Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - Bonus: Edward

06.06.2010 (18:45) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2055×

Bonus: Edward

Vždy jsem se považoval za předvídavého upíra, kterého jen tak něco nevyvede z rovnováhy, k čemuž mi pomáhala i má schopnost. Za celý svůj život, delší než jedno století, se nenašlo moc věcí, které mě donutily pochybovat nad tím. A když se nyní podívám zpátky, uvědomuji si, že za to vždy mohly ženy. A jednoho roku hned dvě.

Stěhovali jsme se tehdy do Forks, malého městečka, které se příliš nelišilo od žádného jiného, ve kterém jsme bydleli do té doby. „Příliš“ znamenalo, že se našly dvě vyjímky. Ta první byla, že jsme se poprvé někam vraceli, protože celá rodina si to na Olympijském poloostrově kvůli jeho podnebí a přírodě oblíbila. Tu druhou tvořila smečka vlkodlaků, se kterou jsme uzavřeli mírovou smlouvu a měli v plánu ji znovu obnovit, pokud tam vlkodlaci stále budou, jak to také dopadlo.

Druhou vyjímkou byla Isabella Black, krásná mladá matka, učitelka a manželka vlkodlaka. Má la tua cantante, jak by řekl Aro. A ještě k tomu jsem její myšlenky mohl číst mnohem obtížněji, než myšlenky valné většiny obyvatelstva této planety. Mohl jsem jen děkovat Bohu za její hluboké hnědé oči, které odhalovaly každičkou myšlenku, která jí projela hlavou. Byla to má malá nápověda, pomoc v odolávání. Nemohl jsem zabít tak křehkou, jemnou a vroucně milující ženu... nesměl jsem.

Ale doháněla mě na pokraj zoufalství. Byl jsem si jist svou vůlí, dokonce jsem jednou pracoval s Carlislem v nemocnici, v těsném kontaktu s krví. A pak si to prostě (a trochu neohrabaně) nakráčela do malé kanceláře místní policie a já měl co dělat, abych ji nezabil hned a na místě. Abych zkrotil to monstrum ve svém nitru.

Cítil jsem se náhle slabý, neschopný... Promluvil jsem si o tom s Carlislem, dostal do ruky klíčky od jeho BMW s plnou nádrží, pečlivě se vyhnul Esme a její starostlivosti, a odjel.

Jel jsem bez cíle. Prostě pryč. Až když jsem zahlédl dálniční ceduli oznamující, že do Denali mi zbývá něco přes dvěstě kilometrů, tudíž ani ne dvě hodiny jízdy, došlo mi, že vím přesně, kam mířím, kam... chci.

Zavrtěl jsem hlavou a tiše, zlobně se uchechtl. Sjel jsem ke krajnici na nejbližším možném místě, vystoupil a opřel se o dveře. Noc byla tmavá, osvětlená jen světlomety pár zbloudilých aut, hvězdy byly schovány pod mraky naplněných vodou, která z nich právě vycházela ve formě deště. Bylo mi to jedno. Ani řezavý a nejspíše studený vítr, což jsem však nemohl zhodnotit, mi nevadil, ale také nedokázal odvát mé myšlenky a vzpomínky, což mě mrzelo. Nakonec jsem se tomu poddal.

Vrátil jsem se do doby před pětadvaceti lety a obklopil mě hustý les, kam jsem utekl. Byli jsme tehdy už přes tři měsíce na návštěvě v Denali a mně přetekly nervy. Nestačilo to, že okolo mě se nacházely čtyři naprosto spokojené, zamilované páry s věčně přeslazenými nebo neslušnými myšlenkami. Musel jsem ještě odolávat přímým i nepřímým útokům na mou osobu od dvou krásných, ale nezajímavých upírek. Tanya mě doopravdy chtěla. Nebo spíš chtěla ukojit svou ctižádostivost. Irina prostě jen ráda soutěžila a vyhrávala, a já jsem pro ni byl další příležitost. Kdo by nechtěl pokořit svou starší sestřičku? A k tomu ještě Emmett a jeho dětinské nápady, které byly po boku Kate ještě rozjívenější než obvykle.

A právě díky němu můj pohár trpělivosti přetekl. Poznámku o tom, že jsem ten nejstarší panic na světě, jsem prostě jen tak nemohl přejít. Možná proto, že mě částečně zraňovala. Jistě, věřil jsem na čistou lásku, která jediná mohla vést k zániku tohoto mého „problému,“ zároveň jsem však začínal pochybovat, že jí jsem schopen. Esmeiny obavy ohledně toho, jestli jestli jsem nebyl přeměněn příliš brzo, jestli jsem lásky schopen, přeskočily i na mě.

Prohodil jsem tehdy Emmetta zdí, což je doteď jedna z mých oblíbených vzpomínek na něj – zaprášeného od omítky, s nevěřícným výrazem na obličeji – a utekl do lesa. Nestávalo se mi často, že bych nad sebou ztratil kontrolu. A toho dne se mi to stalo dvakrát.

Byl jsem rozlícený, naštvaný, deprimovaný. Osamělý. Když na mé rameno dopadla jemná ženská ruka, byl jsem skoro rád. A když se mi u ucha ozval sametově medový hlas, který si o mě dělal starosti, byl jsem rád doopravdy, protože to samé jsem vyčetl i z jejích myšlenek. Tanya.

„Snad tě Emmett nedostal?“ zasmála se rozpustile, ale když se v odpověď dočkala temného vrčení, raději přestala. Chvíli uvažovala, jestli to může být pravda. Mohl jsem být stále... nevinný? Došla k závěru, že ano. Neznala mě snad více jak polovinu mého života?

„Ale Edwarde,“ tiše zabroukala. „To se přece dá jednoduše a rychle napravit.“

Její myšlenky jasně ukazovaly, jak přesně by to provedla a její ruka začala klouzat z mého ramene, kde se do té chvíle stále nacházela, na mou hruď. A já neměl chuť jí vzdorovat. Proč taky?

Pamatoval jsem si každý dotek našich dvou rozpálených těl. Každý polibek, každé pohlazení, každý příraz...

Moc dobře jsem věděl, že to odpoledne byla právě ta doba, kdy se mé smýšlení o ní začalo pomalu ale jistě měnit.

Už jsem nečetl její myšlenky jen tehdy, kdy jsem se tomu nemohl vyhnout. Vyhledával jsem je sám. Zpočátku jsem si nalhával, že jen kvůli tomu, abych věděl, zda to někomu neprozradí. Neprozradila. Splnila mou tichou prosbu. A já si stále pamatuji palčivou bolest v jejích myšlenkách, když přikyvovala. Ona doufala, že tohle byl začátek. Ale zdálo se, že to byl konec. Od té chvíle jsem se od ní držel dál, zhrozený tím, co jsem udělal. V mysli jsem jí však byl blíž, než kdy jindy.

Až tehdy jsem se odhodlal doopravdy ji poznat. Odhodil jsem všechny své předsudky a snažil se dokopat k pravé Tanye. Odhodil jsem její ochrannou bariéru – hlučnou, extrovertní a upovídanou Tanyu. Holku na jednu noc, bažící po zábavě. Ledabylou sexy kočku. Uvnitř byla jiná - cílevědomá, tvrdohlavá, přemýšlivá, opatrná... tichý klidný introvert. Nevěděl jsem, jaká byla, než ji život poučil o své tvrdosti. Než jí dal lekci, díky které se naučila přežívat i v drsném světě. Ale bylo to jedno. Konečně jsem věděl, jaká je teď.

A také jsem věděl, že jestli mě před tím brala jako trofej, kterou chce získat, nyní jsem byl platonickou láskou, po které tiše a marně toužila.

Vyznat se sám v sobě bylo těžší. Odhalit, co doopravdy cítím, co chci... svou vnitřní ochranou bariéru, za kterou jsem se podvědomě nechtěl dostat, se mi bezděky podařilo probořit až toho zdánlivě krušného večera. Znovu jsem utíkal. A znovu jsem chtěl, aby byla u mě.

V Denali jsem byl ještě dřív, než jsem předpokládal. Řídil jsem jako šílenec i na upíra. Když jsem přijel, v domě se svítilo v dolním patře – slyšel jsem televizi a otáčení stránek nejspíš nějakého časopisu.

Vyšla mi v ústrety ještě než jsem zaparkoval. Ona. Jen ona. Byla trochu přikrčená a okolní déšť jí očividně nebyl úplně po chuti. Já už jsem byl promočený na kost.

„Edwarde? Děje se něco?“ Byla skoro vyděšená, v jejích myšlenkých jsem viděl podivný svit ve svých vlastních očích.

„Nic vážného, Tanyo. Ale potřeboval jsem... vypadnout.“ Uklidnila se. „Kde jsou ostatní?“

„Irina a Kate jsou na lovu. Carmen a Eleazar zůstali uvnitř.“ Byla zmatená.

„Nechceš se projít?“ Vypadala užasle. Otočila se k domu a pak zpátky na mě, s jemným úšklěbkem na tváři. Pak se podívala na nebe, které ji stále skrápělo svými slzami. Už už chtěla odmítnout, ale nakonec si to rozmyslela...

„Myslím, že ti dva budou nadšení.“

Z té procházky nakonec byli nadšení všichni. Ale důsledky, které přinesla, ač nepřímo, už se nelíbily nikomu... smrt a přeměna.

Bonus: Jacob x prolog

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - Bonus: Edward: