Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Správná rodina, ale špatná sestra - 3. kapitola

01.06.2010 (09:00) • DeSs, Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4765×

„Tak brzo?“ zeptala se smutně, ale jakmile zpozorovala, že se na ní koukám, zčervenala. Zase. Proč jí nemůžu číst myšlenky, jako ostatním? U všech by mi to bylo jedno, ale u ní bych je tak moc chtěl slyšet.

„Musím.“ To byla jednoduchá odpověď.

3. kapitola

Edward:
Amerika, Canada, město Rivers

„A já si myslela…“ řekla, ale nedořekla. Řekla to tak zarmouceně. Ne, nesmím se otočit. Musím přemýšlet. Asi vím, že nebude taková příležitost, ale musím jít. V duchu jsem se jí strašně omlouval, líbal jí boty… No, to možná ne, ale žádal ji o odpuštění, že jí tady musím nechat. Musel jsem za svým stromem. Vím, že jí uvidím, protože je zdejší. Aspoň v jedné ze tří škol, co tady jsou, ji potkám. Doma to zjistím.

Už jsme tady sice 2 roky a Rose s Jasperem už minulý rok vyšli a já, Alice a Emmett jsme ve třetím ročníku, ale to nevadí. Rose už začíná vysokou školu, ale jakmile dostudujeme my, na střední, což nebude vůbec těžké, stěhujeme se. Ale teď už nechci. Teď tady chci zůstat co nejdéle s El.

Běžel jsem domů, abych se po něčem podíval. Na internetu se najde věcí.re

Bohužel, nic jsem nenašel. Jenom nějakou Isabellu Swanovou. Myslím, že to byla její sestra. Ta prý dostudovala nějakou doktorskou školu a teď je pryč. S tou by si Carlisle rozuměl, ale já jsem svou El nenašel. Tak moc mě to štvalo.

Nemohl jsem nic dělat. Dokonce ani Jasperovi se nepovedlo něco se mnou udělat, respektive s mojí náladou. A to jsem se i já snažil mu to usnadnit. Prostě potřebuju být v její blízkosti. Něco mi prostě říká, že s ní musím být.

A bylo pondělí a šlo se do školy. Já jsem s Alice a Jasperem a Emmett a Rose jeli spolu.

„Už to víte, že má přijít nová studentka?“ zeptala se mě Alice, ale nic mi neukázala. Nechal jsem to být, ať si to tají, jak chce. Mě to může být jedno. Ale škoda, že to není kluk, toho bych následující měsíc nemusel denně odmítat. I když…

Na parkovišti se Alice rozloučila s Jazzem a Emmett s Rose. Chudáčci se asi šest hodin neuvidí, tak se musí pořádně rozloučit. Někdy jsem proklínal, že si nevybrali vysokou někde na druhém konci města. Takhle jezdíme dohromady a já jsem svědkem toho jejich každodenního loučícího rituálu. Přitom je dělí jen pár metrů, silnice a plot. Většinou stejně tráví přestávky v parku nebo v horším případě kumbálu s vycpanými zvířaty a košťaty…

Vyrazil jsem na hodinu, stejně si mě nikdo nevšímá. Jako vždycky.

Měl jsem matematiku. Zapadl jsem do své lavice v zadním rohu třídy a na místo vedle mě si položil batoh. Všichni tu jsou sice zvyklí mě už neotravovat a nepřisedat si, ale co když ta nová bude mít hodinu se mnou…

Navíc, když mi to Alice nechce ukázat, bude to asi vážně pořádná fúrie a moje sestřička se chce pobavit!

Dnes si musím hlídat záda!

Hodina začala a já s úlevou zjistil, že matematiku se mnou nesdílí. V učitelových myšlenkách jsem si přečetl téma hodiny a mohl tak přestat vnímat. Zaměřil jsem se na vteřinovou ručičku hodin visících nad tabulí a spolu s ní odpočítával čas do zvonění…

Opakovat školu každých pět let je vážně vopruz.

Vnímal jsem ručičku a přitom přemýšlel o El. Její myšlenky mi zůstávaly skryté a já nevěděl proč. Ještě nikdy se mi to nestalo a značně mě to frustrovalo. Poprvé jsem o někom nevěděl všechno. Poprvé mi někdo zůstával záhadou. Poprvé jsem mohl člověka zkoumat podle gest, slov, chování…

A bylo to jiné, někdy osvěžující, někdy svazující a frustrující…

Zrovna jsem napočítal 25 216 vteřin od zvonění, takže sedm minut a šestnáct sekund, když učitelův výklad přerušilo zabušení na dveře. Zpozorněl jsem a na sekundy se vykašlal. Tady něco nehraje! Dech i srdce jsem zpoza dveří zaslechl, ale myšlenky ne…

Co to zase je? Další, komu se nedostanu do hlavy?

Nebo můj dar slábne? Přestává fungovat? Selhává?

Učitel vyzval dotyčného dál a dovnitř nakoukla blonďatá hlava.

El? Počkat. To bude určitě jenom halucinace a moje zbožné přání. Tak moc jsem si přál ji vidět, až jsem si dokonce představil, že tady je.

„Dobrý den, pane profesore. Já… Byla jsem u ředitele a trochu jsem se zdržela. Jmenuji se Elizabeth Swanová. Jsem tady nová studentka.“ Tak buď se k mým vizuálním halucinacím přidaly i sluchové, nebo tady El opravdu nastupuje.

Alice! Tak proto mi to nechtěla říct. Proto si kryla myšlenky. Nechtěla, abych věděl, že tady El nastupuje.

„Dobře, slečno Swanová, posaďte se vedle pana Cullena,“ ukázal mým směrem. Ihned jsem sundal batoh ze židle a nenápadně se pro sebe usmál. El je tady. Nemusel jsem si najít ji, ona si našla mě. Nebo osud?

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, když si sedla. Aspoň nějakou výhodu to má, že sedím sám, protože mají ostatní dost rozumu a nesedají si se mnou, s nebezpečným predátorem. Ale El nemá na výběr a ani bych ji nechtěl dát na výběr. Jsem sobec.

Ona mi ale neodpověděla. Proč? Byla naštvaná, že jsem odešel? Nebo si mě prostě nevšimla? To je blbost, vždyť se na mě dívala. A proč je vlastně tady?

„El, ahoj,“ zkusil jsem to znova.

„Ahoj,“ šeptla mým směrem, ale ani se na mě nepodívala. Stále se dívala na tabuli. Celá tabule už byla popsaná matematickými příklady a ona si něco psala do sešitu. Stejně to nestihne, je toho moc, tak proč si se mnou nemůže popovídat?

„El, prosím, nech toho. Stejně to nestihneš opsat a já ti pak můžu půjčit můj sešit, jestli budeš chtít. Tak toho nech a řekni mi, co tady děláš? Proč jsi tady?“ ptal jsem se užasle. Ne, že bych si dělal zápisky, ale když si to člověk, teda upír, pamatuje, jako kdyby to viděl před sebou, a navíc může psát rychle, tak to mám tak za minutu napsáno a můžu půjčit sešit El.

„Přestoupila jsem tady, ale důvody bych si nechala pro sebe,“ řekla trošku naštvaně. Takže je na mě naštvaná. Dobře, tak aspoň něco vím.

„Dobře. A proč jsi ne mě naštvaná?“ zeptal jsem se. El se na mě podívala, a jakmile jsem to dořekl, sklopila hlavu. Zase se začal červenat. Tohle na ní miluju. A vždyť já ji miluju celou.

„To je jedno,“ mávla rukou a zvedla hlavu zpátky k tabuli. Proč mi to nechce říct? Proč nemůžu vidět do její hlavy? Proč zrovna jí? Proč ne třeba nějaké fifleně, jejíž myšlenky by mě stejně nezajímaly, ale jí…

Povzdechl jsem si a potom zazvonilo. Všichni lidé už odcházeli a El se pomalu balila a vypadala, že je duchem nepřítomná.

„El, můžu tě aspoň doprovodit na další hodinu, aby ses tady neztratila?“ zeptal jsem, když už mě nic jiného, jak být s ní, nenapadlo.

„Dobře,“ souhlasila. Tak hurá, aspoň něco.

Doprovodil jsem ji na hodinu a ona poděkovala a šla do třídy. Díval jsem se tak dlouho za ní, dokud si nesedla, a potom jsem odešel. Zamyšlený.

Co tady teda dělá? Proč je tady? Náhoda? Vážně?

xxx

Další tři hodiny jsem ji už neviděl. Teda ne na vlastní oči, celou dobu jsem ji pozoroval přes myšlenky ostatních. Štvalo mě to, v klučičích myslích jsem raději nezůstával, jinak by hrozilo, že bych jim nějak nenápadně ublížil. A holky se na ni tak často nedívaly, záviděly jí její krásu, a proč by se asi holka dívala na holku?

S nikým se nebavila a nikdo ji ani neoslovil. Všichni si o ní špitali, ale nikdo neměl dost odvahy se s ní seznámit. Na všechny působila jako chladná mrcha a příliš namyšlená a rozmazlená holka. Nechápal jsem jejich postoje vůči ní a nehodlal se jimi ani zabývat.

Na obědě jsem si vzal nějaké rekvizity jídla a sedl si k malému stolku na konci jídelny. Rodina snad pochopí, že dnes nesedím s nimi.

Když vešli, Alice na mě mrkla a na zvídavé otázky sourozenců s nezájmem odpovídala, ať se nestarají, že budou brzy staří. Což je docela pobavilo.

A pak konečně vešla ona. Oči sklopené na podlahu a nejistě se ploužila k pultu s jídlem. Vzala si pouze minerálku a rozhlédla se po jídelně hledajíc volný stůl. Když její pohled padl na mne, usmál jsem se na ni a rukou jí pokynul, ať jde sem. Trochu nejistě nakonec vyrazila a zaujala místo naproti mně.

„Tak co tady děláš?“ zeptal jsem se, když dosedla. Bylo to neslušné, ale já toužil slyšet její hlas a znát odpověď.

„Studuju, nebo snad nesmím?“ otázala se naštvaně.

„Samozřejmě že ano, ale předtím jsem tě tady nikdy neviděl,“ odpověděl jsem rychle a snažil se to vyžehlit.

„Dřív jsem chodila do druhé školy, ale měla jsem tam nějaké, ehm, problémy, takže jsme přestoupila,“ řekla už zase klidně a mile. Jak bych si přál znát ty problémy, ubližoval jí snad někdo?

„Problémy?“ dal jsem průchod své zvědavosti.

„Ráda bych si je nechala pro sebe. Je to osobní,“ řekla a sklopila pohled. Dál jsem do toho raději nešťoural, když jí to bylo tak nepříjemné. Stejně by mě ale zajímalo, co se tam dělo.

„To jsou tvoji sourozenci?“ kývla ke stolu mé rodiny.

„Ano, ale nevlastní. Ty nějaké máš?“

„Sestru, dvojče,“ přikývla.

„A kde je?“

„Někde na cestách, nevím přesně kde, neustále se to mění. Naposledy mi psala z Rwandy,“ pokrčila rameny. Kdo by jezdil na dovolenou do Rwandy? Vždyť je to chudá země, není tam ani moře. Vyhnal jsem to z hlavy a věnoval se raději El.

Upíjela minerálky a po očku sledovala tác s mým jídlem.

„Dáš si?“ Přisunul jsem svůj tác blíž k ní.

„Ne,“ zakroutila hlavou.

„Držíš dietu?“ vyzvídal jsem.

„Hm,“ přikývla a vstala. Nechtěl jsem, aby odešla, ale jídelna se pomalu vyprazdňovala, tak jsem vstal taky a chtěl ji doprovodit na další hodinu.

„Co teď máš?“ zeptal jsem se.

„Nic. Jedu domů dřív. Ještě něco mám,“ odpověděla.

„A co?“ Prostě jsem toho o ní chtěl vědět co nejvíc a vědomí, že ji uvidím zase až zítra, mě užíralo.

„Nákupy,“ řekla o poznání veseleji. Takže další nakupovací maniak? „Potřebuju si dokoupit nějaké učebnice, povinou četbu a dokoupit si nějaké nové knihy,“ řekla pak rychle. Třeba máme stejné oblíbené, napadlo mě hned. Odnesl jsem tác s rozšťouraným jídlem a ona vyhodila zbytek pití do koše.

„Jaká je tvá oblíbená kniha?“ nedalo mi to a po cestě ven jsem se jí zeptal.

„No, těch je hodně,“ ošila se.

Elisabeth:
Amerika, Canada, město Rivers

A jak z toho ven? Panebože vždyť jsem naposledy četla Ošklivé káčátko od Andersena asi v páté třídě, těsně předtím, než jsem propadla! Bůh ví, co čte on. Sakra, to musí ten nejhezčí kluk být tak nechutně vyspělý a rozumný? A knížky? Brr. Jen z těch hustě popsaných stránek spousty písmenky se mi dělá špatně. S Bellou by si rozuměli, ta taky trávila většinu času v knihách.

„Například?“ zeptal se a usmál se tím svým neodolatelným úsměvem.

„Promiň, ale vážně spěchám. V knihkupectví zavírají brzo, tak abych to stihla,“ zavolala jsem a zrychlila krok k autu. Snad za mnou nepůjde…

„Vždyť zavírají večer,“ zavolal za mnou nechápavě.

„No právě. Mezi knihami se neznám a úplně zapomínám na čas!“

Naskočila jsem do svého růžového Lamborghini, stáhla střechu, protože výjimečně nepršelo a rozjela se do víru nákupů. A knihkupectví se vyhnu pořádným obloukem…

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), Blotik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Správná rodina, ale špatná sestra - 3. kapitola: