Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 10. kapitola

30.11.2009 (15:30) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2220×

Kapitola desátá – Vrať se mi

Strávila jsem hodinu po Leahině přeměně v tiché Sueině společnosti, obě jsme měly o čem přemýšlet. Pokládala jsem si otázky o tom, kde Jacob, Leah a Seth jsou a jak se jim daří. Bála jsem se, aniž bych věděla čeho přesně.

V osm jsem se konečeně odhodlala odejít. Bylo jasné, že Jacob už nepřijde a já musela za dvojčátky. Rozloučila jsem se Sue, popřála jí pevné nervy a vyšla ven. Obličej mi ovanul chladný podzimní vítr, pod jehož náporem jsem se trochu otřásla a zapnula si zip u bundy až po krk.

Ognorovala jsem svoji husí kůži a hmátla jsem do kabelky pro svou Nokii. Najela jsem do seznamu na jméno ‘Rachel‘ a stiskla zelené tlačítko. Vzala to po třech zazvoněních.

„Chely, jsi to ty?“

„Jo, jsem. Jedeš si pro dvojčátka, Bello?“ ozval se její hluboký hlas.

„Ano, jedu. Jsem právě u Sue, takže u tebe budu za chviličku.“

„Dobře. Budu čekat,“ rozloučila se a než jsem stihla ještě něco říci, zavěsila.

Strčila jsem mobil zpátky a nasedla do auta. Klíčky byly v zapalování, takže jsem mohla rychle nastartovat a vyjet na lesní cestu. Rachelin dům byl skoro na opačné straně La Push, ale vzhledem k velikosti osady přesto dost blízko. Okolo mě se míhaly stromy v mnoha odstínech zelené. Přesně jsem si pamatovala, jak jsem tu barvu neměla ráda, ale díky Jakovi jsem se naučila v ní najít klid. Už mi nepřipadalo, že je jí tu až moc. Bylo jí tak akorát na to, aby uklidnila mé myšlenky.

Dojela jsem před domek nápadně podobný tomu našemu, však byl udělaný stejnýma rukama. Vystoupila jsem, došla ke dveřím, ale dřív než jsem stihla stisknout zvonek mi Chely otevřela.

“Ahoj, sestřičko. Pojď dál, alespoň na chvilku, prosím,” pokynula mi rukou dovnitř.

“Tak dobře, ale jen na chvíli,” svolila jsem a vešla.

“Děcka jsou v obýváku.”

“Moc děkuju, že jsi je pohlídala, já-“

“Vím, kde jsi byla, i že se Leah přeměnila. Paul odešel před půlhodinou. Tak povídej! Jak je Sue?” v jejím hlase se ozývala opravdová starost a pro ni typická nedočkavost, kterou sdílela i se svou sestrou Rebecou, která byla přesto o něco extrovertnější.

“Je otřesená, ale myslím že jinak v pořádku. S Leah je Seth a Jacob. Proč odešel Paul? Přece je Sam za ní neposlal!”

“Ale ne. Myslím, že ty tři nechal o samotě a ostatní svolal k sobě. Jako lidi, samozřejmě,” dodala po mém zpanikařeném pohledu. “Sam není hloupý, Bello. Buď v klidu. A jsem si jistá, že to Jacob se Sethem vyřeší,” mrkla na mě.

Během rozhovoru jsme došly do obýváku, kde se dvojčata zrovna koukala na nějaký kreslený seriál pro děti.

“Ahoj zlatíčka!” řekla jsem a oni se ke mně okamžitě rozběhly s výkřiky “mami.” Dřepla jsem si na bobek, aby mě mohly obejmout a přivinula je k sobě.

“Tak co, zlobily jste tetu?”

“Jasně že nezlobily! Jsem ráda, že tu byly. To víš, potřebuju cvik,” opět na mě mrkla, bylo to pro ni typické gesto, a pohladila si již vystouplé bříško. S Paulem se o dítě snažili již delší dobu, ale až nyní jim to konečně vyšlo, přála jsem jim to.

Pak už byla svolná mě pustit domů, protože viděla, že jsou děti utahané a už by měly správně být uložené. Usnuli mi po cestě v autě a spokojeně pochrupovali, i když jsem je nesla do jejích pokojíčku a převlékala je. Pak jsem je ale vzbudila, aby si vyčistili zoubky, do čehož se jim moc nechtělo a uložila je do postýlek.

Když spali, opravdu vypadali jako dva malí andílci a ne praví následovníci svého otce, jehož rysy jsem mohla tak snadno najít v jejich obličejích - Josephův nosík, Bethyina bradička… Zalitovala jsem, že nemůžu stejně studovat i samotného Jacoba.

Po špičkách jsem vyšla z jejich pokoje a zavřela za sebou dveře. Pak jsem se vydala po schodech do kuchyně, o jejíž práh jsem trochu zakopla, ale naštěstí se mi povedlo nakonec udržet rovnováhu a nerozsekat se o podlahu.

Otevřela jsem ledničku, rychle z ní vyndala první jogurt, který mi padl pod ruku a zapila ho pomerančovým džusem. Pak jsem se vydala znovu nahoru do patra a do koupelny. Nutně jsem si potřebovala dát dlouhou horkou sprchu, která mě příjemně uvolnila po dlouhém dni a dovolila mému mozku konečně vypnout. Umyla jsem si vlasy vanilkovým šamponem a potom ještě pár minut nechala vodu, aby mi stékala po obličeji i celém těle.

Když jsem se konečně přemluvila k tomu, abych vylezla ze sprchy, převlékla jsem se do svého pyžama, tedy do Jakovy staré košile, vykartáčovala si mokré vlasy a vyčistila zuby.

Po všech procedůrách jsem se vydala do naší ložnice a lehla si. Sama. Připadala jsem si v té obrovské posteli malá, ztracená, osamělá. Chybělo mi teplo Jakova těla. Usnula jsem neklidným spánkem s myšlenkami na to, kde je a co dělá.

Probudila jsem se o půl šesté. Ležela jsem uprostřed stále prázdné postele a za okny, na které jako obvykle domadaly kapky vpody, byla ještě tma. Překulila jsem se na druhý bok, zachumlala se do peřiny a snažila se usnout. Samozřejmě mi to k ničemu nebylo. Rozmrzele jsem odhodila peřinu a vstala.

Vykonala jsem ranní hygienu, vrátila se do ložnice, ustalala postel a oblékla si svou nejpohodlnější teplákovku. Ještě nebyl čas na snídani, ačkoliv jsem byla úplně vzhůru, takže jsem se rozmýšlela, jestli začnu uklízet nebo si připravím podklady do školy. Nakonec jsem se rozhodla, že začnu prát a byla jsem už na cestě ke schodům, když jsem ušlyšela zezdola tiché bum.

Všechny svaly ve mě se napjaly. Uvažovala jsem, co to mohlo být. Znělo to jako azvření dveří. Mohl to být zloděj? Tady v La Push na opuštěném Washingtonském poloostrově? Ze zdola už se neozývalo nic jiného než ticho, přesto jsem se stále cítila ohrožená. Byly tady jen děti a já, Jacob stále nebyl doma. Nemohla jsem riskovat.

Rychle jsem se rozhlédla kolem. Nic. Nebylo tu nic, čím bych se mohla bránit. Otočila jsem se zpátky k ložnici, vběhla do ní, vylovila ze skříně Jacobovu raketu na squash a vrátila se ke schodům. Z přízemí jsem uslyšela tichý šramot. Zhluboka jsem se nadechla, připravila si pálku do obrané pozice a začala pomalu a co nejtišeji sestupovat dolů.

Když jsem sešla z posledního schodu na podlahu něco vedle mě se pohlo a já jsem se intuitivně otočila a rozmáchla se raketou. Dřív než jsem se mohla rozmyslet, jsem využila švihu ruky, který do mě jako něco z mála dokázal narvat můj učitel tělocviku, a udeřila.

“Au! Co blbneš, Bello?” vykřikl Jacob a raketu mi rychle vytrhl z ruky.

“Panebože!” vrhla jsem se mu do náruče.

Překvapeně raketu pustil na zem a taky mě objal svým pevným hřejivým stiskem.

“Co se děje?” zašeptal mi do vlasů.

“Myslela jsem, že je to zloděj! Konečně ses vrátil!” řekla jsem dvě věty, vzájemně spolu prakticky nesouvisející.

“Promiň, že jsem tě vyděsil. Nechtěl jsem vás vzbudit. A taky promiň, že jsem tu tak pozdě. Leah nám přece jen dala nějakou práci,” pronesl omluvným tonem.

“To je v pohodě, chápu,” pustila jsem ho a usmála se, chvíli jsem na něj jen hleděla v radostném opojení, dokud se neozvaly mé mateřské instinkty. “Budeš jíst?”

Odpovědí mi bylo zívnutí.

“Nevím. Jestli to vydržím, tak rád,” usmál se.

Lehce mě políbil na čelo a začal stoupat do schodů. Chvíli jsem ho pozorovala a pak se s lehkým srdcem vydala do kuchyně.

Když jsem došla s nějakou zeleninou, pořádným kusem masa a pivem na podnose nahoru do ložnice, spal už jako malé děcko, takže mi nezbylo nice jiného, než se přitulit k jeho teplému boku a spokojeně ho pozorovat, jak spí. Nakonec jsem upadla do dřímoty s poslední myšlenkou na to, že mu to jídlo vystydne.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 10. kapitola: