Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 6.

27.02.2010 (21:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5818×

„Možná se to bude zdát nemožné, ale Zach je Edwardův syn. Pár týdnů po vašem odjezdu jsem zjistila, že čekám miminko,“ vysvětlila jsem.

„Ne, ne! To není možné. Tolikrát jsme to s Emmettem zkoušeli,“ vzlykla Rosalie. Zadívala jsem se jí hluboce do očí. Nyní se role obrátily. Vždy, když jsem byla lapena v jejím pohledu, chtěla jsem utéct, jako nějaké vyděšené zvířátko, zatímco ona byla krutý lovec. V tomhle okamžiku byla ona tou, která chce uhnout a vymanit se z očí té druhé.

„Je to pravda. Edward byl můj jediný. Po vašem odchodu jsem začínala zvracet, omdlévat a pořád jsem byla unavená. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost, ale Charlie mě donutil jít k lékaři. Doktorka mi udělala několik testů a řekla mi, že jsem těhotná,“ vyprávěla jsem stručně můj příběh.

„Tak, to je neobvyklé,“ konstatoval Carlisle. Stál ve dveřích, v ruce lékařský kufřík. Musel přijet ted', jelikož jsem si ho nevšimla.

Podívala jsem se na něj a vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem ho viděla poprvé. Tehdy jsem věděla, že musím odhalit tajemství, které se týká Cullenů. Ale v jeho přítomnosti jsem se cítila v bezpečí. Ne v takovém, jak když byl u mě Edward, ale i tak. I nyní musím odhalit tajemství, kde se ukrývá můj chlapeček a znovu se cítím v bezpečí. Nyní je Carlisle ten, kdo mě svou přítomností chrání. Choval se jako člověk a to ve všech směrech. V Edwardovi jse se tolik spletla...

Alice zavolala Edwardovi, když volala, opět se otevřela má díra v hrudi a zaživa mě spalovala. Jen pár kroků a slyšela bych ten líbezný hlas. Znovu jsem si uvědomila, že ho budu vždy milovat. Nikdy se to nezmění, at' udělá cokoliv. Cokoliv... Jsem proti němu tak slabá a bezbranná a to nejenom fyzicky, ale hlavně duševně. Miluji ho stejně tak, jako nenávidím. Miluji ho pro jeho hlas, jeho úsměv, slova a vyspělost. A nenávidím ho pro mou samotu. Jsem sama... Dříve byl můj domov Phoenix a pak Forks. Po jeho odchodu byl nadále mým domovem díky Zachovi, ale ani jeho nemám u sebe. Nyní jsem jen družicí, která se vyklonila ze své oběžné dráhy, a nyní pluje nekonečným vesmírem. Cítila jsem bolest, protože jsem věděla, že to tak nemá být, že je vše špatně. Moje místo bylo v Edwardově náručí a Zachovo zas v mém.

Dávala jsem si velký pozor, abych nepromluvila, nebo nevzlykla. Edward by mě v telefonu poznal a pak by bylo vše ztraceno. Alice mu neřekla nic konkrétního, jen že je to velmi důležité a že je jeho přítomnost nevyhnutelná. Carlisle se mě ptal, jak probíhalo těhotenství, porod i Zachův růst. Byl tím vším fascinován, stejně jako zbytek rodiny.

„Máš jeho fotku?“ zeptala se mě Esmé. Jen jsem se natáhla pro svůj batůžek a z peněženky jsem vytáhla fotku mého andílka. Na jejím povrchu se tvořily čáry do tvaru kříže, jak jsem si ji pořád prohlížela a zase skládala. Všichni z něj byli nadšení a já se neubránila dalšímu pláči. Všichni mě konejšili, že se to vyřeší a bránili Edwarda, že by toho nebyl schopen.

„Já nevím, nevím!“ vzlykala jsem, hlavu položenou v dlaních. Esmé mě objala a já se cítila znovu jako dřív. Cítila jsem se milovaná, chtěná a součástí rodiny. Říká se, že rodina je ruka a členové jsou prsty. A když ruka přijde o jediný prst, už to nikdy nebude dobré. Ale já nebyla prst, ale nějaký výrůstek, který se musí odstranit.

Edward měl přijet ráno v sedm hodin ráno a tak jsem se nebránila tomu, abych v jejich domě přespala. Carlisle mi dal dva prášky na usnutí, jelikož jsem nebyla schopná spánku. Jak bych taky mohla, když se za pár hodin dozvím, jestli mě o důvod mého života připravil smysl mého života. Zní to bláznivě, možná nelogicky, ale je to tak. Edward mi dal smysl a když odešel, našla jsem maják, který mě zachránil. Byl jím můj maličký.

„Tohle je pokoj Emmetta a Rosalie. Mají tu pohodlnou postel a ty se potřebuješ vyspat. Uvidíš, bude to dobré,“ konejšila mě Alice a já měla chut' ji uhodit.

„Máš snad rozdvojenou osobnost? Nestála jsem ti ani za rozloučení a ted' se můžeš starostí a láskou přetrhnout,“ sykla jsem.

„Bells, tak to není! Jsi moje nejlepší kamarádka, ale on mi to nedovolil. Tak moc jsem tě chtěla naposledy obejmout, ale věřila jsem, že se moje vize naplní. Vize o tom, že se staneš jednou z nás, a že budeš po Edwardově boku,“ plakala. Ale já jí nemohla věřit, už ne.

„Nehraj to na mě. Vím, že když si něco usmyslíš, nic tě nezastaví. Mohla jsi mi nechat v pokoji dopis, nebo ho poslat poštou. Poslat e-mail nebo zavolat. Sakra Alice, i ti největší zrádci si dávají sbohem přes pitomou esemesku. Ale ty jsi se neobtěžovala! Nech mě být, chci se vyspat.“

Už nic neříkala, jen se na mě lítostivě podívala a odešla z pokoje. Na posteli ležela saténová košilka, ještě ověšená cedulkami z obchodu. Zaplula jsem do koupelny a dopřála si dlouhou sprchu. Ale prášky na spaní začínaly působit, a tak jsem se rychle převlékla do pyžama a zachumlala se do postele. Tu noc se mi nic nezdálo, žádné sny, žádné noční můry. Byl to ten typ spánku, kdy oči zavřu a ráno otevřu.

Poprosila jsem Esmé, aby mě vzbudila v šest hodin, a tak se i stalo. Nepochybuji, že toho pak litovala. Chvíli jsem neposeděla, pořád jsem přecházela z místa na místo a neměla jsem klid. Jasper mě chtěl uklidnit, ale to jsem vždy vybuchla. Nechci být klidná. A pak...

Museli to slyšet mnohem dříve než já, slyšeli to na kilometry daleko. Zvuk přijíždějícího auta. Byl to on, musel to být on. Srdce mi začalou být silně a rychle, jako bych právě doběhla maraton. Začala se mi motat hlava a já myslela, že omdlím. Chytla jsem se opěradel sedačky a zavřela oči. Musela jsem být silná, jako jěště nikdy. Odříkávala jsem si to jako mantru. Otevřela jsem oči a slyšela blížící se kroky. Edward musel slyšet moje srdce, takže ví, že je v domě člověk. Necítil ani mou vůni, protože přicházel z garáže, kam jsem ani jednou nevstoupila. Kroky byly stále blíž a blíž, otočila jsem se a hleděla na dřevěné dveře a hypnotizovala kliku. Ta se pod tlakem jeho ruky snížila dolů a dveře se otevřely. V tu chvíli jsem si přála zemřít, neboť' to, co jsem viděla mě srazilo na kolena.

Stál v nich Edward, krásnější než kdy dřív. Jeho zlaté duhovky mě hypnotizovaly a já se v nich ztrácela. Jeho bezkrvé rty přímo volaly po polibku a jeho tělo k obejmutí.

Miluji tě! Miluji! Volala jsem na něj v myšlenkách. Nedokážu tě nenávidět, nedokážu! Tak moc jsem ho chtěla... Chtěla jsem si kleknout a pokorně prosit o jeho lásku. Ale to jsem nemohla, nesměla jsem. On tam jen tak stál a díval se na mě, v očích něhu jako když jsme byli spolu, ale pěsti měl vztekem zatnuté.

Rozběhla jsem se k němu, nevnímajíc ustrašených pohledů jeho rodiny. „Jak jsi to mohl udělat? Okamžitě mi ho vrat'!“ křičela jsem, zatímco jsem do něj bušila pěstičkami. Co otevřel dveře, nehnul se z místa. Jako upír se nemůže zaseknout, jen tam stál a mohla bych říct, že byl mnou ohromen.

Jeho ruce utvořily pouta kolem těch mých, ale já nepřestávala. Jeho stisk zesílil, až to bylo bolestivé. Plakala jsem a smáčela mu tak jeho šedivou košili slzami. Obejmul mě a tím můj vztek zesílil.

„Bello,“ zašeptal mi do vlasů. Zatímco mě drtil ve svém náručí. Sesunula jsem se k zemi. Mé tělo se třáslo a já se nemohla nadechnout. V hrudi jsem měla těžké železo, které ne a ne povolit. Edward mě stále kolébal a když jsem se dokázala nadechnout, pohlédla jsem mu do očí. Bylo v nich tolik bolesti a něhy, ale hlavně lásky, spoustu lásky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že on to nebyl, nemá u sebe moje miminko, on by nebyl schopen mi tolik ublížit. Byl mým andělem, mým světlem. Vzal mou tvář do svých dlaní a pohlédl na svou rodinu. Nespustila jsem z něj své uslzené oči, takže jsem nevěděla, zda mu vše zdělují v myšlenkách, nebo jen šeptají. Edward se na mě po chvíli podíval a z jeho tváře sálala bolest.

„Dítě?“ zašeptal. Kývla jsem na znamení souhlasu a ještě víc se rozbrečela. Přitáhl si mě ke svému mramorovému tělu. Ta blízkost... Ten pocit...

„Odpust' mi. Prosím, lásko odpust' mi,“ prosil. Jeho bolestný hlas mi zarážel dýku do srdce.

„Kdo... kdo to může být? Kdo mi to mohl udělat, Edwarde? Kdo?“ Stále jsem mu svírala lem košile prsty a odmítala jsem ho pustit, nemohl mě opustit. Nemyslím si, že to měl v plánu udělat a i kdyby ano, má lidská síla by ho stejně nezastavila.

„Nevím. Miláčku, nevím,“ plakal neviditelné slzy společně se mnou... Po chvíli mě vzal do náručí a odnesl mě na pohovku a já se začala pomalu klidnit. Zajisté mi v tom pomohl i Jasper, kterému jsem byla nezkonale vděčná. Ted' není čas na mou bolest, musíme vše probrat a systematicky postupovat. Mísily se ve mně dva pocity. Tím prvním bylo štěstí. Štěstí, protože mým nepřítelem nebyl Edward ani jeho rodina. Zajisté budou hledat všemi možnými prostředky. Ale tím druhým pocitem bylo zoufalství. Když není můj andílek s Edwardem, co když už není vůbec? Co když ho unesl nějaký upír a dělá na něm všelijaké pokusy? Co když ho unesl ten bezcitný Aro, kterého několikrát vzpomínal Edward? On a jeho bratři vytvářejí pravidla a udržují bezpečnost upířího tajemství. Já a Edward jsme jich zajisté hodně porušili. Co když považují moje miminko za nebezpečné? Nebo naopak za cenné? A co když v tom má prsty Victoria?

„Co uděláme ted'? Zach je tam někde venku s bůhví kým,“ zašeptala jsem vyčerpaně. Cítila jsem se, jako bych nespala několik dní. Sice jsem se vzbudila teprve před hodinou, ale to emocionální vypětí mě tak moc vyčerpalo.

„Vidím Emmetta a Japsera, jak prohledávájí tvůj dům, Bell,“ oznámila nám Alice svou vizi.

„Ihned vyrážíme. Možná je v domě ještě pach toho únosce,“ zavelel Jasper. Edward mě za celou dobu nepustil ze svého sevření. I přes to všechno jsem se cítila tak št'astně. Tolik bych si přála, aby to tak bylo na jiném místě a v jinou dobu. Tam, ve Forks před několika měsíci. My dva bychom se společně radovali nad příchodem maličkého a nic špatného by se nám nestalo.

Edward mě zavedl opět do ložnice Rose a Emmetta, kde mě položil na postel a přikryl. Byli jsme sami, jen my dva. Neodolala jsem a pohlédla mu do očí. Cítila jsem jeho ledové prsty na své tváři a a naše rty se spojily. Ta jemnost, hebkost...

„Ne!“ Odtrhla jsem se od něj,

„Lásko, já vím, že jsem ti moc ublížil. Ale nemohl jsem jinak, jen jsem chtěl, abys byla št'astná. Nikdy bych si nemohl přát, aby žena, kterou nade vše miluji, se mnou měla dítě. To byl hlavní důvod, proč sem tě opustil. V každé ženě je ukrytá mateřská láska a já nechtěl, abys o to byla připravena,“ povídal mi a tvářil se tak kajícně.

„Co ty můžeš vědět o mateřské lásce? Kdybys neodešel, měla bych svého chlapečka u sebe a právě ted', v tuhle chvíli bych ho koupala a převlékala do dupaček,“ vyčítala jsem mu chladně. Nedokážu mu odpustit. Ne kvůli své bolesti, ale kvůli Zachovi.

„Lásko, já...“

„Ty co, Edwarde? Ty nic!“ vybafla jsem zuřivě. Chce se mi tu omlouvat, ale tohle nedokáže spravit žádná omluva na světě. Vždy, když se mi něco stalo, dokázal vše překroutit tak, aby vina padla na něj a já mu to vždy vymlouvala a říkala mu, že to není pravda. Ale tohle, tohle je jeho vina. Jeho a nikoho jiného. To on za to může!

„Odejdi,“ přikázala jsem mu. Naklonil se ke mně a políbil na čelo, ignorujíc mé odtažení. Vstal a pomalým krokem odešel z místnosti. Vzal za kliku, ale neodešel, naopak se upíří rychlostí vrátil zpět ke mně a poklekl k posteli.

„Našeho syna najdu a ty ho budeš opět držet ve svém náručí. To ti slibuji, toto je můj slib!“

přechozí kapitola Shrnutí další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 6.: