Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srážka s Blbcem 4

20.09.2013 (17:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2314×

Až mi někdo bude tvrdit, že má rád školu, že ho to baví a těší se po dnech volna zpátky do lavice, půjdu a zarezervuju mu pokoj v nejbližším blázinci. Dnešní den byl otřesný už od rána. Zřejmě mě opustilo veškeré štěstí a můj dobrý anděl si vzal dovolenou, protože hned, co jsem ráno vstala a šla do koupelny, uklouzla jsem na dlažbě. Ano, měla jsem na nohách ponožky.

Když jsem se oblékla, byla jsem totálně nespokojená s tím, jak vypadám, i když mi snad všichni z rodiny řekly, že vypadám úžasně. Ostatně, říkají mi to pokaždé, takže kdy je to pravda? Snídani jsem taky moc nedala, neboť jsem to vyklopila na zem a čaj si o trochu později taky rozlila, takže můj žaludek zel prázdnotou. Když mě táta vezl do školy, snažil se si se mnou povídat, ale když mé odpovědi byly stále stejné, vzdal to. Hm a mhm asi nejsou moc záživné.

„Ať se ti daří,“ popřál mi dřív, než jsem zabouchla dveře od auta. Hodila jsem po něm jeden pokřivený pohled a víc s ním nekomunikovala, tohle mi bohatě stačilo. Holky s Tristanem na mě už čekali před školou, na všechny jsem se jenom usmála a od Tristana si nechala dát pusu na tvář. Každý si všiml mé blbé nálady, ale nikdo ji nekomentoval.

Když nám začala výuka, měla jsem pocit, že si na mě každý z učitelů zasednul. Nejen, že jsme skoro každou hodinu psali test nebo písemku, ale také nás minimálně polovina učitelů zkoušela a dobrá polovina z toho si vždy vybrala mě. I když věděli, že já budu vědět všechno. Matikářka Flealingová mi dokonce navrhla, že mi může dát doučování a učit mě i těžší látku než tu, kterou bereme v hodinách. Zeměpisář Bear mi nechce věřit, že jsem nebyla skoro nikde v cizině a přesto toho tolik vím a dějepisářka Everestová se snad domnívá, že jsem žila v několika minulých stoletích.

O velké přestávce jsme si sedly na lavičky u skříněk, je to asi jediné místo, kde je jakž takž klid.

„Ta Everestová mi dneska dala,“ zakňourala Beth. „Jak mám vědět, kdo objevil Ameriku? Vždyť ani nevim, kde to je!“ kroutila hlavou a naříkala nad svým špatným hodnocením ze zkoušení. Jen jsem si nad tím povzdechla a dál se věnovala ostatním rozhovoru s Joe.

„Jaký budeš mít šaty?“ vyptávala se mě. Usmála jsem se na ni a v tu chvíli si uvědomila, že nad tímhle jsem ještě nepřemýšlela.

„Ehm, to je… překvapení!“ řekla jsem jí s úsměvem a pokrčenými rameny. Joe se začala nadechovat k dalším otázkám, ale já jsem ji předběhla. „A boty a kabelka taky, takže to ani nezkoušej. Co ty?“ zajímala jsem se, aby řeč nevázla, nechtěla jsem tu sedět v tichosti. Tristan tu nebyl a Beth se snažila šprtat na test s francouzštiny. Merciérová si na ni potrpí.

„Mé šaty budou tmavě fialové,“ řekla mi a víc k tomu nedodala. Opřela jsem se zády o skříňku a bylo mi jasné, že tím to končí. Beth se vedle mě šprtala a Joe si kontrolovala svůj vzhled. Skvělé. Zavřela jsem oči a doufala, že přestávky rychle skončí a my budeme moct pokračovat dnešním dnem dál, protože tohle mě otravovalo. Z ničeho nic jsem zaslechla na druhém konci skříněk nějaký rozruch, křik a údery. Zaujalo mě to, ale nechtěla jsem dávat nic znát, dokud to nebude slyšet i lidskýma ušima.

„Jo! Dej mu!“

„Bitka!“

„Dobře ty!“

„Panebože, kluci!“ ozývalo se celou chodbou, a tak jsem to nevydržela a zvedla se prudce z lavičky. Šla jsem ke zdroji toho hluku, chtěla jsem zjistit, co přesně se to děje. Kdo se tam pere a proč?

„Hej, kam jdeš!“ vykřikla za mnou Joe s Beth a v tu ránu mi byly v patách. Když jsem před sebou spatřila hlouček lidí, bylo mi jasné, že jsem na místě. Bylo jich tu tolik, že jsem neviděla, co se tam uprostřed děje. Stoupla jsem si na okraj a snažila se něco zahlédnout, ale nešlo to. Otočila jsem se proto na jednoho kluka z prváku, co stál vedle mě, a oslovila ho.

„Hej, ahoj, co se to děje?“ řekla jsem mu a on se na mě otočil. Když mě uviděl, vytřeštil oči jako právě vyoraná myš, ale rychle se vzpamatoval.

„Black s Collinsnem se perou,“ řekl mi a já vyvalila oči. Vždyť Jacob je snad stokrát silnější než Dave!

„Cože?!“ vyhrkla jsem ze sebe zrovna ve chvíli, kdy ke mně došla i Joe a Beth.

„Teda, Collins se spíš pere s Blackem. Snaží se ho uklidnit, ale on na něj útočí,“ řekl znova ten prvák a mě v tu chvíli popadla nějaká zbloudilá myšlenka. Začala jsem se prodírat dovnitř, chtěla jsem se dostat k nim a říct Daveovi, aby toho nechal. Odstrčila jsem posledního spolužáka a viděla Davea uvězněnýho pod Jacobovým tělem. Chtěla jsem na ně zrovna zakřičet, ať toho nechají, když všichni okolo utichli a rozestoupili se. Brzy jsem také poznala proč.

„Všichni do tříd, začíná hodina. Všichni pryč, dělejte!“ ozval se hlas ředitele Garlica. Každému v tu chvíli zamrzl úsměv na tváři a se staženým ocasem odcházel rychle pryč, aby ho náhodou nevyhmátl a nechtěl po něm vysvětlení.

„Neslyšeli jste ředitele?! Všichni mazejte, nebo dostanete práci!“ rozčilovala se svým stařeckým hláskem McGregorová, naše uklízečka. Ustoupila jsem pár kroků dozadu s pohledem upřeným na ředitele. Když jsem se podívala na ty dva rváče, setkala jsem se s Jacobovým pohledem. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že to byla chyba, a že teď má problém. Jacob jen sklopil pohled a narovnal se do stoje.

„Pane Blacku, Collinsi, do ředitelny. A v klidu, prosil bych vás,“ řekl tvrdým a rázným hlasem Garlic. Jacob s Davem se na sebe podívali dost naštvaným pohledem, ale radši v klidu zamířili směr ředitelna. Ani jsem si nevšimla, že jsem tam zůstala s Beth a Joe téměř sama.

„A vy, slečny, běžte do třídy,“ rozkázal nám trochu klidnějším hlasem, ale jeho pohled říkal, ať si radši rychle pospíšíme. Nebylo divu, bylo již několik minut po zvonění. Ještě štěstí, že Merciérová chodí pozdě.

„Pojďte,“ řekla jsem svým kamarádkám a všechny tři jsme se rozešly ke třídě. Šly jsme rychle a tiše, žádná z nás nic neříkala. Radši. Došly jsme do třídy těsně před učitelkou, takže nás malér těsně minul. Napsaly jsme si test z francouzštiny a tím jsme se totálně odreagovaly od toho, co se stalo o přestávce ve skříňkách. Celý zbytek dne se vlastně nemluvilo o ničem jiném, než o rvačce Collinsna a Blacka. Během celého oběda to šumělo a byla to dvě nejomílanější jména dne. Mě to nějak netížilo. Odbyla jsem si všechny své písemky dne, udělala, co se po mně chtělo, a byla ráda, že to mám za sebou.

Po škole jela Beth s Joe domů, chtěly se začít připravovat na ten večírek. Domluvily jsme se, že se setkáme až před tělocvičnou, nebo se tu prostě někde najdeme. Doprovodila jsem Tristana na trénink a chtěla tam počkat až do konce, ale on se jim protáhl a já tam dál setrvávat nemohla. Nešlo to, musela jsem už domů, abych se připravila na večer. Odešla jsem tedy bez rozloučení z malé tělocvičny, ve které dnes pro změnu trénovali, a došla na parkoviště. Zavolala jsem tady mámě, přesně tak, jak jsme byly domluvené, ale ona mi to nezvedala. Což bylo divné, nezvedá mi to jen tehdy, když se něco děje. Zkusila jsem tedy i tátu, ale ten mi taky neodpovídal.

Vyzkoušela jsem ještě několik dalších čísel – tety, strýce, ale nikdo mi to nebral. Bylo mi jasné, že se něco děje a že teď se jim rozhodně nedovolám. Sedla jsem si na obrubník a přemýšlela, co teď budu dělat. Mohla jsem jít pěšky, ale v podpatcích, co jsem dnes opět měla na nohou, se mi to moc nezamlouvalo. Pak mi v hlavě svitl nápad – mohla bych si dojít pro boty na tělocvik. Jednou to nikoho nezabije.

Zvedla jsem se tedy ze země a oprášila si zadek. Zvedla jsem svůj pohled a vydala se zpátky do školy, abych si ze skříňky mohla vzít jiné boty, když v tom ze dveří vyšel někdo, o koho jsem ani moc nestála. Jacob scházel ze schodů a nepřestával mě rentgenovat pohledem. Usmál se na mě a řekl:

„Čekáš tu na mě?“ Byla jsem trochu zaskočena.

„Ty si nějak věříš,“ odpověděla jsem mu s úsměvem na rtech a Jacob se na mě v tu chvíli otočil a zahulákal.

„Vždycky jsem překypoval sebevědomím.“ Jacob se otočil a došel ke své motorce. Nasedl na ni a nastartoval. Trochu jsem se při tom oklepala, ale nechala jsem to být. Nejspíš to udělal naschvál, ale projel těsně vedle mě. K mému překvapení vedle mě zastavil a podíval se na mě zkoumavě.

„Nechceš někam odvézt? Tvůj odvoz asi někde pokulhává,“ řekl mi a totálně mě tím vyvedl z míry. Zírala jsem střídavě na něj a na jeho motorku. Tak trochu jsem doufala a modlila se k Bohu, aby zrovna v tu chvíli zazvonil v mé ruce telefon a já spatřila na displeji číslo kohokoliv z rodiny. Bohužel, má prosba nebyla vyslyšena.

„Hm, ani ne, díky,“ řekla jsem mu a nervózně se přitom ohlédla kolem, jestli neuvidím jedno z našich rodinných aut, jak přijíždí ke škole. Kousala jsem si přitom svůj spodní ret.

„No nemyslím si, že by Joe byla ráda, kdybys přijela na ten večírek pozdě,“ řekl mi a zvedl přitom obočí. Hrozně mu to slušelo…

„No, to asi ne,“ přitakala jsem a divila se sama sobě, jak lehké je si s ním i normálně povídat.

„Tak pojď,“ řekl mi a podával mi helmu. S rozklepanou rukou ji přijala a nasadila si ji. Musela jsem vypadat vtipně. Sedla jsem si za něj a chytla se ho rukama kolem pasu. Snažila jsem se ho nějak moc nedotýkat, ale když jsem pod jeho tričkem ucítila jeho břišní svaly, myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků. Panebože!

„Nikdy neříkej nikdy,“ zašeptala jsem jen tak pro sebe a netušila, že to Jacob zaslechne.

„Cože?“

„Nic, nic, jedem,“ zakecala jsem to a doufala, že už se nic víc dít nebude. Jacob se však zasmál a během toho na mě promluvil.

„A řekneš mi kam? Já nejsem jako ten malej skřítek,“ řekl mi a já se radši narážce na Alice vyhýbala.

„Bourbon street,“ řekla jsem mu.

„Tak se drž, kotě.“

„Jacobe Blacku, jsi blbec!“ vykřikla jsem na něj a bouchla ho rukou do břicha, s ním to ani nehnulo. Když jsme vyjížděli, měla jsme pocit, že na sobě cítím něčí pohled, ale už jsem se nestihla otočit.

Ze začátku jsem se bála na té motorce jet, ale po chvilce mi to přišlo docela i jako legrace. Jacob mě trochu trápil, zrychloval, zpomaloval, ale jenom tehdy, když kolem nás nebyla auta. Musela jsem ho trochu navádět, kam přesně má jet, ale bylo to všechno v pohodě.

„Tady doleva, jeď rovně,“ řekla jsem mu a Jacob dojel k našemu domu. Seskočila jsem z motorky a sundala si helmu. Když mě Jacob uviděl, začal se mi smát. Zpražila jsem ho pohledem, ale v tu chvíli se otevřely dveře a ven vyběhla má máma, kalhoty i triko měla zaprášené a vypadala ustaraně.

„Zlato, promiň, měli jsme nějaké nepříjemnosti s nomády…“ začala mi vysvětlovat, ale potom se pořádně podívala, s kým jsem to přijela. V tu chvíli ztratila slova a nezmohla se na nic.

„Jacobe…“

„Bello, ty žiješ,“ vydechl celý ohromený a zřejmě mu ten jeho primitivný mozeček také nedokázal vymyslet nic lepšího.

„Jé, jemu se rozsvítila žárovka!“ řekla jsem hodně nahlas, aby si také uvědomili, že jsem pořád tady. Z domu jsem zaslechla smích několika upírů.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ začal vysvětlovat Jacob mé matce a udělal pár kroků k ní. Mamka si zastrčila vlasy za ucho, a potom natáhla ruku k Jacobovi. Přitáhla si ho k sobě a objala ho.

„Váu,“ řekla jsem jen a dál sledovala, co se bude dít. Jako by do nich udeřil blesk, v tu chvíli od sebe odskočili. Heh, říkala jsem si, že tu něco smrdí.

„Myslím, že si máme hodně co vyprávět,“ řekla mamka a táhla Jacoba dovnitř. Bylo na ní znát, že je štěstím bez sebe, nejradši by skákala radostí do vzduchu.

„Fajn, vy dva si povídejte, já se jdu bavit!“ řekla jsem a svou přirozenou rychlostí jsem doběhla k sobě do pokoje, kde na mě už čekala Alice se vším, čím mě chtěla zkrášlit. Nikdy jsem radši neprotestovala.

Když jsem pak stála v šatech, namalovaná, učesaná a na nohou měla boty, které byly výjimečně bez podpatků, před zrcadlem, byla jsem spokojená.

„Jsi krásná,“ pochválila mi to Alice. „A já jsem skvělá!“ nezapomněla také na sebe a já se na ni usmála.

„Jako vždy vše perfektní,“ souhlasila jsem s ní a vydal se dolů, abych řekla tátovi, že můžeme vyrazit. Byl totiž nejvyšší čas jet.

„Tati, můžeme,“ řekla jsem při vstupu do místnosti plné upírů a jednoho vlkodlaka. Každý na mě koukal s otevřenou pusou, po chvilce se usmáli, ale nic neříkali. Bylo mi jasné, co si myslí. Emmett mi to dokonce dal najevo zvednutým palcem vzhůru. Věnovala jsem mu jeden zářivý úsměv. Když jsem se podívala na Jacoba, trochu mě zamrzelo, že z jeho strany tam nebyla žádná reakce. Píchlo mě to u srdce, stála jsem o jeho názor.

„Dobře. Tak pojď,“ řekl mi Edward a já poslechla. Táta mě odvezl přímo před tělocvičnu. Odepnula jsem se a ještě než jsem vystoupila, mě táta zarazil.

„Až budeš chtít odvézt, někomu zavolej. Někdo pro tebe sjede,“ řekl mi a já se na něj usmála.

„Fajn, díky,“ řekla jsem mu a vystoupila z auta. Narovnala jsem si sukni a upravila si vlasy. Psaníčko jsem měla v ruce a jen tam tak stála před autem.

„Tak, zatím ahoj,“ rozloučila jsem se.

„Sluší ti to,“ řekl mi táta a já cítila, jak se červenám. Táta se začal smát a já s ním. Zabouchla jsem dveře a vydala se k tělocvičně, odkud se ozývala hudba. Byly to známé písničky, na které se dalo dobře tancovat. Ať pomalé nebo rychlé, bylo to prima. Jen co jsem vešla dovnitř, poznala jsem u vchodu dvojčata Darwinovi.

„Ahoj, holky,“ pozdravila jsem je a ony se překvapeně usmály.

„Ahoj, Renesmé.“

„Neviděly jste Joe s Beth? Nebo Tristana?“ zeptala jsem se jich a ony ukázaly někam za sebe. Chvilku jsem zjišťovala, kam to vlastně ukazují, ale když jsem viděla dlouhé blonďaté vlasy a tu nejkratší sukni na světě, bylo mi to jasné.

„Hm, děkuju,“ poděkovala jsem jim a vydala se za těma svýma. Poklepala jsem Joe na rameno a ona se s leknutím otočila. Na očích měla škrabošku a musela jsem uznat, že to vypadalo příšerně. To jsem jí ovšem říct nemohla.

„Sluší ti to, Joe,“ zalhala jsem jí a ona mi jen poděkovala. Ani jsem nepočítala s tím, že by mi můj zjev také pochválila. Výjimečně jsem musela uznat, že její sestra vypadala lépe, než ona. Beth měla světle modré šaty se složitou sukní a své tmavé hnědé vlasy měla vlnité. Byla krásná. Škoda jen, že ten mozek trošku ztrácí. Otočila jsem se na Tristana, který na sobě měl jako ostatní kluci oblek. Trochu nezvyk.

„Jsi krásná,“ zašeptal směrem ke mně. „A jsi moje,“ dodal a já se tomu musela zasmát. Podal mi pití a já se napila.

„Fajn, pojďme se trošku bavit,“ řekla Joe a v tu chvíli začala zábava. Tancovali jsme na trošku rychlejší písničky a na ty pomalé. Holky si pokaždé našly někoho, kdo byl ochotný s nimi tančit. Nebyl to pro ně těžký úkol. Pili jsme pití, které nám Tristan nosil, tancovali, smáli se a po chvilce se k naší čtyřčlenné skupince přidalo i pár dalších lidí. Nenápadně se mezi nás vetřeli.

Když jsem s Tristanem tancovala už asi čtvrtý ploužák, naklonil se ke mně a něco mi zašeptal do ucha.

„Pojď se mnou, mám pro tebe překvapení,“ řekl mi a já si nervózně skousla spodní ret. Nechtělo se mi nikam moc chodit, takováto překvapení moc v lásce nemám. Po trochu delším rozhodování jsem se nechala zatáhnout pryč z tělocvičny. Překvapilo mě, když mě táhl za sebou po škole a nakonec jsme skončili v učebně angličtiny na úplně opačném konci školy. Začalo mi už dávno docházet, že tohle nebude jen tak. Srdce mi rychle tlouklo a dech se zrychloval.

„Kde by se tady vzalo překvapení,“ řekla jsem polohlasem na Tristanův účet. Tristan zavřel dveře a potom ke mně přistoupil. Přitáhl si mě k sobě a začal mě líbat na rty. Nebyly to takové ty hezké jemné polibky, ale hrubé a náruživé. Rukou mi zajel po sukni a mně všechno secvaklo do sebe. Hrubě jsem ho od sebe odstrčila a tvářila se naštvaně. A taky jsem byla. Překvapená, naštvaná, smutná a… vykulená.

„Hej, co to děláš?!“ vykřikla jsem na něj, ale Tristan se společně se svou odpovědí opět začal přibližovat ke mně.

„To, co každý normální kluk se svou holkou dělá,“ řekl mi a opět si mě přitáhl. Zajel mi jazykem do úst a jednou rukou mi opět nadzvedával sukni. Dost nebezpečně se začala přibližovat tam, kam jsem ho rozhodně nehodlala pustit.

„Nech toho!“ rozčilovala jsem se, a ačkoliv jsem nechtěla, použila jsem svou upíří sílu a opravdu hrubě ho odstrčila. Také jsem se musela krotit, abych ho neodhodila na protější zeď.

„A co? S Blackem by to šlo a se mnou ne?“ vypálil na mě naštvaným hlasem. Koukala jsem na něj překvapeně a nechápala jsem, o čem to mluvil.

„O čem to mluvíš?“

„Tak třeba o tom, že jsi s ním byla na klučičích záchodech. Viděl jsem vás! O tom, že jsi s ním jela na motorce bůh ví kam. To je jako všechno okej?“

„No, holt spolu máme společnýho víc, než v co jsme oba doufali,“ řekla jsem mu polohlasně. Tristan se jen ušklíbl a začal couvat.

„Stejně jsi nudná,“ řekl a odešel s těžkým prásknutím ze dveří. Sesypala jsem se na zem a začala plakat. Slzy mi tekly po tváři jedna za druhou. Bylo mi jedno, že právě ničím Alicino mistrovské dílo. Tohle, co se tu stalo, jsem vážně nečekala. Když si uvědomím, čeho možná byl schopný, kdybych se nedokázala bránit svou silou… panebože. Vyběhla jsem z učebny a rychle se dostala zpátky do tělocvičny, abych si mohla vzít kabelku. Musela jsem odsud pryč, nechtěla jsme tu být ani minutu.

Vytočila jsem číslo své mámy, ale ona mi to opět nezvedala. Stejně jako táta. To mi zase bude tvrdit, že má nějaké problémy s nomády? Začala jsem se rozčilovat a proudy slz mi stále tekly po tvářích.

„No tak! Dělej, zvedněte to někdo!“ rozčilovala jsem se, když mi ani náš společný telefon nikdo nebral. Teprve potom mi došlo, že doma je vlastně jenom táta a máma a nejspíš je tam pořád i Jacob, protože když jsem odjížděla z domova, bavili se ostatní o krátkém lovu.

Najednou telefon někdo zvedl a já cítila ohňostroj štěstí.

„Mami? Tati? Prosím tě, přijeďte pro mě někdo. Prosím!“ brečela jsme do telefonu a potom hovor ukončila. Seděla jsem pod stromy na zemi s koleny přimknutými k hrudi, doufala jsem, že mě nikdo ze spolužáků neuvidí. Když se mi povedlo neviditelně odejít z tělocvičny, proč ne i teď?

Po zhruba čtvrt hodině zastavilo naproti mně auto. Bylo to tátovo auto, staré Volvo. Byl tak trochu moje, ale já jsem ho nikdy nechtěla přijmout za svoje. Vyskočila jsem ze země a se sklopeným pohledem běžela za tátou, chtěla jsem odsud zmizet. Z auta ovšem vystoupil Jacob, který mi šel naproti.

„Renesmé, co se stalo? Proč pláčeš?“ začal se mě vyptávat. Došel až ke mně a podepřel mě rukama. Když jsem se na něj podívala, byla jsem ráda, že je to někdo jiný, než moji rodiče. Byla jsem ráda, že to je někdo jiný, než kdokoliv z mé famílie. Stočila jsem se mu do objetí a nechala se hladit po zádech.

„Jé, bloncka jde,“ zašeptal mi Jacob do ucha a já se od něj oddálila, abych se podívala, koho tím myslel. Byla to Joe. Šla k nám s naštvaným pohledem a rudým obličejem. Masku měla v ruce.

„Co to jako děláš? Můžeš mi to vysvětlit? Co máš s Blackem?!“ vyjela po mně několik metrů od nás. „Říkala jsem ti, že on bude můj! Sůvo, náno jedna pitomá, proč jsi mi ho vzala, hm?! Je můj!“ rozčilovala se a křičela na mě. Já jsem zůstávala v klidu a přitiskla se blíž k Jacobovi. Nechtěla jsme něco takového řešit.

„Joe, já tu nejsem ta pitomá nána. To ty jsi vždycky byla ta slepice, která žárlila, že jsem měla něco víc, že jsem byla lepší. Víš co? Běž a vezmi si Tristana. Toho kreténa už nechci nikdy v životě vidět,“ řekla jsem jí a sledovala Joe, která stála jako opařená a nechápala význam mých lov.

„Co tu ještě stojíš? Celá škola ví, že jsi po něm slintala ještě před tím, než jsem se sem přistěhovala. Tak běž, vezmi si toho idiota celýho, se vším všudy. Třeba když s ním vlezeš do postele, bude vám to klapat,“ řekla jsem jí a pak se otočila a nastoupila do auta.

Joe tam stála jako ledová socha a vzpamatovávala se z mých slov.

„Aha,“ slyšela jsem Jacoba zašeptat hned po tom, co jsem vypustila z úst své poslední slovo. Nechal tam Joe stát a sedl si za volant. Připoutal se a společně jsme odjížděli z parkoviště. K mému překvapení jsme nejeli k nám domů, ale mířili jsme směrem k pláži. Vlastně jsem mu byla vděčná, že nás veze někam, kde je klid a nikdo jiný tam nebude. Chtěla jsem chvilku ticha, vzpamatovat se z dnešního večera.

V autě bylo ticho, Jacob se mě na nic nevyptával a já jsem mu za to byla vděčná. Zastavil kousek od pláže a vystoupil. Obešel auto a otevřel mi dveře. Já jsem však seděla dál a jen se na něj podívala. Jake po mně natáhl ruku a já ji chvilku sledovala.

„Pojď,“ vyzval mě a já se podruhé za dnešní večer nechala k něčemu strhnout. Ovšem u Jacoba jsem si byla jistá, že se mě nepokusí zbavit mé nevinnosti hned za prvním stromem, který potká.

Drželi jsme se za ruku a kráčeli po již vychladlém písku k dřevěnému molu, které bylo několik desítek metrů od nás. Byla už tma, ale nám to problémy nedělalo. Líbilo se mi cítit jeho teplou ruku v té mé a vědět, že je tu někdo, kdo vás ochrání, někdo, komu můžete věřit.

Jacob mě zatáhl až na to molo a oba jsme si sedli na okraj. Už u auta jsem si zula boty, aby se mi v písku nebořily, a tady jsem to ocenila také. Mohla jsem si nohy namáčet v chladné vodě, což bylo příjemné. Uchechtla jsem se nahlas a sklopila pohled směrem k zemi. Cítila jsem, že se na mě podíval.

„To ticho je příjemné,“ zkonstatoval a já žasla nad touhle jeho stránkou povahy. Poslouchala jsem vlny narážející v dálce do skal a smála se pokaždé, když jsem pod vodou uviděla nějakou malou rybu, nebo něco podobného.

„Jo. Na rozdíl od té hlasité hudby je to teď příjemné,“ přitakala jsem, a pak mi došlo, že tím se naše řeč stáčí někam, kam jsem nechtěla.

„Co se stalo?“ zeptal se mě a já věděla, že jestli to chci někomu říct, je to právě Jacob.

„Prostě… ehm,“ nevěděla jsem, jak začít. Hluboce jsem se nadechla a se stále sklopeným pohledem jsem mu začala vyprávět.

„Bavili jsme se. Celá naše parta plus pár dalších lidí ze školy. Pak mi… Tristan řekl, ať jdu s ním, že pro mě něco má. Bylo mi to divné, ale šla jsem, co se mohlo stát,“ řekla jsem ze začátku a musela přemlouvat. Abych povídala dál. Jacob mlčel a čekal, až se mi bude chtít mu říct něco víc.

„On… táhl mě přes celou školu, bylo mi to divné, ale nechala jsem to být. Zavedl mě do učebny angličtiny, a potom…“ zastavila jsem se uprostřed věty. Bylo těžké to říct. Jacob stále trpělivě vyčkával. „On po mně vyjel, a to dost odhodlaně,“ dořekla jsem a nedalo se nevšimnout si, jak se Jacob vedle mě napjal. Cítila jsem několik dalších slz, jak mi tečou po tváři. Najednou mi jeho ruka odhrnula vlasy z tváře a donutil mě zvednout hlavu a podívat se na něj. Pohladil mě po tváři a já moc dobře věděla, že neví, co říct. Vytrhla jsem se mu a dívala se před sebe.

„Ale už je to dobrý, ten už se ke mně nepřiblíží. Prej jsem pro něj moc nudná,“ řekla jsem mu a u toho se usmála. Nebyla bych pro něj nudná, kdyby znal mou pravou podstatu.

„Mně nudná nepřipadáš,“ řekl mi a znovu mě chytl za ruku, jako před tím, když jsme šli po pláži. Druhou rukou mě pohladil po tváři a setřel všechny mé slzy. Dívala jsem se mu celou dobu do očí a až teď mi došlo, že jsem si nikdy neuvědomovala, jak moc mu to sluší. Tmavá horká pokožka, černé krátké vlasy, které mu trčely do stran, nádherné hnědé oči, které vypadaly jako čokoláda a rty, které mě naprosto dokonale sváděly k tomu, abych je políbila. Ale přesto…

„Tohle nemůžeme,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi další slzy derou do očí. „Vždyť se ani neznáme,“ dodala jsem po chvilce a stále se propadla do těch hnědých studní. Jacob se na mě usmál a opřel si své čelo o to mé.

„Máme hafo času na to se poznat,“ řekl a v tu chvíli se dotkl svými rty těch mých.

...

A co by řekli v reklamě na Coca-colu?

.

.

.

Tak to jsme my, holky z pláže!

 Konec

Děkuji moc všem, kteří se prokousali až sem. Jakýkoliv názor potěší. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srážka s Blbcem 4: