Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 14. kapitola

11.01.2010 (17:15) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2089×

Kapitola čtrnáctá – Démon

Konečně se mi podařilo rozlepit víčka. Musela jsem být v nebi nebo jakékoliv lidské představy zklamaly. Prostor nade mnou byl zářivě bílý a já dokázala vidět každou rýhu, která se na něm vyskytovala, i každou částici prachu ve vzduchu.

Nadechla jsem se a očekávala přístup lehké, jemné a omamné vůně, ale místo toho jsem ucítila ten nejhorší zápach na světě. Dráždilo mi to nos, krk i oči, kterými jsem najednou viděla rudě. Mé tělo se napjalo jako luk a dřív, než jsem si stihla cokoliv uvědomit nebo dostat své reakce pod kontrolu, jsem stála v bojovné pozici u nějaké čistě bílé stěny a zírala do Jacobových vyděšených očí.

V té podivné a zároveň tolik přirozené pozici jsem ztuhle stála ještě několik sekund, během kterých se mi v mozku vyrojila snad miliarda hypotéz o tom, kde jsem a co se stalo. Jedna byla méně realistická než druhá. Pak jsem se opatrně a pomalu narovnala.

“Jaku?” zaptala jsem se. V očích  měl zármutek a děs.

Ale nepoznala jsem ani svůj vlastní hlas, pokud byl můj. Zněl jako tisíce malých, roztomilých, jemným a melodických zvonečků, které cinkají v jemném vánku. Rozhlédla jsem se po místnosti a musela jsem zkonstatovat, že naprosto netuším, kde jsem. Vše bylo laděno do příjemných přírodních barev, kde převažovala bílá a béžová. Byla tu manželská postel, pracovní stůl se židlí a velký šatník. Jedna stěna byla zcela prosklená, a tak jsem měla nádherný výhled na les a hory v dáli za ním, který mi ale kazil hustý déšť padající z temných mraků.

Více než neznámé prostředí mě ale zarazil pohled na sklo. Odrážela se v něm jakási nádherná žena. Stála bez pohnutí a vypadala jako socha, ale já jsem věděla, že je živá. Měla alabastrovou pleť, jemné hnědé vlasy pod lopatky a nádhernou drobnou a svalnatou postavu. Na sobě měla černé saténové šaty nad kolena, které jí perfektně padly. Jí by vlastně padlo všechno. A pak jsem zrakem sjela až k jejím očím.

Byly rudé jako krev. Něco tak strašlivého jsem si nedokázala ani představit. Rychle jsem se ohlédla, ta žena ale v pokoji nebyla. Byl to duch? Otočila jsem se zpátky a znovu si ji prohlížela. V krku se mi nečekaně připoměla ta pálivá bolest a já si na něj automaticky sáhla, ta žena udělala to samé. Strnula jsem hrůzou. Když jsem se zahleděla dost pozorně, něco si odmyslela a něco zas přimyslela, připoměla mi mě samotnou. Ta barva vlasů, či o něco větší horní ret byly stále stejné. Podívala jsem se na své předloktí, stála tam byla ta jizva od Jamese. Byl to můj hrůzný pokřivený obraz a tohle mé osobní peklo?

Otočila jsem se opět na Jacoba a odtáhla se co nejdál jsem mohla, výhružně jsem zavrčela. Překvapivě to vyznělo přesně tak, jak jsem chtěla. Jsem démon?

“Bello, uklidni se,” řekl jemně a zvedl ruce v bezbraném gestu. I ten malý pohyb rozvířil vzduch okolo něj a ke mě se silněji donesl ten nesnesitelný puch. Nevědomky jsem zavrčela.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál doktor Cullen. Upíři jsou snad jednou nohou v pekle?

“Dobrý den, Isabello,” připomnělo mi to mé návštěvy nemocnici. “Nemusíte se ničeho bát. Vše vám vysvětlím.”

Ještě chvíli jsem tam stála jako socha a můj mozek šrotoval na plný výkon. Když jsem ale koutkem okem zaregistrovala svůj odraz, rozhodla jsem se a narovnala. Třeba mi opravdu něco řekne, pak můžu jednat. Něco mi říkalo, že nyní jsem nebezpečná.

“Poslouchám,” zatrylkovala jsem.

Vrhl váhavý pohled na Jacoba a pak se opět obrátil na mě.

“To, co vám nyní řeknu je velice vážné a důležité. Předem se vám chci omluvit,” mluvil bolestně a nevyrovnaně.

“Za co?” vyhrkla jsem.

“Za váš život,” řekl tajemně. Musela jsem vypadat zmateně, protože se zhluboka nadechl a chystal se pokračovat, ale Jake ho předstihl.

“Bello… já ho zabiju!... Ty… jsi upírka,” vyhrkl.

Všechny události a postřehy se složily do zvrácené skládačky. Byla jsem v pekle, ačkoliv jsem o pravdivosti jeho slov nepochybovala. Byla jsem krásná a rychlá, mé oči byly rudé,  krk pálil a vypadala jsem jako Cullenovi. To pálení zaživá byla přeměna. A ten puch byla Jakova přirozená vůně.

Aniž bych to zpozorovala, zhroutila jsem se k zemi. Došly mi i důsledky toho, co se stalo. Děti, Jacob, Charlie, všichni jsou pryč. Ztraceni v černé díře reality. Na koleně jsem ucítila horoucí dotek. Bylo to, jako bych se opařila vroucí vodou, ale nebolelo to, přesto to bylo horší. Automaticky jsem ucukla stranou, bylo to nesnesitelné jako ta vůně, která teď byla mnohem blíž.

Zvedla jsem oči a setkala se s Jakovými. Museli jsme v nich mít stejnou bolest. Cítila jsem, jako by mezi námi stála betonová zeď.

“Kde to jsem?”

“U nás doma,” ozval se nečkaně doktor Cullen. Musela jsem se zašklebit, byla jsem v upířím doupěti.

“Odejdi,” pronesla jsem zdánlivě klidně a ledově. To slovo ze mě vyklouzlo nevědomky, ale věděla jsem, že to opravdu chci a potřebuji.

“Jistě,” přikývl Cullen.

“Ne. Jaku, prosím, potřebuju… klid,” jen tak tak se mi nezlomil hlas. Nechtěla jsem ho sputit z očí, ale zároveň jsem nemohla snést jeho přítomnost. Musel to pochopit.

“Nebudu daleko,” v jeho očích jsem při těch slovech zahlédla slzy a pak vyběhl ven.

Chvíli jsem se dívala za ním, aniž bych si udědomila, že je pryč. A možná nenávratně. Pak mi zrak sjel na tu tichou postavu u dveří a ve mě se probudil nečekaný nezkrotitelný vztek.

Vyhoupla jsem se na nohy rychleji, než bych pokládala za možné, a přešla k posteli.

“Ne! Do háje! NE! PROSÍM!” mezitím co se můj hlas stupňoval, vyrvala jsem hlavu postele a mrštila ji proti zdi. Dřevo se rozletěla na třísky a na steně se objevila puklina. Pokračovala jsem s demolováním celé postele, aniž bych dosáhla úlevy, dokud mi nepadl zrak na Cullena stojícího stále mezi dveřmi.

“Nenávidím vás!” vykřikla jsem a plnou silou ho uděřila do obličeje.

Nijak se nebránil, jako by uznával, že na tohle násilí a demolování mám právo. Jenže ta síla byla příliš velká. Tak velká, že ho zvedla do vzduchu a mrštila proti zdi za ním. Tvrdě do ní narazil, ale okamžitě stál. Jeho pohyb byl tak rychlý, že ho napochytil ani můj zrak. Zrak upíra. K čertu s tím, není peklo lepší?!

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 14. kapitola: