Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 4. kapitola

28.02.2012 (15:45) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1333×

Seděla jsem na lavičce v parku a kochala se krásou okolní přírody. Vedle mě seděl Jasper, držel mě kolem ramen a šeptal mi do ucha, jak moc mě miluje. V té chvíli mi bylo prostě báječně. Nejradši bych tam seděla navěky. Hlavu jsem měla opřenou a Jasperovo rameno, užívala jsem si naši tělesnou blízkost a plnými doušky jsem nasávala jeho nepřekonatelnou vůni. Najednou mě Jasper něžně chytil pod bradou a nadzvedl mi hlavu. Dívala jsem se do jeho očí a on mi pohled oplácel. Pomalu se přibližoval svými rty k mým.

A najednou jsem byla pryč. Nebyla jsem v parku. Nebyla jsem vedle Jaspera. Stála jsem zase v tmavé uličce a Jasper naproti mně.

„Ahoj, Alice,“ řekl zase tím krutým hlasem.

„Ne,“ zašeptala jsem.

Na Jasperových rtech pohrával krutý, nelidský úsměv. „Ale ano.“ V tu chvíli byl těsně u mě a jeho zuby pronikly do mého hrdla.

S leknutím jsem se probudila. Na čele mě studil pot. Ale to nebylo jediné, co pokrývalo mou tvář. Rychle jsem si setřela slzy z tváře. Doufala jsem, že se mi ten sen už nikdy zdát nebude. Doufala jsem marně a přitom tak krásně začal.

Jelikož byly teprve tři hodiny ráno, rozhodla jsem se, že si ještě lehnu a pokusím se usnout. Bohužel, nějak mi to nešlo. Pořád jsem se převalovala a nemohla přestat myslet na ten sen. Proč zrovna Jasper? Proč se mi musí zdát zrovna o něm? Chvíli nad ránem jsem přeci jenom usnula a samozřejmě jsem taky zapsala.

Před školu jsem přeci jenom doběhla včas a ještě jsem měla pár minut čas.

„Ahoj,“ ozval se někdo za mými zády.

Otočila jsem se a v duchu jsem zanadávala. Věděla jsem moc dobře, kdo to je. Byl to jeden kluk, jmenoval se Jeremy a od té doby, co jsem nastoupila na tuhle školu, mi nedá pokoj. Mohla jsem mu tisíckrát říkat, že o něj nemám zájem, ale on si stejně nedal říct.

„Ahoj.“ Snažila jsem se na mé tváři vykřesat úsměv, ale nepovedlo se.

„Víš, říkal jsem si, jestli bys nechtěla někam zajít.“ Spolkla jsem zoufalé zaúpění.

„Jeremy, jsi vážně hodný kluk, ale já už jsem ti několikrát řekla, že nemám zájem, promiň,“ snažila jsem se mu to nějak hezky vysvětlit.

Jenže on je opravdu neodbytný. „Ale no tak, dej mi šanci, jenom jednou.“

V tom mě kolem ramen objala něčí ruka. Podívala jsem se na svého zachránce. Byl to Jasper, díky bohu.

„Ahoj, zlato, obtěžuje tě tu někdo?“ řekl a políbil mě na spánek. S nechápavým výrazem jsem na něj zůstala civět. Chtěla jsem něco říct, ale Jeremy mě předběhl.

„Ale ne, vůbec ne, jenom jsme si povídali, já už radši půjdu,“ vyhrkl ze sebe a už byl pár metrů od nás.

„Teda, ty umíš nahnat strach,“ zasmála jsem se.

Jasper se usmál a já si okamžitě vzpomněla, jak se tyto rty, roztáhnuté do úsměvu, před chvíli dotkly mojí kůže.

„Já vždycky.“

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Dobře.“ Opravdu jsem se měla dobře, i když před chvilkou bych to ještě říct nemohla. Jasper ale zahnal všechno špatné a rozjasnil mi celý den.

Dlouhou chvíli jsme na sebe hleděli. Dívala jsem se mu do očí a všimla si malé změny.

„Nosíš kontaktní čočky?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Cože?“ nechápal.

„No, že včera jsi měl takové karamelové oči a dneska už jsou skoro černé.“ Všimla jsem si, že Jasper trochu znejistěl a chvíli rozmýšlel nad odpovědí.

„Jo, jsem skoro slepý,“ zasmál se.

„Jakou máš normálně barvu očí?“

„Modrou.“

Široce jsem se usmála. „Miluju modrooké kluky, vezmi si někdy průhledné čočky.“

„Jasně.“ Neřekl to s takovým přesvědčením, takže jsem si nebyla jistá, jestli to pro mě udělá.

Měli jsme zase stejnou přednášku. Tentokrát si Jasper sedl vedle mě, což byla chyba, protože jsem se zase nedokázala soustředit zase na nic jiného než na něj, na jeho ruku, která ležela tak blízko té mojí. U zkoušek určitě propadnu.

Po hodině se musely naše cesty rozejít, měli jsme každý jinou přednášku a Jasper měl jednu navíc.

„Uvidíme se ještě dneska?“ zeptala jsem se a strašně v to doufala.

„Dneska ne, po škole mám ještě nějaké… vyřizování.“ Posmutněla jsem, sklonila jsem hlavu a dívala se na špičky mých bot, abych aspoň trochu skryla svoje zklamání.

Něžně mi nadzvedl hlavu. „Ale neboj, budu na tebe celou dobu myslet a do zítřka čas rychle uběhne, neboj.“ Musela jsem se usmát, bude na mě myslet a já budu myslet na něho. Do zítřka čas určitě rychle uteče, tak, jak sliboval.

Lhář. Čas se mi neskutečně vlekl. Co pět minut jsem se dívala na ručičku hodin, jestli už náhodou není čas jít spát, ale ve dvě hodiny odpoledne asi těžko vlezu do postele a budu čekat na ráno. Nevěděla jsem, jak se zabavit. Chvíli jsem se dívala na televizi, ve které nic nebylo. Potom jsem si četla. Nuda. Kate zase nebyla doma, takže jsem si s ní nemohla povídat.

Lehla jsem si na pohovku a pustila si hudbu. Zavřela jsem oči a ponořila se do svých myšlenek, které se točily jen kolem Jaspera. Přestavovala jsem si, jak mě drží za ruku, jak mě hladí po tváři, jak mě líbá. Zvláštní, že mi to připadalo tak skutečné, když mě vlastně ještě nepolíbil. O co mi vlastně jde? Vždyť ho znám pár dní.

Když už nuda začínala být neúnosná, rozhodla jsem se, že provedu věc, kterou bych za normálních okolností nikdy neudělala. Začala jsem uklízet. Pustila jsem si k tomu hudbu na plné pecky, takže jsem málem přeslechla zvonek.

Šla jsem ke dveřím a otevřela. Nikdo tam nebyl. Podívala jsem se zprava doleva, ale nikde nikdo. Chtěla jsem jít zpátky a pokračovat ve své činnosti, ale v tom jsem si všimla něčeho na podlaze.

Ležela tam jedna rudá růže a na ní byl zavázaný malý papírek, na kterém bylo úhledným písmem napsané. Pro moji krásnou Alice. Jasper. Udělalo mi to neskutečnou radost, vetší než kdyby tam leželo tucet růží, protože to bylo právě od něj. Bylo to jako pohlazení pro moji romantickou duši.

Předchozí <> Další

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 4. kapitola: