Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 8.kapitola

28.05.2012 (18:45) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1617×

Vzbudila jsem se s úsměvem na tváři. Připadalo mi, jako by všechny mé starosti odpluly s minulým dnem. Ležela jsem na Jasperově hrudi a ještě dlouho nehybně ležela se zavřenýma očima. Jasper asi nějak vycítil, že jsem vzhůru a něžně mě políbil do vlasů.

„Dobré ráno,“ usmál se na mě kouzelně.

„Dobré, jak ses vyspal?“

„Jo, skvěle.“ Věnoval mi další nádherný úsměv. Vstala jsem a vyrazila do koupelny a před zrcadlem jsem se zděsila. Vlasy jsem měla rozcuchané a trčely mi do všech stran. Bledě modrou halenku, kterou jsem měla na sobě, jsem měla celou zmačkanou a pod očima se mi jasně rýsovaly šmouhy od rozmazané řasenky.

„Pane bože,“ zamručela jsem nespokojeně a snažila se s mým vzhledem něco udělat.  Po necelé hodině úprav, když jsem už sama se sebou byla spokojená, jsem šla do kuchyně, kde na mě Jasper trpělivě čekal.

„Co si dáš na snídani?“ zeptala jsem se ho.

Jasper jen pokrčil rameny.

„Dobře, udělám míchaná vejce.“ Vyčkávala jsem, co na to řekne, ale on nic neříkal, jen se na mě trochu usmál. No co, mlčení znamená souhlas, takže jsem se do toho dala.

Když jsem spokojeně jedla, upřeně jsem sledovala Jaspera. Vajec se ani netknul.

„Nechutná ti?“ Moje spokojenost hned povadla. Jsem mizerná kuchařka, ale doufala jsem, že míchaná vejce uvařit zvládnu.

„Chutná,“ vyhrkl, „jenom, nemohla bys mi prosím nalít trochu vody?“

Než jsem donesla vodu, Jasper měl polovinu vajec snězených. Hned mi bylo líp. Vrátila jsem se ke svému talíři, z kterého jakoby vůbec neubylo. Něco mi tu nesedělo, sotva jsem měla polovinu talíře prázdného, už jsem nemohla a Jasper se celou dobu divně pochechtával, ale neřešila jsem to.

Po snídani jsme si pustili jeden film pro tajemníky s Marilyn Monroe.

„Marilyn jsem jednou potkal,“ řekl Jasper.

Nechápavě jsem zvedla obočí.

„No… totiž, chtěl bych ji někdy potkat.“

Obočí jsem zvedla ještě výš. „Vždyť je mrtvá.“

„Já vím, pamatuju si to, psali o tom v novinách ještě dva měsíce potom.“ Jasper si asi uvědomil, co řekl, a rozpačitě se usmál.

„Kolik ti je doopravdy let?“ zeptala jsem se a chtělo se mi strašně smát. Jestli si ráno něco nešlehl, tak opravdu nevím, co s ním je.

Jenže Jasper na tváři žádný úsměv neměl. „Skoro 169.“

Teď už jsem opravdu vybuchla v záchvat smíchu.

Pohodlně jsem se uvelebila na Jasperově hrudi a sledovala film. Občas jsem se mu podívala do tváře a připadalo mi, že film vůbec nevnímá. Občas se naše pohledy střetly, ale ani jednou mi nevěnoval ten překrásný úsměv, zpytavě a vážně si mě prohlížel a já se nemohla zbavit dojmu, že je něco blbě. Po pár minutách jsem film přestala vnímat i já.

Topila jsem se ve svých vlastních myšlenkách. Chtěla jsem přijít na to, proč ke mně nemůže být naprosto upřímný. Proč něco tají? Měla jsem z toho všeho rozporuplné pocity. Milovala jsem ho a hlavně k tomu jsem to chtěla nechat plavat, ale nedokázala jsem se smířit s tím, že přede mnou něco tají, a moje zvědavá osobnost chtěla přijít na to, co to je.

Zbytek dne byl celý takový rozpačitý. Moc jsme spolu nemluvili, jen jsme se dívali na filmy, které ani jednoho z nás nezajímaly.

Najednou třískly dveře.

„Ahoj, Alice, jsem doma, jsi… “ Větu nedořekla, dívala se na mě a Jaspera rozvalující se na pohovce. Na obličeji se jí rozzářil zářivý úsměv. Ten úsměv jsem znala, byl to ten úsměv, kterým říká, jde se na lov.

„Ahoj, Jaspere, konečně tě vidím takhle zblízka, moc ráda tě poznávám.“

Jasper vstal a ochotně jí podal ruku na seznámení, ale té potvoře to nestačilo. Klidně se k němu, přede mnou nahnula a vlepila mu pusu na rty. Do srdce mě bodl osten žárlivosti. Jasper si odkašlal a ustoupil od ní. Sedl si zpátky ke mně a chytl mě za ruku. Kate, která se kysele usmívala a dívala se na naše propletené ruce, si nevšímal. Ten škleb na jejím obličeji byl pro mě jako balzám na srdce. To mám ale kamarádku, klidně vyjíždí po mém klukovi.

„No nic, půjdu do svého pokoje, užijte si to tu,“ štěkla na nás nevrle a odkráčela.

Musela jsem se jí smát. Tohle Kate nezná, v životě nepotkala kluka, který by ji takhle zazdil, určitě jí to pořádně pilo krev.

Jasper se najednou postavil, šel ke dveřím a vzal si bundu z věšáku. Nechápavě jsem na něj zírala.

„Ty už jdeš?“ Snažila jsem se, aby v mém hlase nebylo slyšet zklamání, ale nedalo se jinak. Byla jsem pořádně zklamaná.

Jasper ke mně přistoupil a vzal mou tvář do dlaní, usmál se na mě tím svým úsměvem, pod kterým se mi podlamovala kolena. Naklonil se ke mně a hebce mě políbil.

„Uvidíme se zítra ve škole,“ slíbil mi.

Jasper

Strašně nerad jsem od ní odcházel, ale nedalo se jinak. Alice strašně krásně voněla a mé oči už byly tmavé, musel jsem jít na lov.

Byla už skoro tma. Běžel jsem tmavými uličkami, kterými nikdo nechodí, aby mě nikdo nespatřil. Cestou jsem přemýšlel. Nerad jsem Alice lhal, ale nemohl jsem jí říct, co jsem. Mohlo by ji to vyděsit. Určitě by ji to vyděsilo a já nemohl riskovat, že ji ztratím. Upíři jsou odjakživa sobci. Chtěl jsem s ní být, jak nejdéle to bude možné, a pak, až přijde čas, zmizet. I když to pro nás bude bolestivé.

Z mých myšlenek mě vytrhl až něčí výkřik, běžel jsem tím směrem, odkud výkřik vycházel, což byla největší chyba v mém životě. V jedné slepé uličce stály dvě postavy. Muž držel ženu u zdi a pod krkem jí držel nůž.

V tu chvíli jsem udělal největší blbost, jakou jsem mohl udělat. „Hej,“ zakřičel jsem na ně.

Muž se lekl a ostří nože zajela ženě pod kůži. Ta vykřikla a z krku jí začaly téct tenké pramínky krve. V tu chvíli jsem se nemohl hnout. Hypnotizoval jsem tu rudou tekutinu na bílé kůži. Nasál jsem vzduch a do nosu mě praštila sladká vůně. Tichý hlásek v mé hlavě mi našeptával, ať odtamtud vypadnu, jenže nebylo těžké ho umlčet. Pomalým krokem jsem se přibližoval k vyděšené ženě ležící na zemi.

Prsty jsem se dotknul jejího pořezaného krku. Prsty jsem pomalu přibližoval k mým rtům a ochutnal. Něco tak skvělého jsem neochutnal už více než padesát let. Neovládl jsem se a zakousl se ženě do krku.

Každé polknutí se ve mně probouzelo něco, co už dlouho zůstávalo schované. Všechny rozumné myšlenky v mé hlavě někam odpluly a zůstala tam jenom žízeň po lidské krvi.

Krve v ženském těle bylo mizerné málo, a proto jsem zaútočil i na druhé bijící srdce v mojí blízkosti. Muž se vyděšeně choulil v jednom rohu. Bez rozmýšlení jsem k němu vyrazil a vysál i jeho tělo.

Byl jsem plný a po dlouhé době spokojený. Zbytečně dlouho jsem si odepíral lidskou krev, ta doba už pominula a já zatoužil jen po jedné, po té nejsladší. Alicině.

Třikrát sláva, po hodně dlouhé době se mi tuto kapitolu podařilo dopsat. Vím, že není nic moc, ale nedalo se nic dělat. Jelikož tahle kapitola skončila tak, jak skončila, tak doufám, že konečně budu vědět, jak pokračovat, a kapitoly budu přidávat častěji (snad). Chtěla bych všem poděkovat za trpělivost a za to, že i když mi to tak trvá, tak tuto povídku stále čtete. Děkuju.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 8.kapitola: