Alice jde za Bellou a řekne jí, že všechno ví. Rozhodne se Bella vyklopit pravdu? A co na to Edward?
16.01.2010 (11:00) • Ladynka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1320×
7.Pravda
Bellin pohled
,,Víš Bello já vím, proč se cítíš tak provinile, vím jak to všechno bylo, že to nebyla náhoda. Vím, že jsi mu odpojila brzdy, řekni proč to všechno?“ zeptala se mě vyčítavě.
,,Alice já ...ta tvoje vize tehdy u oběda o tom, že jsme se do sebe zamilovali byla z části pravda. Já se do něj zamilovala a chtěla jsem ho mít pro sebe navždy...“ odmlčela jsem se.
,,A potom jsem dostala nápad a udělala jsem to. Moc mě to mrzí každý den se tím užírám. Už takhle dál nemůžu!“ můj obličej byl bolestný.
,,Jsem tak sobecká, nenávidím se.“ Skoro jsem vykřikla. Alice mě objala.
,,Chápu tě i když si to nemusela udělat takhle, prostě jsi se bezhlavě zamilovala...Ale přestaň se tím užírat a žij normálně, zkus Edwardovi říct co k němu cítíš“ radila mi Alice.
,,Bojím se, ale máš pravdu musí všechno vědět, prostě to řeknu. Řeknu to celé rodině i jemu.“
,,Držím ti palce,“ řekla Alice a odešla.
Edwardův pohled
Život upírů byl opravdu zajímavý, nikdy předtím jsem o nich neslyšel. Ale byl jsem smutný z toho, že nemůžu jít za mámou a obejmout ji. Představoval jsem jak musí brečet a postrádat mě. Snažil jsem se před svou novou rodinou skrývat svůj smutek, ještě štěstí, že upíři nebrečí. Na druhou stranu jsem byl vážně rád, že jsem s Bellou, ale bál jsem se jí říct, že ji miluji. To časem příjde a já ji to řeknu. Sliboval jsem si.
,,Tak co můžem domů?“ zeptal se mě Emmet na jednom z dalších lovů.
,,Jasně, já mám dost,“ zakřenil jsem se a utíkali jsme domů.
Doběhli jsme domů a sedli si všichni společně do obýváku a dívali se na televizi nebo hráli nějakou hru. Tak jako jsme to obvykle dělávali. Jenom Bella tu chyběla, to mi bylo divné. Za pár minut přišla a promluvila.
,,Chtěla bych vám všem teď něco říct,“ řekla a všem se podívala do očí.
,,Už pár dní se užírám pravdou, kterou jsem vám neřekla.“ Všichni se na ni nechápavě podívali a ona sklopila zrak do země.
,,Rozhodla jsem se, že vám to řeknu,“ nachvíli se odmlčela.
,,Tak už to vysyp Bello,“ uchechtl se Emmet. Nikdy mu nechyběl smysl pro humor.
,,To co se stalo Edwardovi... Za to můžu já. To já jsem mu odpojila brzdy, to já můžu za to co teď je. Udělala jsem to kvůli toho, že jsem se do něj zamilovala...“ řekla a zlomil se jí hlas. Byl jsem z toho hodně vykolejený. Ona mě miluje? Ale proč mi to neřekla, když jsem byl člověk? To jsem se musel stát upírem? Dostal jsem vztek.
,,Jsem sobec já vím, neovládla jsem se a teď toho hrozně moc lituju. Promiň mi to Edwarde. Vím, že tohle mi asi nikdy neodpustíš, ale nemohla bych být s tebou když jsi byl člověkem.“ Odmlčela se. Tak tohle byla krutá pravda, nemohl jsem se pohnout z místa. Byl to šok. Po chvíli ticha jsem se zvedl a utekl pryč... Nevěděl jsem kam běžet, ale nechtěl jsem být v její blízkosti, chtěl jsem si to všechno v klidu promyslet...
Bellin pohled
Tak konečně jsem to všechno vysypala. Nemohla jsem se jim podívat do očí. Když Edward utekl pryč, bylo mi jako kdyby mě tisíce jehel píchalo do srdce...i když jsem vlastně žádné neměla. Odešla jsem do pokoje, sedla si do křesla a dívala z okna. Přemýšlela jsem, co udělám jestliže se k nám už nevrátí. Nemůžu bez něj žít. Jestli se nevrátí, půjdu za Volturiovými, ať mě zabijí, protože s takhle černým svědomím jsem žít nemohla...
Seděla jsem takhle asi tři dny, vůbec jsem se nehýbala, jenom jsem se dívala na jedno místo tam venku. Kdybych byla člověk určitě by mě zavřeli do blázince. Za tu dobu ze mnou chodili do pokoje všichni z rodiny a snažili se na mě mluvit a přesvědit mě ať normálně žiju.
,,Nemůžeš takhle sedět, co když se už nevrátí musíš se sebrat,“ řekla Rosalie. Ale já neodpověděla. Neodpovídala jsem nikomu na nic co mi říkali. Všichni mi to už dávno odpustili, ale to mi nestačilo já jsem chtěla Edwarda. Můžu si za to sama, kdybych nebyla sobecká, mohla bych se s ním vídat aspoň jako s člověkem. Jenomže to mi nestačilo, teď to dopadne takhle, že už ho nejspíš nikdy neuvidím, protože mi to neodpustí. Ani se mu vlastně nedivím, nikdo se ho neptal jestli chce být člověkem nebo být upírem a žít se mnou na věky. Z těch myšlenek jsem šílela. Jak dlouho budu ještě čekat? Nesmířím se s životem bez něj, tím jsem si byla jista. Někdo vešel do pokoje...
Autor: Ladynka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Sobecká Bella - 7. díl: Pravda:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!