Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 15.

10.04.2010 (14:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5775×

Čekal jsem na Rosalii, která mi měla přijít pomoci obklíčit Victorii. Už zdálky jsem slyšel její rozzuřené myšlenky, ale nic konkrétního jsem neviděl. „Co se děje?“ zeptal jsem se jí, když jsem spatřil její tvář. Čelo měla zkrabatělé a rty tvrdě našupulené. Tento výraz se nehodil na její tvář s jemnými rysy. Něco se stalo a já nevěděl co.

„Nic, co by se mělo dít,“ odsekla a začala se ptát po Victorii.

„Rose, co se stalo,“ naléhal jsem na ni. Nechtěl jsem ji rozzuřit ještě víc, mluvil jsem na ni klidně, s patřičnou dávkou trpělivosti. Ani nevím proč, ale něco mi říkalo, že se musím dozvědět důvod Rosaliiné nálady.

Její rty se pohnuly, ale nevyšlo z nich jediné slovo. Naopak. Vrásky na jejích rtech se ještě prohloubily. „Stalo se něco s Bellou?“ naléhal jsem dál. Její jméno, jakoby bylo signálem pro Rosiiné myšlenky. Ty jen čekaly, až je někdo spustí a ony tak mohly zaplavit celou její mysl.

Viděl jsem, jak se ty dvě hádají a Rose naštvaně odchází po našem telefonátu. Co mě ale zarazilo, vyděsilo do nepříčetnosti, byl fakt, že Rose odešla dveřmi. Nechala tak Belle možnost, jak odejít z domu. „Co jsi to sakra udělala?“ vyjel jsem na ni. Slova, jakoby se lámaly o mé zuby a vytvářely tak nenávistný ton.

„Ona si začala!“ opáčila mi. Vůbec nevěděla pravý důvod mého rozrušení. Z kapsy jsem vytáhl mobil a vytočil číslo do našeho domu. Ignoroval jsem Rosiin zmatený pohled.

Telefon už vyzváněl.

Poprvé... „Zvedni to,“ rozkazoval jsem jí v duchu.

Podruhé... „No tak, prosím,“ žadonil jsem

Potřetí... Počtvrté... Popáté.. Pošesté...

Zatnul jsem čelist a přál si, aby se mi to jen zdálo. Nemohla to udělat, přeci není tak hloupá. Ale moc dobře jsem věděl, že to udělala stejně jako s Jamesem. Nezáleželo jí na vlastním životě, ale copak nechápe, nikdy nepochopila, že já bez ní prostě nemůžu existovat.

„Co se děje?“ zeptala se Rosali. Hněv z ní nevyprchal, ale do jejího podvědomí se dostala otázka, zda je něco v nepořádku.

„Musíme ji najít. Je tam někde venku a Bella je s ní. Ona utekla,“ zašeptal jsem tiše.

Rosali se spojila se zbytkem rodiny. Zavolala i Esmé a Alici, aby nám přijely co nejrychleji na pomoc. Prohledávali jsem les jako ještě nikdy. Bylo to těžké, nemohli jsme svoje smysly využít na plno, jinak bychom začali v podstatě lovit a to by nedopadlo dobře.

Nechtěl jsem myslet negativně, opravdu nechtěl. Moc jsem se snažil udržet si naději a víru v Bellinu zácharnu. Ve svou vlastní záchranu. Ale věděl jsem, že jestli se setká s Victorií, bude to konec. Běžel jsem tak rychle jako nikdy. Přestal jsem hledět na to, že musím uvažovat rozumně a systematicky.

Zastavil jsem se uprostřed pohybu a zavřel oči. Uvolnil jsem celé své kamenné tělo a nasál všudypřítomnou vůni lesa. Začal jsem lovit... Začal jsem lovit Bellu. Věděl jsem, že až budu blízko, budu muset svoje pudy udržet na uzdě.

Běžel jsem lesem, uhýbal jsem stromům a větvím. Byla to jen otázka vteřin, než zastavím. Bellina vůně slábla, vytrácela se z ovzduší. A pak jsem uviděl tu hrůznou scénu přede mnou.


Stála tam. Vlasy vlály barvou ohně, stejně jako její oči. Skláněla se nad bezvládným tělem, jehož srdce pomalu přestávalo bít. Vrhnul jsem se na ni a odrazil od Belly. „Je pozdě,“ zasmála se. Ve své odporné mysli mi ukázala, jak svou dlaní drtila Bellino srdce. Zkameněl jsem, ale Vicotorii jsem ze svého sevření nepustil, naopak jsem jej zesílil.

„Kde je?“ zavrčel jsem. Celou svou silou i myslí jsem kontroloval jak Bellu, tak Victorii a její myšlenky. Chystala se mi vytrhnout a vrazit Belle pěst do hrudi, ale na to jsem ji jistil.

V duchu jsem na ostatní křičel, aby si pospíšili a pomohli Belle. Jenže Victoria mi vytrhla část své paže a dostala se z mého sevření a chtěla utéct. Rozběhl jsem se za ní, věděl jsem, že kdyby utekla, neváhala by a zabila by našeho syna.

Neutekla daleko. Chytil jsem ji za paži a snažil se ji oddělit od zbytku těla. Byla mrštná a obratná. Její myšlenky byly naprosto klidné narozdíl od těch mých. Tohle byla její výhoda. Nedokázal jsem s ní udržet krok. I když jsem přečetl každou její mylšnku, vyhrávala nade mnou.

Přesto jsem ji dokázal skolit k zemi. Mrskala sebou. Kopala a snažila se zakousnout do mého hrdla.

Dřív než prokousla mou kůžu, tak ji ze mě někdo strhl. Emmett s Jasperem se na ni vrhli. Byl to nevyrovnaný boj. S Jasperovými zkušenostmi a Emmettovou sílou neměla šanci. Jen jsem pozoroval to dění před sebou a zárovaň chránil Bellu proti případným výkopům.  A že se ta mrcha bránila. Do nosu mě zasáhla vůně kouře. Rosalie opodál olamovala větvě a přikládala do ohně.

Periferním viděním jsem sledoval, jak Carlisle přiklekl k Belle a začal ji ihned ošetřovat. Alice a Esmé mu pomáhaly, jak jen mohly. Celým lesem se ozvalo lámání kamene a Victoriin výkřik. Vzudchem se nesl zápach spáleného masa...

Měl bych se radovat, nebo si oddychnout, ale nemohl jsem. Bella byla na pokraji života a smrti. Carlisle dělal vše, co mohl, ale byl naprosto bezradný.

„Nemůžu začít s masáží srdce, prasklo by,“ zdělil zoufale Carlisle, když klečel u Belly. Její srdce začalo tak tiše tlouct, že už ani nebilo v pravém slova smyslu. Esmé ji držela hlavu, aby ji nezapadl jazyk. Mezi tím, jsem viděl Aliciinu strašlivou vizi, stejně jako obraz v Carlisleovi mysli.

„Ne, musí být i jiná možnost!“ rozčílil jsem se zoufale. Tohle jí nemůže udělat.

„Je mi líto,“ omluvil se.

„Tak už ji kousni!“ rozčílila se Esmé. Nikdy jsem ji tak neviděl, ale její reakce byla jasná. V jejím náručí jí umírala její nejmladší dcera.

„To nepomůže, jed se nerozšíří dost rychle,“ konstatoval Carlisle. „Alice, podej mi ten nůž a opal ho. Rose, utíkej domů a přines vše potřebné. Bude tu hodně krve.“ To byl rozkaz pro Jaspera s Emmettem, aby se vzdálili. Carlisle v rychlosti roztrhl Bellino tričko a nožem začal řez do Bellina hrudníku. Když byl její hrudník otevřen, vsunul tam Carlisle svou ruku a začal se srdeční masáží ze stran. Všechno jsem to sledoval se zatajeným dechem a čekla na nějaké pokyny.

„Rozdýchej ji,“ nakázal mi otec a já tak učinil. Zděsil jsem se, když se mé rty setkaly s těmi jejími, měly stejnou teplotu. Můj dech jí proudil do plic, znovu a znovu, ale nic se nedělo. Carlisle byl zaoufalý, nechtěl si připustit, že by to nedokázal a stejně tak i Esmé, která se tu modlila k Bohu a prosila ho, aby Bellino srdce začalo znova tlouct.

Nepřestával jsem s umělým dýcháním, nevzdával jsem to. „Je mi to líto,“ zašeptal Carlisle a Esmé s Alicí se rozzvlykaly.

„Ne, to ne! To mi nemůžeš udělat! To nesmíš, já ti to nedovolím, rozumíš?!“ křičel jsem na ni. Její tvář jsem měl položenou v dlaních a sledoval její bezkrvé rty. „Bello,“ zašeptal jsem. Uvědomil jsem si, že mi tu v náručí zemřela... Že mé slunce přestalo zářit, navždy vyhaslo a ztratilo se v temnotě.



předchozí díl Shrnutí další díl

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 15.: