Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 20. - konec

28.05.2010 (08:30) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5578×

„Dobrá, Charlie. Odcházím.“ Jakmile ta slova vyslovil, sevřelo se mi hrdlo a já se celá rozklepala. Pevněji jsem se chytla jeho ruky a v hlavě jsem měla jediné: Nedovolím, aby mi zmizel!

Jeho oči se setkaly s těmi mými a já pochopila, že žádné loučení nebude. „Ale Bella půjde se mnou! Ona a naše děti jsou to nejdůležitější v mém životě,“ řekl pyšně. Z každého jeho slova pramenila láska, něžnost a oddanost.

Charlie se zhluboka nadechnul. Nenávistně si měřil Edwarda, kdyby měl u sebe pušku, už dávno by dům protínal zvuk výstřelu. „Bella...“ nadechoval se k protestu.

„Ne, tati. Já patřím k Edwardovi, tam je mé místo a vždy bylo. Byla bych neuvěřitelně šťastná, kdyby děti měly svého dědečka, ale jestli to má dopadnout takhle... Já už si dávno vybrala.“ Z očí mi tekly slzy, celá jsem se třásla, ale přesto byla má slova jistá.

„Odejděte! Oba dva!“ zahřměl Charlie a mě pukalo srdce bolestí. Chtěla jsem mu něco říct, pokusit se o usmíření, ale to už mě Edward tahal z domu. Doslova mě přikoval na sedadlo spolujezdce a Zacha připoutal na zadním sedadle, než sám nastoupil a závratnou rychlostí vyjel pryč.

Až po několika minutách zastavil v lese. Rozepnul mi pásy a přitáhl si mě na svůj klín... On byl můj přístav bezpečí a naděje. Líbal mě do vlasů, hladil po zádech a šeptal něžná slovíčka. Sledovala jsem své miminko, jak odpočívá a kulí na mě svá očka. Neuvědomoval si nynější situaci a já za to byla vděčná. Nemusel se trápit a dělat si starosti.

Nevěděla jsem, jak to vše dopadne. Nevěděla jsem, jestli mi Charlie odpustí a ani jaký vlastně bude zítřek. Ale věděla jsem, že moje děti nebudou trpět za mé chyby. Budou mít to nejlepší dětství, ten nejlepší život, jaký kdy kdo měl.

Až po mnoha minutách, jsem byla schopná nabrat dech a uklidnit se. Edward se ujistil, že jsem v docela relativním stavu a znovu vyjel k domu. Když jsme přijeli, nikdo se na nic neptal a já za to byla ráda. Alice jim určitě všechno řekla.

Mlčky jsme s Edwardem odešli do jeho pokoje – teď už vlastně našeho. Posadila jsem se se Zachem na postel a jen tak si s ním hrála. Jako by na mě přenesl svou náladu a já se na chvíli cítila bezstarostně. Naše hry ho ale brzy vyčerpaly a brzy se mému andílkovi začaly klížit očka.

„Odnesu ho do postýlky. I ty by jsi měla odpočinout,“ řekl Edward a dal mi polibek na čelo. Nenapočítala jsem ani do dvaceti a Edward už byl zpátky. Mlčky si ke mně lehl a objal mě.

„Přemýšlela jsem. A možná... možná je to tak lepší,“ zašeptala jsem do ticha.

„O čem jsi přemýšlela?“

„O Charliem. Víš, stejně bych ho jednou musela opustit. Asi to tak má být,“ vysvětlila jsem. Téma proměna jsme si už dávno vyjasnili. Edward pořád namítal, chytal se všeho, co by mě mohlo odradit, ale já se nedala.

„Ale neměla bys ses s ním takhle rozejít. Je to tvůj otec,“ nesouhlasil.

„Já vím a mrzí mě to. Ale to on mě vyhodil, ne já jeho.“ Do mého hlasu se vloudil naštvaný tón.

Edward mě hladil konejšivě po zádech. „Chce pro tebe jen to nejlepší. V jeho očích jsme jen blázniví puberťáci, kteří nemají o životě ani ponětí. No řekni, kdybys byla na jeho místě, nezachovala bys ses stejně?“ zeptal se a já na něj vykulila oči.

„Ne, Edwarde. Já bych nikdy svou dceru, která navíc čeká dítě, z domu nevyhodila,“ prskla jsem. Jak si o mně může myslet něco takového!

„Ale lásko,“ zasmál se, „on tě přeci nevyhodil. Jen čeká, kdy se pohádáme kvůli nějaké prkotině a ty ode mě odejdeš. Nedává našemu vztahu žádné naděje. Miluje tě a i své vnoučata, jen já mu vadím a moc.“

„Zdá se mi to, nebo si z toho utahuješ?“ zeptala jsem se ohromeně.

„To ne, ale chápu ho. Myslí si, že ti pletu hlavu a do jisté míry má i pravdu. On se zklidní, uvidíš. Jakmile zjistí, že jsme šťastni, možná už nebude mít nutkání zabít mě,“ smál se.

Byla jsem ráda, že mi to Edward řekl. Ulevilo se mi. „Víš co? Nebudeme se Charliem zabývat, ano?“ usmála jsem se na něj a přitáhla si ho za vlasy, abych ho mohla políbit. Edward se samozřejmě chytil a to už si jeho polibky kráčely po cestičce na mém krku.

Sunul se stále níž a níž, až se nakonec ztratil pod dekou. Čekala jsem snad vše, ale tohle rozhodně ne. Edward mi vyhrnul tričko a začal šeptat k mému břichu. Moc jsem z jejich rozhovoru nepochytila, snad jen to, že už se jí Edward nemůže dočkat.

Zvědavě jsem odhrnula deku a podívala se do těch zlatavých očí. „Jí?“ optala jsem se. „Chtěl bys holčičku?“

„No,“ začal a sunul se zpět ke mně nahoru. „Je mi jedno, jestli to bude holčička, a nebo chlapeček. Ale děvčátko bych uvítal. Hlavní ale je, aby to bylo zdravé,“ usmál se a já začala opět pod jeho dotykem tát jako nanuk.

„A...“ začala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že je na to ještě brzy.

„Copak?“

„No, říkala jsem si, jestli máš nějaké jméno, které bys mu, anebo jí chtěl dát,“ přiznala jsem se.

V jeho očích jsem zahlédla milióny jiskřiček. Pravděpodobně jsem mu tím udělala velkou radost. Edward se velmi trápil tím, že odešel a tak se nijak nezúčastnil. A jako odměnu jsem ihned od něj dostala polibek.

„Tak co?“ zasmála jsem se. „Máš nějaké?“

Jeho tvář ztvrdla a mezi obočím se mu utvořila vráska, jak přemýšlel. Několik minut bylo v pokoji úplné ticho a já občas zaslechla jen cinkot nádobí a jiného nábytku v domě, jak se dokončovaly poslední úpravy.

„Pane upíre, neusnul jste?“ zasmála jsem se Edwardovi. Celou dobu se vůbec nepohnul. Určitě znal snad všechna možná jména a teď si je přehrával v mysli.

„Ne, to ne. Jen... nic mě nenapadá,“ přiznal zahanbeně a já se zasmála.

„To nevadí, lásko. I mě to trvalo celou dobu. Vlastně, Zacha jsem pojmenovala až po jeho porodu, tak nerozhodná jsem byla.“ Vzpomínala jsem na ty jména, která mi běhala hlavou. Žádné nebylo dost dobré, a když jsem chtěla nějaká jména spojit, nehodila se k sobě.

„Opravdu? A proč tedy Zach?“ zeptal se zaujatě. Byl jako dítě z mateřské školky, co se ptá své učitelky.

„Když jsem ho poprvé viděla... Nic krásnějšího není. Byl tak nádherný, tak krásný. Ale byl hlavně nevinný. A Zach znamená v hebrejštině nevinný, tak proto.“

„Nádhernější jméno jsi mu ani dát nemohla. Zach Swan Cullen, jak nádherně to zní,“ zasnil se. Byl jako v sedmém nebi a ke všemu vypadal tak sladce, byl k pomilování.

„Pojmenovat dítě je velká zodpovědnost. Potáhne se to s ním celý život. Víš, že na jména neplatí vůbec žádný zákon? Mělo by se pár zákonů udělat,“ kývala jsem umoudřele hlavou.

„Proč?“ zasmál se. Asi nechápal, čím jsem si při výběru jména prošla.

„No, lidé dávají svým dětem i jména jako Sunshine, nebo dokonce i Baterry. Jak s tím to dítě asi bude žít? Dokonce můžeš dát dítěti jméno bez souhlásek? Třeba jen Pmzgn.“

„Myslím, že takové jméno ještě nikdo nemá,“ smál se dál. „Chceš si vymyslet vlastní jméno? Že tě to tak zaujalo, jsi docela rozpálená.“ Představa vlastního jména byla lákavá, konec konců, bude to společně se Zachem jedinečné dítě, ale v tomhle ohledu jsem byla nerozhodná.

„Nevím... Co ho pojmenovat celou frází?“ A Edward podzvedl obočí. Nějak mu nedocházelo, že si z něj jen utahuju, ale proč ne? Trošku ho potrápím, pomyslela jsem si. „Třeba Dámy a pánové. To by bylo úžasné jméno pro dítě,“ pronesla jsem nadšeně.

„Cože?“ vypálil Edward. A pak, že jsem špatná herečka.

„Jen si to představ! A až by zlobil, prostě bych jen zakřičela: ‚Dámy a pánové, prosím! Jdi si uklidit pokoj.' No, není to originální?“

Myslela jsem, že Edward bude první upír na světě, co dostane infarkt. A to už jsem nevydržela a propukla v hlasitý smích.

„Ty…“ zavrčel Edward a já se začala smát ještě víc. Jenže to by mi prošlo až moc snadno a Edwardovy prsty se daly do pohybu. Třásla jsem se smíchy, když mě lechtal po celém těle.

Moje mučení ale po chvíli přestalo a já si hlasitě oddechla.

„Nemáš hlad?“ optal se po chvíli. Mlčky jsem přikývla a my se vydali do kuchyně. Když jsem se ptala na Esmé, Jasper nám řekl, že odjela na chvíli s Carlislem. Společně jsme s Edwardem připravili moji večeři, kterou jsem si vychutnala v obýváku u televize.

„Bello,“ zahřměl Emmett, „jen tak náhodou jsem slyšel, o čem jste se s Edwardem bavili. A mám jedno úžasný jméno a je jak pro kluka, tak pro holku,“ usmíval se od ucha k uchu. Věděla jsem přesně, na jaké jméno naráží.

„A jaké?“ Musela jsem mu udělat radost...

„Emmett!“ vypálil a tvářil se jako superstar.

„Už jsi někdy slyšel o dívce jménem Emmett?“ zeptala jsem se skepticky a Jasper s Edwardem a Rose se začali smát.

„Jasně, že ne. Ty hloupá,“ kroutil hlavou ze strany na stranu. „Bude to Emma, to je přece jasné,“ povzdychl si nad mou nevědomostí.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Nechtěla jsem ho rozesmutnit, ale ani mu dávat naděje. „Promyslím si to,“ usmála jsem se. To mu stačilo a tak se vrátil zpátky k zápasu.

Hladila jsem si bříško, které bylo čím dál větší a to nejenom díky drobečkovi. Byla jsem děsně přecpaná, myslela jsem, že prasku. Ale Edward vařil tak výtečně...

Ještě chvíli jsme s Emmettem přepínali programy, tedy spíš já. Prý jako těhotná mám privilegium na televizi. Až se najednou uvolněná atmosféra v domě změnila. Všichni ztuhli. I Alice, která byla v koutě zasypaná časopisy s dětskou a těhotenskou módou.

Než jsem se stačila zeptat, co se děje, všichni se zvedli se slovy, že musí jít tam a tam a zařídit to a to. Jediný, kdo se mnou zůstal, byl Edward.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Jde sem Charlie. Zavolal Esmé a Carlisleovi, aby si s nimi promluvil,“ vysvětlil mi. Byla jsem překvapená, zaskočená. Doufala jsem, že nebude chtít pokračovat tam, kde jsme skončili.

Seděla jsem s Edwardem na sedačce v objetí a snažila se působit nenuceně. Když v tom se dveře otevřely a v nich stál Carlisle s Esmé a Charliem. „Tati...“

Všichni jsme přišli do kuchyně a po přivítání jsme museli začít. Edwardova ruka mě držela pod stolem a já věděla, že dokud byl se mnou, bylo vše dobré a já se nemusela ničeho bát. Byl jako lano, co mě drží na místě... Co mě drží doma.

Carlisle si řečnicky odkašlal. „Děti, s Charliem jsme se dohodli na tom, že nejlepší bude, když příští rok odjedete s námi. Nastoupíte na Dartmouth společně s ostatními. Esme se už nemůže dočkat, až se bude moct starat o děti.“ Ano, Carlisle byl diplomat. Mluvil tak dospěle... Všichni v jeho přítomnosti, bez ohledu na věk, si museli připadat jako neznalé děti.

Všichni jsme chtěli, aby se Charlie umoudřil a dařilo se. Sice měl obrovské pochybnosti, ale Carliseovi a Esme věřil. Dohodli jsme se na tom, že děti budou zapsány jako Swan Cullen. Charlie byl překvapen, že Zach už nese Edwardovo příjmení. Debatovali jsme tak asi hodinu, než byl Charlie spokojený.

Esme s Carliselem se pak vypařili a Edward odešel s tím, že půjde za naším miminkem. Chtěl mi dát jen soukromý, abych se mohla s Charliem rozloučit.

„Stejně tomu nevěřím. Dávám vám tak rok. Rok a půl, když budete mít štěstí,“ smál se ve dveřích a já ho hned zpražila pohledem.

„Dobře, dobře... už toho nechám. Musím jít, dnes byl náročný den.“

„Dobře, tati. Mám tě ráda,“ zašeptala jsem, když jsme se objímali.

„Já tebe taky, holčičko.“ A vyšel ze dveří a mířil si to k policejnímu autu.

„Buď opatrný!“ zavolala jsem na něj, když nasedal do auta.

„To jsem vždycky,“ smál se. A nejednou, jako by žádná hádka nebyla. Byl vždycky mým tátou a to tak i zůstane. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že je to tak dobře, že máme loučení z krku. Nechtěla jsem se s ním rozcházet ve zlém. Nesměl si mě pamatovat jako svou dceru, která ho v očích zklamala a zachovala se hloupě a nezodpovědně. Teď vidí, že jsem si ve svých krocích jistá a hlavně, že jsme šťastná.

Slunce bylo přímo nad námi. Jindy bych mu nastavila svou tvář a nechala se hýčkat slunečními paprsky, ale v tuhle chvíli jsem byla plně zaměstnaná sledováním svého synka. Byl mu teprve půl rok, ale právě opatrně hleděl na zem a prováděl jedny ze svých prvních krůčků. Byl teplý den a tak měl na sobě jen bílou plenku, modré bodíčko a jedny ze svých mnoha botiček. Alici jsem nechápala, je to jen miminko a má nejvíc bot z celé naší rodiny.

Studené paže, které mě celou dobu objímaly, si mě k sobě přitiskly ještě víc a já pocítila na své šíji ledově chladný polibek. Usmála jsem se a ještě víc se položila do jeho náruče. Prsty jsem se dotýkala červeno fialové deky, na které jsme seděli, a znovu sledovala svoje dítě. Byli jsme s Edwardem a naším miminkem na louce. Na naší louce, která pro nás tolik znamená...

„Nejsi už unavená?“ ptal se ten sametový hlas a rty laskal mé ouško. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál vnímala ty nejdůležitější osoby v mém životě. Edwardovi dlaně mě hladily po pažích a pak se dostaly až k bříšku. Naše děťátko jako by vycítilo Edwardův dotyk a jemně ho koplo do dlaně.

„Děkuji,“ zašeptal a já myslela, že se dojetím rozpláče. Choval se tak už od prvního okamžiku, kdy naše nenarozené miminko dávalo o sobě znát.

„Za co, prosím tě?“ zasmála jsem se.

„Za všechno, lásko moje. Za tebe, za naše děti. Za to, že jsi ze mě udělala znovu člověka a navrátila mi duši. Teď věřím, že tohle je náš osud,“ usmál se.

Otočila jsem se, abych mu mohla pořádně pohlédnout do tváře. „Můžu tě o něco požádat?“ A udělala jsem psí očka.

„O cokoliv,“ přitakal Edward.

„Polib mě,“ zašeptala jsem a bříška jeho dvou prstů mě vzaly za bradu a já mu hleděla do něžných očí, ve kterých se zrcadlila všechna ta láska. Naše rty se k sobě přiblížily… Připadalo mi to jako minuty, než se konečně setkaly a já znovu pocítila tu sladkost jako už tolikrát…

Shrnutí

Chtěla bych Vás poprosit o komenty, jestli stojíte o epilog :)
Díky, Tezz

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 20. - konec: