Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spletenec citů - 2. Kapitola

08.03.2010 (11:30) • TwilightChild • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1476×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Nečekaně se ke mně nahnul. Pomaličku přivřel oči a blížil se ke mně. Věděla jsem, že mi nechává možnost na odtrhnutí a já se rozhodla…

Vše bylo tak... tak nesmírně silné, že jsem z hlavy vypustila svůj otisk, Jakea a taky všechno ostatní, co by mě v tomhle bránilo. Edward si myslel, že si už nic nechci začínat a tak jen poraženě vydechl a chtěl se zase narovnat. Ovšem jeho dech mi ještě víc zamotal hlavu...

Zamotala jsem ruku do jeho kaštanově hnědých vlasů a pustila se do věcí, které vůbec nebyly správné. Ne nebyly, a já to věděla. Ale i přes to všechno jsem pokračovala. Svým polibkem jsem Edwarda přesvědčila, že o něj stále a bezústupně stojím, a tak my s chutí vše začal oplácet.

Byla jsem ráda, že mě zavedl sem do prázdné třídy, jelikož nás tady nikdo nemohl vidět. Zase se ve mě probudily všechny touhy a taky určitá dychtivost po něm, a jednoduše po všem, co jsem na něm milovala. On žádné chyby neměl. Odjakživa byl dokonalý. Překvapilo mě, když se ode mě odtrhl a s výčitky na mě upřeně hleděl. Zašla jsem daleko a on si to nechal líbit... To bylo asi to, za to se teď káral. Chtěla jsem se mu omluvit, ale v tom se jeho výraz změnil, jakoby vše rozvažoval... Pak mě popadl kolem pasu a posadil mě ,,očividně" na školní lavici. Vábně, pro mě zcela dráždivě, si mě přitáhl co nejblíže k sobě, až se dotkly naše těla.V očích už nebylo vidět žádné nejistoty. Byl rozhodnutý... Konečně spojil naše rty a nechal se unést neovladatelnými pocity, které nás oba neskutečně tížily na srdci.

Moje ruce bloudily po jeho těle. Kopírovala jsem svou dlaní siluetu jeho paže, hrudi i zad. Nikdy jsme nezašli tak daleko, nebo možná i zašli ale Edward si to nenechal líbit dlouho... Celé mé tělo obklopovala touha. Snad ještě víc, než kdy jindy jsem si uvědomovala jak ho miluji. Hlavou mi projelo, že v téhle chvíli rozhodně nevypadáme na pár, který se před pár vteřinami chtěl rozcházet, tedy jen jeden jeho člen... Bum, rána.... mé myšlenky narazily na ostré hrany.

Vždycky jsem se poddala omamnému kouzlu Edwarda a vychutnávala si každý jeho dotyk, jenže teď to nešlo. Bylo téměř trestné nenechat se unášet silou okamžiku, ale zaměstnávat svou hlavu obavami.

,,Bello, co je?" odtrhl své rty od mích a pátravě mi hleděl do očí. Až teď mi došlo, že jsem v posledních pár vteřinách našeho polibku  byla pasivní a nezapojila se do něj.

,,Já," hlas se mi zlomil. Co vlastně já? Co mu chci říct?

,,Bello, no tak... Prosím řekni mi to," nabádal mě. Mám mu povědět všechno? Vždyť mi nemůžeme prozradit legendy. Ty legendy se týkají i jich a on by je měl vlastně i znát. Je divné, že to zatím na mě nepoznal.

,,Ty jsi nic nepoznal?" optala jsem se a dívala se mu zpříma do očí. Omamoval mě jeho pohled, dotyk, vůně.... no prostě všechno, co bylo spjaté s ním.

,,Co bych měl poznat?" zeptal se a na čele se mu objevila vráska. Instinktivně jsem zvedla ruku, abych mu ji vyhladila, ale pak ji zase spustila.

,,Nepřišlo ti, že teď jinak voním?" položila jsem mu otázku. Upíři s vlky si nikdy nevoněli, nebo spíš by neměli. Mě Edwardova vůně akorát připadala silnější, víc podmanivá, ale jinak se nic nezměnilo.

,,Ne. Proč se ptáš na takové otázky?" pořád nechápal o co se jedná.

,,Já už nejsem stejná jako dřív," pečlivě jsem vybírala slova.

,,A jaká tedy jsi?"

,,Já.... Do háje, proč je to tak těžké?" zaklela jsem, ,,Edwarde, mám v sobě geny Quiletů, umožňují mi přeměnu ve vlka. Nezbavím se toho a nejde tomu vyhnout."

Jeho smutný výraz vystřídal pochopení. ,,Já tě, ale budu milovat i tak," byla jeho blesková odpověď. Tohle jsem čekala, jenže není to tak lehké...

,,Edwarde, ale tady nejde o tebe," snažila jsem se mu naznačit mou situaci.

,,Otisk," vyplivl to slovo ze sebe, jakoby měl na jazyku minu. Nevěděla jsem, že i o tomto ví... ,, Nejsi otisklá do mě? Vždyť to by ani nešlo..." téměř zanaříkal.

,,Já, já tě miluji, ale jen, když jsem jako člověk," zabrblala jsem a po tvářích se mi nezastavitelně řítily slzy. Všechno bylo ták zamotané!

,,Ach," bylo jediné, co odpověděl.

Pro jednou jsem si přála umět číst myšlenky já. Zajímalo mě, co si o tom myslí... jak mě odsuzuje... Potlačila jsem další vzlyk.

Bylo to těžké. Moc těžké... Jak mohu ubližovat někomu tak, tak... Nemohla jsem o tom přemýšlet, protože by mě to ještě víc drásalo někde tam uvnitř. Pohlédla jsem na pootevřené dveře třídy a snažila se neupoutávat plnou pozornost na Edwarda. Nesnesla bych to...

,,A? no," promluvil tiše Edward, ,,do koho jsi otisklá?" Otočila jsem se a zachytila jeho tíživý pohled. Sklopila jsem zrak a nechala téct slzy, které se mermomocí draly ven.

,,Do Jacoba," odpověděla jsem mu a neodvážila se podívat na jeho reakci. Nic neřekl... Asi to tušil. Po chvíli ticha mě popadl za bradu a zdvihl můj obličej, aby se střetly naše oči.

,,Bells... Já.. já tě budu pořád milovat, i když se rozhodneš jinak. Ale teď to záleží na tobě. Je to tvé rozhodnutí. A bude správné, jestli tak usoudíš. Já se podřídím. Jen, prosím... řekni mi to včas." Byl přikován očima na mé tváři a neskrýval své city. Měl strhaný obličej a já se neodvážila říct jediné slovo. Jelikož bych mohla tuhle situaci ještě víc zhoršit.

,,Můžu tě naposled políbit? Teda... Nechci aby to bylo naposled, ale kdyby přeci ano-"

,,Ano," skočila jsem mu do řeči. Už mi bylo všechno jedno. Edward se na mě zadíval a utřel mi slzu stékající po mé tváři. Vzal mou tvář do náruče a vtiskl mi krátký polibek. Cítila jsem v něm loučení a snahu zapamatovat si tento okamžik nadosmrti. Vlastně, na celou věčnost. Edward se ode mě odtrhl a sklopil hlavu. Vzal moji ruku a jemně ji pohladil. Připadalo mi, jako bych byla jeho oblíbená hračka a on se mě nechtěl vzdát za žádnou cenu.

Ovšem musel... Nemohl v tom nějak zabránit. ,,Sbohem Bello," řekl a obrátil se k odchodu. Nebylo to loučení se mnou jako s osobou, ale loučení s láskou, co jsme k sobě chovali. I přes to, že mi nemohl číst myšlenky, dobře věděl, jak se rozhodnu. Seskočila jsem z lavice a málem se pode mnou podlomily nohy. Byla jsem strašně vytížená vším, co tady do teď probíhalo. ,,Počkej," stačila jsem ho ještě chytit za ruku. Zastavil se, i když to tak nechtěl. ,,Bello," zanaříkal šeptem. Otočila jsem ho ke mě a... slova se mi rozplynu na jazyku. Začala jsem jeho jménem. ,,Edwarde... já," ten jeho pohled byl k nevydržení, ,,já už jsem se sice rozhodla. Ale to můžu ještě změnit." Viděla jsem na něm, že mi nevěří. Že tyhle slova jsou zbytečná. ,,Edwarde," vyslovila jsem poněkud žalostněji, než jsem sama chtěla, ,,je to pro mě nevýslovně těžké. Je sobecké po tobě chtít nějakou trpělivost nebo dokonce pomoc, ale...," hlas se mi zlomil. Slzy se mi řinuly z očí, nechala jsem je téct.

,,Já si nejsem teď nejsem jistá v ničem! Nevím, jestli mám teď odejít a vymazat si tvé jméno z paměti nebo jestli tady mám zůstat... Zůstat s tebou a...," nenacházela jsem slova. Edward se zdráhavě nadechl, i když vzduch vůbec nepotřeboval.

,,Bello," vydechl, a pevně mě objal. ,,Já vím, jak ses rozhodla. Proč to dál prodlužuješ?" otázal se mě zničeně.

,,Já.. já nevím," mluvila jsem mezi vzlyky, ,,co když to tak nechci!"

,,Ale chceš." Zakroutila jsem poraženě hlavou. Už jsem nevěděla co dál. Má předchozí vůle, kterou jsem se předtím řídila, byla ta tam. Byla jsem obětí...

Obětí rozumu, který byl potřeba k mému vybírání směrnice mého života. Zvedla jsem hlavu a uviděla Edwardovu tvář. Byla tak krásná a dokonalá. Proč se toho chci vzdát? Uvnitř mě převládly pocity žalu, soucitu, bezmocnosti a já zase načala tu nejodvážnější věc. Vrhla jsem se na Edwardovy rty, že mi v tom nemohl nijak zabránit. Zdráhal se... Každičkou vteřinu se snažil odolat, i přes to, jaké utrpení mu to přinášelo. Já jsem pokračovala a nedávala mu možnost volby. Podmanil se mi. Opřel mě o dveře, které se z velkých bouchnutím zavřely a žádostivě mě líbal. Mé naprosto zpřeházené pocity mě nutily nepřestávat.

V tom jsem ucítila malou skulinku prázdna mezi našimi rty, která se zvětšovala. Za nedlouho se Edward odtrhl a zapřel se rukama o dveře. Když jsem se na něj podívala, uhnul pohledem a došel k nejbližšímu stolu. Viděla jsem, jak nemohoucně padl na kolena a hlavu si opřel o dřevěnou desku, přitom se rukama chytl jejího opačného okraje. Do srdce mě zasáhl šíp nenávisti, a to k sobě. Za tohle všechno můžu já! Edward silně zatínal prsty do lavice, že se rozpadla k zemi. V tom začalo zvonit. Vstal a došel ke mě.

,,Nemíním ti to ještě ztěžovat," řekl otevřel dveře a šel pryč. Chytla jsem ho za ruku, ale vyvlékl se mi a tak mi ta moje jen bezvládně spadla k tělu. Opřela jsem se o zeď a sklouzla na studenou zem. S hlavou zabořenou v kolenou jsem se snažila slzami vyplavit všechny potíže a nesnáze.

Shrnutí povídek od Heidi

Shrnutí povídek od twilightchild

Předchozí kapitola: (1) Další kapitola: (3)

Autor: TwilightChild (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spletenec citů - 2. Kapitola: