Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 3. kapitola

26.02.2012 (07:45) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1129×

Jasper

Asi jsem se opravdu zbláznil. Jak mě mohla tato malá kráska tak očarovat. Stačil jeden pohled a já se zase cítil jako člověk, kterému se můžou podlomit kolena. Když jsem držel její malou ruku ve své dlani, cítil jsem příjemné chvění.

Zavedl jsem ji na malý palouček, na který jsem kdysi narazil náhodou. Fascinovaně jsem ji pozoroval, jak se s nadšením a úsměvem na rtech rozhlíží kolem dokola. Byla tak kouzelná, když stála uprostřed paloučku, mezi všemi těmi květinami vypadala jako víla.

Nedokázal jsem pochopit svoje pocity, i když v chápání emocí jiných lidí jsem fakt expert. Chtěl jsem se od ní držet dál, věděl jsem, že by to bylo správné, ale nešlo to. Od té doby, co mi spadla do náruče, jsem jí skoro posedlý. Byla tak sladká na pohled - a ta její vůně. Byla to ta nejsladší vůně, jakou jsem kdy cítil.

Alice se usadila do trávy a já si sedl vedle ní.

„Myslím, že teď je řada na mně,“ řekl jsem.

Nechápavě zvrásnila obočí.

„S vyptáváním,“ vysvětlil jsem jí s úsměvem. Chtěl jsem o ní vědět všechno.

„Aha,“ špitla.

Nadechl jsem se k první otázce, ale v tu chvíli jsem za námi zaslechl kroky a ucítil nezaměnitelný pach. Upíři. Otočil jsem se a spatřil tři muže. Jeden z nich měl blond vlasy a vypadal z těch tří nejstarší. Druhý vypadal jako medvěd, měl mohutnou postavu a tmavé vlasy. A ten třetí měl bronzové vlasy a skenoval mě pohledem.

„Počkej tady, Alice, zařídím to,“ pošeptal jsem jí. Přikývla a já doufal, že to myslí vážně.

Pomalým krokem jsem se sunul k těm třem, nemohl jsem zrychlit, protože jsem cítil, že nás Alice pozoruje.

„Co chcete?“ zeptal jsem se tiše.

„Nás by zajímalo to samé, tohle je naše území, žijeme tu a nepřejeme si, abyste toto území narušovali,“ vychrlil na mě ten s bronzovými vlasy.

Ten medvěd se zasmál. „Myslím, že ta malá naše území narušovat nebude.“

Ten s bronzovými vlasy se zamračil. Nadechnul se a já se postavil do obranné pozice. Pak jsem si všiml jeho očí. Vegetariáni. Jak to, že jsem si toho nevšiml hned?

„Člověk?“ zeptal se.

Podíval jsem se směrem k Alice, která se na nás pořád dívala a přikývl jsem. Dlouhou chvíli mě pozoroval a já mu pohled oplácel.

„Myslím, že je to v pořádku, Edwarde, že ano.“ To bylo poprvé, co promluvil ten s blonďatými vlasy.

Edward přikývl. „Nechce jí ublížit - ani nikomu jinému. Nevěděl o nás.“ Sakra, jak to ví?

„Čtu myšlenky,“ odpověděl mi na mou nevyslovenou otázku.

„Půjdeme a omlouváme se za to nedorozumění,“ řekl blonďák.

Ten medvěd přišel ke mně a přátelsky mě praštil do zad. „Ale radši se tu víckrát neukazuj, Edward je strašný mrzout a nemá rád neohlášený návštěvy,“ řekl se smíchem. Edward se na něj otočil a zavrčel.

Rozeběhli se pryč a já šel zpátky za Alice.

„Co chtěli?“ zeptala se mě hned, jak jsem si sedl vedle ní.

„Jen se ptali na cestu.“

Alice se zamračila a já jsem usoudil, že mi asi moc nevěří.

„Takže,“ začal jsem. „Jak dlouho žiješ v Seattlu?“

Vyptával jsem se jí na nejrůznější otázky od toho, co má ráda, po to, co nesnáší.

„A co tvoji rodiče, co říkají na to, že sis vybrala školu v Seattlu?“ Alice najednou posmutněla a hleděla na svoje ruce, které měla položené v klíně. Sakra, řekl jsem snad něco blbě?

Alice vzhlédla a já si všiml, že jí po tváři pomalu stéká jedna slza. „Rodiče umřeli, když mi bylo devět. Nabourali se.“ Další slza.

Natáhl jsem se k ní a slzy jí setřel. „Promiň, nechtěl jsem...“

Pohlédla mi do očí. „To je dobrý.“

Pořád se mi dívala do očí, její oči měly tak krásnou hnědou barvu, že jsem odmítal být první, kdo pohledem uhne. Nakonec to udělala ona.

„Víš, chtěl bych se tě ještě na něco zeptat,“ řekl jsem po pár minutách ticha.

Kývla na znamení souhlasu.

„Víš, jak jsem tě včera chytil, nevím, jestli se mi to jenom zdálo, ale myslím, že ses mě bála a chtěl bych vědět proč.“

Alice se nadechla a už mi chtěla odpovědět, jenže pak jí pusa sklapla. Tohle udělala ještě nejmíň třikrát a pak z ní vylezlo. „Víš, to je dlouhý příběh.“

Usmál jsem se. „To je super, protože já mám rád dlouhé příběhy.“ Přisedl jsem si k ní blíž a díval se na ni s očekáváním.

Alice si povzdechla. „Zdá se mi o tobě.“ Čekal bych všechno, ale tohle ne.

„Cože?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„No, nevím, jak to vysvětlit, ale už je to pár týdnů a každou noc se mi zdá stejný sen. Jsi v něm ty,“ odmlčela se a podívala se mi do obličeje, asi aby zjistila, jak se tvářím, „je to taková noční můra. Pokaždé mě chceš zabít,“ smutně se usmála. „Vždycky to začne v temné uličce a ty mě asi honíš. Najednou se tam objevíš a máš rudé oči.“

Znepokojeně jsem se zavrtěl.

Alice pokračovala. „Je to zvláštní, protože bych čekala, že mě zastřelíš, nebo tak něco, ale ty mě vždycky pozdravíš, pak se ke mně přiblížíš neuvěřitelnou rychlostí a kousneš mě do krku - jako nějaký upír nebo co.“ Zasmála se.

Ale já se nesmál. To přece není možné, že ne? Nemůže se jí zdát o tom, že jsem upír, i když jsem, ale ona to neví, tak jak to, že se jí o tom zdá. Zíral jsem do prázdna a přemýšlel.

„Víš, co je na tom ale nejdivnější?“ Upoutala znovu mojí pozornost. Zavrtěl jsem hlavou.

„To, že jsem tě do včerejška nikdy v životě neviděla a přitom jsem tě viděla už pár týdnů předtím.“

„Zvláštní,“ zamumlal jsem.

Vstal jsem. Slunce už skoro celé zapadlo. Podal jsem Alice ruku a ta až v té chvíli pochopila, že má taky vstát.

Pomalým krokem jsme šli zpátky k autu. Šli jsme ruku v ruce a já si to užíval. Kazilo mi to jenom to, že jsem nedokázal přestat myslet na to, co mi řekla. Buď to je jenom blbá náhoda, anebo je Alice talentovaná. Ale to je blbost, talentovaní jsou jenom upíři.

Celou cestu do Forks jsme jeli mlčky. Jen sem tam někdo něco řekl. Zastavil jsem před Aliciným domem, vylezl z auta a šel jí otevřít dveře, zatímco ona bojovala s pásem.

Stáli jsme před domem a nastalo rozpačité ticho. Sakra, řekni něco, nadával jsem si v duchu.

„Takže, bylo to moc fajn,“ řekl jsem.

Usmála se a já si pomyslel, že je to ten nejsladší úsměv na světě. „Taky jsem si to moc užila.“

„Tak ahoj zítra,“ loučil jsem se.

„Ahoj,“ řekla a já si nemohl nevšimnout toho, že trochu posmutněla.

Bezmyšlenkovitě jsem se k ní nahnul a políbil ji na tvář. Nemohl jsem si nevšimnout její reakce. Zalapala po dechu a naskočila jí husí kůže.

„Měj se,“ pošeptal jsem jí do ucha.

Nasedl jsem do auta a zamával jí. Ona mi zamávání oplatila. Byl to fakt krásný den, pomyslel jsem si s úsměvem na rtech.

Předchozí < > Další 

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 3. kapitola: