Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 16. kapitola

07.02.2010 (15:45) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1971×

Kapitola šestnáctá - Budu to pořád já?

Déšť, sníh, děšť. Uběhlo pár měsíců. Předpokládám, ale nevím. S koleny u brady a pohledem upřeným na pohoří Olympic Mountains a lesy před sebou, které jsem však neviděla, jsem je strávila tím, že jsem se snažila vyrovnat se skutečností. Jenže skutečnost mi připadala asi natolik opravdová jako kniha o Hrabě Drákulovi. A nebo jako vaše obživlá nejhorší noční můra, kvůli které se noc co noc budíte ze spaní s křikem a slzami ve tvářích.

Pokoj, který jsem u Cullenů zdemolovala nyní patřil mě a já ho zakázala znovu vybavit. Perfektně odrážel mou duši. Byla jsem tam jen já a holé zdi, které zbyly po luxusním zařízení. Sama jsem bývala obrovským domem se spoustou pokojů, nábytku, citů, smíchu… života. A teď jsem se stala vypálenou chatrčí, jejíž základy se pomalu ale jistě a nezastavitelně boří.

Chvílemi jsem se snažila brečet a vybít ze sebe alespoň malou částečku svého zoufalství… Marně. V tomhle těle tvrdém jako kámen mi to prostě nešlo. Tak jsem se snažila alespoň splinout se stěnou a zmizet. Uniknout realitě. Vrátit čas. Ale to bylo nemožné, nezvratné. Nemohla jsem se probudit. Nebylo úniku ani světla na konci temného tunelu. Byla jsem pohlcená černou dírou a musela jsem se tomu postavit. Ale mohla jsem to dokázat? Byla pro mě nějaká cesta? A pokud ano, budu to pořád já?

Moje mysl se neustále a nezastavitelně pohybovala mezi dvěmi extrémy – rozbouřeným mořem a smrtelným tichem. Nevěděla jsem, co je lepší. Možná to ticho, kdy nebylo nic. Byla jsem kamenem, nic jsem neviděla, neslyšela ani necítila. Ale nemohla jsem uniknout svým vzpomínkám a myšlenkám, které mě trýznily a pronásledovaly, napořád.

Viděla jsem dvě východiska. Jedno z nich bylo, že uteču a nechám se vést náhodou jako Irina. Možná zdivočím a zapomenu, kým jsem byla. Zapomnění je někdy nejlepším lékem. Ale hluboko v srdci jsem cítila, že útěk není řešením a pokud ano, tak příliš bolestným.

Druhou možností byla smrt, pokud se tomu tak dalo říkat. Jenomže jsem věděla jen o jediné možností, jak zemřít – nechat se roztrhat a spálit, což jsem nemohla sama zvládnout. A věděla jsem jistě, že vlci to neudělají - kvůli Jakovi i svému vlastnímu svědomí. Cullenovi také nepřicházeli v úvahu. Vzali mi můj první život a udělat to i s tím druhým, ať byl jakkoliv ztracený, odmítali.

Když jsem o tom přemýšlela poprvé a skoro se odhodlala k tomu, abych se zvedla a požádala je o to, vběhl do mého pokoje rozzuřený Edward, má první návštěva, a řekl jediné slovo “Ne,” které rozhodlo o tom, že jsem v tom upířím doupěti strávila tolik času váháním nad sebou samou.

Chtěla jsem být sama, opuštěná, chtěla jsem se utápět ve svém smutku a… sebelítosti. Ale nebylo mi to dovoleno. Ti podivně vstřícní upíři mě odmítali ponechat svému osudu v opuštěném pokoji jejich rozlehlého domu, takže jsem si z jejich úst vyslechla více než mnoho příběhů a informací. Věděla jsem už snad vše o svém druhu, od Volturiových až po nomády. Znala jsem příběh Denalijských, i Cullenových od Carlisla až po Rosalie. Ta mi ze všech rozuměla nejvíce. Ona sama by si tento osud nevybrala a raději by zvolila smrt, přesto se s tím musela vyrovnat. Ale ji zachránila láska, Emmett, která byla mě navždy odepřena.

Nechtěla jsem mluvit s jediným z nich. Na světě byla jediná bytost, kterou bych chtěla vidět. A on byl blízko se stejným přáním. Přesto se mezi námi nacházela ta největší propast, kterou jsme nemohli překlenout. Jak jsem se mu mohla podívat do očí? Jak jsem ho mohla držet u sebe, když jsem se stala jeho nenávratnou minulostí? Jeho otisk musel vyprchat jako červeň z mých tváří… Tolik jsem mu chtěla skočit do náruče, přitulit se k jeho teplému tělu a vybrečet se mu na rameni! Ale kdybych to udělala, nejspíš bych ho svou novorozeneckou silou povalila, jeho tělo by mi přišlo vařící a ani slzy jsem už ronit nemohla. Nemožné přání. Nemožná situace.

Věděla jsem, že jsem nyní problémem, nežádoucí existencí. Potvrdilo mi to chování smečky, od které se Jacob odtrhl, aby mohl každou možnou chvíli hlídkovat poblíž domu Cullenů. Postupně se k němu přidal Seth, Leah, Embry a Quil. Zařídili mou fingovanou smrt – údajně jsem spadla z útesu a utopila se, mé tělo se nikdy nenašlo. Charlie byl kvůli tomu na dně, ale byl to člověk a jejich rány se postupem času zacelí. Až nyní jsem si uvědomovala cenu lidské křehkosti.

A tak jsem prostě jen seděla a nechávala se unášet vlnami času, který pro ně již nic neznamenal, utápěla se ve svém žalu a pocitu bezmoci. Dřív jsem se bála, že zemřu stará a nemocná, bez Jaka, který mě nebude chtít. A nyní jsem byla krásná a nesmrtlená… ztracená, zavržená. Přání bývají pěkně nebezpečná.

Nic v té době nemělo cenu ani smysl. K čemu vstávat, když můžu sedět? K čemu mluvit, když můžu mlčet? K čemu žít, když mým osudem je být zatracena? Ani jsem nechodila na lov, krev jsem stále přijímala pouze od Esme z oné termosky, díky které jsem si připadala jako kojenec závislý na péči své nové matky. Ale takový mezistav nemůže trvat věčně, běh osudu se nedá zastavit a ti, kteří žijí, se mu musí podřídit. To, co uvedlo mou existenci do pohybu, byla schopnost. Upírský talent, jedinečný a neopakovatelný. Eleazar mi říkal ruber, protože jsem jí byla. Dokázala jsem fakta v lidské mysli zasunout tak daleko, jako by neexistovala, ačkoliv jsem je nedokázala zničit.

Zachránilo to můj zdravý rozum, se kterým jsem byla v koncích. Ovládání mé schopnosti bylo něco smysluplného a uspokojujícího, čemu jsem se mohla věnovat celou svou myslí a neutíkat ke vzpomínkám a myšlenkám. Mé zásahy do něčí mysli byly čím dál dlouhodobější a účinnější. Jednou se mi dokonce povedlo nakukat Emmettovi, že chodí s Alicí. Rose mě i jeho málem zabila... málem. Kvůli cvičení jsem ale musela začít lovit, protože zmrzlá krev mi nestačila. Lov mě bavil, rychlost mých pohybů mě uspokojovala a naplňovala jakousi pozitivní energií. Vlkům jsem se však snažila pečlivě vyhýbat.

Přemítala jsem o své lásce. Vybavila jsem si sny a představy, které jsem dříve měla o Edwardovi. Byla jsem bláhová a on byl něco jako ztělesnění mého vysněného prince. A právě proto byl tak nedosažitelný, ani jsem nemluvila o tom, že byl zadaný. To Jacob byl má pravá láska, kterou potkáte jednou za život či existenci, a kterou nic nemůže nahradit. Já musela být vděčná, že jsem ji vůbec měla možnost poznat.

Často jsem přemýšlela o tom, co bych mu řekla. Probírala jsem různé scénáře od vyznávání lásky či projevů lítosti až k odmítání. A nakonec mi zbylo jen jediné slovo – sbohem. Už jsem věděla, kam půjdu.

Vstala jsem z rohu pokoje, který jsem obývala a sešla do přízemí s úmyslem odejít navždy, říci mu to jediné slovo a odletět směr Itálie. Ale to by mi nesměl stát v cestě ten vševědoucí skřítek s hromotlukem a zbytkem strašidelně dokonalých chodícých diamantů za zády.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 16. kapitola: