Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 24.

21.01.2010 (08:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3726×

Přijížděli jsme k jejich velkému domu. Cítila jsem se nervózní. Nevěděla jsem proč.

Doléhala na mě tíha studu a nejistoty. Počkala jsem na Edwarda, až mi otevře dveře. Vzal mě za ruku a hladil mě svými prsty. Vešli jsme do domu. Přesto, že nikdo nemohl nikam veřejně odejít, protože stále bylo venku slunečno a auto jsme měli my, byl dům prázdný. Rozhlídla jsem se a tou prázdnotou na mě dopadala další tíha nervozity. Edward mě políbil na čelo.

„Počkej tady na mě. Zajdu si promluvit s Carlislem,“ znovu mě políbil. Tentokrát na ústa a odešel po schodech do pracovny.

Byla jsem sama. Cítila jsem jak se k mé nervozitě a nejistotě přidává smutek. Edwardovo chování bylo lehce odtažité a byl tak soustředěný. Tak chladný. Chápala jsem, že ho trápí, co mi udělal, ale nemohl za to. Prostě se choval přirozeně.

Posadila jsem se na pohovku. Vyzula jsem si boty a nohy jsem si přitáhla blíž k tělu pomocí paží. Hlavu jsem si položila na koleno a nepřítomně jsem hleděla před sebe. Jak mu mám jen vysvětlit, že s něčím jako modřinami jsem počítala. Jak mu mám jen říct, že bych pro něho přišla i o život.

On to ví, už jsem mu to několikrát říkala, ale nechtěl o tom slyšet. Kdyby tolik neotálel. Nic z toho by se nestalo. Byla bych jako on a nemusel by svoje touhy omezovat. Bylo by to jiné? Zajímalo mě. Přemýšlela jsem o tom, jaké by bylo, kdybychom byli oba nesmrtelní.

Vyrušilo mě z toho zadunění sedačky. Nevzrušeně jsem se podívala vedle sebe. Seděla tam Alice s tím svým krásným úsměvem šíleného skřítka. Neměla jsem na ni náladu.

Neměla jsem náladu na nic.

„Teda, ty se tváříš. Myslela jsem, že bude jako sluníčko a místo se tváříš jako ropucha,“ kárala mě Alice.

„Tak děkuji za podporu,“ odvětila jsem otráveně.

„Jé, to bude zase zlé. Co se stalo?“ zeptala se zvídavě.

Nevěděla jsem vlastně co jí říct. Vlastně se nic nestalo. Byla jsem jen otrávená sama ze sebe.

„Tvůj bratr je hrozný bručoun,“ vysvětlila jsem.

Alice se zasmála.

„Tak a to jsi zjistila až teď?“ smála se hlasitě.

Zpražila jsem ji pohledem. Chtěla jsem se bavit vážně, ale s ní to moc dobře nešlo.

„Dobře, budu hodná. Povídej,“ pobídla mě a nastavila mi svoji vážnou tvář.

„Alice stalo se něco zvláštního,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to všichni slyší.

„Včera jsem měla představu. Nebudu rozebírat jakou, ale něco jsem si představila. A Edward tu moji představu viděl. Říkal, že to bylo něco jako záblesk myšlenky,“ řekla jsem vážně.

„Tak to je super, ne?“ zajásala Alice.

„No jde o to, že Edward na ni reagoval trochu…, řekněme přehnaně. Teďka se obviňuje a zlobí se,“ vysvětlila jsem.

„A co přesně se stalo?“ ptala se zvědavě. Nechtěla jsem jí to říkat tady, ale stejně se všechno dozví.

„Ta moje představa Edwarda vyprovokovala na tolik, že mi omylem udělal tohle,“ řekla jsem a vyhrnula jsem si tričko. Alicin pohled se zaostřil a trochu napjal.

„Aha,“ vypustila ze svých úst chápavě.

„Bolí to moc?“ zeptala se starostlivě. Bylo sice hezké, že se o mě tak starala, ale zároveň mě to i rozčílilo.

„Proč každého zajímá, jestli to bolí. O nic nejde. Nic se nestalo,“ rozčilovala jsem se.

„Bells, uklidni se. Jen jsem se zeptala. Nechceš přinést led?“ zopakovala svůj starostlivý tón.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Led není potřeba, stačí tohle,“ vzala jsem ji za ruku a přiložila jsem si ji na modřinu. Pod chladivým pohlazením jsem se uvolnila.

„Takhle je to o dost lepší,“ přiznala jsem.

„Možná by se na to měl podívat Carlisle,“ navrhla.

„Ne, to ne. Pokud ti to hodně vadí, vydržím to,“ odsekla jsem.

„Ne mně to nevadí, ale nevypadá to hezky. Já vím, že ti nechtěl ublížit a chápu i tvůj postoj ale opravdu to nevypadá hezky.“

„Alice děkuji ti za tvoji snahu, ale už jsem pár modřin měla a určitě to bude dobrý.

Stačí jen když budeš mít ruku tam, kde máš. Nic jiného nepotřebuju. Stačí mi jeden upír co vyšiluje, nepotřebuju celou rodinu, ano?“ Prosila jsem ji.

Malinko se zamyslela, ale přikývla na souhlas. Seděly jsme klidně.

„A co přesně se stalo?“ ptala se zvědavě.

„Radši bych to nerozebírala,“ pokusila jsem se zarazit její zvědavost.

„Bells, mě to můžeš říct. Jsem tvoje kamarádka, nebo ne? A kamarádky si takový věci říkají,“ zkusila na mě lstivě.

„Máš pravdu. Komu jinému bych to mohla říct,“ trochu jsem se zarazila. Pracně jsem se nadechla a pokračovala.

Vzpomněla jsem si na to, co jsem včera říkala Edwardovi. Jsem žena a Alice je jí taky.

„Bylo to tak krásné. Po tom co viděl ty moje představy nebo jak to mám nazvat. Změnil svůj přístup. Už nebyl tak něžný. Byl tak přímočarý a vášnivý,“ zašeptala jsem stydlivě. I když jsem byla odhodlaná mluvit, bez rozpaků to nešlo.

„Muži z rodiny Cullenů jsou dobří milenci,“ usmála se rošťáčky.

V ten moment kdy to řekla, jsem cítila stud na svých tvářích. Ať se budu snažit jakkoliv, tak prostě stále bude moje tělo reagovat stejně.

„Nebo to bude tím, že všichni upíři jsou takový,“ přemýšlela nahlas.

„Nejspíš to bude tím, že když nelovíme tak milujeme. A my lovíme s takovou vášní, jako milujeme,“ vysvětlila vážně.

Z jejích úst to znělo tak zvláštně. Dávalo to smysl, to ano. Ale to, že i Alice loví, jako divoké zvíře bylo k neuvěření. Byla tak něžná a drobná. Už jsem si připadala jako posedlý blázen. Už jsem netoužila jen po věčnosti s mým andělem, ale chtěla jsem žít s tou vášní, o které mluvila.

Koukala jsem na ni s takovým obdivem, že pokud si toho všimla, musela si myslet, že jsem se zbláznila.

Nemyslím, že lovit lidi nebo zvěř je až tak super, ale žít s takovou touhou. Mít důvod žít.

I já měla důvod žít. A ten důvod byl tak úžasný, že bych pro něho obětovala vše.

„Děkuji,“ poděkovala jsem Alice. Podle jejího udiveného pohledu jsem si byla jistá, že neví za co, jsem jí tak vděčná.

„Děkuji, že jsi mě vyslechla a tak nějak mi to vysvětlila,“ objala jsem ji. Podlitina se zase ozvala, ale já ji nevnímala.

Děkovala jsem jí za to, že vysvětlila něco, na co jsem nikdy nepomyslela. Nebo spíš jsem to nebrala tak na vědomí.

Jak jsem se později dozvěděla, zbytek rodiny trávil včerejší večer v divadle. Teda až na Carlislea a Esme. Ti byli doma a užívali si volna.

Úplně jsem zapomněla na domácí úkol. Měli jsme zajít do divadla a pak napsat z děje esej. Alice mi ho vyprávěla.

Nevěděla jsem jistě, zda dokážu z jejího vyprávění napsat několik stránek. Doufala jsem, že mi s tím případně pomůže.

Jak říkala, ona už to napsaný má. Možná bych dokázala něco vymyslet, kdybych jí vnímala. Moc se to nedalo.

Byla jsem nervózní z Edwardovy nepřítomnosti. Podlitiny mě bolely víc a víc a začala jsem se obávat, že se budu muset ustoupit a nechat se vyšetřit. Mohla bych mít i něco zlomeného, ale to bych určitě poznala.

Začala jsem se obávat, že přijde Rosalie. Naposledy jsem ji viděla, když na mě skoro plivala síru.

Alice ukončila svoje nezáživné vyprávění a hodila po mě jeden z módních časopisů. Museli je znát už zpaměti.

Líně jsem otevřela lesklé desky. Prohlídla jsem si první stránku. Byl to magazín pro nevěsty. No výborný. Alice po mě po očku pokukovala. Nechápala jsem, co pořád blbla s tou svatbou. Je pravda, že ještě nedávno jsem se málem rozplynula štěstím, když mi vyprávěla o mé svatbě, která se jí zjevila.

Stejně jsem se nudila. Otočila jsem na další stránku a prohlížela jsem si překrásné šaty. Kdybych si měla vybrat, nevěděla bych které. Všechny byly tak krásné a hlavně modelky, které v nich pózovaly, byli krásné. Mně by takové šaty ani neslušely.

I přes to, že jsem nebyla nadšená z prohlížení časopisů o nevěstách, jsem se do toho pořádně zabrala. Přečetla jsem si i pár článků o tom, co správná nevěsta potřebuje a co jí nesmí chybět.

Vyrušil mě dusot rychlých nohou. Ohlídla jsem se za sebe. Ze schodů scházel Carlisle a za ním Edward. Jen co vešli do místnosti, všechna moje soustředěnost se upozornila na ně.

Znovu se ozvaly moje nepříjemné pocity. Čekala jsem, co se od nich dovím a nemohla jsem se podívat ani do jedné z těch krásných mužských tváří.