Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 6. kapitola

19.11.2013 (20:15) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1531×

MÉ JMÉNO JE...

Maybelline měla pocit, jako kdyby se prodírala hustou mlhou. Toužila ji proběhnout a zmizet, ale zároveň věděla, že nemůže jen tak odejít. Strach je opravdu silná motivace. Stačí jen pomyšlení na něj a děláte věci, za které se stydíte.

Za které se nenávidíte…

Maybelline se zastavila až u dvoukřídlových prosklených dveří, které vedly ven ze školy. Ven. Do auta. Do bytu. Zamknout se. Zalézt pod postel. A nejlepší vyhlídka do budoucnosti? Už nikdy nevylézt.

Uprostřed kroku k bezpečí zahlédla periferním viděním něco, co ji přinutilo zastavit. Bylo to ostře červené nouzové tlačítko požárního poplachu zajištěné tenkým sklem.

V tu chvíli si uvědomila, že nemůže odejít. Jistá Isabella Swanová se právě teď nacházela v ne zrovna příjemné situaci. Poměrně slušně vypadající škola ve Forks se rázem změnila v téměř každou nepříjemnými zážitky protkanou střední ve velkých městech.

Dokud měla její zbabělost dopad jen na ni samotnou – nezáleželo na tom.

Ale v tomhle případě…

Maybelline si přetáhla rukáv přes sevřenou pěst a bezmyšlenkovitě ji vrazila do červeně orámovaného okénka. Vzápětí se rozječel alarm o bolestivě vysoké frekvenci.

Maybelline si zacpala uši, otočila se na místě… a okamžitě strnula.

Jasper Cullen stál necelé tři kroky od ní. Vysoký, bledý a krásnější, než si pamatovala. Vlastně měla pocit, že pokaždé, když ho uviděla, byl krásnější než předtím. Stejně jako její srdce – i alarm utichl. Z dálky slyšela dusot nohou a příjemnější houkání – nejspíš bylo spuštěno proto, aby mohli profesoři rozdávat pokyny.

Maybelline to v tu chvíli bylo jedno. Jasper Cullen byl tady… a právě ji viděl, jak spustila požární poplach.

„To bylo… nečekané,“ pronesl svým medovým hlasem.

Maybelline se nadechla, i když netušila, co by měla říct. Něco prostě povědět chtěla.

„Můžu to vysvětlit,“ vydechla a setkala se s jeho pronikavým černým pohledem. Měla pocit, že tyhle oči se jí podívaly až do duše. „Vlastně… nemůžu…“

Nic na to neřekl a Maybelline to ani nevadilo. Dokud se on díval na ni, mohla se ona dívat na něj a pohled zblízka si opravdu užívala. Z jeho dokonalé ostře řezané tváře se nedalo nic vyčíst, ani z jeho neproniknutelných černých očí… Stál nehybně jako ideální předloha pro sochaře. Maybellinin instinkt se… rozbil. Měla dojem, že se doslova rozletěl na kousíčky. V její hlavě se objevila myšlenka „Uteč!“, která byla brutálně zavražděna myšlenkou „Zůstaň!“, a tak zůstala stát, zírajíc do jeho očí.

A světe div se - jeho výraz se najednou změnil. Mírně se zamračil a jeho oči pátravě přejely po její tváři.

„Ty… máš nějaký problém?“ Neznělo to… zle. Nebyla to žádná posměšná poznámka od nějakého povýšeného typa. Byla to… jemně položená otázka.

Ale ať vyzněla jakkoliv, Maybelline cítila, jak se v ní vzdouvají mohutné zábrany, za které se potřebovala schovat. Pokusila se ovládnout svůj výraz, ve kterém se muselo stále odrážet její uchvácení, a o krok ustoupila.

Naposledy si ho prohlédla – jeho napjatý postoj, bílou kůži a pronikavé oči.

„Chtěla jsem se zeptat na to samé…“

Maybelline neslyšela kroky, ale zaregistrovala pohyb za Jasperovými zády.

„Neslyšeli jste alarm?“

Edward Cullen popadl svého bratra za loket, jako kdyby mu bylo pět, a táhl ho k východu.

Tak trochu omámeně je následovala.

Na celém parkovišti byl šílený chaos. Profesoři se snažili dostat studenty do správných skupin, ale ti pobíhali sem a tam, povídali si s kamarády a oslavovali, že nemusí na hodinu.

Jen šťastnou náhodou Maybelline zahlédla v davu kaštanové vlasy mířící ke vzdálenější části parkoviště. Co nejrychleji se prodrala mezi spolužáky a vyrazila za nimi. Nebylo to nic jednoduchého – připomínalo jí to situace na koncertech, kdy se všichni snaží procpat do předních řad. Už jí byla skoro na dosah, když Bella zakopla o obrubník a řítila se k zemi. Maybelline ji popadla za loket dřív, než přistála v louži.

Isabella k ní zvedla čokoládové zraněné oči a Maybelline se okamžitě odtáhla. Pocítila něco, co už dlouho nepocítila. Vinu.

„Bello,“ oslovila ji váhavě.

„Nemusíš mi nic říkat,“ řekla Bella, otočila se k ní zády a pokračovala v cestě.

Maybelline ji následovala, marně hledajíc správná slova. Copak jí mohla říct, proč jí vlastně nepomohla? Copak jí mohla říct o Lucasovi? Svěřit se? Ne, takové věci Maybelline Everová nedělá. Nedělala je ani před tím a ani potom. Když jsou tajemství uzamknuté jen v jedné schránce, je to vždycky lepší…

Ale co by potom měla říct? Měla by… lhát?

Nechtělo se jí.

„Omlouvám se,“ vydechla Maybelline.

Bella se právě zastavila u něčeho, co se stěží dalo nazvat autem. Bylo to… něco jako malý náklaďák, asi tak dvě stě let starý a vypadal, že sotva drží pohromadě. Trochu to rozptýlilo Maybellininu pozornost.

„Nevím, za co se mi omlouváš,“ říkala Bella, zatímco házela svůj batoh dovnitř toho… auta. „Ty vůči mně nemáš žádnou… povinnost, Maybelline.“ Sklopila oči.

Z tónu, kterým to řekla, měla Maybelline pocit, že přesně tohle má.

„Co se stalo?“ zeptala se. „Co ti udělali?“

„Nic mi neudělali…“ zamumlala Bella.

„Nelži mi…“

„Hodně mluvili,“ vydechla po chvíli Isabella a zvedla k ní oči. „Ptali se mě na tebe.“

Maybelline se zarazila. Proč by se proboha měli ptát na ni?

„Ptali se mě, jestli tě znám. A proč… se se mnou kamarádíš…“

„Bello -“

„Ty dvě holky, cos na ně naposled vylila džus, byly dost naštvané,“ přerušila ji Bella.

Maybelline se dívala do jejích čokoládových očí, skvěla se v nich jediná otázka. Proč ses mě napoprvé zastala a podruhé už ne?

Existovala vůbec nějaká správná odpověď?

„Bude to dobré,“ slíbila váhavě Maybelline čelíc Bellinu skeptickému pohledu.

„Uvidíš. Tak pojď…“

Bella zakroutila hlavou.

„Nevrátím se tam.“

„Prosím?“ zamrkala Maybelline.

„Jedu domů, Maybelline,“ zopakovala Isabella jednoduše, aniž by se na ni podívala.

Maybelline mlčky sledovala, jak nasedá do auta. Věděla, že nemá právo pokoušet se ji zastavit. Náklaďáček vydal podezřelý zvuk a trhavě se rozjel pryč. Maybelline se dívala, jak odjíždí.

Někdo ji popadl za rameno tak nečekaně, až sebou trhla.

„Maybelline Everová, no konečně!“ Byla to profesorka Greenová, bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. „Nevíš, kde je Isabella Swanová?“

„Ze všeho toho rozruchu se jí udělalo špatně,“ řekla Maybelline. „Přijel si pro ni tatínek.“

„No, alespoň, že jí nic není,“ reagovala profesorka Greenová, aniž by věděla, jak moc se mýlí.

Naneštěstí velice brzy přišli na to, že ve škole nehoří. Profesoři nahnali všechny studenty zpět na poslední hodinu s tím, že až se najde viník, bude náležitě potrestán. Maybelline se trestu nijak zvlášť neobávala. Spíš přemýšlela, co by měla udělat. Jestli by vůbec něco měla udělat… V lehké letargii se posadila do poslední lavice a ani nevšimla, že k ní někdo přišel.

„Smím si přisednout?“ zeptal se sametový hlas.

Maybelline zvedla oči k Edwardu Cullenovi a jeho pokřivenému úsměvu.

„Nebudeš sedět se svým bratrem?“ podivila se.

To Edward nejspíš vzal jako ano, protože si přisedl.

„Rozhodl se jít za školu.“ Pokrčil rameny.

Maybelline ucítila, jak se na ni někdo dívá a otočila se. Jessica Stanleyová nestihla odvrátit svůj vražedný pohled včas. Maybelline se v duchu uchechtla.

„Jmenuji se Edward Anthony Cullen,“ představil se zdvořile zrzek vyžadujíc si její pozornost.

Maybelline se neubránila pobavenému úsměvu.

„Maybelline Marion Everová.“

„Proč se směješ?“ chtěl vědět Edward.

„To ty se usmíváš,“ ušklíbla se Maybelline. „Jen tě zrcadlím.“

Edward zamyšleně stáhl obočí a Maybelline se otočila na právě příchozího profesora. Trpělivě nabádal všechny, kteří něco vědí o nezákonném spuštění požárního poplachu, ať přiznají barvu. Maybelline se pohodlně opřela do židle. Jediný člověk, který věděl, že to byla ona, odešel za školu. Jasper, zatracený Cullen.

Při každém mrknutí Maybelline viděla jeho pronikavé oči. Měla pocit, že měla jeho pohled vypálený z vnitřní strany do lebky a už se ho nikdy nezbaví. Proč jen musel odejít?

„Na co myslíš?“ donesla se k ní tichá otázka.

Maybelline zamrkala a obrátila se na svého nového spolusedícího. Jeho zlatavě zabarvené duhovky byly prozíravě zúžené, jak si jí prohlížel. Opravdu se zeptal na to, na co se zeptal?

„Prosím?“

„Ptal jsem se na obsah tvých myšlenek.“

„Není to trochu soukromé?“

„Možná ne.“

„Dobrá. Na co myslíš ty?“

„Přemítám, co se ti honí hlavou a proč to nemůžu poznat,“ odpověděl bez mrknutí Edward.

Maybelline se uchechtla a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Ty jsi… zvláštní,“ řekla. „S tebou se člověk asi nenudí, viď?“

„Pravděpodobně,“ odpověděl Edward. „Pořád mi dlužíš odpověď.“

„Já -“

„Everová, Cullen! Neruším vás?!“

Utíkala. I když nevěděla kam.

Šedý pichlavý pohled cítila na svých zádech, teď nemohla zastavit. Ulice kolem svého nynějšího bydliště moc dobře neznala. Trochu se jí ulevilo, když narazila na taxíka stojícího u kraje silnici. Vletěla do něj a zabouchla dveře.

„Jeďte!“ vykřikla a řidič jí vyhověl.

Když se ohlédla, viděla, jak obrys tmavé postavy mizí v dáli. Byl pryč. Otočila se zpátky a podívala se na řidiče. Černé, dozadu pečlivě sčesané vlasy jí byly povědomé…

„Kam si myslíš, že utečeš?“ promluvil řidič taxi hlubokým trpělivým hlasem.

Auto zastavilo a on na ni otočil svou tvář. Skrz černé obroučky brýlí na ni hleděl svýma modrýma očima. Stejnýma očima, která měla i ona.

„Kam vlastně míříš, Maybelline?“

Maybellinino srdce sevřela ledová dlaň, poslepu nahmatala kliku a z auta utekla. Namířila si to přímo do lesa, se zavřenýma očima, aby se neohlédla. Slyšela zpěv ptáků a šumění stromů, do kterých nebylo možné narazit. Když znovu otevřela oči, les se ponořil do tmy. A ona se rozhlížela. Hledala ho. Ale koho? Nedokázala si vzpomenout na jeho jméno. Ani na jeho krásnou tvář. Jak to bylo možné? Vždyť si ho přece pamatovala! Každý jeho detail!

Byl… nezapomenutelný.

„Na co myslíš, Maybelline?“ zaznělo jí za zády sametově.

Maybelline se za tím hlasem otočila.

„Edwarde?“ Odlesk bronzových vlasů zmizel ve stínech.

Na jeho místě ze tmy vypluly čokoládové oči. Chladné a obviňující.

„Bello?“

„Ptali se mě, jestli tě znám…“ pronesla tiše.

„A co si odpověděla?“ chtěla vědět Maybelline.

„Hádej,“ usmála se nevesele Isabella a ponořila se do tmy. „Co jsem asi mohla odpovědět?“

Maybelline zavřela oči, a když je otevřela – byl tam. S pohledem na něj ji opustil veškerý strach. Jako lusknutí prsty. Byl pryč. Nevysvětlitelně ho nahradil pocit bezpečí.

Vzhlédla k jeho černým očím. Pohltily ji a ona jimi propadla do neznáma.

Maybelline se prudce posadila na posteli. Dýchala, jako kdyby právě uběhla maratón a srdce jí snad chtělo vyskočit z hrudi. Dezorientovaně mrkala do tmy marně vzpomínajíc, kde vlastně je. A v tom všechny ty napjaté pocity zmizely. Nahradila je jemná blaženost.

Tohle ještě nebylo probuzení. Tohle byl stále sen. Přišla na to ve chvíli, kdy se její oči zaostřily a ona spatřila obraz boha stojícího u jejího otevřeného okna. Jeho bílá kůže se v měsíčním světle lehce třpytila a jeho oči byly jako roztavené zlato. Ta barva byla tak jedinečná, že Maybelline ani netušila, že je schopna si něco takového představit.

Sundala nohy z postele a vstala. Dělilo je jen pár kroků. Byl nehybný, jako vždycky, a jeho zlaté oči se do ní vpíjely. Přiblížila se k němu, zdálo se jí, že krásněl každým milimetrem. Natáhla ruku k té jeho, velice pomalu, jako kdyby se bála, že když udělá příliš prudký pohyb, sen se rozplyne.

Dokázala to. Prsty sevřela jeho dlaň. Dotyk to byl elektrizující – přivedl jí teplo do jejího srdce a zároveň jí rozechvěl, protože jeho kůže byla chladná. Stiskla jeho hladkou dlaň a o krok ustoupila. Přizpůsobil se jí, jako kdyby nebyl víc než odrazem v zrcadle.

Maybelline ho přivedla až k posteli a stáhla ho na zahřátou matraci. Nespustila ani na vteřinu pohled z jeho očí – byly velice opatrné, když pokládal hlavu na její polštář. Maybelline přes oba přetáhla přikrývku a přitiskla se k jeho hrudi.

Zavřela oči, jeho ruku ve svých dlaních modlíc se, aby tento sen nikdy neskončil. 

Komentáře k minulé kapitole mě opravdu nadchly. :)

Tato kapitola je věnována všem komentujícím a hlavně Leile a July, jejichž entuziastické komentáře mi vždycky zaručeně zvednou náladu. :D

Limit 10 komentářů trvá dál. ;)

M.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 6. kapitola :