Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 12. kapitola

26.11.2012 (18:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4327×

12. kapitola

Za chyby se platí...

Seděla jsem na lavičce na vrchním okruhu nově vybudovaných tribun na Sepangu. Se zadostiučiněním jsem shlížela dolů na rozpracovanou trať a proklínala samu sebe.

V mysli jsem si neustále vybavovala a připomínala, jak naivní a hloupoučká jsem byla, když jsem si jako puberťačka slíbila, že budu jedna z těch silných novodobých představitelek feminismu. Jenom když jsem vyslovila to slovo, bylo mi do smíchu a rázem do pláče. Nejen, že jsem absolutně netušila, co to feminismus je – jakmile jsem měla po svém boku silného, sebevědomého muže, vzhlížela jsem k němu jako k bohu i za té podmínky, že jsem to měla sama od sebe zakázané –, ale dokonce jsem o tom nechtěla ani slyšet.

A tak se stalo, že jsem v ten okamžik seděla na tribuně osamělá a úplně vyčerpaná. Hlava se mi točila, bylo mi slabo, v krku jsem měla onen pověstný knedlík a z útrob se mi do úst řinulo teplo s hořkou pachutí. Byla jsem nervově na dně a to ještě nebyl konec.

Poté, co jsem Cullenovi vrazila druhou facku po jeho srdceryvém projevu, můj stav se ještě zhoršil. Byla jsem totiž zmatená úplně, byla jsem zdrcená hluboko v sobě.

Opakovala jsem si pořád dokola, cože mi to vlastně Cullen řekl. Jak to mohl vůbec říct tak vážně, jak si ze mě jenom mohl dělat takovou srandu? Byla jsem pro něj jenom další škrábanec na naleštěném čelu postele. Další kus.

A teď ještě něco víc. Ne jenom pro pobavení v posteli, pro pobavení i přes den.

„Celé dny po tobě toužím.“ A následná facka, která pohřbila ten jeho skromný nebezpečný úsměv. Posléze mě uhodil do tváře jeho nechápavý výraz, to jak byl překvapený, ale ani trošku naštvaný.

A pak jsem překvapeně zůstala zírat na jeho rychle červenající se tvář, která neomylně vyobrazovala moji dlaň.

Říkal jsem si, co by tak mladá holka mohla vědět o tomhle byznyse. Slečno Swanová, nemám celý den určený pouze pro vás a vaši ostýchavost.

Pan šéf, kterého jsem znávala z firmy, by mě za tuhle potupu zabil. Co se ale stalo s tím mužem, který stojí přede mnou? A tak jsem udělala tu jedinou věc, kterou jsem praktikovala celý svůj dosavadní život a kterou jsem již dovedla k dokonalosti. Utekla jsem.

A pak, když jsem se konečně doplahočila městem za pomocí mapky hlavního města – kterou mi Cullen snad i s předtuchou věnoval – k Sepangu, padla jsem přímo na zadek.

Trať, která byla původně špatně propočítána tak, že ji nebylo možné zhotovit bez propočítaných měření přímo v terénu, finišovala. Stoupání tratě, uhlazení povrchu… Dokonce byl ve středu i vysazen trávník, který v mém plánu rozhodně nebyl. Já bych upřednostnila umělou pokrývku…

Byla jsem úplné nic, nejen v práci, i v životě. A kromě nezměrné lítosti v srdci a hořkosti na jazyku mi nebyl cizí ani ten nejpodstatnější fakt. Cullen mě podvedl v naprosto všech směrech. On mě nepotřeboval, nemusela jsem přepracovat projekt a už vůbec jsem nemusela jezdit do Malajsie.

Bylo vůbec možné, abych větší hořkost cítila nad jeho jménem než nad Jacobovým?

Kdo pro mě v tu chvíli byl vlastně Jacob?

Od samého počátku navázání pracovního poměru v Cullenově firmě mě neustále sledoval. Všimnul si naprosto všeho, jeho pohledy byly tvrdé, absolutně nelidské. Jakoby se snažil pohřbít i tu poslední částečku cítícího člověka, která v něm stále podřimovala.

Jeho návštěvy v mé kanceláři byly stále častější a stále zbytečnější. Angela mu přeci určitě nemohla poskytnou prachobyčejnou kopii dohody, která koneckonců ležela v jejích složkách.

Když se Jacob plný rozhořčení rozhodl vyvést mě mezi noční lid a druhý den ráno se mi nepodařilo vstát dostatečně brzy, a tudíž jsem v práci pět minut meškala, bylo zle jako nikdy.

A teď mě dotáhl do Malajsie, čímž nadobro zničil moje přetrhané pouto s Jacobem.

Trať je téměř dokončená.

Já jsem také dokončená.

Ale on přesto dokončený není – ani po té, co si mě mohl vzít, aniž bych o tom já tu noc věděla. Mohl ukojit všechny svoje touhy, ale přesto… „Toužím po tobě, Isabello. Toužím po tobě a chci tě. Celé roky po tobě toužím až k zbláznění.“

A v ten moment jsem poznala skutečně to nejhorší zjištění. Ačkoli se jeho plané řeči zdály absurdní a celá moje situace nemožná, po splynutí několika jeho slov a činů v mé mysli vyvstala z celé spleti utrápených myšlenek ta nejhlavnější.

Najednou se mi Cullenova slova zdála pravdivá. Dávala význam.

„Isabello?“ zašeptal tiše jeho hlas za mými zády a mně rázem ztuhla krev v žilách. „Hledal jsem tě téměř všude.“ Polekaně jsem se otočila a spatřila jeho provinilou krásnou a zvláštně smutnou tvář. Vlasy měl rozčepýřené do všech stran, modré džíny prošoupané na kolenou a bílá košile již dávno nebyla tak úplně bílá.

Aniž by musel cokoliv říkat, byla jsem před ním připravená znovu utéct, ale vycítil to. Jeho levá ruka se ocitla na mém rameni a dost jasně mi tak dal najevo, abych zůstala sedět.

„Jak jste mě našel?“ vyštěkla jsem po něm a cukla rameny, abych shodila jeho dlaň. Bezvýznamně. Obkročmo se posadil na lavičku, čelem ke mně, zatímco já vzdorovitě hleděla do dáli a odmítala mu věnovat jakýkoliv pohled.

„Podplatil jsem taxikáře, k hlavní silnici totiž z takového odlehlého místa jezdí jenom dva.“

„Výborně, podplatil jste taxikáře, abyste mě našel. A proč? K čemu? Nač plýtvat časem a energií pro někoho jako jsem já…“

„Isabello!“ Ten výhružný tón jsem poznala, byl ojedinělý a používal jej výhradně na mě. Jeho ruka, která ještě před chvílí tížila moje rameno, se plíživě přesunula na mou tvář. A já se prudce otočila na bok a znovu jej tak odmítla. „Řekl jsem ti snad dost jasně, jak se věci mají, nemyslíš? Není pak taková otázka zbytečná?“

Kdybys věděl, kolik otázek a odpovědí pro mě zbytečných není!

Odmítala jsem mluvit, srdce mi radilo - uteč, ale moje mysl chtěla zůstat a slyšet, kvůli čemu se mě tento bohatý, okouzlující tyran snažil najít, ačkoliv jsem jeho ego do morku kostí urazila.

„Můžeme si promluvit?“ dlouze vydechl jednotlivá slova. Znovu se snažil být co možná nejpříjemnější. A já se marně v mysli snažila najít moment, kdy se ke mně tak galantně choval. „Neboj, neukousnu tě.“ Srdce mi vynechalo jeden úder a rázem se mi zpotily dlaně. Byla jsem víc nervózní než při závěrečkách.

„Víš, měl bych být na tebe naštvaný. Nechala jsi mě samotného stát v tom pokoji, uprostřed… nedodělané práce… A ta facka.“ Znovu dlouze vydechl. „Nepopírám, že si ji nezasloužím.“

Šokovaně jsem k němu stočila pohled a chtěla se ujistit, zda nežertuje, ale on byl vážný, naprosto vážný.

„Pan ředitel si zjevně nevidí do pusy, tohle nejsou vaše slova. Za co by si někdo tak dokonalý zasloužil facku?“ Cullen naklonil hlavu na stranu a nepatrně rozevřel rty. V tu chvíli se Sepangem prohnal jižní vítr a s sebou do mých plic přinesl i jeho vůni. Jak je jenom možné, aby byl tak božský, ale přitom takový ďábel?

„Mluvím o té noci. Vím, že jsem to neměl…“ Obě ruce si zabořil do vlasů, byl frustrovaný a co hůř… Nějakým nedopatřením mu začala docházet slova, což mile rád kompenzoval činy. „Nemohl jsem si pomoct, Isabello. Který muž by se dokázal ovládnout, kdybys mu ležela mokrá a polonahá v náručí jako mně ten večer. Usmívala ses na mě a donutilas mě zapomenout na všechna trápení. Dokázalas shodit tu tvrdou masku, kterou ve firmě mám, protože jsem věděl, že v ten okamžik mě dokážeš přijmout. Úplně.“ Žaludek se mi otočil, každá představa té noci mě naprosto děsila, každý moment… Při představě mého těla jako nějaké schránky, kterou dostal do postele…

„Máte pravdu, nezasloužíte si za to facku, kdybych mohla… Kdybych sakra mohla, nakopala bych vám zadek jako nikomu na světě, Cullene. Vy ani nevíte, co jste mi udělal!“ V očích jsem ucítila slzy, pověstný knedlík už dávno obsadil své místo v mém krku a já cítila, že ještě jeden malý kopanec z jeho strany a já se rozpadnu v prach. Chtěla jsem vstát, ale jeho paže mi zabránily odejít. Přinutil mě zůstat sedět v jeho objetí. Ačkoli jsem k němu nebyla otočená tváří nýbrž zády, cítila jsem se přesně tak, jako kdybychom k sobě byli otočeni čelem. Cítila jsem jeho pohled, jeho dech, jeho tep i jeho vůni. Jeho teplo a zároveň mráz, ten led, který mě bolel.

„Co jsem ti udělal?“ šeptl tiše a naprosto upřímně. Palci na rukách začal kreslit drobné kroužky do kůže na mých rukách.

„Urazila bych vaši inteligenci, kdybych vám to musela vysvětlovat,“ odštěkla jsem mu odměřeně. Byla jsem zároveň plna přesvědčení o síle mé nenávisti k němu, ale zároveň jsem na tom byla hůř, než jsem si jenom mohla představit. Byla jsem nerozhodná nejen v tom, co jsem si myslela, ale i v tom, co jsem cítila. A to Cullen moc dobře věděl.

„Bello, já vím, jak se cítíš. A ty zase víš, co cítím já k tobě. Tady není jiné cesty… Já… Chci být s tebou, jistým způsobem.“ Na posledním slově se mu zvláštně zlomil hlas, jakoby se bál vyslovit vlastní myšlenku.

„Jistým způsobem?“ Pohyb jeho prstů ustal, jeho svaly se napjaly a já cítila přicházející nebezpečí.

„Však víš… Teď, bez Jacoba, by to pro tebe mohlo být lehčí. Nevím, jak bych tě donutil přijmout moji nabídku, když by ses ještě pořád scházela s ním… Takhle tě nikdo nebude podezírat, budeš volná, budeš si moc dělat cokoliv, co budeš chtít. My oba budeme volní, ale zároveň svoji, Bello.“

Několik dlouhých sekund mi jeho těžká slova ležela v hlavě jako poslední myšlenky před smrtí. Opakovala jsem si je neustále dokola a s tichou prosbou v duši čekala na jeho další vysvětlení, které ale nepřicházelo. Pak jsem ale pochopila.

„Vy mi tu navrhujete, abych se stala vaší milenkou…“ vydechla jsem tu sprostotu, kterou mi v několika nepřímých větách navrhl.

„Bude to tak lepší, Isabello. Pro nás pro oba. Budeme se milovat, ale zároveň…“

„Milovat?!“ Konečně jsem našla dost sil. Vzepřela jsem se jeho chladné aroganci. Lokty jsem jej udeřila do hrudi a vymanila se z jeho sevření, vstala jsem a s neuvěřitelným vztekem pohlédla na toho zkroušeného muže stále sedícího na lavičce. „Kdo si sakra myslíte, že jste, Cullene! Bůh, který rozhoduje o osudu druhých? Jak si vůbec můžete myslet, že bych někdy byla ochotná na něco takového přistoupit?! Jak vás to jenom mohlo napadnout! Jak bych vás mohla milovat po tom všem! Jak? Snažím se tu zuby nehty nevypěnit a neudělat to, co mě srdce nutí udělat, protože potřebuji svoji práci. A chci odjet z téhle proklaté země a vědět, že se můžu někam vrátit. Já potřebuju peníze a potřebuju se postarat o svou mámu a vy a vaše krize středního věku na mě nemají absolutně žádný vliv. Kdybyste mě skutečně miloval… Vypadalo by to úplně jinak.“ A zrovna když jsem se otáčela k odchodu, už ubrečená a zlomená tíhou vlastních slov, poprvé za ten okamžik se dokázal zeptat tak, že vzbudil můj zájem, skutečný zájem.

„A jak by to mělo vypadat? Řekni mi to.“ Ačkoliv to byl dospělý muž, v tomhle ohledu byl jako malé dítě, jakoby nikdy nepoznal lásku, snad se mě i ptal na to, jak milovat.

„V první řadě, byste mi nikdy nesebral úctu. Nikdy. Já jenom doufám, že jste byl natolik hrdý… a čistotný… a opatrný…“ Opatrný. Strnula jsem v polovině pohybu a nohy mi zdřevěněly, z výše na mě někdo vylil rozžhavené železo. Ochrana…

Cullen si mě změřil nechápavým pohledem, chvíli v mé tváři četl, ale nedokázal pochopit, co jsem tím myslela. „Ochrana,“ zopakovala jsem mu. „Použil jste ochranu?“

„Opravdu mi neuvěříš, ani kdybych se sebevíc snažil, že je to tak, Isabello?“

„Hrát si na dospělého to vám upřímně jde,“ sykla jsem jeho směrem. „Myslíte si, že můžete všechno brát a dávat, jak se vám zlíbí, že je to tak? Ale ženskou do postele pod vlivem tahat… To… To je tak nízké!“ Definitivně jsem se otočila k odchodu. Moje přesvědčení, nestrávit s ním už ani jednu minutu dosáhlo jasného ujištění.

„Dej si pozor, toho budeš litovat, Bello. Naposledy ti to zopakuju… Já tě miluju a jsem do prdele ochotnej se o tebe dělit, jen abych tě mohl alespoň chvíli držet v náručí! Co je na tom sakra tak těžký pochopit?! Já tě chci a toužím po tobě a udělal jsem všechno proto, abys to pochopila…“ Byl rozzuřený, každičký jeho sval a rys byl napjatý a napružený, pouštěl na mě hrůzu ze samotného nitra jeho zlostného nebezpečného já. Ten pan šéf, kterého jsem se děsila po celou tu dobu v práci, nikdy nezmizel, byl pořád stejný, snad ještě horší…

„Ne, tady neplatí vaše pravidla, myslím, že mám v rukách o dost lepší materiál pro potopení vaší bitevní lodě, pane Cullene,“ procedila jsem přes zaťaté zuby.

A ačkoli to byla jedna z našich první naprosto upřímných srdečních konverzací, mého srdce se ani netkla. Snad jsem se naučila jej tolik nemít ráda, možná jsem věděla, že cesta k jeho srdci je spletitá a plná nástrah, zkrátka a dobře pro člověka, kterým jsem bývala, naprosto nedostupná.

Smířila jsem se s tím, že bude jedním z mých snů. Co by to bylo za život bez snů, že je to tak? Dokonalý muž, dokonalý vrah.

Dovolila jsem si na něj myslet, dovolila jsem si prohlížet jeho fotky, ale nedovolila jsem si nikdy doufat, že by mohl být jiný, že by mohl být můj. Zapřela jsem své city k němu a hluboko v srdci si uchovala jenom drobnou vzpomínku na něj.

Znova. Od začátku. Někde jinde, v jiné práci, s jinými lidmi.

A především s mojí mámou. Živou.

A s tím skálopevným přesvědčením, které mě dokázalo obalamutit a postavit na nohy, jsem opustila ohněm zaslíbenu zemi tygra Malajsii bez jakéhokoliv vědomí mého bývalého pana ředitele.

Můj malý byt mě přivítal osamocený jako nikdy předtím.

To, že je pro mě Jacob navždy pryč, mi nemohlo dojít v méně nevhodnou dobu. Bylo to jako opožděné znamení, věděla jsem o něm celou dobu, ale teprve chladná náruč našeho pobitevního bytu mi připomněla, jak krásné chvíle jsme spolu prožili.

A najednou pravda nemohla být víc bolestnější. Proč o všem mluvit v minulém čase? Bůhví, kde bychom dnes byli, kdyby nás Cullen nerozeštval.

Rozeštval snad nás dva? Nebo poštval jenom mě?

A druhá vlna vzteku na sebe nenechala čekat dlouho. Chtěla jsem víc, za každou cenu jsem se ze života snažila vymámit co možná nejvíc. A až jsem nakonec dosáhla výsledku, dostala jsem řešení, které mě složilo na kolena.

Jez, Swanová, to ty sis tohle nadrobila. Vyžer si to do posledního zrníčka.

Když jsem se chystala převléct a v ruce už držela telefon s telefonním číslem doktora Peety, přišel nečekaný telefonát.

Výpověď z práce mi oznámila Angela.

Smrt maminky zase sám doktor Peeta, který se v mých dveřích objevil nečekaně sotva dvě minuty poté, co jsem v hrsti sevřela klíče od bytu.

Kdybych vám měla upřímně říct, jak strašně se omlouvám, byl by to pořádně dlouhý řádek omluv. Na svou obranu musím říct, že tohle období pro mě vážně není nic moc. Nemám čas a pokud je, jsem po většinu času tak trochu zdrcená „koncem“ filmové ságy a zároveň strašně utahaná.

Dívky, budu se snažit povídku dopsat v původním znění. Už jsme za půlkou, ale máme před sebou spoustu špinavého prádla a spoustu špinavých her.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 12. kapitola: