Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 14.

29.03.2010 (14:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6086×

Ta bolest mě zžírá a spaluje. Každou setinou se propadám dál a dál do té nikdy nekončící propasti, zvané bezmoc. Nemohu nic jiného, než lhát, ale lhát sama sobě. Copak to dokážu? Říct, že mu odpouštím, že ho miluji a že bude vše, tak jako před tím? A pak prostě zmizet, zmizet, ale s mým chlapečkem v náručí?

Uslyšela jsem, jak kolem domu projela auta. Nepochybně to byl Edward a ostatní. Zhnuseně jsem se dovrátila od okna a namířila si to do kuchyně.

Měla jsem příšerný hlad, doufala jsem, že tu něco k jídlu najdu. Když jsem procházela okolo Rosali, ignorovala jsem její starostlivý pohled. Naštěstí tu jídlo bylo, i když by tohle Esmé nikdy nedopustila.

V poloprázdné lednici bylo několik konzerv masa a instatní jídlo. Povzdechla jsem si... Vyndala jsem pytlík s instatní čínskou polévkou a dala vařit v konvici vodu. Každé sousto jsem polykala s jistou dávnou nechuti, jelikož jsem jasně a zřetelně cítila jeden pár očí na svých zádech.

„Copak tu není televize?“ odfrkla jsem si.

„Nechtěla jsem být dotěrná. Jen... dělám si o tebe starost,“ povzdechla si Rose a já se musela zasmát. Vzala jsem prázdnou misku a šla ji umýt.

„Ty, a máš starost? Nebo spíš starost o někoho jiného, než o sebe?“ Podívala jsem se do jejich očí. Byla v nich lítost a vztek, zvláštní kombinace.

„Já vím, chovala jsem se k tobě špatně, je mi to všchno moc líto,“ prohlásila a zněla kajícně. Tedy na své poměry. Přesto to řekla pyšně a odhodlaně. Bylo vidět, že její krása není dar, ale prokletí. Prokletí, které ji bude prováze navždy, jelikož si to sama ani neuvědomuje.

„Špatně? Kdybych zemřela, byla bys spíš ráda a nezáležolo by ti na pocitech ostatních. Já zapomněla, že tu přede mnou stojí Rosali, která miluje svou rodinu nade vše, ale stejně jen chce, aby její rodina zůstala nemněná. Nikdy ti nevadila bolest ze strany Alice a Esmé, když jste odešli. Jsi sobecká, až moc sobecká, abys někdy poznala skutečný význam slova láska,“ křičela jsem a nemyslela na následky. V Rosali to bublalo, ale přesto se kontrolovala.

„Já že jsem sobecká? Když jsi otěhotněla, měla jsi nás vyhledat. Připravila jsi Edwarda o to, být otcem. Celou naši rodinu jsi o to připravila,“ vyčítala mi.

Ale já jsem na její slova nenaletěla. Věděla jsem, co jí na tom tak vadilo, co ji tak moc rozzuřilo.

„Ne, o Edwarda ti nejde. Jde ti o sebe jako vždy. Svou touhu po dítěti jsi chtěla vyplnit mým synem. Kdybych ted' na místě zemřela, radovala by ses. Nahradila bys mu matku a mě nechala někde v dáli v zapomnění. Ale Zach je jen můj a já se o něj nebudu s nikým dělit. Máš svou krásu, svou dokonalost, tak se jí zadus.“

Její oči nebezpečně potemněly a já věděla, že je zle. Čelist se jí napjala a pěsti měla zatnuté. Chtěla se ke mně příblížit, ale zvuk telefonu jí v tom zabránil.

V mžiku jej držela u ucha a napjatě poslouchala. „Ano, budu tam,“ promluvila a telefon zaklapla. Otočila se na mě, oči stále černé zlobou. „Potřebují pomoct, ty bud' tady a čekej,“ vyštěkla a v tu ránu už nebyla v domě. Když mluvila, její slova přetékala odporem.

Už jsem dál nemohla přemýšlet o Rosali. Přemýšlela jsem o jejích slovech, když telefonovala. Povolali Rosali na pomoc, něco se muselo stát a já tu nehodlám jen tak čekat... Běžela jsem ke dveřím, s úmyslem je vyrazit nebo rozbít nejbližší okno, ale dveře byly dokořán oevřené. Tím líp, pomyslela jsem si.

Z věšáku jsem si vzala bundu a rozeběhla se do garáže. Žádné auto tam ale nebylo, museli všemi odjet. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se po hlavní silnici dál do lesa.
Cítila jsem, že dělám správně. Tentokrát se mi do cesty nepletly vlastní nohy, nezakopávala jsem. Běžela jsem snad dvacet minut, než jsem se vydala do lesa.

Nikde nebyla žádná pěšinka ani lesní cesta. Kráčela jsem nyní svižnou chůzí a dávala si pozor na mohutné kořeny stromů a kamení, co se tu všude válelo. Šla jsem dál a dál, aniž bych slyšela jakoukoliv zvěř. Musela vycítit přítomnost upíra a utekla, co jen nejdál to šlo.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a věděla, že jsem na správném místě. Bylo tu něco, co mě v tom utrzovalo. „Victorie, jsem tady. Tak si pro mě pojd',“ promluvila jsem do tichého lesa.

Nic... Jen to samé úmorné ticho, co mě stále obklopovalo ze všech stran. Srdce jsem měla až v krku, bilo silně a rychle, jeho tlukot jsem slyšela ve své hlavě.

Vzala jsem malý nožík, co jsem si schovala do kapsi a zvedla ruku. Dělám správně, vím to. Zvedla jsem ruku a nastavila svou dlan, do které se nožík lehce zaříz. Sykla jsem menší bolestí a posouvala jsem jej dál po celé její délce.

Dýchala jsem pusou, nechtěla jsem ještě z toho zápachu omdlít. Vybavila jsem si vzpomínku na Edwarda, kdy se hořce zasmál tomu, že se mi z krve dělá špatně a přitom chodím s upírem.

Nožík jsem pustila a on s jemným žuchnutím spadl do promočené hlíny smíchané s listím. Zatnula jsem pěst a sledovala, jak z ní vytéká silný pramen krve a smáčí mi postupně celé předloktí.

Uslyšela jsem menší uchehnutí a moje srdce silně uhodilo. Otočila jsem se a pohlédla do těch rudých očí. „Jsi tak hloupá, Bello,“ zasmála se Victorie. Ramena a hrudník se ji přitom vzdouvala, jak nedokázala utišit svůj smích. „Škoda že mrtví nevidí a neslyší, protože pak bys zjistila, že tohle všechno bylo zbytečné,“ zasmála se a rozhodila kolem sebe rukama.

Stála jsem tam, hledíc stále do jejích očí a nedokázala jsem nic říct. „Řekni,“ pobídla mě, zatímco se ke mně začala přibližovat, „stálo to za to? Obětovat život pro toho malého usmrkance?“

„Ano,“ vydechla jsem. Na nic jiného jsem se nezmohla.

Victorie se opět zasmála. „Ani nevíš, jak moc ráda bych ti řekla, že je ten tvůj parchant mrtvý, ale odsouzencům na smrt se nelže. Ale neboj, jakmile to vyřídím s tebou, on se za tebou hned vydá,“ vysmála se mi a já se znovu zatřásla strachem. Do ted' jsem doufala, že mu není schopná ublížit, ale možná že lže. Chce mě jen vystrašit a poslat na onen svět vystrašenou.

„Nestihneš mu zkřivit ani jediný vlásek na hlavě,“ odporovala jsem jí, zatímco mnou zmítal strach a bezmoc. Její ledová ruka sevřela mé hrdlo a mocně jej sevřela. Chtěla jsem se nadechnout, ale její stisk byl až příliš silný. Zatlačila celou svojí váhnou na mě a já pozpátku doklopýtala, až mě musel zbrzdit kmen stromu. Victorie nepolevila ve svém sevření, dívala se mi do očí a čekala na první příval slz, co by oznamovaly její výhru.

Na hrudi jsem ucítila bolestivý tlak. Chtěla jsem se podívat a vidět, co to je, ale Victoria mi to nedovolila. „Ted' poznáš, jaké to je, když tvoje srdce puká bezmocí,“ plyvla a následně se rozesmála.

To je ta bolest! Její dlan mi drtí srdce přímo v mém těle. Její smích byl čím dál vzdálenější a matnější. Moje vidění zastínila černota a já věděla, že je to konec.

Ostatní dorazí pozdě, pozdě na to, aby mě zachránili. Ale bude čas zastavit Victorii a Zach bude zase v bezpečí.

A má slova se vyplní... Rosalie mě zastoupí v roli matky a Zach mě vymaže ze svého života. Kdykoliv bude mluvit o své matce, řekne jen, že si ji nepamatuje, že to Rosali ho vychovala, zpívala mu ukolébavky, objímala a líbala na čelo.

Ale bude št'astný. Vždy bude s rodinou, nebude mu chybět láska, ani bezpečí. Edward ho zajisté dobře vychová a snad někdy přivede na hrob té neznámé ženy, co mu dala život...




                 předchozí kapitola      Shrnutí      další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 14.: