Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 7. kapitola

16.08.2012 (17:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4836×

Špinavá hra

7. kapitola

Mé obrovské díky patří DopeStars.

V uplynulých dnech mi byla obrovskou podporou a ochotně naslouchala všem mým žalům, problémům a srdcebolům. Pomohla mi dostat se zpět k FF.

Kapitolu věnuji jí, nebýt jejího dobrého srdíčka, bulvár by mi dokázal znechutit celou ságu.

Dopíku, tenhle Edward je Tvůj!

„Tady se odehrává většina vašich pracovních povinností?“ zeptala jsem se s nahořklým tónem hlasu a skepticky si změřila odhadem pět set metrů široký barový pult a naprosto zbytečně roztažené bílé slunečníky, v jejichž středu pod vrcholem bylo nainstalované žluté osvětlení.

To prostředí na mě působilo naprosto šíleně. Moře, jako nádhernou oázu klidu, ke které jsem se nikdy v životě nedostala, pohřbily desítky opilých lidí, kulatých dřevěných stolů z hnědého dřeva, palmy a samozřejmě zemí otřásající hudba. Nebyl to takový ten obyčejný večerní klub, kde se scházejí lidi za jediným účelem – sex, pití, sex, pití. Tak dvěma.

„Kdo mluvil o práci, slečno Swanová?“ odvětil, když jsme zastavili na jednom z vrchních parkovišť. Samozřejmě bylo kryté keři, o kterých jsem snad nikdy neslyšela, a betonovými květináči s afrikány. Parkoviště bylo plné, samozřejmě. Dvakrát jej musel prozkoumat, než našel volné místo. Vystoupili jsme na vyvýšené ploše a já z tváře stále nemohla dostat tu šílenou skeptiku. Co. To. Má. Být?

„A…“ Jakmile jsem uviděla spoře oděné a neobvykle veselé dámy kolem pánů nápaditě podobných Edwardovi, zpanikařila jsem. „Co to má být?“

Ti muži měli na první pohled naprosto stejný charakter jako můj šéf. Byli evidentně bohatí, soudě dle jejich věčně plného stolu a celé řady zaparkovaných nablýskaných aut, jejichž značky my obyčejní smrtelníci neumíme ani vyslovit. Měli ten samý všechno-mám postoj a byli nadmíru sebejistí… Byli prostě nechutně jiní a věděla jsem, že pokud je toto místo, kam Cullen rád chodí, musí to být z té vyšší špičky.

„Ale no tak, slečno Swanová. Nepoznáte malajské nejlepší bary?“ Zamkl auto a klíčky zastrčil do kapsy těch jeho prostých kraťasů. Zůstala jsem stát u dveří spolujezdce a snažila se přemýšlet, vykoumat důvod, proč jeho auto se mnou zastavilo zrovna na takovém místě.

„Ne,“ odsekla jsem mu vzdorovitě, když se hrdý a vyšší než jindy postavil přede mne. Čímž mi vykonal službu. Na malou chvíli mi zabránil v přímém výhledu na tu událost pod námi. A já začala usilovně formulovat otázky a vynechávat z nich sprostá a naprosto nevhodná slova.

„Tam dole,“ ukázala jsem prstem za jeho záda a jeho provokativní tmavý pohled pozoroval mou ruku z tak bezprostřední blízkosti, až se mi jeho dech dostával do každé buňky těla. Vypadal tak jinak… Ve tmě, ale přitom osvětlený máslovým světlem, které za jeho zády vycházelo z toho nočního panoptika.

„Tam dole budeme pracovat?“ Hlavně slušně, Swanová!

„Chce se vám pracovat?“ zeptal se s podezřele veselým tónem hlasu. Pan Cullen nežertuje, pan Cullen jenom ztrapňuje zaměstnance. Pozvedl pravý koutek úst a čekal. Po minutě mlčení mi došlo, že čekal na mou odpověď.

„Celý den byl… náročný. A já se vyhnula všem svým povinnostem. A pokud existuje něco, co se tam dole dá nazývat prací kromě pití a řvaní, pak si vše ráda odpracuju… Víte, že nejsem zvyklá svou práci zanedbávat. Ale taky mám v sobě dost hrdosti na to, abych vám řekla, že nejsem žádná Lingová a tam dolů vstoupím pouze a jedině za účelem pracovat.“ Všechno jsem zartikulovala tak jasně a čistě, že by mi nemohl rozumět jenom totální idiot. Vlastně jsem si v tu chvíli připadala jako totální idiot. Celou tu dobu mě sledoval… Nepohnul jediným mimickým svalem a čekal, až se nával mého rozrušení vysype mezi miliony dlaždicových kostek pod našima nohama.

„Skončila jste?“ Zase ten pohrdavý úšklebek. Zase si ze mě střílel a zase se mu to tak dařilo. Proč chlapy jako on musí být tak nedostupní?

Proč se za tím andělských obličejem a naprosto dokonalým pozadím skrývá tenhle padouch?

Swanová! Okamžitě jsem se v mysli okřikla. Já myslím na jeho pozadí?

Kývla jsem hlavou a on se spokojeným úsměvem vyndal levou ruku z kapsy a natáhl ji ke mně. Toho bych si za jistých okolností mohla i vážit. Je to levák. Levou rukou si podává vše, co potřebuje. A ačkoli u sebe rozhodně nepotřebuje ztřeštěnou hnědovlásku z rozvráceného vztahu a s hlavou plnou jeho pozadí, měla by to pro mě být vážně velká čest, že se jeho levé ruky smím dotknout…

Smím?

Nesměle jsem přijala jeho rámě. On ale zůstal stát a já se v okamžiku zhrozila nad tím, jak mě moje vlastní, absolutní, pesimistické a v žádném případě dospělé myšlení mohlo přivést do takového stavu, kdy mu jsem schopná dát svou ruku.

„Jak si přejete, slečno Swanová. Budete tedy pracovat. Tohle si totiž váš šéf nikdy nenechá ujít.“ Zasmál se vlastnímu vtipu, jehož význam mi unikl. Vypadal spokojeně, jakoby chytil rybičku na hák. Zatímco on udělal jeden podezřele malý krok – třeba se chtěl vyrovnat mým krokům! –, já zůstala stát a stále dokola si přehrávala jeho poslední slova.

„Co si nenecháte ujít?“ Ohlédl se na mě přes rameno a jeho oči byly plné vzrušení. Něco se mu líbilo a tušil, že se mu něco povedlo nebo daří. Takový výraz jsem na něm naposledy viděla, když vycházel z kanceláře Jessicy Stanleyové. Prvotřídní prostitutky z druhého patra kanceláří.

„Bystrá.“ Dokonce zvedl pravé obočí v údivu. „Nenechám si ujít jeden z nejlepších večerů v Malajsii. Tohle ve Washingtonu nezažijete, slečno Swanová. A taky si nenechám ujít příležitost být doprovázen svou nejlepší zaměstnankyní a taky si nenechám ujít příležitost, vidět vás v těch bílých šatech ještě o něco déle.“ Pak se kolem mého zápěstí tvrdě obmotala dlaň. Trhl směrem k sobě a já se zastavila těsně před ním. Hlavně se jej nedotknout!

Cítila jsem oheň ve tváři a taky tam dole, pod mýma nohama. Celá jsem hořela a bičovala jsem se za to, že tohle všechno ve mně způsobila jenom pitomá oplzlá zmínka o mých šatech. Kdyby takhle reagovaly holky ze sekretariátu, pro samou červeň by člověk nepoznal, jestli krvácí nebo se jenom červenají.

Usoudila jsem, že nejlepší reakcí bude mlčení. Svou ruku jsem mu poslušně nechala v moci a on mě znovu vzal jako gentleman za ruku. Strnula jsem a čekala, až se rozejde. On ale chvíli čekal. A já věděla, že ten tmavý pohled, pohled plný vzrušený a chlapeckého pobavení, je zabodnutý v mé tváři.

„A taky si nemůžu nechat ujít vaše červenání.“ Zatracené žluté světlo toho panoptika. To ono mu osvětlilo, jak moc rychle a jak důkladně reaguji na každý jeho… Co? Co mi to vlastně říká, že v tom cítím účel a přitom vím, že je to v něm. Že on prostě takový je. Co je to?

„Udělám vám ostudu,“ ujistila jsem ho, když jsme po mramorových schodech lemovaných jasně žlutými a oranžovými afrikány scházeli dolů k moři. Cítila jsem tu zvláštní vůni. Téměř jako déšť. Jakmile se sluníčko schová a paprsky nerozpalují písek na pláži, působí to tu jako před bouří, jako před deštěm.

„To bych vám neradil. Pod vlivem jsem schopný být velmi, velmi nevrlý,“ odpověděl tím hrozivým tónem hlasu, který používal výjimečně na zasedačkách. A já s pohledem stále schovaným někde v zemi opatrně scházela schody. Kolena se mi rozklepala a můj mozek zatěžkávaly lehce uskutečnitelné představy, jak se jedna moje noha vydá jiným směrem, než by měla, a já padám dolů k baru…

Nebo se můj kotník zbaví jistoty a jen tak se vyvrkne…

Ale vůbec nejhorší část byla ta padací. Ve chvíli, kdy se mi šaty nadzvednou a já Cullenovi ukážu víc, než by jeho jistě vybíravý pohled dokázal snést. V tu chvíli jsem se v duchu pochválila za vhodný výběr krajkového spodního prádla. Svatá Clothilda!

„Pod vlivem,“ zabručela jsem a hodila po něm jeden z nejodpornějších pohledů. Ale jenom na oko. A měla jsem takové tušení, že ačkoli jsem se snažila být přesvědčivá jako Julia Roberts, prokoukl mě. „Vy pijete v pracovní době?“ Měla jsem sto chutí naznačit prsty uvozovky nad pracovní dobou. Ale někdo držel moji ruku v zajetí.

„Jste příliš zvědavá, slečno Swanová. Ale to není poprvé, co to slyšíte, že?“ odpověděl na otázku otázkou.

„Samozřejmě, vyhýbáte se odpovědi. Takže závěr učiním sama.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním slovům. Naposledy jsem podobnou frázi použila ve velmi vtipném rozhovoru s Angelou. Teď ji aplikuji na svém šéfovi!

„Nuže,“ pobídl mě a já trucovitě opět počítala schody. Už jenom osm!

„Nuže pijete v pracovní době, nepřekvapuje mě to.“ Pět schodů a kalhotková aféra bude za mnou!
„A já vás chtěl přesvědčit, že pod vlivem nemusí znamenat nutně alkohol.“ Periferním viděním jsem zahlédla, jak pokroutil hlavou. Nedalo se už ani dýchat, byla jsem tak namočená v té nesmyslné a přitom tak nebezpečné konverzaci, až se mi z toho scvrknul žaludek.

„A co jiné ve vašem případě? Drogy?“ Schod…

Krátce se zasmál a pak dlouze vydechl. To už jsme byli na posledním schodě a on nás zastavil. Ne! Proč? Tak nějak jsem tušila, že ta nejvíce nebezpečná část rozhovoru má přijít zrovna v tu chvíli.

„Můžu být i pod vlivem ženy. To vás nikdo neučil, slečno Swanová?“ Upřímně jsem mu hleděla do tváře a kašlala na to, že v té mé určitě vidí, jak usilovně polykám jeho slova a vyvozuji závěry.

On se tvářil… Pobaveně a byl jedním slovem dokonalý. Prostě bezstarostný, to jenom ty bodavé jiskřičky v jeho očích dělaly celou tuhle situaci ještě víc nebezpečnou. Možná ještě ten kousek odhalené hrudě. Pitomá modrá košile, co prostě neodkázala zakrýt ten zakázaný výhled…

„Ž-žádnou ženu tu nevidím.“ Rozhlédla jsem se kolem nás a teatrálně pohodila rukama. Pak se ale jedna blondýnka ve stádiu budu- zvracet přiklopýtala na vysokých podpatcích kus od nás k jasně zeleným popelnicím. Vypadala… No úžasně. Za uchem zastrčený jeden ten šíleně barevný deštníček, co číšníci rádi strkají do každého drahého pití, a žluté šaty stáhnuté pořádně nízko, div se její výstřih neosvobodil úplně.

To, co se dělo po prudkém předklonu u popelnic, bylo jasné znamení. Určitě myslel alkohol!

„Aha.“ S úsměvem jsem se k němu otočila a nedokázala skrýt, jak moc mě to pobavilo. On ztratil nit. „Tak teď už ten vliv chápu. Nejen žena, ale i alkohol.“ Edward Cullen se na mě zašklebil. On se na mě prachsprostě mračil. A moje ruka se v jeho sevření začala cítit nejistě, hrozila jí totiž bolestivá amputace jeho zuby.

Pak pozvedl jeden koutek úst a zase vydechl. Jeho ramena se narovnala, on celý se zase narovnal do své obvyklé velící pozice.

„S chutí bych vám teď něco provedl, slečno Hubatá.“ No do prdele. Ty dva drobné krůčky směrem ke mně byly prvním varováním. Zděšeně jsem mu vyškubla vlastní ruku a zapotácela se. Ze samého úleku jsem málem spadla z toho zpropadeného schodu. A ačkoli jsem tím pohybem riskovala život, jemu jsem stejně neutekla. „Ale to se nepatří, že?“

„Co?“ vyhrkla jsem a on se zase drze usmál. A vypadal přímo nadšeně. Že by prachatému Cullenovi, který slovo humor nikdy nebral v potaz, přišla moje puberťácká, rozházená a totálně pitomá reakce k smíchu?

„Neměl bych udělat nic dívce, na niž doma čeká přítel… A která je ještě zaměstnaná v mé firmě.“ A to bylo prostě moc.

Příliš mnoho nátlaku na tak chabé ovládání, kterým jsem trpěla od mala, příliš mnoho zvráceného sexepílu na dívku z rozvráceného vztahu, příliš mnoho strachu z muže, ke kterému jsem si za poslední dny našla podezřele… jiný… vztah.

„Správně,“ přitakala jsem plně si vědomá toho, že musím vypadat jako totální idiot.

„Takže naposledy, slečno Swanová. Nenechám se ovlivnit jen tak nějakou ženou…“ Nechápala jsem, co mi to vyprávěl? Proč?

A potom se stalo něco, co v dějinách mé kariéry u MF2 zůstane navždy podtrženo červenou fixou. Cullen si troufl ještě na jeden krok, který by znamenal nejen příliš blízký fyzický kontakt, ale jistě i něco víc… Měl to v očích, něco se mělo stát a já to cítila z každé buňky v těle. To, jak v tu chvíli vypadal… Jako normální chlap, možná i kluk. Kvůli mně se přetvařoval, přetvařoval se?

Každopádně byl úplně jiný, úplně jiný než v tom skvěle padnoucím černém saku, jeho oči hřály… pálily a já se cítila tak malinká a bezradná, jako káče. Neměla jsem kam utéct.

A pak najednou byl u mě a já se mu nedokázala ani podívat do očí, sledovala jsem jenom jeho pootevřené rty. Špatně se oholil. Je snad jeho tvář drsná na dotek?

V jedné setině vteřiny jsem zaznamenala jeho ruce v kapsách kraťasů, v druhé setině se už nebezpečně přibližovaly k mým dlaním bezmocně visícím podél těla. Ten tě jednou zabije, Swanová!

A ačkoli to byl úplný nesmysl… Vzrušovalo mě to. Cítila jsem se konečně jako žena, konečně jsem se cítila krásná. Byl u mě, krásný, miliardář. Jindy protivný, bezcitný, chladný. V tu chvíli ale úplně jiný.  Možná jiný kvůli mně…

S chutí bych vám teď něco provedl, slečno Hubatá.

Nezvládla jsem to.

„Vy se skutečně červenáte jako růže,“ zašeptal nevěřícně a pokroutil hlavou. A pak se jeho dlaň zvedla do úrovně mých tváří a jeho dlouhý ukazováček s prostředníčkem si drze razily cestu přímo k mé levé tváři.

Ne, nemohla jsem to zvládnout.

Kvůli Jacobovi ne. Kvůli sobě ne.

Uskočila jsem jako malá holka před tátovým hněvem na stranu. Problém byl v tom, že místo dalšího betonového schodu jenom… nic. Stihla jsem zaklít a vyděšeně hýknout. A potom, když už se můj osud na další hodinu bolesti a následně dlouhého převozu do nemocnice zdál zpečetěný, objevila se jeho náruč.

Měkká, ale zároveň tvrdá. Silná, přitom něžná jako Jacobova náruč. Jacobova… Ne, takhle mi s ním nikdy nebylo. Ačkoli Cullenova náruč byla teplá a bezpečná, byla mi z něj zima, třásla jsem se.

Jeho dlouhé paže jsem měla snad nadvakrát obtočené kolem pasu. Šaty naštěstí zůstaly na svém místě. A Cullen si mě v náručí pomalu přetočil tváří v tvář. Shlížel na mě s obavou, ne s žádným pitomým posměvačným úsměvem.

„Nechám se ovlivnit jenom ženami, které mi samy padnou do náruče,“ zašeptal tak blízko mě, až se mi husí kůže rozeběhla po celém těle. Bylo to znamení. Musela jsem od něj pryč. Bylo mi z toho úzko. Co se to se mnou děje? Co se to s ním děje?

„Děkuji.“ Bylo to ode mě drzé, ale nemohla jsem jinak. Prudce jsem jej odstrčila a postavila se konečně na vlastní nohy. Nejistými kroky a pomalým tempem jsem se vydala k dvěma vysokým palmám, k jejichž kmenům byly přivázány bílé lampióny. Slyšela jsem jeho rychlé kroky za sebou.

„Jsem chodící katastrofa. Zakopávám o vlastní nohy na rovině.“ Snažila jsem se odlehčit atmosféru, zatímco mě jeho rychlé dlouhé kroky dohnaly. Tentokrát se mě nesnažil chytit. Nebo zpomalit. Evidentně jsem vstupní bránu poznala dobře. Jakmile jsme spolu vešli do prostoru výhradně pro hosty s nabitou peněženkou… možná spíš kartou, začala jsem cítit nepříjemně. Nepatřila jsem tam.

Vše si tam hrálo na dokonalou přirozenost. Hořící pečlivě z kulánů sestavěný kvádr a kolem pár postávajících objímajících se párů. Vlny moře tiše donášely čerstvou vůni soli od skal na jihu a celá oáza se topila v příjemně nažloutlém světle ohně. V úžasu jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Kulaté stoly byly vesměs plné, žilo to tu, jakoby se už pomalu neblížila šibeniční hodina pro tak namustrované a majetné lidi…

Podlouhlý bar zdobilo několik řetězů z oranžových, žlutých a rudých květin, barman opálený téměř dočerna rychle stíhal zásobit deštníčkovými drinky postávající muže…

Nikdo z nich neměl sako, ani jeden jediný v ruce nedržel telefon a spatřit tu nějakou očividně pracovní záležitost bylo nemožné. Přesto jsem věděla, že je toto Edwardova pravá společnost.

„Nelíbí se vám tu?“ zašeptal za mými zády, až jsem úlekem nadskočila o několik centimetrů výš. Nelíbilo? Vše to bylo tak strašně… zvláštní, že jsem nevěděla, co si myslet. 

Můj pohled se zaměřil na dvě společnice, které se vkusně rvaly o jednoho pána. Obě dvě měly bronzovou kůži, černé vlasy jako noc, dlouhé, a za uchem jednu z těch šílených květin. Kdyby nebyly navlečeny v těch uboze odvážených šatech, obdivovala bych je.

„Nemyslím si, že bych sem zapadla… Já… Asi bych měla přeci jenom pracovat někde… Kde není otevřený oheň,“ dodala jsem, aby moje už tak dost směšná výmluva působila alespoň o kousínek lépe.

„Kecy,“ broukl za mými zády a najednou jsem měla jeho dlaň na boku a on si mě v tom lehkém objetí-neobjetí odváděl přímo k baru.

„Pane řediteli, tohle se nehodí.“ Plácla jsem ho po dlani a rázem čelila jeho vyzývavému pohledu s jedním zvednutým koutkem úst. No panejo.

„Tam venku je váš rajon, slečno Swanová. Ale tady je zase můj. A ujišťuji vás, že se to hodí. Pracujete pro mě, vzpomínáte? A jediné, co po vás teď chci, je předstírat můj doprovod.“ Chvíli bylo ticho.

To jak jsem vehementně vstřebávala jeho slova a snažila se pochopit, proč by si on, on! měl dělat doprovod zrovna ze mě. Oproti spoře oděným dámám všude kolem jsem byla oblečená až moc, byla jsem unavená a byla jsem vyděšená z každého jeho dotyku. Protože tohle by si přeci dovolit neměl. Nebo si to jenom moc beru?

„Proč já? Jsou tu tucty nádherných žen a podle Sejaraha o ně nemáte nouzi.“ Prudce se otočil, jen co jsem zmínila chudákovo teroristovo jméno. Hm, do háje. Tak tohle se mi jako většina věcí v mém životě zase nepovedlo.

Jeho úsměv zmizel, přesto mě dál sledoval a jakoby se jeho ostré oči snažily analyzovat veškeré křivky mé tváře a z ní vyvodit, jak se cítím. Nepříjemný pocit.

Zastavili jsme se před barovým pultem, cítila jsem ve vzduchu pomeranč a taky vanilku. O chvíli později jsem přišla na to, že omamující vůně vanilky vychází z doutníku plešatého muže v plážové modré košili vedle nás. Edward v tom jasném světle vycházejícího z malých lampiček nad námi působil ještě… Ještě…

„Měl bych si promluvit s vaším přítelem,“ zahřměl a než stačil cokoli dovysvětlit, přišel k nám barman. V každém uchu měl jednu stříbrnou náušnici a jeho černé triko s logem Nightwishů odhalovalo příjemné množství svalů. Edward si s ním s úsměvem plácl dlaní a pak se vzájemně počastovali herdou do ramene. Zůstala jsem stát jako opařená a koukala na výjev hormony poblázněného Cullena.

„Co ty tu děláš, Edí? Chlape… Už jsem si myslel, že ses zaklapl do jednoho z portfolií.“ Barman se chlámal, div se v zádech neprohýbal, a mně stačily dvě sekundy, během nichž jsem si stačila v hlavě tisíckrát zopakovat Edí a přitom hledět na prachatého pana ředitele, a vybuchla jsem smíchy společně s ním.

„P-pardon,“ zakuckala jsem a snažila se toho nezvaného záchvatu smíchu rychle zbavit.

„Washington je pěkně dokurvená díra, jakmile tam jednou spadneš, už se jen těžko drápeš nahoru,“ vysvětlit pěkně po lopatě barmanovi, ale barmanův pohled visel na mně. Vzhledem k tomu, jak jasně bílé byly moje šaty, ta červeň ve tvářích musela být až do očí bijící.

„Zdržíš se tu?“

„Čtyři, pět dní. Možná dýl.“ Eeee… Možná dýl? Nezapomněl mi něco říct?

„Skvělý, postrádám tě v útesech, s potápěním mě snad nezklameš, co?“

„Jen co se nám podaří vyhnout se dalšímu průseru s dráhou, utopím tě,“ zasmál se na něj a ta jeho protivně vlezlá dlaň pořád okupovala můj bok.

„Minulej měsíc jsem to musel risknout sám, natrhl jsem si prdel o nejbližší šutr.“ S Cullenem jsme se jeho nehodě současně zasmáli. Směju se věcem jako Cullen?

„Vynahradím ti to.“

„Cos mi přivezl jako omluvu?“ Barman se významně podíval na mě a ty jeho šedivě modré oči zabloudily tam… Ježiši! Co s tím výstřihem každej chlap má?

„Ruce i oči pryč,“ varoval ho Cullen a já se na malou chvíli začala cítit dobře. Prostě chráněná. Z toho chlapa šel strach. Vlastně z obou.

„Isabello, omluvte mě, zapomněl jsem vám představit mého dlouholetého přítele. Time, toto je jeden z nejlepších pokladů, co Washington skrývá.“ Hodila jsem po Cullenovi nechápavý pohled a s ostychy přijala Timův velmi pevný stisk. Bolestně jsem sykla a ucítila, jak se Cullenova ruka na mém boku trhavě pohnula.

Na Tima jsem se usmála, ale velmi ráda jsem se stáhla zpět pod Cullenův dozor. Ne, do toho místa jsem vážně nepatřila.

„Vždycky jsi měl kliku na nejlepší kusy. Jak dlouho jste spolu?“ Mě pos… Začalo mi to až podezřele zavánět. Bylo tu něco špatně.

Nesměle jsem se otočila ke Cullenovi tváří v tvář. Ten ale nesmělý rozhodně nebyl. Tvářil se jako malý kluk, co dostal novou hračku. Měla jsem mu sto chutí připomenout, že by se v mé přítomnosti takhle tvářit rozhodně neměl. Pořád jsem nezapomněla na aféru s osobními údaji.

Překvapivě nic neřekl nahlas. Naklonil se k Timovi a drze, bez veškeré etikety, mu něco zašeptal do ucha. A já věděla, že je to o mně, protože ze mě barman celou dobu nespustil pohled. Když se Cullen stáhl zpátky ke mně, Tim se usmál od ucha k uchu.

„Co si dáte, panstvo?“

„Dva Cosmopolitany,“ objednal Cullen bez nějakého zdvořilého optání na můj názor.

A pak se jeho dlaň, která se při šeptacím procesu ztratila, chtěla znovu vrátit na své místo.

Naštvaně a bez milosti jsem jej štípla těsně nad palcem a v závěru jej ještě jednou plácla.

Ale on se spokojeně usmíval. A já věděla, že jsem s ním začala hrát hru, do které jsem nikdy vstoupit nechtěla a o jejíchž pravidlech jsem nevěděla vůbec nic. Věděla jsem jenom jedno. Ať už Cullen dělá cokoli, ať už se mě snaží jakkoli ponížit nebo utrápit, udělá to tím nejhorším způsobem.

Parchant. Hrál pěkně špinavou hru.

Dopíkovi :-)

PAN CULLEN

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 7. kapitola: