Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 16.

14.04.2010 (19:15) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6609×

„Ne, to ne! To mi nemůžeš udělat! To nesmíš, já ti to nedovolím, rozumíš?!“ křičel jsem na ni. Její tvář jsem měl položenou v dlaních a sledoval její bezkrvé rty. „Bello,“ zašeptal jsem. Uvědomil jsem si, že mi tu v náručí zemřela... Že mé slunce přestalo zářit, navždy vyhaslo a ztratilo se v temnotě.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem a políbil na její zmodralé rty. „Nikdy nezapomenu, lásko.“ A pak jsem to uslyšel. Ten nejkrásnější zvuk na této planetě. Byl to jeden slabý úder srdce. Bellina srdce...

Carlisle mě od ní odstrčil a začal jej znovu masírovat. Bilo rychleji a silněji. Neotátel jsem a začal vdechovat vzduch do Belliných plic. Po několika vteřinách začala dýchat sama, neodolal jsem a zasmál se. Byl to ten nejkrásnější okamžik v životě. Ona žije, svým tlukotem srdce to dává jasně najevo.

Alice si zakryla dlaní ústa, aby zadržela radostný vzlyk a stejně tak i Esmé.

„Tady!“ vydechla Rosali, když k nám přiběhla s Carlisleovým kufříkem. Ten na nic nečekal a začal na místě Bellu šít.

Držel jsem ji nehybně za ruku a šeptal slova chvály a útěchy. Byla tak statečná a sílná...

„Co ted'?“ zeptal jsem se, když byl její hrudník sešit.

„Nesmí tu zůstat, ale také se s ní nesmí hýbat. Budeme ji muset vynést, od domu to není daleko. Edwarde, já ji podepřu a ty jí budeš podepírat nohy. Snaž se chodit co nejopatrněji, jasné?“ zavelel. Jen jsem přikývnul a jemně chytil Belliny nohy. S Carlislem jsme šli pomalou lidskou chůzí asi pět minut, než se před námi objevil náš dům. Opatrně jsme ji vynesli do pracovny, kde už Emmett s Jasperem vše zařídili.

„Musím odjet sehnat krev a ostatní věci, postaráš se o ni?“ zeptal se Carlisle. Zaváhal jsem. Jistě, dvakrát jsem studoval medicínu a měl jsem i nějké praxe u Carlislea, ale na tohle jsem si nevěřil. „Ty to zvládneš,“ dodal mi odvahy a poplácal po rameni.

Neustále jsem kontroloval její dech a tep, nic pro mě v té chvíli neexistovalo. Možná proto jsem neslyšel Alicin příchod. „Něco jsem viděla,“ promluvila a já jí začal věnovat pozornost, „bylo to rozmazané, ale nepochybně tam byla Bella.“ A na důkaz mi ukázala svou vizi.

Opravdu, byla to Bella. Nepoznal jsem ani místo, ale jasně jsem viděl ty čokoládové oči, které mě s láskou pozorovaly. Tak moc se mi ulevilo. „Děkuji,“ vydechl jsem a znovu se zadíval na Bellu. Odpočítával jsem vteřiny, než se znova probudí.

Emmett s Jasperem a Rose se vydali hledat Zacha, zatímco Esmé a Alice byly stále se mnou u Belly. Když Carlisle přišel, napíchl jí kapačku a začal s transůzí krve. Bellino aroma sláblo, až se skoro vytratilo.

„Říkal jsi, že se s ní nemá hýbat,“ ptal jsem se zmateně.

„Edwarde, klid. Musím jí prohmatat kosti a hrudník. Musím vyloučit zlomeniny. Kdyby měla zlomené žebro, mohlo by jí to způsobit velké problémy s dýcháním.“

„Já... omlouvám se. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Jen mám o ni takový strach.“

Carlisle se na mě usmál. „To nic, chápu tě. Musí to být pro tebe těžké.“ A dál vyšetřoval Bellu. A opravdu, měla dvě zlomená žebra. Naštěstí to nebyly vážné zlomeniny a tak stačila jen dostatečně silná bandáž.

„Jak je na tom?“ ptala se Esmé.

„Její stav je stabilizovaný,“ vydechl jsem, aniž bych spustil zrak z Belliny tváře.

„Jasper volal. Dět'átko není v žádné nemocnici a ani v jeslích,“ zavzlykala.

„Victorie říkala, že je stále na živu. Viděl jsem to v jejích myšlenkách, tam mi nemohla lhát,“ zavrčel jsem a vzpomněl si na můj rozhovor s ní.

„Neboj se, brzy ho najdeme. Nikdo z nich to nevzdává. Já jim pojedu pomoct hledat. Alice tu zatím zůstane, aby kontrolovala budoucnost. Vše bude dobré,“ konejšila mě. V jejích myšlenkách jsem viděl, jak už si představuje celou svou rodinu. Těšila se na setkání se svým vnoučkem, na to, až se Bella probudí. Omluvila se a běžela do garáže.

„Už toho nech, Alice. Nemůžeš se tak vyčerpávat,“ domlouval jsem jí. Seděla v rohu místnosti a neustále se prodírala budoucností.

„Když já chci pomoct. Kdybych byla ve svém daru lepší, viděla bych Bellino těhotenství, nebo aspon příchod Victorie a nic by se nestalo. Místo toho je moje nejlepší kamarádko polomrtvá a můj synovec někde ztracený,“ vzlykla.

Chudinka, vše si dávala za vinu. To ona byla z nás ten největší optimista, ale ted' už ne. Brala na sebe veškerou zodpovědnost. Myslela si, že selhala jako přítelkyně i sestra.

„Není to tvá vina. Je jen má. Já vím, myslíš si, že jsem to nemohl vědět a že jsem chtěl pro Bellu to nejlepší, ale já se rozhodl špatně. To ty jsi se hádala a protestovala, nechtěla jsi ji opustit. Měl jsem tě tenkrát poslechnout,“ vyřkl jsem tu krutou pravdu. Alice už chtěla něco namítnout, ale do toho vstoupil Carlisle. Ani on se nehnul z pokoje.

„No tak, vy dva. Ted' nezáleží na tom, čí je to vina. O tom se budete moci dohadovat věčnost, ale to, až se Bella uzdraví a můj vnuk bude tady,“ rozsoudil nás otec. I on tuhle situaci zvládal špatně.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se, když si něco začal vytahovat ze stolu. Jeho myšlenkám jsem nevěnoval pozornost.

„Vše je v normě, ale chci se ještě ujistit. V její krvi jsem viděl něco jako sraženiny. Myslel jsem, že se to transfůzí, ale její krevní obraz se mi nezdá. Musím vyloučit vnitřní krvácení,“ vysvětlil. Zněl při tom, jako by to vysvětloval dětem z mateřské školky, jako by se bál, že řekne něco, co malé děti nemají slyšet.

„Vnitřní krvácení už jsi vyloučil,“ zasáhla do toho Alice. Zachvátila ji panika, stejně jako mě.

„Ano, ale chci mít jistotu, že se něco při transfůzi nestalo,“ opáčil ji a začal prohmatávat Bellin trup. „nic tam necítím,“ poznamenal spíše pro sebe. Vzal do ruky jehlu a nabral něco málo z Belliny krve.

„Zvládnu to,“ bránil jsem se. Carlisle si myslel, abych nepodlehl pokušení, když vylije trochu krve na mikroskopické sklíčko. Ale to bych nikdy neudělal. Ne, po dnešku. Představa, že ji ztratím byla příšerná. Mohl bych v její krvi plavat a přesto bych v ní nesmočil rty.

„Taky to zvládnu,“ opáčila hrdě Alice. Byla na sebe pyšná, na své sebeovládání. Carlisle se tedy dal do zkoumání a po chvíli ztrnul.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Jeho rekce se mi nelíbila. Měl až moc popletené myšlenky, ale ty se po chvíli vyjasnily a já se nevěřícně otočil na Bellu.

„Těhotná?“ vydechl jsem a Alice vyskočila na nohy...

„Nevím, musím jí udělat ultrazvuk. Ale má v krvi až příliš mnoho hormonů na to, že je nová,“ bloumal Carlisle a začal co nejjemněji přejíždět po Belliném břichu. „Ano, je to tak. Bella čeká dítě,“ potvrdil svou teorii Carlisle.

„Je v pořádku?“ zeptal jsem se se strachem.

„Ano. Kdyby potratila, hormony by se nevytvářely tak rychle. Ale nevím, jestli to vydrží.“ Šokovaně jsem pohlédl do jeho tváře. „Nemusí to tak být. Jen musí být Bella v klidu. Zatím jí dávám sedativa, aby se jí nerozbušilo srdce příliš silně nebo rychle. Navíc, její předchozí těhotenství probíhalo dobře i na lidské poměry. Nesmíš ztrácet víru, Edwarde.“

Přemýšlel jsem nad jeho slovy. Já a Bella čekáme další dítě, další miminko. Ale tak snadno o něj můžeme přijít. Ten žal by Bella už nevydržela. Tak moc se strachuje o našeho syna a ted' by měla i o naše druhé dítě. Uvědomil jsem si, co musím udělat. Byl jsem rád, že Alice nevidí nic, co je spojené s našimi dětmi, jinak by po mě už dávno skočila a mou hlavu by oddělila od zbytku těla. Nedivil bych se jí, sám bych to nejradši udělal.

„Carlisle, tohle nemůžu připustit. Kdyby Bella přišla o dítě, už by se z toho nevzpamatovala. Tohle jí nemůžu udělat,“ vzlykl jsem. Byl jsem jak raněné zvíře, co se chytlo do pytlácké pasti a nemůže ven. Zběsile volá o pomoc, ale nedostane se mu.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se. V jeho hlasu byla nechápavost a nedůvěra.

„Měl bys Belle udělat potrat. O ničem se nedoví.“



předchozí kapitola         Shrnutí          další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 16.: