Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sprejařka - 4. kapitola

07.04.2011 (08:00) • LoWEeGirlEverything • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1745×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Přišla krásná rodina mně neznámých lidí. Všichni byli krásní, ale také určitě namyšlení. Odtrhla jsem od nich pohled a znovu se podívala na svůj oběd – červené jablko. I když jsem neměla hlad, něco jsem sníst musela. Nevšimla jsem si však, že ke mně někdo jde. Někdo mi poklepal na záda. Hrozně jsem se lekla a začala se dusit jablkem. Někdo mě udeřil do zad a já se konečně uklidnila. Otočila jsem se s nenávistným obličejem na mého narušitele. Byla to ta rodina krásných lidí. Bylo jich celkem pět - tři chlapci a dvě dívky. Ale ani to, že jsou krásní, mě neodradilo od nenávisti, kterou jsem k nim už teď chovala.
„Co je?“ vyjela jsem na ně zostra. Chvíli na mě překvapeně hleděli, ale pak se jedna z dívek, černovláska, rozhodla mi odpovědět.
„Tohle je náš stůl,“ řekla s mírně přiškrceným hlasem.
„No, to pak jo,“ řekla jsem o poznání mileji a zvedla se od stolu. Popadla jsem zbytek jablka a už od stolu ho hodila směrem koš. Dopadlo tam přesně. Sice byl vzdálený asi jen sedm metrů ode mě, ale i tak to byla hezká trefa. Všichni co našemu střetnutí přihlíželi, se na mě teď dívali s obdivným pohledem. Naposledy jsem se podívala na tu vyvalenou skupinku a v klidu odkráčela před školu. Zašla jsem za roh a z batohu vytáhla sprej. Chtěla jsem stříknout na zeď, ale něčí ruka mě zadržela. Pomalu jsem se otočila a podívala se do rozzuřené tváře ředitele.
„Ups,“ vydechla jsem. Ředitel mě popadl za cíp mikiny a táhl mě do ředitelny. Vyvlíkla jsem se mu a zařvala:
„Co si to dovoluješ ty debile?“ Ředitel se na mě otočil se zlostným výrazem.

„Mladá dáma, takto sa rozprávajte s niekym iným. Teraz pôjdete pekne so mnou do riaditeľne," povedal trochu kľudne, aj keď jeho výraz tomu nenasvedčoval. Musela som sa usmiať a jemu to očividne dosť vadilo.
„Smiech vás prejde hneď, keď zavolám vášmu otcovi." Hneď ako to dopovedal, tak môj úsmev zmizol. Charlie ma pretrhne ako hada... Toto nedopadne dobre. Radšej som sklonila hlavu a kráčala za riaditeľom. Nepotrebujem, aby otec vyvádzal aj tu v škole. Vošla som dnu a začala počúvať kázanie ako sa má správať. Trvalo to snáď večnosť až nakoniec zavolal Charliemu. Sedela som ticho a dívala sa do zeme. Zrazu sa však ozvalo zaklopanie.
„Ďalej," povedal riaditeľ a dvere sa otvorili. Dnu vošiel Charlie.
„Slečna Swanová, mohli by ste počkať vonku?" opýtal sa ma, no v skutočnosti to bol rozkaz a nie otázka. Prikývla som sa vyšla von. Oprela som sa o stenu. Na chodbách bol ruch, pretože práve skončila hodina. Vtom sa však na celú chodbu ozval hlasitý smiech.
„Edward, už by si si mál nájsť nejakú babu. Lezie ti to na mozog!" Bolo to snáď počuj aj v  Kanade. Hneď potom sa ozvala však riadna rana. Akoby sa zrazili dva kamene. No v skutočnosti niekomu len priletela facka. Počula som smiech. Bože, toto je blázinec. Chcem preč! Nečakala som dlho a vonku z riaditeľne vyšiel otec. Ani sa na mňa nepozrel a kráčal preč. Potichu som išla za ním. Domov som išla vlastným autom. Zaparkovala som, zobrala tašku a vystúpila. Zamkla som auto a bežala k vchodovým dverám. Charlie sedel v kuchyni pri stole. Hneď ako som vošla, tak si ma k sebe zavolal. Nesadla som si. Radšej som stála.
„Bella, myslel som, že si sa konečne spamätala, no mýlil som sa," povedal.
„Ani sa nedivým..." šepla som tak, aby ma nepočul.
„Po tom čo mi riaditeľ povedal budeš mať domáce väzenie až do odvolania a všetky tie spreje zabalíš do krabice a dáš ich mne. Riaditeľ povedal, že pre tentokrát to nechá tak, no nabudúce to môže dopadnúť horšie. Teraz choď do izby," zakončil svoj monológ a ja som sa rýchlo otočila a bežala hore. Zabuchla som za sebou dvere a nemala som v pláne ostať tu. Z pod postele som vytiahla pár sprejov a dala si ich do tašky. Otvorila som okno a ďakovala Bohu, že strom je tak blízko okna. Zliezla som dole a išla tam kam ma nohy zaviedli. Nakoniec som skončila pri nejakej starej budove. Vytiahla som sprej a chcela začať, no niekto ma chytil za ruku. Bol to chladný dotyk. Zdvihla som hlavu a moje oči sa stretli s párom krásny zlatých očí.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," povedal najkrajší a najjemnejší hlas aký som kedy počula.

Autor: LoWEeGirlEverything (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sprejařka - 4. kapitola: