nepříjemnou situaci za sebou.

Carlisle s Esmé se mě v myšlenkách ptali, jestli mají jít se mnou. Rychle jsem se na ně podíval a jen ústy lehce naznačil nesouhlas.

„Stalo se to… Byli jsme na procházce v lese a já zrovna začal hrabat v batohu, abych jí vytáhl svačinu. A znáte děti… Carlie zrovna uviděla nějakého králíčka a než jsem se nadál, tak už ležela asi dvacet metrů ode mě i s tou škaredou zlomeninou,“ lhal jsem, jak když tiskne. Nejradši bych vynechal i toho jejího ušáčka, ale musel jsem počítat i s tím, že se na to bude následně ptát i Carlie. A tyhle verze už by se snad nějak daly dát dohromady.

„Tak to je velice nešťastná shoda náhod, zrovna teď,“ odvětila, ale příliš přesvědčená mým příběhem, který byl mimochodem vymyšlen za pochodu, mi tedy rozhodně nepřišla.

„To ano,“ přisvědčil jsem rychle s lítostí v hlase – ta už hraná nebyla.

„Tak tady to je.“ Zaklepal jsem na dveře a potom vzal za kliku.

V pokoji jsem spatřil nejen Carlie, ale i Bellu, jak se s úsměvem sklání nad postelí. Zahřálo mě z toho pohledu u srdce a dokonce jsem zase na chvíli ucítil jistou naději.

„Tatí!“ vypískla radostně, když si všimla mé hlavy mezi dveřmi. Pokusil jsem se na ni povzbudivě usmát a pustil do pokoje paní Reechensovou.

„Ahoj,“ pozdravil jsem je a kývl směrem k Belle.

„Kdo je ta paní, taťko?“ zeptala se Car trošku vystrašeně. Nedivil jsem se jí – kdybych byl malý kluk a měl mít z někoho noční můry, tak by to bylo stoprocentně z ní. Jednoduše ideální člověk na práci s dětmi, pomyslel jsem si ironicky.

„Těší mě, mladá dámo. Ráda bych si s tebou pohovořila, ale vy tu klidně můžete zůstat.“ Mávla rukou směrem ke mně a pak k překvapené Bells.

„Aha,“ odpověděla zaraženě Car a sledovala ženu, jak si sedá na volnou židli vedle postele.

„Tak… Byla bys tak laskavá a řekla mi, kdo je tohle?“ Ukázala prstem na Bellu. V její hlavě jsem si přečetl, že tuší, kdo by mohla Bells být, ale chtěla slyšet, co jí o našem „vztahu“ řekne Carlie.

Z Belliné strany jsem zaslechl zalapání po dechu, a tak jsem překoval vzdálenost mezi námi a bezmyšlenkovitě ji chytil za ruku. Během sekundy mi ale došlo, co jsem právě udělal, a chtěla jsem ji zase hezky rychle pustit, jenže to už mě držela i ona a její stisk byl natolik silný, že to rozhodně nevypadalo, že by mě hodlala pustit.

Všiml jsem si, jak se na nás Car zkoumavě podívala, ale pak se zase rychle otočila na druhou stranu, aby mohla odpovědět. „To je teta Bella, tatínkova kamarádka,“ řekla už úplně v klidu a spokojeně se usmála.

„Tak kamarádka?“ Nedůvěřivě se na nás podívala, ale lehce jí zacukaly koutky. Skoro jsem si ale myslel, že je to jen přelud.

„Budeme se brát,“ vyhrkla Bella, ještě než jsem stačil nějak zareagovat já. Vypadalo to, že ani jí samotné pořádně nedošlo, co právě vypustila z úst. Vyděšeně a zároveň omluvně se na mě podívala a znovu mi stiskla ruku a to tak, že kdybych byl člověk, tak už mám ji na desítky nechtěných článků.

Tak a co teď?

Zase děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, ani se nám nechce věřit, že má povídka takový úspěch. :) Doufáme, že nás ani u téhle kapitolky nezklamete. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 28. kapitola: