Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 8.

05.03.2010 (19:30) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5164×

Pomalu jsem otevírala oči. Moje ztěžklá víčka mi to však nedovolovala. Jasně jsem cítila, jak mou ruku svíra jedna ledová. „Bells, slyšíš mě?“ ptal se ten líbezný hlas. Nedokázala jsem mu odpovědět. Jen matně jsem si vybavovala Edwardův telefonát s Jasperem. Konečně jsem dokázala otevřít oči, které se setkaly s těmi Edwarovými.

„Victoria?“ zašeptala jsem. Edward jen přikývnul a já se rozplakala. Tan chladnokrevná upírka má moje dět'átko, které možná už nežije.

„Pšt, lásko, to bude dobré,“ konejšil mě.

„Ne! Není to dobré. Victorie má Zacha, copak to nechápeš?“ brečela jsem jako smyslů zbavená.

„Alice vidí její budoucnost. Je hodně rozmazaná, ale vidí ji. Brzy ji najdeme, slibuji.“

„Je mi jedno, že Alice vidí její budoucnost. Zach je někde venku s ní, daleko ode mě a to v lepším případě! Co když mi ho zabila, Edwarde!“ ječela jsem. Edward mě pevně objal, ale ani jeho objetí mě z té propasti nedokázalo dostat. Nedokázala jsem se ani nadechnout. Pořád jsem jen plakala a připadala si, jako bych přišla o rozum. Možná se mi to ani nezdálo, možná jsem se doopravdy zbláznila. Kolik bolesti ještě musím zažít?

„Carlisle!“ Slyšela jsem z dálky Edwardův hlas a pak jsem zřetelně cítila, jak do mé kůže proniká jehla a já upadala do hlubokého spánku.

Když jsem se probudila, byla semnou v místnosti jen Esmé. Když zaregistrovala, že jsem se probudila, povzbudivě se na mě usmála.

„Zlatíčko, konečně jsi vzhůru.“ Vnímala jsem ji jen matně, tak nějak okrajově. Pořád jsem ještě nevstřebala, že můj nevinný křehký andílek je někde s tou vražedkyní.

„Esmé?“

„Ano, zlatíčko,“ pobídla mě a já si byla jistá, že se modlí, abych se nezeptala, jestli se mi to jen nezdálo.

„Co bude ted'?“

„Alice ve své vizi viděla jen málo. Má silné podezření na Tokio nebo Las Vegas. Proto se rozdělíme a začneme usilovně hledat. Ale neboj se. S našimi dary a početností ji brzy najdeme, najdeme je oba,“ konejšila mě.

„Dobrá. Kam mám jet já?“ zeptala jsem se, ale v tu chvíli byla v pokoji celá rodina s Edwardem v čele. I Jasper a Emmett tu už byli.

„Ty pojedeš do Denali. Už jsme to vše vyjednali a Tanya se o tebe se svou rodinou postará,“ rozhodl Edward. Posadila jsem se v leže na posteli a ovládl mě hněv.

„To si vážně myslíš, že bych se jen někde schovávala? Zach je můj syn a já ho budu hledat, je ti to jasné?!“ křikla jsem na něj. On si vážně ze mě dělá srandu. Odejde, zlomí mi srdce a ted' si chce hrát na hrdinu...

„Victoria je nebezpečná! Nedovolím, aby ti ublížila!“ oplácel mi. Jindy bych se mu podvolila, ale rozhodně ne ted'.
„Laskavě mi neříkej, jak nebezpečná je. Sama jsem to poznala a to po daleko horší stránce než je ta fyzická. Nezapomeň, že kdyby mě chtěla zabít, už by to udělala a nic by jí v tom nezabránilo.“ Při té poslední větě se otřásl. Moc dobře věděl, co jsem tím myslela. Byl prostě daleko a nic by s tím neudělal.

„Já pojedu hledat své dítě a ty s tím nic neuděláš. Tak mi radši někdo řekněte, kam pojedu a s kým,“ ukončila jsem debatu. Edward se významně podíval na Carlislea a ten mu něco zděloval v myšlenkách.

„Dobře, pojedeš semnou do Tokia. Ale budeš zůstavat v hotelu a ne někde nahánět Victorii. Vše, co ti řeknu ihned odkýveš a nebudeš se semnou hádat, rozumíš?“

Chtěla jsem něco namítnout, hlavně se mi nelíbilo, že pojedu s Edwardem. Každá vteřina, kterou jsem s ním strávila, mě hnala zpět do jeho náručí. Nakonec jsem se nezmohla na nic jiného než na přikývnutí.

Díky předešlým sedativům, které mi podal Carlisle, jsem byla celý zbytek noci vzhůru. Alice mezitím balila a mužská část vše projednávala a zařizovala. Chtěla jsem být u toho, ale oni mě prostě přehlíželi. Takže nakonec povolali Esmé a Rosalie, aby mě něčím zabavily. Když ani po několika hodinách neuspěly, Rosalie to konečně vzdala. Jediný, kdo se mnou zůstal, byla Esmé.

„Bello?“ snažila se navázat nějaký rozhovor.

„Ano, Esmé,“

„Jen jsem ti chtěla říct, že vím, jak se cítíš. Není to stejné, naše příběhy se liší. Přesto tě nikdo nemůže pochopit lépe než já.“

„Mám takový strach, Esmé. Ta nevědomost, nevím, co s ním je. Co když ho zabila. Nebo ještě hůř, co když ho neustále trápí. Tak moc se proklínám za to, že jsem tehdy nebyla s ním v pokoji. Kdybych tam byla, zabila by mě a jeho by možná nechala. Pak by přišel Charlie a o malého by se postaral.“

„Drahoušku, nesmíš si to dávat za vinu. Victorie je chladná, ale ne tak, aby mu něco udělala. Vše bude brzy zase dobré, uvidíš.“ Objala mě a já jí plakala v náručí.

Ještě ten den bylo vše připraveno. Měla jsem jet do Tokia společně s Emmettem, Rosalie a Edwardem. Jasper a Alice zas do Las Vegas a Carlisle s Esmé do Anglie. Na letišti jsme se rozloučili a každý nasedl do příslušného letadla. Vše bylo pro mě tak rozmazané a nejasné, jako bych byla zdrogovaná, jako bych ani nebyla ve stejném světě jako zbytek planety. Vždy jsem se bála letět letadlem, ale když jsme startovali, moje ruce nesvíraly křečovitě opěrky na sedadlu, ani jsem nereagovala, když všechny letušky nestydatě flirotovaly s Edwardem. Jen jsem nepřítomně civěla s okna a sledovala krajinu pod námi. Co když někde tam dole je můj chlapeček? Pláče a má strach?

„Bell, probud' se, už přistáváme,“ budil mě Edwardův hlas. Zmateně jsem zamžourala očima a začala rozeznávat své okolí. Světla v letadle svítila a lidé si tlačili cestu ke vchodu. Všichni jsme počkali, než lidé vystoupí a pak se sami vydali k odchodu. Edward na mě čekal a nabídl mi svou ruku, když jsem se zvedala. Naprosto jsem jeho gesto ignorovala a sama procházela uličkou, ale jeho bolestný výraz mi neušel. Na letišti nás čekala připravená auta, kterými jsme se dostali do hotelu. Jakým překvapením pro mě bylo, že jsem sdílela aparmá s Edwardem.

„Tady je tvá ložnice,“ promluvil Edward, když mi přinesl kufry. Neodpověděla jsem mu a zamířila jsem do koupelny. Teplá sprcha mě uvolnila a já si opět připadlala jako člověk. Vylezla jsem z koupelny omotaná v ručníku, s úmyslem si něco vzít z kufru a obléct se. Jenže to by se nesměly otevřít dveře, ve kterých stál Edward.

Rentgenoval mě svým pohledem a já celá zčervenala. Opět mě zradilo mé tělo a Edward si to plně uvědomoval. Ale i on byl prozrazen, když jeho oči nebezpečně zčernaly. Pomalu ke mně šel a nespouštěl ze mě zrak. Jeho pohled mě přikoval k zemi a já se nedokázala pohnout. Dotknul se mé tváře a...



předchozí kapitola Shrnutí další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 8.: